„Nemusíte to dělat," přistoupil blíž v obličeji starostlivý starý muž. „Přestože bych z postu ereborského pána měl vaši volbu považovat za správnou a vítat ji, z pozice přítele tomu tak není, Thorine. Věřte mi, že ne." Pravicí zamával před baňatým nosem, asi chtě pročistit vzduch v místnosti, protože ten tam stál doslova jako mlžná stěna, obklopující krále zhrouceného v křesle. Potom zvedl prázdnou láhev od pálenky a přiblížil ji k očím. Nejprve se zahleděl skrze silné sklo, a potom do Thorinovy nepřítomné tváře, opřené do dlaně.
„Nedívej se na mě takhle, Baline! A raději odejdi," vyplivl Král. Dokonce odtrhl pohled od okna, kde sledoval provazce prudkého deště padající z černočerné oblohy, tolik příznačné pro dnešní den. „Pověděls, cos povědět chtěl, tak teď prostě jdi. Jdi! A vrať se teprve tehdy, až poneseš další láhev. Tím bys byl alespoň něčemu." Zatnul prsty a jeho pěst dopadla na područku, ovšem Balin ani necouvl, ani neodešel. Na jízlivost odpovídal shovívavým, neveselým pousmáním.
„Nemusíte to dělat," zopakoval trochu hlasitěji, ovšem stále s trpělivostí jemu vlastní. V očích vepsaný soucit, jenž byl ze všeho vůbec nejhorší. Soucit od těch, kteří věděli. Nicméně král se o soucit neprosil, naopak, hnusil se mu. Značil slabost, kterou mu někteří podsouvali. Jenže on si nemohl dovolit padnout, a dát jim tak za pravdu. A ani tak neučiní, co bude živ. Jenže alespoň tohoto odpoledne, hrozného odpoledne, chtěl být prostě sám. Po jeden, jediný den, nehrát svoje role, ačkoli věděl, že se zítra bude muset ukázat s korunou na hlavě před svým lidem i před Dáinem.
„Neprosím se tě, Baline, rozkazuji ti: Jdi! Nebudu se zdráhat zavolat stráž, pokud to bude nutné."
„Vždy jste měl na vybranou, tenkrát v Bilbově domě, stejně jako máte na vybranou dnes," nedal si Balin pokoj. Thorin jenom podrážděně zasyčel. Pozbyl snad věkovitý trpaslík sluch, anebo nemluvili stejnou řečí?
„Zasloužíte si uznání i bez toho, abyste se obětoval. Znovu, nutno podotknout." Ereborský oficír položil láhev zpátky na příruční stolek a napřímil se s rukama opřenýma v bok. „Zasloužíte si úctu svého lidu, úctu každého, jednoho trpaslíka. Už v Modrých horách jste nám zařídil dobrý život. Život v míru a dostatku, a já si na rozdíl od některých pamatuji, kolik ústupků a ponížení vás to stálo. To díky vám máme zpět svůj domov."
„To Bard zabil draka," zkonstatoval Thorin skutečnost, která mu až nesmyslně ležela v žaludku. Skutečnost ohledně člověka, jehož jinak vcelku ctil. Bylo to vůbec poprvé, co to přiznal nahlas, jak si vzpomínal. Jenže bylo tomu tak. Kdyby sám tehdy utopil Šmaka ve zlaté lázní, nikdy by nepadl Esgaroth. Lidé z Jezera by nepřišli k branám Ereboru a Bilbo by jim nepředal Arcikam. Ano, kdyby nebylo hrdinství člověka, zpráva o drakově skonu by neletěla Středozemí rychle jako z nebe blesk. Pravda by zůstala ukryta v Hoře, alespoň na čas. Čas, který tenkrát neměli. Ano, býval by mohl v tichosti shromáždit posily, lépe opevnit Horu, postavit kušníky a lučištníky a řádně se připravit. Dobít Erebor zvenčí žádalo jiných sil, než bojovat na otevřených pláních. Udržel by svou vlast pouze za pomoci svých. Nepotřeboval by Tranduila, ani toho lodníka.
