Fili si jednoduše myslel, že jemu se tohle stát nemůže. A dozajista nebyl sám, jak si uvědomil právě teď, kdy hleděl do tmavých a vyvalených očí svého bratra. Toho svým doznáním dokonce na několik okamžiků zbavil řeči, což samo o sobě svědčilo o průšvihu vskutku kolosálního rozměru, v němž se zrovna plácal.
„No?!" vybídl Kiliho poněkud netrpělivě, přestože trpělivý obvykle býval víc. Potřeboval slyšet nějaké stanovisko. Dočkat se reakce toho jediného, komu se mohl svěřit a doufat, že se mu nevysměje. A i kdyby nakonec ano, co na tom? Nastalé ticho se zdálo horší nežli výsměch nebo pokárání. Fili se musel v duchu uchechtnout nad tou představou. Pokárání od mladšího bratra byla totiž nevídaná věc. To on byl přece ten rozumný, ten, který vždycky káral jeho. Prvorozený syn princezny Dís a první dědic ereborského trůnu. Oprava – jednou nepochybně bývalý první dědic ereborského trůnu. A v tom tkvěl celý problém.
„Noo," protáhl Kili zamyšleně, ale vzápětí se jeho ústa rozšířila v úsměvu. Dokonce začal hrozit prstem. „Přiznávám, bratře, dostals mě. Vážně, povedený, povedený vtípek. Skoro tak dobrý, jako bych ho vymyslel já sám… Počkat!" zvážněl i ustanul v pohybu rukou, právě když zpozoroval, jak se Fili zatvářil tragicky, a to tragicky víc, než se tvářil doposud. Tak moc, až to nejspíš předčilo veškerou možnou míru předstírání.
„Myslíš to vážně?" stáhl mladší z princů černé obočí.
Fili přikývl. Jak nejvážněji dokázal.
A Kili hlasitě hvízdl.
Za to by mu nejraději pleskl jednu po zátylku. Proč asi vybral tohle místo? Ještě časně po ránu? Odlehlé chodby poblíž šachet, ve kterých se zatím nespustila těžba. Ale i tak, Erebor byl plný trpaslíků a každý takový si rád vyslechl nejlépe to, co slyšet vůbec neměl. Zvlášť jednalo-li se o královskou rodinu a její soukromí. Zbytečné vábení pozornosti mohl způsobit ten zpropadeně táhlý, ostrý zvuk, jenž se nesl bezmála… no bezmála až k pokladnici.
„Myslel jsem si," pokračoval mladší bratr, „že já jsem ta černá ovce naší rodiny. Že já jsem ten nezvedený hejsek. Ostuda královské linie. Bratře!" Fili pocítil prsty na rameni, svírající se v naléhavém stisku. „Tohle se strýc nesmí nikdy dozvědět!" Nicméně sám se dozvěděl přesně to, co se dozvědět nechtěl. Měl na mysli, doufal, že se mu dostane hlavně rady, s jakou před Thorina předstoupit. S jakou vyslovit, vyjevit co nosí ve svém nitru. Co nenosí sám a co je sdíleno. Konec konců, Kili měl v tomto ohledu poměrně nedávnou zkušenost. A kupodivu přežil bez úhony.
Ne, Fili se rozhodně nebál, že strýce rozčílí tak, až by jej třeba vydědil. Anebo dokonce vyhnal. Vždyť kde kdo v Ereboru věděl, jak se věci doopravdy měly. Kam se ubírala králova pravá náklonnost. A i kdyby přece přišel trest – zasloužený trest – Fili by jej klidně snesl a unesl s hrdostí Durinova potomka. Cokoli, jen mlčení už nemohl vydržet.
„Co mám tedy podle tebe dělat?" zaúpěl jako raněný vlk. Promnul si zápěstí, které přestože už dávno bylo zdravé a hybné, ozvalo pokaždé, když Filimu hlavou proletěly chmurné myšlenky. Však se všeobecně vědělo, že pokud duše chřadne, tělo nebývá pozadu.
„To se ptáš mě?" uchechtl se Kili, ale nevysmíval se. V tom uchechtnutí šla znát předně velká dávka soucitu. „Poradit ti mohu nanejvýš to samé, cos mi tenkrát radil ty: Prostě zapomeň."
