Toho roku zima trvala po velice dlouhý čas. Bělostná pokrývka zahalila úpatí Hory už brzy na podzim a v období, kdy Bystrá řeka obvykle ztrácela ledovou krustu, její hladina začínala stoupat a hemžila se pstruhy, nyní ještě zůstávala pokryta silnou vrstvou ledu. Celý Erebor byl nucen se uskromnit, vyčkávat příchodu nového období hojnosti, jež snad bude více přívětivé, nežli to předešlé.
Ve spižírnách ubývalo i sušené skopové, které lezlo krkem už skoro každému. Nicméně porazit chovná zvířata – i když se taková myšlenka mohla zdát tuze lákavá – musel každý soudný trpaslík pokládat za holý nerozum. Proto suché obilné placky a luštěninové kaše na tisíc způsobů, putovaly na stoly poddaných i dvořanů, i k ústům samotného krále. Nakonec i toho mála se dostávalo jenom díky Železným horám, jejichž pán se nezdráhal otevřít zásobní sýpky navzdory nedostatku, stejně jako nejistotě příštích žní. Lidé, to se rozumělo, své tenčící se rezervy prodat nechtěli, a to ani za sumy vskutku horentní. Trpasličí přísloví, že neexistuje nic, co by nevyřešil dostatečně velký safír nebo rubín tudíž vzalo za své, a naopak došlo na slova Barda zvaného Drakobijce, že všechno koupit nelze. Thorin, ačkoli by mohl, k restrikcím vůči državě Dol se nesnížil. Jednak od půlčíkova soudu udržoval veskrze přátelskou nótu s tamním správcem, druhak takové opatření považoval za naprosto hanebné, třebaže si nejeden mohl myslet pravý opak.
Ani putovat za obchodem na západ či ještě úrodnější se nedalo, a to stran až nezvykle nevlídného počasí. Sněhu bylo totiž tolik, že pokud by v něm poník, ba snad i kozorožec zapadl, těžko by ho někdo vyprostil. Tak tahali sáně muži obutí do sněžnic, nicméně zvěř i ptactvo jako by se odsud stáhlo snad až k hranicím Temného hvozdu, kde lovit bylo vyloučeno. Často se proto vracívali s prázdnou. Avšak král ani na moment nezapochyboval, že jednu příliš dlouhou zimu nakonec zvládne každý jeden jeho trpaslík. Každý snad kromě Bombura, který kdyby měl ještě nějaký omastek, jistě by jím pomazal a snědl vlastní boty.
Hora byla přesycena netrpělivostí až po vrcholek, protože nebylo jediného jejího obyvatele, jenž by nepočítal dny, kdy se umrzlé vrstvy ztenčí natolik, aby bylo možno vyrazit na koních do vzdálenějších končin. Zkusit stopovat stáda jelenů nebo alespoň hubeného medvěda, samotného hledaje potravu po zimním spánku. Či rozhodit sítě u přítoku Dlouhého jezera, který ze všeho nejdříve rozmrzal. Lid skalního města vyčkával v modlitbách za příchod oblevy, která už přece musela být na dohled. Ovšem pro Thorina zůstávalo ze všeho nejméně zásadní to, co měl zrovna na talíři. Už mockrát se musel spokojit s málem a nyní by raději vyhladověl docela, než aby se chystal vítat první jarní paprsky. Až se totiž počasí umoudří a cesty stanou sjízdné pro jezdce i povozy, pak se měl bratranec Dáin navrátit do Ereboru, a tentokrát ne sám. Thorin si přál zastavit čas.
Toho dne nebylo tak jasné ráno, jak bývala jasná ta předešlá. Vskutku nastalo první jitro, kdy nemrzlo. Následovalo po černé noci novoluní beze svitu měsíce i hvězd, kdy zřejmě nemrzlo rovněž, jelikož skla okenic zůstala čistá, prostá ledových květů.