Bezděčně se natáhl po láhvi, dřív než se uvědomil, že je přece prázdná. Stiskl zuby k sobě, rozhodnut, že bude Balina alespoň ignorovat, protože ne, skutečně by jej nenechal potupně odtáhnout hlídkou. Na to si ho až příliš vážil. Přemítal dál: Rovněž ztráty na životech Dáinových mužů – dobrých mužů – by byly menší. Možná i zanedbatelné v porovnání s obrovskými počty padlých po Bitvě, které tenkrát sbírali několik dní. Jakožto král ani nezapálil hranice – jeho zranění to nedovolovala a Oin prskal jako pominutý – ale nechal se alespoň odvést na cimbuří. Planina před Horou pokrytá těly, působila z výšky jako vykácený les. Podobnou scenérii neviděl poprvé, ovšem že ne, ovšem neznamenalo to, že se mu nemohlo udělat zle. Jistým věcem nelze přivyknout. Nesmírné, nesmírné spousty ztracených životů, ty hlavně jej nutily vyhovět. Kéž by se býval stal králem bez stigmatu. Králem, který nechybil. Dnes mohlo být všechno jinak… Naprosto všechno.
„A co na tom záleží?" nepřestával spílat Balin a spráskl ruce. Thorin zatřepotal víčky, lebkou mu projela bolest z příliš hlasitého, ostrého zvuku. Právě ta jej vytrhla z bdělého snění. Mezi rty vypustil nevybíravou nadávku, kterou Balin jistě musel slyšet, ale nedal na sobě nic znát. „Nesejde na tom, čí šíp skolil tu bestii. To vy," znovu se na Thorina důležitě, leč zároveň měkce zahleděl. „To vy jediný jste měl dost kuráže na to, abyste se vydal na cestu, jež se zdála být předem beznadějná. Šel jste beze strachu, na pouť jen s malou skupinkou věrných za zády. To vy jste skutečně porazil nepřítele, když jste skolil jeho vůdce, a málem při tom sám vykrvácel do ledu. To vy, Thorine, jste vyhrál Bitvu o Erebor a tím vstoupil do legend Durinova lidu. U Mahala! Copak jste už tohle všechno zapomněl?" Král nezapomněl, nikdy nezapomene, ale nezdálo se mu to dost.
„Co za nové šílenství se to šíří Ereborem," posteskl si starý rádce a přítel, „jež hlásá, že vláda laskavého krále není hodna následování? Všichni ti nevděčníci, kteří vás označují za slabého panovníka, si nezaslouží tu poctu požívat nádhery a blahobytu síní našich předků. Vstaňte, Thorine! Běžte do stájí a zastavte to bláznovství. Promluvte s Dáinem a najděte jiné řešení. Takové, které nikomu neublíží."
Bláznovství, povzdechl si král. Bláznovstvím dnes Odette nazvala to, co mezi nimi bylo. Ještě nyní cítil její chlad, a to i přes štědrou dávku pálenky v krvi. Jistěže věděl, co bylo příčinou i rozuměl její nenávisti. Co si také mohl myslet, že po tom, co ji ranil – tolikrát – s ním přece zůstane napořád? Nemohl. To ovšem neznamenalo, že by se mu nesvíralo srdce. Zavřel oči a vybavil si její tvář, umíněnou a tak nezvykle cizí. Pohled, jenž se zdál být pohledem z velké dálky, zpoza propasti času a událostí, které se staly. Nýbrž musely se stát, tím si zůstával jist. Odchází a on to dopustil. Snad jí tím nakonec službu prokázal – čímž se jako jediným konejšil. Vždyť knihovník jí nabídl spořádaný život, jak se dozvěděl od sinalého Doriho teprve před chvílí. Život, který si zasluhovala.