„To jsem ti radil, pravda," připustil se sklopenou hlavou světlovlasý mladý muž. Jak byl dříve pošetilý, když si myslel, že správný trpaslík má být tvrdý jako kámen. Schopný prostě zatnout zuby, zatnout ruce v pěst a učinit, co je potřeba. Co je vyžadováno a očekáváno, aby nebyla zostuzena rodina ani krev. To ho učili. Je oba to učili. Vůči elfce nechoval žádnou zášť, Mahal chraň! Natož, pokavaď jen díky ní nezůstal mrzákem. Proto zvláště azyl v Hoře považoval za to nejmenší možné vyjádření vděku za zásluhy během Bitvy a hlavně po ní. Za naprostou samozřejmost. Nicméně jako bratrovu družku – družku prince – ji zkrátka přijímal ztuha. A přesně za tuto svou bývalou nadutost, dostal teď takové soužení. „Odpusť," vzhlédl k bratrovi s omluvou věru upřímnou.
„Odváto větrem, bratříčku," mávl rukou Kili. On se nikdy s ničím dlouho nebabral. Nehloubal se v minulosti ani k budoucnosti nehleděl. Stačilo mu býti teď. Akorát že právě teď mluvil navzdory svým zvykům nebývale moudře. Fili by býval víc než kdy jindy ocenil nějaký bláznivý nápad, který by mu do žil vlil kapku naděje. Jenže uslyšel pouze to, co dobře věděl sám. Samozřejmě mu hlava říkala, že by měl zapomenout. Že tato smyčka konce nemaje a nelze z ní vykročit. Jenže srdce se bránilo vší silou. „Stejně bych tě neposlechl, ale ty mě budeš muset. Tvoje potíž není stejná jako má, Fili, ta tvoje je horší. O poznání horší. Já nikomu nelez do zelí!"
Fili zkřivil obličej. Z cizích úst vše znělo ještě strašlivěji. Nechoval se čestně, jistěže ne. Ale tím spíš skrze pravdu mohl aspoň kousek své cti nazpět vykoupit. „Promluvím se strýcem!" složil ruce na prsou a postavil si hlavu.
„Ne!" zamítl rázně mladší princ. „Ničemu nepomůžeš, leda svému špatnému svědomí. Nevidíš snad, jak je Thorin zlomený? Víc mu chceš naložit? On se obětoval pro dobro Království. Ty budeš muset taky!"
Fili si povzdechl. Jenom napůl stihl namítnout, že tady přece nejde jenom o něho. O jeho vlastní stesk – ten byl malicherný oproti stesku v očích barvy moriónu. Stesku, jemuž bude nucen čelit, až poví, že nic neudělal, nic nezkusil, ačkoli ve chvílích touhy sliboval, že udělá všechno na světě. Ruka mu vystřelila do vzduchu, aby umlčel Kiliho, který chtěl ještě něco dodat. Trhl hlavou po směru, odkud se ozvalo volání.
„Výsosti?"
„Thorine, jsi tu někde?"
„Výsosti?"
„Thorine, jsi tu někde?" zaznělo znovu a blíž.
Thorin se naštvaně ohlédl. Nicméně mu bylo jasné, že pokud jej Dwalin hledal takto urputně, navíc před snídaní a dokonce zde, jistě se tak nedělo bez příčiny. Křik velitele vojska oba prince stejně spolehlivě vyplašil, a proto pominul i poslední důvod zdržovat se tu.
Vystoupil ze stínu.
„U Durina, co děláš v těhle zaprášenejch dírách?" zastavil se Dwalin. „Kdyby tě jeden ze strážných nevídal, jak se tu občas potloukáš, jaktěživ bych tě nenašel."
Thorin neodpověděl. Jen si v duchu vyhuboval za svou stupňující se neopatrnost, se kterou chodil k tajným dveřím do pokladnice a ještě větší, když se po ránu navracel zpět. Nepamatoval se, že by byl dříve tolik roztržitý, jako se to dělo ode dne, kdy odjela karavana na západ. Zkrátka zase nedokázal odolat pocitu zapomnění, jež mu dopřávalo Srdce Hory. Jediné srdce, které mu nakonec zbylo. Nyní se dokonce přistihl, jak bezděčně hladí zlatý klíč, visící mu na řetízku pod košilí. Ruku nechal pomalu, nenápadně klesnout podél těla.
„O co jde, Dwaline?" zavrčel, podrážděný jako neustále.
„Gloin," odpověděl hromotluk, „žádá o audienci."