Král se skoro se až lekl, když ji uviděl. Odette stála v průvanu oděná jen v mužské košili, která jí sahala sotva do půli stehen. Štiplavý chlad barvil její kůži do červena a jemu hlavou zavířily představy strašlivých chorob, které by mohly jeho Amrâlimê schvátit. Nachlazení a přílišná horkost, jež tělo oslabí a přejde v zápal plic – sic trpaslíci neznali taková soužení, po lidských vesnicích se vyprávěly hotové hrůzostrašné zkazky, povětšinou končící věčným ulehnutím. Nasucho polkl, těžko překonávaje nutkání podotknout, že nechá poslat pro Oina, i kdyby jen pro jistotu, protože by mohl přílišnou starostí Odette rozhněvat. A to rozhodně nechtěl.
„Prochladneš," vyrazil ze sebe alespoň, hlas od spánku ještě trochu zastřený. Odette se ohlédla přes rameno, drobný nos rudý doslova jako jahodu, a on se nad tím musel chtě nechtě lehce pousmát. Konečně si všiml, co, u Mahala, provádí v otevřeném okně. Ruce se jí třásly, zatímco odvazovala ruličku pergamenu z pařátu havrana stojícího na římse.
„Z Modrých hor," vysvětlila původ dopisu opatřeného nezapomenutelně známou pečetí. Throin gestem souhlasil, nechť tu klidně rozlomí, neměl v tomto ohledu žádných tajemství. „Od tvé sestry," dodala, a v tu chvíli mohla klidně přestat ve čtení, protože on si už dávno nedělal žádné naděje ohledně kladné odpovědi na prosby a návrhy, kterých už odeslal tolik, že se ani nesvedl dopočítat. Koutky mu zase klesly, naopak se zamračil. Natáhl ruce před sebe, žádaje Odette, aby si ještě lehla k němu. Alespoň na krátký, vzácný okamžik. Ženu celou ledovou zamotal do peřiny, až ze všeho nejvíce připomínala kuklu hmyzu a přitiskl ji zády ke své hrudi.
Ohledně Dís se vážně nepletl, pořád odmítala žít na místě, kde on málem pohřbil její syny. Vlastně tomu docela rozuměl. Když se tenkrát zdálo, že Fili nepřežije, sám si vyčítal každé slovo o dávno ztraceném království, o němž oběma bratrům bájil od dětství. Třeba by se potom tak horlivě nepřidali k výpravě, ačkoli v letech dospělí, stále ještě příliš mladí na pouť vstříc smrti. Přesto všechno ale byl Thorin přesvědčen, že obecně nejvhodnější místo pro sestru se nacházelo zde, bez ohledu na cokoli. V Ereboru, kde by našla veškeré pohodlí a blahobyt, kterého byla hodna. Jenže s Dís se lišili už od malička, jako by ani sourozenci nebyli. Ona velice snadno dokázala zvát domovem místo, které sám jmenoval výhradně vyhnanstvím, třebaže tam strávil podstatnou část svého bytí. Ona tak lehce přijala život velice odlišný od toho, jaký poznala jako princezna trpaslíků. Tak samozřejmě si zvykla na plotnu i valchu, na pouhé dvě děvečky namísto zástupu služebných. Sestřiny důvody si mohl stokrát vysvětlovat jako pochopitelné, ale stejně by si nesmírně přál mít ji tu. Hlavně na vlastní veselce, což by mohlo vnést do toho dne alespoň střípek radosti.
„Thorine?" vytrhla jej Odette z hlubokého zadumání. „Myslela jsem, že dopis přichází z Železných hor," špitla neskonale trpce. Trpce tak moc, až to krále donutilo vymrštit se do sedu. Ona slova se špatně skrytou výčitkou jej bodala jako hrot nabroušeného kopí, a podobná neslyšel poprvé – přirozeně. Jenže pokaždé, když obhlédl velkolepé skalní město, které se svornou rukou trpaslíků stávalo ještě velkolepějším, prostě věděl, že zvolil správně. Ale přesto se cítil jako zrádce, snad i horší, než jakým kdy půlčík býval. Přesně takový, jakým jej Odette onehdy nazvala. Skoro ještě teď se zdráhal uvěřit, že ho potom všem neopustila. Okamžitě, jak se k paktu s Dáinem doznal. Samozřejmě, mnoho proseb a naléhání to stálo, mnoho vysvětlování, že plánovaný sňatek není ničím víc než povinností, ze které se nelze vyvázat, což sice zůstávalo pravdou, nicméně on by se takto dělit nedokázal.