„Nikdo nemá právo upírat vám štěstí," pokračoval Balin, zatímco král mlčel, napůl utopený v myšlenkách, „a rozhodně ne Dáin. Dlužíte mu, samozřejmě, všichni mu dlužíme, ale skutečně mu dlužíte tolik? Povězte, Thorine, odkdy je čistota krve důležitá natolik, aby vás připravila o možnost volby?"
„Odkdy?!" vykřikl, už měl všeho toho lamentování plné zuby. Vztek krále vymrštil na nohy, až sebou starý trpaslík trhnul a udělal dva kroky dozadu. „Nevíš snad, Baline? Odnepaměti! Mého otce čistota krve připravila o možnost volby, mého děda čistota krve připravila o možnost volby, a ani já nemám na vybranou. Nemám, i když mi tu opak podsouváš." Kráčeje kupředu, přitlačil ke hrudi zaťatou pěst. „Erebor je mým dědictvím i osudem. Já jsem král pod Horou a Horu také zabezpečím, za každou cenu!"
Thorin ztěžka vydechl, z prudkého pohybu se mu zatočila hlava tak, že málem klekl na koleno. Balin ani nezaváhal, třebaže terčem neoprávněné jízlivosti a zloby, ihned jej podepřel a nakonec i otcovsky obejmul, neztráceje vlídnost z tváře: „Kéž byste měl pravdu, Výsosti, a já se mýlil. Kéž by. To bych si nadevše přál."
Provazce prudkého deště padaly z černočerné oblohy, tolik příznačné pro dnešní den. Tiše ševelily v poryvech větru, ne nezvyklého pro tuto část roku na severu Středozemě. Rovněž soumrak se snášel rychle, krajinu halil do pološera a znesnadňoval putování po hrbolatých stezkách. Cíl se však nacházel nedaleko. Z Ereboru bylo do Dolu, co by kamenem dohodil.
Odette si přitáhla kápi cestovního pláště více do čela a pobídla opatrnou Matyldu, která jen neochotně přidala do kroku. Ne že by měla strach, pokavaď by městskou branou neprojeli do úplného setmění – vždyť ani sluneční svit už dávno neznamenal bezpečí – jenže krom zvuku koňských kopyt pleskajících se v bahně rozmáčené silnice, slyšela za zády hlavně Dwalinovy nadávky na vrub zatraceného počasí, kam by nevyhnal ani žebráka v kabátě plném blech.
„Vskutku, bylo by bývalo lepší vyrazit až ráno," přidal se k reptání dokonce i Ori, notuje si tak s velitelem vojska, což se tedy nestávalo často. „Vyjet do úsvitu namísto do stmívání."
Souhlasně mručel i zbytek družiny, jenom žena jedoucí v čele mlčela a zamyšleně hleděla do prázdna…
Thorinovi se mihla v očích jakási bláhová naděje, když se Odette objevila v jeho dveřích. Jenže ona ty plamínky rychle uhasila nucenými slovy, ledovými podobně jako déšť, který se nyní snášel z oblohy: „Dříve než uplyne rok a já budu vázaná sloužit vám po celý svůj život, žádám vás, Vaše Výsosti, dostůjte svého slibu a zbavte mne údělu pobočnictví."
„Nyní spolu budeme hovořit tímto způsobem?" zamračil se král, v hlase jasně uchopitelnou ozvěnu zklamání. Kdoví, co očekával? Že se Odette prostě vyvzteká a bude se pokračovat v předstírání? Že si budou dále hrát a nalhávat si cosi o neexistující bláznivé naději pro ně dva? Nejspíš. Jenže to by se nestalo, ani kdyby se tolik nebála výhružek pána Železných, které nebyl ani schopen vyslovit sám a zbaběle poslal prostředníka.