„Teď?!" vyplivl Thorin mrzutě. Teď se chtěl hlavně převléknout a obličej omýt studenou vodou. Vzpamatovat se z Filiho slov, která pochytil jen zčásti, a proto doufal, že je jenom špatně pochopil. Thorin si totiž ze všeho nejméně přál, aby se krom něho samotného, trápil ještě někdo další z rodiny. Nad to všechno předvídal, že hovoru chtivý pokladník přináší akorát nějakou malichernost, jako ostatně téměř pokaždé.
„Tušíš, čím Gloin míní poctít můj sluch?" nešetřil jízlivostí. „Zase nějaká nesrovnalost v účtech?"
„Netuším," zakroutil Dwalin lysou hlavou, „ale neřekl bych. Čeká tě se ženou a synem. Tvrdí, že je to naléhavé."
„Naléhavé?" vytáhl obočí král. Upřímně zadoufal, že nemá být rozhodčím nějaké rodinné roztržky. Na to by v těchto dnech nervy neměl a Gloin by pak mohl snadno skončit u svého bratra, jenž by mu odborným způsobem rovnal nos. Ano, tak by s ním zatočil, klidně i za přítomnosti ženy a dítěte.
„Výsosti," uklonil se Gloin až zbytečně formálně. Za zády mu stála Melsa, která v rukou svírala malá ramena syna Gimliho. Ten, s hlavou skloněnou, v prstech nervózně mnul lemy světle hnědé kazajky. „Přicházím, Vaše Výsosti, s jistou zvěstí. Poněkud delikátní zvěstí, řekl bych," než pokračoval, významně si odkašlal. Rovněž dost významně, pomyslel si Thorin, když patrně mělo jít jen o dvorské klevety. Nicméně, možná se týkaly pamfletů, a takové by vcelku uvítal. Třebaže se s novým dlouho nesetkal, původce by bylo dobré klepnout přes prsty.
„Respektive, můj synek s ní přichází. To on ji totiž zjistil na hradbách, kde se, darebák, pořád schovává, ačkoli ví, že tam nesmí!" dodal výhružně směrem k dítěti, které stálo jako na hanbě, zapřené zády o matčinu sukni.
„Jakou zvěstí?" otázal se Thorin hlavně proto, aby přerušil počínající monolog o lotrovinách pokladníkova syna, který by jistě následoval.
„Jdi, Gimli," postrčila Melsa chlape kupředu. „Řekni králi po pravdě, co jsi před chviličkou řekl nám."
„Abyste věděl, Výsosti," chopil se slova zase Gloin. Thorin pevně stiskl rty. Rád by spěšně vyslechl, o co kráčí – když už to muselo být – a v klidu pak pouvažoval nad záležitostmi důležitějšími, třeba jak promluvit s Filim. „Kluk to zaslechl už před pěknou řádkou dní, ale teprve dneska se nám svěřil. Prý se bál, považte? Ale proklouznout za zády hlídkám, to se nebojí! Inu, co naplat, Výsosti – dítě," rozhodil rukama zrzek. „A že to naše je pořádné kvítko, nemám pravdu, drahá?"
Výmluvný pohled trpaslice způsobil, že se její manžel konečně kousl do jazyka.
„Přistup Gimli, synu Gloinův, a bez obav pověz, co jsi to zjistil na terasách," pravil Thorin mírně, aby snad neděsil trpasličí dítě, které očima rozpačitě těkalo z otce na matku a rukama houpalo jako polní strašák ve větru.
Gimli se nato rychle osmělil, uklonil se a spustil: „Je to pravda, Výsosti, bál jsem se a stydím se za to, protože trpaslík se nemá bát, však já vím. Trpaslík má být statečný, tak jako otec. Tak jako vy." Král se musel se slabě pousmát nad dětskou bezprostředností chlapce, který naneštěstí po otci podědil sklony k nevěcnému tlachání. „Ale už se nebojím, on už tu není. Je pryč. Viděl jsem ho, na mou duši, sedmého dne v noci od řeky. Na kozlu uháněl k jihu, poznal jsem ho dobře. Však měsíc je jasný, teď když dorůstá."
„Cos, ty nezbedníku, pohledával v noci u řeky?!" rozčílil se zase ereborský pokladník. „Ještě jednou přijdu na to, že utíkáš z Hory ven, a bude mít sukovice posvícení. To ti povídám!"