Za jiných okolností, pomyslel si, ačkoli se nikdy nehnal do chomoutu manželství, nedělalo by mu zase takový problém, že zanedlouho přijme na loži mladou královnu. Obklopil by ji dvorními dámami, aby neměla příliš času strkat nos do vladařských záležitostí. Nejlépe i obtěžkal potomkem, aby na něco takového nepomyslela už vůbec. Přijal by bez mrknutí, co mu souzeno jest, jenže dnes to přijímal stejně těžce a s nechutí jako Odette.
Tu tato zima musela stát obrovský kus dobré vůle, což bylo patrné na první pohled. Zdála se čím dál víc bledá, bledší než obvykle, zhubla, a Thorin se trápil. Však stále ne dost na to, aby to byl on, kdo by ji od sebe odehnal. Kdyby byl totiž lepším mužem, nenaléhal by a nechal ji jít. Mladá a krásná, ještě by našla zalíbení v jiném a zapomněla na krále pod Horou. Jenže on nechtěl, aby zapomněla, a ani nechtěl zapomenout sám. Té osudné noci se nemilovali, ale potom ještě mockrát. Ještě mockrát šeptala jeho jméno mezi vzdechy, stejně jako on to její. Asi nebyl dobrým mužem, a při pouhé představě cizích očí, cizích rukou na jejím těle se mu ježily vlasy v zátylku. Zatřásl hlavou, aby zahnal takové obrazy – on rozhodně neměl právo žárlit, a dobře to věděl. Jenže co naplat, trpasličí přirozeností zůstávalo strážit své poklady, zuřivě je ochraňovat a mít je jenom pro sebe. Mít je všechny, za každou cenu. A Thorin byl vskutku pravým trpaslíkem.
„I takový dopis brzy přijde," přiznal, nemělo smyslu cokoli zastírat. Však přesto uhnul pohledem, dívaje se na stroze napsané poselství s pár málo větami, které jako by nožem ukrajoval, jež zůstalo ležet na nočním stolku.
Ucítil prsty ve vousech a nechal svůj obličej pomalu natočit zpět. „Já vím." Odette rovněž vstala a klekla si na kolena, vlasy jí padaly přes ramena jako ebenový vodopád. Objala jej silou až neuvěřitelnou, na to, jak drobná byla. Och, Mahale, tolik ji chtěl znovu a znovu. Uchopil ji za hýždě a přisunul k sobě do klína, pod košilí neměla nic. Důvěrně znal její reakce a pohledy, i když se jen málokdy osmělila říct, co by si právě přála, tušíval obvykle veskrze přesně. Ani dnes nebyla slova potřebná. Hádal, že netouží po předlouhých něžnostech, kterýma ji poslední dobou zahrnoval, neboť alespoň tak splácel svou zradu. Nyní se prostě oba dva chtěli cítit navzájem, hned a bez čekání, jako by nemělo přijít dalších dnů, dalších soumraků ani svítání. Zasténala a ostře vydechla, voněla spánkem i vzduchem nesoucím v sobě příslib jara. Thorin ji kolébal v pravidelném rytmu a přál si zatavit čas.
Poselství ze Železných hor na sebe skutečně nenechalo dlouho čekat. Ještě nenastala ani rovnodennost a radostná zpráva se roznesla způsobem, jako by ji šeptalo i kamenné zdivo. Letěla od ucha k uchu, od trpaslíka k trpaslíkovi, vzduchem i vodou v řádu, a celý Erebor dychtivě očekával příjezdu budoucí královny pod Horou. Ještě vášnivěji se diskutovala svatební veselice, která měla přijít hned, jak se sklepení dostatečně zaplní hlavně čerstvou zvěřinou a udírny začnou opět doutnat, jak se dostane sýru a prvních raných plodin. To se mělo slavit celý týden a Odette se ze všeho toho těšení a radování dělalo nevolno. Skutečně fyzicky nevolno.