Nicméně i přes veškerou křivdu poslední doby, Odette stejně nemohla popřít píchnutí u srdce, které cítila, když nyní viděla Thorina před sebou. Tedy spíš to, co z Thorina zbylo. Odraz plamenů nedaleké louče mu tančil ve vlasech a osvětloval tvář, jež se zlála být strhanější, než kdykoli předtím. Lícní kosti měl vystouplé a kůži pobledlou, skoro až šedou. Jako by spolu nemluvili desítky let, přitom to byly sotva týdny, kdy se mu klidila z dohledu. Odette si popravdě pomyslela, že ona na tom nebude o moc líp. Z obou dvou se staly trosky jenom z důvodu, že se tenkrát v půli léta nesvedli ovládnout. Protože kdyby ano, dnes mohlo být všechno jinak.
„Jednám s vámi tak, jak si žádá dvorský protokol a vaše postavení, Výsosti," pokračovala v naučeném proslovu, který jí v hlavě diktovaly strach a zdravý rozum, jediné hlasy, jimž odteď hodlala naslouchat.
„Pokud je to tedy tvé přání, splním je," připustil král unaveně, kupodivu nic nenamítal. „Splním každé tvé přání, vždyť víš."
„Je to mé přání," zalhala. Ani nemusela uhýbat očima, protože ty ledově modré byly zabodnuté v zemi. Skutečně totiž toužila po úplně jiných věcech, možná políbit ta zamračená ústa lemovaná krátkým vousem, třebaže naposledy, což samozřejmě nemohla učinit a také neučinila. Naopak mluvila dál, snažíc se znít co nejvíce chladně. Jako někdo, pro něhož minulost přestala cokoli znamenat. „A také si přeji opustit Erebor. Ještě dnes se odeberu do Dolu, a odtud pak pojedu dál s obchodní karavanou," dodala hned, neb čím dřív přejde k jádru věci, tím dřív skončí tento hořký rozhovor i chvíle ze vše nejtěžší. Král prudce zvedl zrak…
Osaměla sněhová vločka, jedna z těch, které se sem tam snášely s deštěm k zemi, zastuděla Odette na nose a probudila ze vzpomínání na události toho dne. Přitáhla si k tělu mokrý plášť a koutkem oka zabloudila do boku: „Říkals něco, Ori?"
„Že by bylo bývalo lepší vyjet až ráno," vyslovoval pomalu a nahlas knihovník, aby jeho řeč nezanikla ve větru.
„Víš, že už jsem nemohla vydržet," vysvětlila holý fakt. Vskutku, jakmile Odette projela branou Království trpaslíků, jako by se mohla poprvé nadechnout, i když byl takový nádech nesmírně bolestný. Odcházet znamenalo do jisté míry úlevu. Nedokázala se proto ani otočit v sedle, podívat na Horu zahalenou do bouřkových mračen, která jim stála za zády jako němý svědek. A ona s ní nechtěla více nic mít. Kéž by bylo tak snadné pozbýt i veškeré vzpomínky. Kéž by stačilo neotáčet se a hledět kupředu, tam, kde se postupně rozsvěcovala další a další okna města Dol…
„Zbláznila ses?!" král se rozešel směrem k Odette, čelo mu protnula hluboká vráska. Oči doširoka rozevřel, stejně jako chřípí nosu, jak hlasitě nasál vzduch. Ona naznačila raději hned, že si jeho blízkost nepřeje. Asi by ji neunesla. Naštěstí okamžitě zastavil.
„Chápu, že tě nemohu nutit, abys mi odpustila. Nemohu tě ani nutit, abys trávila čas v mé přítomnosti. Proto ti dám pokoje co nejdále od těch mých, pokud o ně požádáš. Zbavím tě veškerých závazků, ať už uplynul rok anebo ne. Erebor je obrovský, a já ti slibuji, že se budu třeba po zbytek života vyhýbat místům, která budeš navštěvovat ty, ale bezpečí Hory neopustíš. Já ti to prostě nedovolím!"