„Ale otče," zvedl drobné dlaně Gimli, „když já jsem za krabici cukrovinek rybářský prut vyměnil. No a ten jsem ho přece musel vyzkoušet. Jestli je dobrý." Kluk stočil ke králi nadšená očka: „Parádní prut, Výsosti, jasanový, s vlascem z koňské žíně a taky háčkem. U řeky jsem líčil na úhoře. Kdybyste ho viděl, Výsosti, úhoř dlouhý bezmála šest stop a silný, že byste ho rukama neobjal. Strýček Bombur mi pět zlatých za něj dal a šup s ním do udírny." Gimli mrkl směrem k rodičům. „Dobrou směnu jsem učinil, co říkáš, otče? Ještě jsem si koupil prak!"
Gloin upřel pohled ke stropu a spráskl ruce.
„Má po tobě obchodního ducha, Gloine," poznamenal Thorin. Za jiných okolností by byl nejspíš pobaven, jenže v této nelehké době ho nemohlo těšit vůbec nic. Ještě ke všemu se ani nedozvěděl, kdo že to tak spěchal od Hory. Natož proč.
„Sedmého dne v noci, říkáš?" snažil se znít pořád mírně, třebaže pomalu předjímal, že o žádnou hloupost zřejmě nepůjde. „Kdo to odjel z Hory, Gimli?"
„Sedmého dne, ano, a já bych to býval řekl hned, jenže pak jsem zapomněl," Gimli vrhl na krále psí pohled. „Promiňte mi, Výsosti, když já ten prak nejdřív potřeboval ukázat Trigovi. To je můj kamarád, víte? Syn hutního mistra Torga. A ten teda nemá takový. To ten můj, ten střílí, to byste…"
„Synku!" mlaskla Melsa. „Odpovídej, na co se tě Veličenstvo táže." Thorin prozíravou ženu v duchu velebil. Už podruhé.
Gimli se zhluboka nadechl: „Byl to ten, co stále doprovází lorda Dáina. Ten, co byl zlý na paní Odette."
Král se v sedu napřímil, jako kdyby dostal ránu bičem: „Lothór?!"
Gloin přikývl, protože Gimli se trochu lekl.
„Pověz mi všechno, co víš, Gimli, a já tě potom odměním. Mnohem víc než strýček Bombur." Dítěti se zalesklo v očích.
„Zrovinka se na terasách měnila stráž a já se proto schoval za sloupoví, aby mě nikdo neviděl a otci nepověděl," začal malý trpaslík své obšírné vyprávění. „Paní Odette tam zůstala jediná, taky o mně nevěděla, a i kdyby, ta by na mě nežalovala. To já vím. Dívala se přes cimbuří, no a on tam přišel. Ten Loth-," mávl rukou. „I jméno má pitomé, viďte, Výsosti?"
Král krátce přikývl.
„On paní Odette chytil a uhodil s ní o stěnu. Myslím, že ji to muselo moc bolet."
„Ten hajzl!" neovládl se Thorin, třebaže věděl, že před dítětem by neměl mluvit neslušně. Pěsti sevřel takovou silou, až mu klouby bělely a nehty ryly do kůže. „Slyšels, jestli něco říkal?"
„Samo, Výsosti. Mnoho věcí. Ale hlavně paní Odette urážel, ošklivě. Jenže já tak mluvit nesmím," pokrčil Gimli rameny.
„Jenom protentokrát, synku," ozvala se znovu světlovlasá trpaslice.
„Říkal," navázal tedy kluk, hned potom, co se pro ujištění ohlédl na matku, „že je paní Odette zmije, špína a taky potvora. Otec pravil, že by mu za to nohy zpřerážel."
„Tvůj otec je moudrý muž," přisvědčil Thorin. Jen stěží držel zlobu na uzdě, nicméně chápal, že prostě musí. Alespoň prozatím, než se dozví víc. Nýbrž v duchu s navrhovaným postupem věru souhlasil. Sám by jej rád vykonal a ještě doplnil o drcení veškerých kostí, co ten parchant v těle má, a to nikterak rychlé, zato velmi bolestivé. Tak by ho nechal po několik dní, než by své dílo zakončil zlomením obratlů v oblasti krku, o které by provinilec jistě škemral sám. „Pokračuj, Gimli."
„Hrozil, že paní Odette musí opustit Erebor, jestli chce zachránit život svůj i život toho nečistého bastarda. Matko, co je to bastard?" Melse přeběhla červeň po tváři.