Pak už uběhlo jen pár dní a slavnostní tmavomodré praporce zavlály zpod klenutého stropu vysokého tak, jako by se mohl oblohy dotýkat. Bylo to poprvé od korunovace Thorina Pavézy králem pod Horou, kdy se Erebor navlékl do takto pompézního hávu. Pozlacené sochy trůnního sálu i nádvoří se oslnivě leskly, stejně jako vysmýčená podlaha. Světlo padající skrz vitráže průhledu nad galerií se měnilo tisíci barevných odlesků, po zdech hořely pochodně a na zemi se táhl zlatem vyšívaný koberec. Síň zrcadlila nebývalou slávu i atmosféru radosti, jež měla brzy nastat. Bombur troubil na roh – vítal početnou karavanu přijíždějící do Hory.
Odette stála na čestném místě pobočnice po pravici krále, přestože tu dnes nemusela být. Thorin ji dokonce žádal, aby se zdržela uvítacího ceremoniálu, leč marně. Ona chtěla hrdě čelit tomu, čeho se strachovala poslední bezmála půlrok, a to raději hned.
Ale až nyní – a proto příliš pozdě – si uvědomila, že měla raději uposlechnout královu naléhaní. Zatoužila rozplynout se jako obláček kouře z dýmky, protože teď byla zde, tváří v tvář otevírající se bráně a její hlava musela zůstat vztyčená. Bylo to nesmírně těžké, a to nejen pro duši, nýbrž i tělo.
Veškerá Odettina nevolnost a slabost, jako by právě vygradovala do samotného vrcholu. Mladá žena se vší silou snažila zabránit třasu spodního rtu, stejně jako rukou i nohou. Na čele cítila studené kapky potu a žaludek jí v břiše metal kotrmelce. Nemusela se vůbec ohlížet, aby věděla, že Thorin ji ustavičně sleduje koutkem oka. Ten pohled cítila jako mravenčení po páteři, jako tisíc jehliček zabodnutých v kůži. Už cestou do hlavní síně na ni koukal ustaraně a ona dobře věděla proč. Nevypadala zrovna zdravě, však aby také ano, když na jídlo neměla už pár dnů ani pomyšlení, a nebylo to proto, že byl pořád jenom hrách anebo čočka. Pod očima se jí vykreslovaly modravé stíny, ty zas z vrtkavého spánku. Že došla za ranhojičem, to si nakonec raději vymyslela, aby měla klid od králových věčných starostí. Vždyť chodit s nervozitou k léčiteli je leda tak pro smích a nešťastné srdce on zhojit neumí.
A král byl také nervózní. Občas, pokud se zrovna zapomněl kontrolovat, poťukal pečením prstenem do kamenné područky trůnu. Ovšem toho by si někdo jiný jenom těžko všiml, při všeobecném dychtění a hlaholu okolo.
Odette zamrazilo, protože se z davu zdvihly mohutné ovace: Přicházeli… První vešel lord Dáin oděný do šarlatové – barvy Železných hor – a zdobené plátové zbroje. Z hlavy smekl přilbici s rudým chocholem.
„Vaše Výsosti! Bratranče!" zvolal svým obvyklým, hlasným způsobem, kdy se dalo jenom těžko hádat, zda se jedná o podbízivost, anebo se obyčejně raduje. Teatrálně roztahoval ruce, jakožto příznivce okázalých gest.
„Buď vítán, Dáine, synu Náinův, v síních Ereboru," odvětil král naopak jako vždy bez výlevů zbytečných emocí, což bývalo zase jeho zvykem. „Buď vítán ty, tvá dcera lady Diana, jakožto i celá družina z Železných hor. Pověz, jaká byla cesta?" zeptal se ještě, protože tak kázala slušnost, které muselo být učiněno za dost.
„Klidná, Thorine. Klidná a dobrá," odvětil blížící muž, ryšavý plnovous splihlý vinnou vysoké vzdušné vlhkosti venku.
Dáin blýskal zlatým úsměvem na všechny strany a svou statnou postavou by skoro až zastínil ženu kráčející mu v patách. Až když oba dosáhli paty schodiště, mohla si Odette pořádně prohlédnout dámu, jež měla co nevidět usednout na místě po králově boku i ulehnout v jeho loži. Na jejím místě, polkla staženým hrdlem a mrkla skelnýma očima. Odette samosebou vždycky věděla, že ona se nikdy neposadí vedle trůnu s čelenkou ze zlata a drahých kamenů ve vlasech, takové nakonec nebyly ani její touhy. Byla smířená s rolí milenky. Říkala si, že alespoň trocha štěstí je přece lepší než žádné, však teď si tím tvrzením přestávala být tak jistá.