„Nedovolíš?!" vyprskla Odette. K veškeré její lítosti se přidal ještě vztek, jenž ale nyní mohl být jenom nápomocný. „Já jsem si nepřišla pro svolení, Thorine," pronesla pevně tak, až sebe samu překvapila. Bylo to snad proto, že poprvé promluvila pravdu? Skutečně totiž nepřišla prosit o žádná dobrozdání, jen oznámit své budoucí kroky, a to z čiré nutnosti. „Ty nemáš právo mi cokoli zakazovat. Toho práva ses zřekl. Vzdal ses jej!" Pomyslný jedovatý šíp právě strefil svůj cíl – to Odette jasně viděla v králově tváři. A tak to bylo správně. Jenom podobnými způsoby mohla tohoto tvrdohlavého trpaslíka přesvědčit, že jedná čistě z vlastní vůle.
„Pravda," připustil muž a znovu svěsil hlavu. „Vím, že nemám právo poroučet ti, ani jako král je nemám. Dovol mi tedy alespoň žádat. Požádat tě, ať neopouštíš Erebor, nikoli kvůli mně, nýbrž kvůli sobě. Víš přece, co se děje tam venku. Vzpomeň, co říkal čaroděj. Cesty jsou dnes nebezpečné."
Nikde není bezpečno – to hlavně říkal čaroděj. Odette musela nad králem zakroutit hlavou: „Najednou dáš na slova Tharkûna? Toho, který jen nafukuje své soukromé, nepodložené strachy? Toho, jemuž stáří vrhá do mysli stín? Nebuď směšný, Thorine, a nezapomínej, že i já znám ty cesty, o nichž tady hovoříš. I já jsem jimi šla, není to tak dávno. A nejsou to snad stejné cesty, na které sám kupce posíláš? Dobrý král by neměl činit rozdíl mezi poddanými," složila ruce na prsou, ani ne proto, aby snad působila ještě více umíněná, ale spíš aby zakryla, jak se začínají třást. Třásla se jí rovněž kolena, však ani to nešlo spatřit skrze dlouhý, cestovní kabátec, který prozíravě oblékla. Rovněž jí byl trochu velký, a tak se do něj balila jak do skořápky. „Thorine, nyní a zde, nastal čas ukončit tohle bláznovství. Rozlučme se s hrdostí, kterou jsi míval, a mě nechej s hrdostí odejít. Prosím tě."
„Tolik mě nenávidíš?" zeptal se nato tiše a prostě. Odette stálo veškerou sílu světa přinutit se, aby stejně prostě přikývla, protože to nebyla zášť, co ke králi cítila. Dobře ale věděla, že právě to jedno obyčejné, krátké přikývnutí bude přesně tím nástrojem, který mu sebere touhou více rozmlouvat. Jenom tak mohla naplnit vůli lorda Dáina a ochránit život, jenž pro ni nyní ze všeho nejvíce znamenal. A nakonec i Thorina samotného…
„Však já vím," nehádal se Ori, štrachající v sedlové brašně. Odette si setřela slzy hřbetem ruky oděné do rukavice z jehněčí kůže, než k němu pohlédla.
„Co to děláš?"
Mladík vítězoslavně vytáhl přikrývku a navedl svého poníka tak blízko Matyldy, aby mohl deku přehodit přes Odettina ramena. Zřejmě si myslel, že jarní podvečerní chlad je důvodem, proč se celá chvěje. Bílá kobyla okamžitě chňapla zuby po plecích klidného hnědáka, který se tím ale vůbec nedal rozházet. Odette zkřivila tvář nad tou paralelou, jenže ona nebyla zvířetem, které ve své prostotě nemusí rozmýšlet nad veškerým konáním. Ona musela být dvakrát rozumná, a proto si na to bude muset zvyknout. Bude se muset naučit přijímat Oriho pomoc, péči i starostlivost. Teď, když mu dovolila cestovat s ní a doufat, opustit Horu i bratry, bude se muset naučit přijímat i Oriho doteky. Časem snad i natolik, aby si nemusela představovat, že ty patří králi pod Horou…
Tomu, jenž nakonec jen několikrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Odette tedy nemeškala a rozhodla se jít. Vše, co mělo býti řečeno, řečeno už bylo.
„Počkej," vyhrkl a natáhl ruku před sebe, ačkoli až k Odette dosáhnout nedokázal, „jen okamžik, prosím, chtěl bych ti něco dát."