Zato Thorin zbledl a celý zcepeněl. Cítil, jak mu brada klesla, a v té póze zůstal hodnou chvíli. „Jsi si jistý, chlapče?" doslova koktal, hlas tříštící se jako střepy z rozbité karafy. Nemohl uvěřit. Nemohl uvěřit, zato začínal chápat. Dáin!
„Na mou duši, Výsosti," dušoval se kluk, ryšavý po otci. „Také říkal, že jste slabý král. Že prý byste paní Odette stejně neochránil, kdyby se vám přiznala. Ale to vy nejste, to se ví. To jen pár hlupáků v Hoře povídá, a jsou leda pro smích." Gimli sklopil zrak: „Měl jsem to povědět hned, já vím. A měl jsem se paní Odette zastat. Jenže on mu z očí šlehl plamen! Jako kdyby byl nějaký čarodějník, nebo co. Ohlížel se směrem, kde byla má skrýš, a já dostal strach. Vskutku, Výsosti, věřte mi, opravdový jasný plamen."
Takové řeči už nebyly pro Thorina podstatné. Věděl, jak bujná dokáže být dětská fantazie. Vždyť i Kili, když byl malý, vybájil si tvora s tělem psa a kančí hlavou, jenž jej vyprovázel po lesích a pro jiné byl neviditelný. Nicméně co Gimli řekl předtím, to by dítě jeho věku nevymyslelo.
Král slyšel dost. Dost na to, aby sáhl po meči. Šíleně zuřil, což bylo asi znát. Melsa totiž ztratila veškerý ruměnec a instinktivně stáhla syna k sobě, když k němu král přikročil.
„Děkuji ti, statečný Gimli," pohladil chlapce po vlasech a vydal se žádat zúčtování.
Thorin vpadl do předpokoje komnat lorda Dáina. Prázdného předpokoje, jak zjistil hned, co jej spěšně obhlédl. Ale další dveře viděl pootevřené. Těm pomohl kopancem, ruku pevně sevřenou na jílci Orcristu.
„Nějak zhurta, bratranče?" prohodil vcelku nevzrušeně pán Železných hor. Zrovna se oblékal, s čímž mu pomáhal jakýsi sluha. Ten strnul v pohybu s očima dokořán, zrovna když sundával z věšáku pánův kabátec.
„Vypadni!" přešel bratrancova slova a křikl na sloužícího. Trpaslík nemeškal, patrně měl dost rozumu na to, aby uháněl, až se mu za patami prášilo. I plášť zapomněl odložit, a tak za ním vlál jako bojová zástava.
Dáin nestihl ani mrknout či vytáhnout obočí, natož zbraň, a už se octl přišpendlený ke stěně, s nabroušenou čepelí přitisknutu pod krkem. Hlasitě, naprázdno polkl: „U Mahala, Thorine, pomátl ses na rozumu?!"
„Pomátl!" vycenil zuby král. Zuřil. Krev mu vřela v žilách a před očima měl černo. Nedbal, co jeho počínání přinese, i kdyby třeba válku s Železnými horami. Tohle Dáin prostě přehnal. Dáin, vlastní krev, jehož hájil jako hlupák přede všemi. Šeredně to přehnal, a právě Thorinova ruka se měla stát tou, která si sáhne pro odplatu.
Shlédl dolů, rychlým pohybem vytáhl z pochvy protivníkův meč a hodil jej někam za sebe. Také dýku, co měl zrzek strčenou za objemným pasem, odstranil z dosahu, když se po ní pokusil hmátnout. Pootočil jílec v dlani, aby mohl přitlačit plochou stranu meče více ku Dáinovu hrdlu, aniž by ho přitom jako slepici podřízl příliš brzy. Odzbrojený sebou začal zmítat, pokoušeje se z chvatu uniknout.
„Sakra, povol Thorine! Dýchat nemůžu!" nadával, nebo spíš jen chrčel z nedostatku vzduchu. Bradu tlačil na prsa, nevěřícné oči mu lezly z důlků. „Chceš mě snad uškrtit?"
„Uškrcený nebo setnutý," syčel Thorin, „je mi jedno jak pojdeš. Ale pojdeš, Dáine! Mahal je mi svědkem, že to myslím vážně! Co víš o dítěti?!"