Kradmě zkoumala Dianu pohledem, rezavé vlasy byly žel tím jediným, co podědila po otci. S ohledem na Dáinovo nepříliš líbivé vzezření, Odette zdaleka nebyla připravená na to, že přijde někdo tak půvabný. Lidé někdy šířili o ženách trpasličího plémě nejrůznější zvěsti. Například, že ty jsou téměř k nerozeznání od svých mužských protějšků, což byla samozřejmě nebetyčná hloupost. Jistě, trpaslice se za muže častokrát vydávaly, protože to častokrát bývalo lepší. Na cestách či v prostředí, kde se necítily bezpečně. K tomu jim byl nápomocný hlavně jemný vous, který jim vyrůstal v obličeji, nicméně většina z nich si v jistotě skalních měst či kolonií pečlivě udržovala hladkou tvář, jelikož to prostě velela móda už pěkných pár set let. Stejně tak kázala pečovat o vlasy, splétat je do složitých účesů zdobených sponami, korálky či řetízky ze vzácných kovů a blyštivých drahokamů, oblékat šaty z přiléhavých látek, nejlépe opatřené širokou suknicí a hlubokým dekoltem, jenž poukazoval na často bujné vnady dam ze skal. Diana se podobnému diktátu zřejmě ráda poddávala, neboť ona, s jemným obličejem porcelánové panenky a postavou tak akorát, byla zkrátka tím, co by trpaslíci nazývali opravdovou krasavicí. A bylo to znát. Civěl nejeden muž z řad řemeslníků i dvořanů, svobodný i ženatý. Civěli i oba princové pod Horou.
Diana, dcera Dáinova, brilantně ovládala rovněž protokol. Způsobně se uklonila a nezapomněla přidat i typicky dámské pukrle, o němž Odette věděla, že je Thorin nesnáší. Jenže i tak se na ni upřeně díval. Díval se na ni! Trpaslice na rtech vykouzlila oslnivý úsměv, ač jistě strojený, protože její výraz, ten se tedy rozhodně nesmál. Naopak, veliké oči barvy moriónu působily strhané a smutné, bez jakékoli jiskry. Až nezvykle prázdné na někoho tak mladého. Zato král se neobtěžoval třeba jen pohnout koutky úst. Shlížel z trůnu ve své naučené lhostejnosti, třebaže lhostejný určitě nemohl být.
Odette si vskutku připadala, jako by bičovala sama sebe. V duchu velmi nepěkně klela na vrub své tvrdohlavosti i na vrub urozené ženy oděné v rouchu zelenavém jako tmavý jadeit. Srovnávala. Porovnávala sebe samotnou oproti nově příchozí, ačkoli takové chování vždy pokládala za povrchní a nízké. Dříve si moc nepřipouštěla podobné věci. Nepovažovala za nezbytné oblékat vrstvené sukně a vyšívané blůzky z hedvábí. Možná proto, že otec často tápal, jak sám vychovávat dospívající dceru. Oblékl ji prostě do jednoduchých šatů nebo ještě lépe do kalhot, a pod nos jí strčil knihu. A Odette si na ty kalhoty i knihu jednoduše zvykla. Naopak, byla pyšná na své dobré vzdělání a byla tak spokojená. Byla, až do teď.
Jenže nyní a zde se cítila vskutku žalostně. Ač ve tváři jindy hezká, což Thorin často říkával, tak dnes s kruhy pod očima a znovu hrozně hubená, skoro jako tenkrát, když do Hory přijela. Navíc bez čisté krve. Odette začínalo tvrdě docházet, že to ve skutečnosti není Erebor, s kým se bude muset o Thorina podělit – jak si poslední měsíce nalhávala – ale tato žena. Opravdová, z masa a kostí, nikoli jakási beztvará hrozba budoucnosti. Její přítomnost jasně říkala, ba až křičela, že číslo tři je zkrátka někdy příliš vysoké. Odette se skoro až dusila tím prozřením i studem, že na to nepřišla dřív. Už tehdy, kdy se král doznal, jakou to smlouvu s Dáinem uzavřel. Dnes už mohla rány hojit, a ne je teprve otevírat. Nebo – a ještě lépe – měla poslechnout zdravý rozum už za úplňku v prostředku léta, kdy tohle všechno začalo. Už tehdy ji varoval.