Zmizel v pracovně. Ona ale nečekala, nechtěla žádné odměny kdoví za co ani upomínky, však jednu věčnou už si nesla. Takovou, jež možná bude mít tmavé vlasy a oči podobné krystalům ledu… „Mahal s tebou, Thorine," zašeptala potichu. Král si totiž musel myslet, že odešla bez rozloučení…
Odette nedokázala zadržet hlasité vzlyknutí.
„Byl na tebe hrubý?" otázal se Ori s obavou.
Jistěže ne, to ona byla na krále hrubá. Zakroutila hlavou.
Bránu města jim otevřel očividně vyrušený strážný, dopínaje si cestou poklopec. Však také Dwalin musel řádnou chvíli do vrat bušit kovovým klepadlem ve tvaru dračí tlamy, v níž byl zavěšen mosazný kruh – podle precizního provedení nepochybně trpasličí práce – než se dočkal odezvy.
Ani se nedostali z doslechu, už trousil něco o prachmizerném smyslu pro zodpovědnost lidských mužů, kteří by kvůli ženským vnadám i samotného krále čekat nechali. Úkosem pohlédl na Odette a hned spolkl to, co měl na jazyku návdavkem. Ori protáčel očima, a i když to nebylo znát díky tmě, dozajista se červenal.
Podkovy zvonily o dláždění a záře městských lamp osvětlovala ulice i náměstí, skřípěly korouhve. Odette poznala Bardův dům, co jej zrovna míjeli, a ani ten jí nyní nepřipadal tak pěkný jako ve dne. Všude kolem bylo liduprázdno, až na jednoho vandráka a pár vyzáblých koček, číhajících na chutné sousto v podobě myši, která bláhově vyleze z úkrytu.
V jedné z postranních uliček, plechová deska prozrazující název hostince U zmlsaného kocoura, se houpala ve větru a vydávala vrzavý zvuk, jenž musel být nepříjemný i pro méně citlivé, lidské uši. Tam dal Dwalin jasný pokyn zastavit: „Dál už v týhle slotě nejedu!"
Odette bez protestů sklouzla ze sedla a z ramen shodila půjčenou deku, která už deštěm ztěžkla natolik, že byla více nepříjemná nežli příjemná.
„Měli bychom najít lepší podnik," pochyboval Ori. „Jen o dvě ulice dál znám…"
„Tady je to dobré," zarazila mladíka krčícího nos. Odette skutečně bylo jedno, kde toho večera hlavu složí. Tahle trochu ošuntělá hospoda alespoň slibovala střechu nad hlavou, protože co nevidět mělo mladou ženu čekat ještě horší spaní. Ode dneška za tři dny, pomyslela si,tehdy se přidá k obchodníkům a vyrazí na pouť, kterou si pamatovala ještě moc dobře na to, aby si nepřipouštěla všechno to nepohodlí, které přijde. Tenkrát, když plná pošetilého očekávání přijížděla k Hoře, vskutku doufala, že takto cestovala naposledy. Och, jak se onehdy mýlila.
Hostinec byl poloprázdný. Za pultem korpulentní šenkýřka leštila prázdný korbel károvanou utěrkou a valila trochu nedůvěřivé oči. Družina pověsila mokré pláště na věšák u dveří a šla dál do lokálu.
Tři muži u stolu pod oknem je rovněž po očku sledovali a něco si šeptali. Nebylo těžké hádat co. Mezi lidmi se tradovaly různé zvěsti. Například, že jistí trpaslíci přicházeli zprvu nenápadně okukovat nepoctivé kupce, hospodské či hokynáře z města, načež posílali kontrolu ereborskými oficíry. Nejspíš na tom bylo něco pravdy, jelikož tato krčma vypadala jako jedna z těch, kde se kupčí s kdečím, a hospodský, bělovlasý a vyzáblý chlapík s nohama trochu do o, že už takové praktiky asi zažil.