Dáin si odfrkl, z koutku úst mu tekla slina: „Pomátl se! Vskutku! O čem to plácáš?!"
„Nedělej ze sebe hlupáka!" Thorin jen málokdy míval náladu na žerty a teď zrovna neměl žádnou. Zrovna tak trpělivost. Bratranec byl proto na nejlepší cestě přesvědčit jej, že je doopravdy zbytečné, aby mu hlava více setrvala na krku. „Mluv!"
„Při Durinově památce!" zajíkal se přidušený trpaslík, jehož tvář nabývala stále sytější, rudou barvou. Patrně mu teprve teď začalo docházet, že král nemluví do větru. „Přísahám, nemám ponětí, o jakém dítěti je řeč."
„Lžeš!" štěkl Thorin. Cítil Dáinův strach. Ten strach ho lákal, aby ve skutek proměnil veškerou svou zlobu. Aby si dopřál zadostiučinění. „Skrýváš pravdu jako zbabělec, nebo je to jenom stud za prohnilé skutky, kterých ses dopustil, Dáine? Kam se poděla tvá čest? Čest potomka Durina, na něhož se neprávem odvoláváš? Jak ses mohl snížit k takové odpornosti, jakou je vyhnat z bezpečí Hory ženu v očekávání? Mluv a nepokoušej mě!"
Pánu Železných hor nabíhaly žíly, zrychloval tep, chrchlal, ovšem i přesto se jeho bázeň proměnila v rozčílení: „Co to žvaníš?! Já si nenechám na cti utrhat!"
Thorin by lhal, kdyby tvrdil, že jej nezaskočila taková reakce. Čekal, jak se odhalený provinilec bude kát, anebo mlčky sklopí oči. Nepatrně povolil. Toho Dáin ihned využil a znovu sebou začal škubat. Dokonce se mu povedlo kopnout krále pod koleno. Ten trochu poklesl, nicméně na nohou se udržel. Bratranci oplatil pěstí do obličeje takovou, až vyprskl červené sliny.
Zuřil.
„Ty že si nenecháš utrhat na cti? Ty? Ty už nemáš žádnou čest, bratranče!" Thorin přitiskl zbraň silněji než předtím, dobře si vědom skutečnosti, že Dáin už mele z posledního. Už jenom potichu sípal, zakalené oči obracel v sloup. Síla v jeho rukou, jimiž se snažil odtlačit tělo před sebou, slábla a slábla. Ovšem král neustoupil. Zavrhl to milosrdenství, dopřát mrzkému lháři a zrádci, aby byl sťat jako muž. Thorin toužil, teď hned, pocítit ve tváři Dáinovo poslední vydechnutí. Přehmátl prsty a pak... tma.
Komnatou se rozlila tma, ačkoli bylo teprve po ránu. I louče na stěnách jako kdyby kdosi sfoukl všechny naráz. Krále překvapil tupý naráz, bolest v zádech a hlavně v týle, kam se o něco uhodil. S němým výkřikem upustil meč, jelikož mu rozžhavený jílec popálil dlaň. Chtěl se pohnout – nemohl. Něco jej drželo při zemi, tlak a hrozivá, nepřirozená síla. Tak tak dokázal zvedat hrudník a dýchat. Uvědomoval si ale, že je stále v místnosti, a také slzu, jež mu námahou vytryskla z oka a stékala po tváři. Jenže nic a nikoho neviděl. Zato slyšel – vnímal hlas. Neznámý, kovový hlas a řeč, které nerozuměl.
„Dost! Přestaňte vy dva tupci!" z neznámého hlasu se stal známý, ztratil kovový nádech a přešel do obecné řeči. Tma se přeměnila v šero, neviditelné sevření zmírnilo, avšak úplně nezmizelo. Thorin s hlubokým nádechem naplnil stlačené plíce, ale vstát rozhodně nedokázal. S vypětím sil sotva pootočil hlavu, v níž mu třeštilo. Jílec Orcristu stále žhnul a Dáin byl zhroucený u protější stěny, rovněž spoutaný magickou mocí. Kašlal, tedy žil, čehož Thorin velmi litoval.
Vprostřed pokoje stála vysoká, štíhlá postava v šedém hávu. V ruce svírala dřevěnou hůl, co na špici zářila.
„Tharkûne!" vykřikl vztekle. „Odvolejte své nekalé čáry! Hned!"
