„Vy ne!" ukázal Thorin prstem před sebe, ale hned nato se otočil směrem ke strážnému, který mu přišel podat hlášení.

Muž se uklonil a pravil: „Komoří Zander se nyní nachází v Ereborském žaláři, Výsosti."

Král přikývl, s myšlenkou, že s vězněm si ještě hodlá pohovořit, nicméně ne teď. Nyní nebylo nic důležité víc, než vydat se na cestu. A přesto musel ještě pár slov ztratit, než skrze bránu vyrazí do mlhy, jež se válela nad krajinou každého dne až k polednímu. Obrátil se nazpět ke svým synovcům, kteří s příznačnou horlivostí mládí přešlapovali na místě, dychtící po dobrodružství, které by si on sám nesmírně rád odpustil.

„Vy tu zůstanete."

„Ale strýci," namítl Kili, házeje si přes rameno toulec plný šípů, „chceme ti stát po boku."

„Přesně tak," přidal se jeho světlovlasý bratr, rovněž oblečený v lehké zbroji vhodné pro rychlé cestování. „Budeš nás potřebovat při sobě. Svolals přece nejlepší muže, nejsme snad jedni z nich? Thorine, mé zápěstí už je zhojené, udržím otěže a neupustím meč. Nech nás jít."

„Nikdy jsem o vás nepochyboval a nepochybuji ani dnes." Král přistoupil k oběma synovcům a položil jim ruce na ramena. Zmírnil svůj tón, nicméně ne způsobem, který by nezněl vážně. To co chtěl sdělit, totiž vážné bylo. „Pamatuje, kdybych se nevrátil," a to bylo klidně možné, soudě podle znepokojení, které přímo sálalo z čaroděje, jehož pozoroval koutkem oka. Jako by se starý muž velmi obával, a když se obával někdo Gandalfova ražení a zkušenosti, nemohlo to věstit nic dobrého. Nechtěl ani slyšet, že by se nepřidal k družině a měl velmi napilno, v čem se snad poprvé během své známosti shodli. Král rovněž spěchal, a rovněž se obával. Obával se nesmírně, nicméně ani v tom spěchu a obavách neopomněl doufat a prosit Mahala, protože pokud by se pustil veškeré naděje, nejspíš by na místě zemřel. Konejšil se alespoň vědomím Dáinovy pomoci i vírou, že Odettina slova o nenávisti třeba nemusela býti pravdivá.

„Kdybych se nevrátil," zopakoval, odvraceje pohled od muže v šedém hávu, „na vás leží odpovědnost za Horu i lid. Vy jste regenti Království, má krev a mí dědicové, a právě proto vás potřebuji především zde. Třebaže se vám to nemusí líbit. Fili," oslovil staršího z bratrů, „jsem na tebe pyšný." Což byla veliká pravda, princ rostl v moudrosti a nemohlo se stát nic, za co by na něj Thorin zanevřel, vlastně na kteréhokoli z těch dvou. „Kili, na tebe jsem pyšný též. Kdyby na to přišlo, buď oporou svému bratru."

„Taková slova, strýci, neříkej," polkl tmavovlasý mladík. „Vrátíš se. Vrátíte se všichni." Mrkl do boku, kde postávala elfka Tauriel.

„Pohyb chlapi!" Dáin, oděný do přilbice s rudým chocholem a medvědího pláště, vedle šikoval svou setninu. A sekýroval Gandalfa.

„Na koni nám nebudete stačit, čaroději! Ledva mu nohy zlámete a sobě nakonec taky. Nečeká nás žádná sváteční projížďka po pěšinách. Je třeba vyrazit napřímo, tou nejkratší cestou. Neřekli vám snad, že poženeme skrze hornatinu. Že bude nutno překonat strmé svahy a hluboké rokle? Průrvy přeskočit? To nezdolá žádný kůň. Odveďte hřebce do stájí a vyberte si urostlého kozla. Takového, který vás unese. A oblečte alespoň drátěnou košili, hrome! Kdoví, co kde potkáme."

Pán Železných hor kritickým okem sjel Gandalfův obvyklý šat, který vskutku vypadal hodný nanejvýš procházky po obědě, nikoli záchranné výpravy. Snad jediný Glamdring – meč dávných králů Gondolinu – co se houpal vysokému muži u pasu, zvěstoval, že se zde, mezi vojáky, nenachází jen tak náhodou.

„Řekli," odvětil Gandalf nevyveden z míry. Nebo alespoň ne starostmi trpasličího lorda. „Dokonce vy sám jste mi to řekl. Prvně někdy před půl hodinou a pak ještě jednou," dodal trochu pichlavě, ale přesto shovívavě. „Tento hřebec," pohladil ušlechtilého siváka po dlouhé hřívě, „pochází ze země zvané Rohan, pane Dáine. Země daleko na jihu, země pánů koní. Těžko byste pohledal rychlejší zvíře. On hravě udrží krok i s vašimi kozorožci, ať už cesta bude jakákoli."