„Pojďte dál vzácní hosté, jaká čest," pronesl tak nějak nemnoho poctěně, mrskaje přitom řídkým knírem. „Co přivádí trpaslíky z Ereboru až do mého podniku?"
„Nejdeme s kontrolou na tvoje nekalé obchody, člověče, ale pojíst a svlažit hrdla pintou piva," dovtípil se dokonce i Dwalin. „Neblekotej proto, zmlsaný kocoure, a raději ukaž, co máš v hrnci."
Ústa hostinského se roztáhla od ucha k uchu: „Inu, posaďte se. Posaďte se vašnostové." pokynul k velkému stolu u stěny, postavenému mimo doslech ostatních hostí, a setřel jej cípem kdysi bílé zástěry.
Odette se pořádně rozhlédla. V protějším rohu vyspával jakýsi pobuda, co nejspíš trochu přebral. Uprostřed šenku mladý muž a žena hovořili nad polévkou – patrně račí s koprem – z níž se ještě kouřilo, a která i překvapivě dobře voněla na to, jakým hospoda působila dojmem. A docela blízko seděla stařena s bílým copem omotaným kolem hlavy, kterou Odette znala. Byla to kramářka, jež jí tenkrát prodala dýmkové koření pro krále. Dýmkové koření a kůže, zaúpěla si Odette sama pro sebe. Proč jen jí muselo být neustále připomínáno to, co chtěla z mysli i duše vytěsnit. Přesto ženě ze slušnosti pokynula na pozdrav, protože se zdálo, že i ona se vzpomínala.
Odette věru ráda přijala místo poblíž ohniště, kde mohla ke zdroji tepla natočit díky Lothórovi naražená záda. Ori dojednával nocleh i ustájení pro poníky, zato Dwalin se bez rozpaků posadil hned vedle.
Odette věru překvapilo, že nezasedl mezi svými muži: „Takže jste dostal rozkaz nejenom mě doprovázet, ale ještě mi dělat společnost? Máte to ale nevděčné řemeslo, mistře Dwaline." Ano, byla nepříjemná, ale prostě si po celém tom šíleném dni potřebovala schladit žáhu a rozhodně by nechtěla, aby nějakou smršť chytil dobrosrdečný Ori. Zato Dwalin doopravdy nebyl žádný světec, a vůči ní už se dopustil takových jízlivostí, že se nemusela zdráhat odplaty.
„Vždycky jsem říkal, že jste jenom drzá holka," zašklebil se válečník a upil piva, které mu zrovna donesli, „a přesto je mi líto, jak to všechno dopadlo."
Odette zůstala překvapená podruhé: „Co přesně je vám líto, Dwaline? Netvrdil jste snad, že někdo jako já není hoden úřadu ani postavení? Už je nezastávám, měl byste se radovat."
On neodpověděl hned, jelikož si do papuly nacpal řádný kus na sádle pečeného mníka, jimiž se vody nyní jenom hemžily, a chroupal ho i s kostima. „To tvrdil," přiznal bez okolků, jen co polkl. „To se ví, že tvrdil, ale teďka nějak nevím, jestli budu šťastnější, když už neuslyším ty vaše věčný jedovatosti. No a Thorin, tak ten bez vás nebude šťastnej docela určitě. Co koukáte, u Mahala! Jasně, že jsem to věděl. I můj bratr to věděl, a měl dokonce radost. No a já mu říkal, že je akorát starý blázen," znovu se napil, načež kusem plátna otřel mokrý vous i mastné prsty. „To já jsem starý blázen." Sáhl do kapsy, ale ruce nechal pod stolem. „Nate, tohle si musíte vzít."
Odette ucítila, jak jí na kolenou přistálo něco těžkého. „Co je to?" pohlédla na Dwalina úkosem.
„To, co vám chtěl Thorin dneska dát."