„Odvolám," čaroděj jej obdařil hněvivým pohledem, „ovšem, až já sám uznám za vhodné. A do té doby mě budete poslouchat, králi pod Horou!"
Thorin by nejraději vzal tu jeho zpropadenou berlu a zlomil ji vejpůl. Nejlépe o hřbet tohoto starce, jenž se zjevoval vždycky tam, kde o něj nikdo nestál, a strkal svůj křivý nos do záležitostí, jež se ho netýkaly. Rád by, kdyby se potupně neválel na podlaze jako nějaký červ.
„Co jste to chtěl udělat?!" spílal Gandalf z výšky. „Proč držíte pod hrdlem jediného spojence, kterého vůbec máte? Chcete snad pohřbít Erebor i svou vlastní krev? Styďte se, Thorine Pavézo!"
„On už není má krev," vrčel král skrze zaťaté čelisti, „ani spojenec. Zabiju ho, i kdybych tím měl pohřbít třeba sám sebe. Zabiju ho!
„Mlčte, pitomče!" okřikl jej šedě oděný. Znovu na něho hleděl jako na nezvedeného caparta, což se tedy nedělo poprvé, ale Thorin se poprvé cítil, že tentokrát je to neprávem. „Nevím, co jste si provedli vy dva, ale to teď bude sotva podstatné. Máte v Hoře zvěda, Thorine!"
Dáin, sotva se stihl vzpamatovat, popadnout dech a zbavit se kašle, doširoka otevřel krví podlité oči i ústa dokořán. Také král neměl daleko do podobné odezvy. Nicméně on se v mžiku vzpamatoval, a hned v dalším zkřivil tvář do pochybovačné grimasy: „Jak to zrovna vy můžete vědět?"
„Protože nejsem zaslepený trpaslík, který přes svou pýchu nevidí skutečné problémy. A především je nechce vidět!" odsekl vysoký muž. „Na cestách jsem narazil na bandu žoldnéřů z Vrchoviny – vazaly Temného pána," s těžkým povzdechem zmírnil svůj káravý tón. „Považovali mě za tuláka, a proto si pranic nedávali pozor na pusu, jelikož si mysleli, že tu mou zavřou nadobro. A pak mě ještě oberou i o to málo, co sebou nosím. Nevěřil byste, ale už si dělili váš drahý poklad, Thorine! Ano. Příliš mnoho hovořili o vás i Ereboru. Příliš mnoho věděli, ačkoli se jednalo o zprávy, které by jen těžko někdo zvenčí mohl znát. A to značí jediné, někdo vám tu vynáší. Varoval jsem vás, příteli, vybízel k opatrnosti. Zvěstoval, že Sauron touží získat Horu. A nyní se zdá, že na vás chystá lest. Možná už ji dokonce přichystal a vy jste do ní spadl, ani o tom nevíte."
Dáin střelil po králi vyčítavým pohledem: „Slyšíš moudrá slova čaroděje? Mě viníš z vybájených prohřešků a zatím si sám hřeješ hada na prsou. Nikdo jiný krom elfky nebo té tvé kříženky by nemohl býti špeh. Žádný pravý trpaslík by své nikdy nezradil."
„Zavři hubu, Dáine!" vyštěkl Thorin. Bratrancova úskočnost a prolhanost neznala mezí. Chtěl jej alespoň častovat veškerými nepěknými jmény, která znal, ale dřív byl čarodějem přerušen.
„Ujišťuji vás, Dáine z Železných hor, že paní Odette dozajista není onen zvěd," pravil přesvědčeně, sahaje si do šosu, odkud vytáhl zmačkaný pergamen, jenž rozvinul v rukou. „Toto," ukázal svitek psaný v Černé řeči – jak Thorin bezpečně poznal, nicméně přečíst nedokázal, „měl u sebe jeden z těch žoldáků. Ten, co byl ze všech nejméně zdvořilý k pocestnému."
Thorin neměl sebemenší pochyby, že zmíněný námezdník později litoval. Obzvlášť, když teď na vlastní kůži pocítil Gandalfovu moc, která mu nedovolovala se třeba jenom posadit. „Co je to?"
„Je to odměna vypsaná za hlavu jisté napůl lidské, napůl trpasličí dívky, jež popisem odpovídá právě vaší pobočnici. Pranic tomu nerozumím Thorine, ale jedno je jisté, musíte Odette držet v bezpečí."