„Vím, kde leží Rohan," utrousil Železná noha kysele. Ku tváři si tiskl rampouch obalený do plátna, který mu na Oinův popud donesl jeden z vojáků odkudsi ze strážních hlásek, kde na římsách ještě nějaké zůstaly. „Také vím, kde leží Gondor. Stejně jako znám místopis ostatních lidských království i elfských bašt. Máte mě za nevzdělance, Tharkûne?!"

„To ani v nejmenším, příteli, to ani v nejmenším," pravil Gandalf mírně, opět se nořil někam do myšlenek.

„Thorine," vydechl na poslední chvíli starší z princů, když už král strkal nohu do třmenu, „musím ti ještě něco říct. Přiznat se ti, že-"

„Ne, Fili," zarazil jej. „Teď není na rozmluvu čas." Thorin si mohl být jist, na co synovec naráží, a proto dodal: „Dej hlavně pozor na Dianu."

Dáinova dcera totiž dohled vskutku potřebovala. Mluvívala víc, než by bylo zdrávo, a v tom množství obvykle neřekla vůbec nic. Ale zato občas, to vyhrkla zase slova, co by měla radši v ústech ponechat. A soužení, které ji tížilo nyní, museli nejprve vyřešit v úzkém kruhu rodiny. Někdy později. Král se neubránil postesknutí. Třebaže pod velice pěkným peřím, Diana zůstávala pořád slepicí. Tím spíš si znovu připomenul Odette, její bystrost a prozíravost, a srdce se mu sevřelo ještě víc. Rozhlédl se po nádvoří a shledal, že nastal čas vyrazit.

Mladý trpaslík přikývl, i když bylo znát, jak moc ho pálí jazyk. Jak přešlapuje, jako by stál na jehlách. Přesto ale chytil strýcova kozorožce za uzdu, aby ten mohl pohodlně nasednout a zůstal mlčenlivý.

„Dwaline, jste připraveni?" ujistil se Thorin ještě naposled.

„Na všechno, Výsosti," potvrdil velitel vojska.

„Dáine?"

„Za krále!" zvolal pán Železných hor se zaťatou pěstí zdviženou nad hlavou, třebaže ještě toho rána sípal pod čepelí meče. V Dáinově věrnosti se Thorin tedy nemýlil, mýlil se v úplně jiných věcech.

Pádící v čele jízdy, král pobídl rohaté zvíře, které zatím ani nezafrkalo. Naopak ještě zrychlilo, což už se mu zdálo skoro nemožné. Uvědomil si ale, že v maštali spatřil elfku těsně před odjezdem. Nikdy se nezajímal, co ta všechno vůbec dokáže. Ona, i celé její plémě. Ani teď nad tím nechtěl přemítat, ale kdyby přece nesla podíl na úspěchu výpravy, snad by byl ochoten přehodnotit svůj postoj vůči ní. Možná alespoň z části. Nicméně ať byl důvod taký či onaký, kozorožec natáhl skok a jako střela letěl po kamení. Nejevil únavu, přestože byl předešlý den hnán zrovna tak.

„Na východ," rozkázal Thorin, ukazuje rukou příslušným směrem, „po východním břehu Jezera. Nori, drž se vpředu. Gandalfe?!" sháněl se ještě po starci, protože když se ohlédl, za sebou ho neviděl.

„Výsosti," uslyšel zprava. Trhl hlavou na druhou stranu a vskutku, sivý kůň držel krok, přesně jak čaroděj sliboval.

Formace zastavila teprve na rozcestí, kde se křižovaly tři hlavní zemské stezky. Thorin věděl, že karavana se mohla vydat jenom dvěma z nich. O něco kratší, těsně podél břehu Jezera, kterou by sám upřednostnil už kvůli skutečnosti, že zde bylo snadnější poníky napojit či ulovit nějakou zvěř. A také z důvodu, že s každou mílí rostlo riziko. Jenže nyní, kvůli nedávným dešťům, se cesta podél vody zdála značně bahnitá a v důsledku toho snad i pomalejší než stezka z druhé strany skal. Kupci mohli jít tudy i tamtudy a král si huboval, že nedal jasný rozkaz i v tomto ohledu.

Poslední z tras vedla do Železných hor a dál na východ, a lord Dáin se po ní s nostalgií ohlédl. „Co teď, bratranče?" zeptal se, jako by dokázal číst myšlenky.

Dobrá otázka. Co teď?

„Nori, dokážeš najít stopu?" Jediným štěstím v celém tomto neštěstí zůstávalo, že král měl při sobě nejlepšího stopaře od Modrých hor až po Erebor. A právě na něho se nyní hodlal spolehnout, i když sám viděl, že podmínky pro stopování nejsou vůbec příznivé. Ba naopak. Nicméně jen velice nerad by dělil skupinu, což nebylo dobré, pokud by mělo dojít k boji. Doufal, že půjdou pohromadě a na jisto.