Odette strčila ruce pod ubrus, odhodlaná hodit tu věc – ať už to bylo cokoli – zpět veliteli ereborského vojska, avšak ten nesouhlasně mlaskl. „Poslouchejte," navázal velmi tiše, ačkoli obvykle hulákal anebo vrčel jako medvěd vzbuzený v prostředku zimy. „Vůdce karavany bude srozuměn, že neobejdete Hvozd ani od severu, ani z jihu. Projdete jím."
Odette vytáhla obočí velmi vysoko: „To tamní král nikdy nedovolí."
„To ne," souhlasil Dwalin naprosto samozřejmě, „a vy se ho nebudete ptát. V tom měšci," zagestikuloval směrem pod stůl, je mimo jiné náhrdelník. Říká se, že je vyroben z kamenů, ukrývajících samotné světlo hvězd. Tomu žádný elf neodolá. Ani elf temnohvozdské hlídky. Rozumíte? Ještě rád vás potajmu lesem provede, za takovou odměnu. Je to cesta nejkratší, a snad i nejvíce bezpečná." Odette přikývla, neb to co Dwalin říkal, docela dávalo smysl.
„Jsou tam ještě kameny volné," doplnil trpaslík, a pravda, měšec vážil víc, než by mohl vážit pouhý jeden náhrdelník, třebaže bohatý. „Ty si necháte."
„Cože?" vyhrkla Odette nahlas, až se Ori od pultu otočil. Prostředky na úplatek za bezpečí pro sebe i pro zbytek výpravy se nezdráhala přijmout, ale navíc nechtěla nic.
„Musíte přece z něčeho žít," ťukl se do čela Dwalin. „Jste přece ženská, no ne? A ženské vědí, jak prohýřit majetek." Zasmál se vlastnímu žertu přesně takovému, který mu býval podobný, a Odette si uvědomila, že i jí budou chybět narážky tohoto hulváta, který už vlastně nepůsobil zas tak hulvátsky.
„Jako byste zrovna vy o tom mohl něco vědět, Dwaline," sepsula jej na oplátku a měšec si schovala. Co taky jiného? Sypat tady diamanty na stůl by asi moudré nebylo. Bude mít dost času uvážit, jak s nimi naloží.
Ke spánku se Odette chystala odebrat brzy po večeři, ačkoli Dwalin s vojáky ještě seděli a popíjeli. Nechvátali s návratem do Hory, tím spíš, když déšť zatím neustal. Ori zařídil pokojíky v podkroví, dva, ale od něho by nic jiného ani nečekala.
„Vzácná paní?" zaslechla za zády, těsně než položila chodidlo na první stupeň schodiště, které se zvedalo z chodby ústící z lokálu hostince U zmlsaného kocoura. Otočila se a spatřila starou trhovkyni, jež jí stála těsně za zády, ačkoli Odette si rozhodně nevšimla, že by za ní někdo šel. Stařena na ni shlížela vědoucíma očima, a ty jako kdyby na moment spočinuly v oblasti jejího břicha. Hloupost, potřásla hlavou mladá žena. Únava už si zkrátka vybírala svou daň.
„Pán stříbrných fontán," kramářka začala odříkávat stejná slova jako posledně, „má místo srdce drahokam, jenž klame svou krásou, avšak studený je a tvrdý. Neproniknutelný. Dokud se od toho kamene neoprostí, nikdy doopravdy neprozře. Nikdy nebude svobodný." Slova stejně podivná jako minule a Odette si pomyslela, že ta žena bude asi blázen.
Odette se skoro lekla, když stařena sevřela její ruce a cosi maličkého do nich vložila: „Fragária v jantaru," pronesla znovu jakýsi nesmysl, „noste ji stále při sobě."
Odette shlédla do otevřených dlaní, kde spatřila maličkaté bílé kvítky se žlutými středy, zalité zkamenělou pryskyřicí. „Vždyť to je obyčejný… jahodník," vydechla, když zvedla oči, avšak lidská žena už tam nebyla. Doslova zmizela. Kdyby jí v rukou nezůstal onen amulet navlečený na kožené šňůrce, nevěřila by, že s ní vůbec mluvila.