Králi se zatočila hlava, nikoli však z rány, kterou si uštědřil o podlahu, ani vší té magie kolem: „Co to povídáte, čaroději?"
Gandalf významně přikývl, což jenom potvrdilo, že ta hrozivá slova myslí nadmíru vážně.
Thorina přepadla nová, ještě silnější vlna zášti, která mu ovšem dodala na síle. Protože Orcrist stále žhnul, pokusil se natáhnout po meči svého bratrance, který ležel nedaleko. Konečky prstů přitáhl jílec do dlaně a přetočil se na břicho. I přes kouzelnou moc, která jej mačkala k zemi, začal se plazit k protější stěně: „Zabiju tě, Dáine! Jestli se jí něco stane, přísahám, ty dopadneš hůř!"
„Co se to tu děje, u všech Valar?!" zahřímal čaroděj, čelo svraštělé, tvář zaskočenou. „Chcete mi snad tvrdit, že se paní Odette nenachází v Hoře? Jakto?"
„Nenachází!" přiznal Thorin mezi namáhavými, hlubokými nádechy, zatímco se po kousíčcích sunul kupředu. „Ale to on," naznačil bradou před sebe. „To on… ji odsud… vyštval. „Poslal na ni… toho svého… poskoka. To udělal… když zjistil, že čeká… dítě… Moje dítě!" Při posledních slovech mu zoufalství zlomilo hlas. Král vzlykl s nosem opřeným o koberec, čímž znovu ukázal emoce před čarodějem, ale tentokrát mu to bylo daleko víc jedno, nežli kdykoli dřív. Zloba, ta ukrutná zloba se měnila v ještě větší, nepopsatelný strach.
„Je to pravda?" Gandalf stočil přísný pohled k Dáinovi, kterému se už sice vrátila vcelku normální barva, nýbrž jen do půlky obličeje, neb tu druhou měl napuchlou, jako kdyby jedl jablko vcelku.
„Samozřejmě, že není!" ohradil se pán Železných hor. „Není, na mou duši ne. Takže ses s ní přece zapletl?" zašklebil se na krále, rovněž jenom jedním koutkem úst. „A já tomu nechtěl věřit. Zapletl ses s ní a ještěs jí udělal děcko! Ale i přesto, Thorine, myslíš si snad, že já nectím nový život? U Mahala, ctím ho! Jistěže ano, jako každý z nás, třebaže je krve nečisté. I kdybych to věděl, té holce bych vlásek nezkřivil. Co bych si na ní asi vzal, když už se stalo? Ale to tebe, bratranče, tebe bych poslal sbírat vlastní zuby!"
Thorin zůstal celý zmatený: „Tvůj poskok jí vyhrožoval, vím to s jistotou."
„Kde je teď Lothór, syn Lornův?" skočil jim do řeči zadumaný čaroděj. „Promluvíme s ním."
„Nedoporučuji," namítl Dáin, „je marod. Nějaká vzácná infekce, prý vysoce nakažlivá. Nikdo za ním raději nechodí, jenom ten komoří, Zander, neboť on stejnou už prodělal. Prý v dětství."
„Idiote! Máš snad hlavu jenom proto, aby se ti neprášilo do krku? Nechuraví, nýbrž opustil Horu, sedmého dne v noci. Tedy hned potom, co obchodníci vyrazili. Proč asi?"
Dáin se tentokrát nepřel, ani neobhajoval, pouze zbledl jako někdo, kdo se nechal hloupě oklamat. Kdo si sám hřál na prsou onoho řečeného hada.
„Sejměte už to zatracené kouzlo, Gandalfe Šedý," požádal naprosto zoufalý král. „Nemám čas tady rozmlouvat. Musím ji najít. Musím ji najít dřív, nežli ji najdou jiní."
Čaroděj jenom jedenkrát máchl berlou a veškeré magické síly zmizely. Komnatu zalilo světlo, jak se louče znovu rozhořely. Thorin pustil bratrancovu zbraň a sáhl po svém Orcristu, který už byl jenom horký, ale nežhavil, a vyskočil na nohy.
Rovněž Dáin se postavil, i když on poněkud vrtkavě. „Thorine," chytil krále za šos, čímž jej zastavil uprostřed odhodlaného kroku, „svolej své nejlepší muže, i já svolám ty své. Přijmi mou pomoc. My dva, my synové Durinovi, bok po boku vyjedeme a dostihneme ji. A dostihneme ji včas."