„Je překvapivé vidět," promluvila z ničeho nic dívčím hlasem šlechtična, „že na dvoře Ereborském mají i ženy právo zastávat vysoké oficírské posty. Ale je to milé, velice milé."
„Ereborský dvůr je v mnohém pokrokový," neodpustil si Dáin sice poněkud záhadně, ale jízlivost on uměl dobře zaobalit.
Král se předklonil a zúžil oči, podrážděný byl už od rána: „Samozřejmě, Dáine, jelikož pokrok znamená budoucnost. Kdo se dlouho na místě zastaví, leda tak zakysne a zcepení. A nabyde v pase." Pán Železných hor se ušklíbl a Diana se poprvé usmála alespoň trochu vesele.
„Škoda jen," promluvila znovu, lehkým krůčkem obešla otce a přistoupila blíž, „že se schováváte za tak strohý šat, má drahá. Jako byste byla v přestrojení za panoše na cestách. Jako byste se skrývala či v nouzi ucházela o mužskou práci v lidských osadách. Máte vskutku krásné vlasy," poznamenala ještě, „jen kdyby byly lépe spletené. S vhodnými šaty, nějakými šperky a trochou červeně na tvář, učinila bych z vás dvorní dámu k pohledání. Mužům byste hlavy pletla." Odette jímala zuřivost smísená s lítostí. Ne, toho dne rozhodně neměla chuti ani sil stahovat se od šněrovačky ani zaplétat nespočet copů, a už vůbec ne kvůli tadyté. Ani hájit své zvyky.
Král udeřil pěstí o područku trůnu způsobem, až obě ženy nadskočily. „Ona ale není a nebude tvou dvorní dámou!" zahřímal hrozivě. „A zde nejsou Železné hory, nýbrž Erebor. Zde zapomeň na veškeré své povýšenecké manýry. Nejsem na ně zvědavý!" Diana zbledla a celá zaražená pohlédla na otce, který naopak nějak brunátněl. Avšak netroufl si promluvit, protože sám jistě dobře věděl, že přílišná řečnost jeho dcery byla při příležitosti oficiálního uvítání a plného sálu poddaných vcelku nevhodná.
„Slova lady z Železných hor jistě nebyla myšlena zle, strýci," nadnesl Fili hlasem, jenž zněl hlavně smířlivě, a ačkoli se nedopustil žádného prohřešku, zlostnému pohledu od krále stejně neušel.
„To nebyla," špitla Diana a nevypadala, že by chtěla ještě někdy něco říct.
Zatímco Thorin ještě polohlasně vrčel něco o tom, že od Dáinovy dcery a budoucí královny by očekával nejprve rozvahu, a až potom slova, nikoli naopak, Odette sklopila hlavu s přiznáním, že ona šlechtična má přece pravdu. Jak by se jen mohla rovnat její sebevědomé kráse?
„Směla bych odejít?" vykoktala směrem ke králi, třebaže to se rovněž vůbec nehodilo. Ani jej neoslovila navzdory všem zvyklostem a dobrým mravům. Kývl hlavou, oči plné nevyřčené omluvy, na které ale už vůbec nezáleželo. Provázena údivnými slovy i šokovanými pohledy, Odette utekla pryč ze sálu a bylo jí věru lhostejné, co si všichni trpaslíci pomyslí. V tu chvíli chtěla jen zanechat za zády celou tuhle zpropadenou taškařici. Šarádu, jak by řekl Bofur, Ereboru tolik podobnou.
Jakmile se ocitla v prázdných chodbách, zpomalila a dokonce se musela loktem zapřít o stěnu. Zvedl se jí žaludek – teď už doopravdy. Znavená žena tušila, že přichází i závrať. Přitiskla proto čelo ke sloupu z chladného mramoru a zatnula oči, doufajíc, že tak zmírní úporné točení hlavy. Ztěžka oddechovala a v uších jí hučelo. Proto sebou leknutím trhla ve chvíli, kdy jí zachytila dvojice paží trpaslíka, který jí vskutku na poslední chvíli poskytl oporu. „Je ti dobře?" zeptal se ustaraně.
„Ne," usekla krátce a vrhla mu k botám. „Promiň."
„Dojdu pro mistra Oina," přešel Ori bez mrknutí celou tu nepěknou příhodu. „A obstarám někoho, kdo to uklidí."
Odette pevně sevřela lem hnědého kabátce, zabraňujíc tak mladíkovi v odchodu. Nechtěla zůstat sama, nepamatovala si, že by jí někdy bylo takhle zle. Věděla však, že její stav nemá fyzickou příčinu, nestála tudíž o léčitele. „Nikam nechoď, prosím tě," požádala Oriho trhaně mezi několika hlasitými nádechy a výdechy. Potřebovala se hlavně trochu sebrat. „Lék, co bych potřebovala, stejně nemá ranhojič ve svých vitrínách," vysvětlila, aby alespoň zmírnila knihovníkův do očí bijící nesouhlas.
Ten nakonec přikývl, výraz plný obav se změnil na vědoucný. „Tušil jsem, že ti ten bídák jenom ublíží," procedil skrze zaťaté zuby. Nyní pro změnu Odette přešla Oriho poznámku i slova, která použil. Nepověděla nic, i když se jí nelíbilo, jak o Thorinovi hovoří. Zvyk je možná železná košile, nicméně ona se potřebovala právě od takových zvyků oprostit.
„Pomůžeš mi k terasám?" Nebylo těžké si uvědomit, že čerstvý vzduch potřebuje jako nic jiného na světě. A také čistý kapesník, který jí spořádaný Ori bez meškání poskytl.
Bylo to lepší – trochu. Studený, svěží větřík dělal Odette dobře. Zrovna tak i vědomí, že na hradbách nikdo nebyl. Samozřejmě, že každý z trpaslíků se dnes přesunul do trůnního sálu, kde se právě psala nová a zářící éra Ereboru. Rozhlédla se ještě jednou, shrnujíc si rozlétané kadeře z očí, a tentokrát, odraz rudých vlasů na druhém konci valu prozradil přítomnost Tauriel. Ta totiž nebyla vítána při trpasličí slávě – jak jiank. Stigma na strojené čistotě královské rodiny nebylo potřeba stavět na odiv a elfka o takové divadlo beztak ani nestála. Odette s Orim si patrně nevšimla. Hleděla do dáli, snad soustředěná na vzpomínky, které jí přinesl dlouhý život. To mohla ostatně jenom ona sama vědět.
„Neměls opouštět trůnní sál, Ori. Znovu ses dopustil neúcty ke králi, znovu před zraky lidu," vytkla příteli tiše tmavovláska, ačkoli věděla, že její útěk taktéž nebyl hoden obdivu. Ovšem ona si mohla být jistá, že tu poslední špetku shovívavosti dozajista dostane, ale v případě knihovníka už to bylo na pováženou. „Podruhé jistě vyvodí důsledky."
„Ať si!" prskl Ori kurážně. „Já už z Thorina nemám strach a mou úctu ztratil dávno. Lituji, že jsem mu kdy pomáhal. Lituji, že jsem za ním šel a slíbil mu věrnost. Odette!" vykřikl, když žena znovu zavrávorala tak, až málem upadla na zem. „Musí tě vidět Oin," rozhodl tentokrát nekompromisně, očima pátraje po cimbuří. „Ale neměj strach, v žádném případě tě tu nenechám samotnou. Někoho za ním pošlu. Nebo seženu, kdo by tu s tebou vyčkal. Kde je nějaká stráž?!" Shodil kabátec a rozprostřel jej po zemi, aby se Odette mohla posadit, což ocenila vděčným pohledem.
„Tauriel, díky Mahalovi, pojď sem, prosím tě," vydechl, když i on zaznamenal elfku, která se blížila dlouhými kroky, asi zvědavá, co způsobilo Oriho láteření.
Tauriel zůstala stát ve vzdálenosti několika stop, z výšky sjížděla tmavovlásku zkoumavým pohledem. Po chvíli prazvláštního zadumání nasadila ještě podivnější, pro elfy naprosto netypický, melancholický úsměv: „Víš, že nosíš dítě, Mellon nin?"
…
Mellon nin: můj příteli/má přítelkyně v jazyce elfů (pokud jsou mé zdroje z netu správné )