Trpaslík s vysoko vyčesanými vlasy sklouzl z kozlího hřbetu a soustředěně procházel okolí. „Těžko, Výsosti," kroutil hlavou a drbal se na bradě, „déšť ji dávno rozmáčel."

„Snaž se, Nori. Však je všeobecně známo, že ty dokážeš vystopovat i ptáka v letu, i rybu ve vodě. Ukaž nám své nadání," vybídl trpaslíka ještě jednou, ačkoli už se smiřoval se skutečností, že bude muset do skal poslat Dáina a vydat se kolem vody sám.

„Rozdělíme se?" odtušil pán Železných hor, ale Thorin s odpovědí nespěchal. Ještě čekal na konečné stanovisko stopaře, který se skláněl nosem pomalu až k zemi.

„Pak mě má pověst předchází," řekl potom, co se napřímil a tím vlastně i rozhodl. „Je mi líto, Výsosti. Ledaže…" zdvihl pohled a zahleděl se kamsi vzhůru.

„Ledaže co?" zpozorněl opět král.

„Ledaže bychom jeli po hřebenu," ukázal na horský hřbet zdvihající se o kus před nimi, jenž na vrchu ještě zůstával bílý. Ano, pojeďme po vrcholcích těch skal. Tak zůstaneme po kupě a zároveň udržíme přehled o obou stezkách. Družina vyrazila početná, mohli bychom je spatřit na dálku."

„Ten hřbet je samá průrva," upozornil Dwalin, vztekle stíraje vodu z lysé hlavy.

Veskrze slušné počasí toho dne i dne předtím, se proměnilo v řídké mrholení, v němž se sem tam zaleskly i sněhové vločky. Rozfoukal se také poměrně silný, štiplavý vítr od severu, z krajin kde led nikdy nerozmrzá a sníh nikdy netaje, a ten mohl cestu pěkně znepříjemnit.

„A svahy příkré. Nemuseli bychom se udržet, ne v téhle břečce. A čaroděj je tu na koni. "

„Kde je vaše pověstná odvaha, mistře, odvaha velitele vojska?" otázal se Gandalf vyzývavě. „Já si troufám po vrcholu, dokonce i na koni."

Dwalin si odfrkl. „Jak zvolí král. Jeho jsem následoval vstříc dračímu ohni, jeho budu následovat vstříc sněhu a ledu. Mizernou smrtí mi smrdí obojí stejně."

„Když Tharkûn nemá strach," přidal se pán Železných hor, „tak ani já jej nemám."

Nezdál se to být špatný plán, ale pravda, riskantní. Kopce kolem byly sic nevysoké – v porovnání s Osamělou horou vypadaly jako krtiny – nýbrž strmé a ostré. Thorin stáhl rty a chvíli mlčky rozvažoval, dívaje se nad sebe. Představa přehledu po okolí, jenž by jim zvýšený terén poskytl, se mu velice zamlouvala. Jak moc si přál z té výšky spatřit líně se pohybující řadu vozů, vydat se k nim a odvést svou Amrâlimê zpět do bezpečí. Do Hory, kam patří. Nepřemýšlel dlouho, než zvolal: „Nori má pravdu, pojedeme po vrchu."

Prostě museli zpomalit. Pěšina ve výšinách byla horší, než by čekal, nicméně vracet se nehodlal za nic na světě. Kameny tu pokrýval jeden led a zvířatům často podkluzovala kopyta, třebaže hornaté prostředí pro ně nebylo ničím nepřirozeným. Jednou dokonce tíha skupiny strhla lavinu, jež s burácením padla do strže. Sic o fous, všichni uskočili včas, ale přesto nejednomu z trpaslíků na omrzlém čele vyskočil pot. Báli se a Thorin se nedivil. I on se bál. Pukliny v kameni pod ledovkou často nedokázali ani rozeznat, natož se jim vyhnout. Zlověstné praskání doprovázelo každý krok a ježilo chlupy po těle. Vítr fičel a nabíral na síle, cuchal jim vlasy a vousy, studil na rukou, lících i uších, přestože národ trpaslíků velice dobře snášel chlad. Sněhové vločky padaly do očí a zhoršovaly viditelnost. Ale přesto přese všechno, krajinu odsud měli jako na dlani – po pravici se zelenala vodní pláň, po levici klikatěla stezka mezi skalami.

Před soumrakem sestoupili níž. Do míst, kde při konci Dlouhého jezera Thorin vzpomínal docela prostornou jeskyni. Tam se utábořili a král sám si vzal první a nejspíš i jedinou hlídku. Byl jako na trní, protože ta bláhová představa, že karavanu do večera dostihnou, se rozpustila jako obláček z dýmky, kterou zrovna kouřil, ačkoli mu tabák hořkl na jazyku. Musel se nějak zaměstnat, protože věděl, že spánku nedojde. Seděl u ohniště, v druhé ruce držel klacek, jímž rýpal do žhavých uhlíků, poslouchal skučení vánice venku, všudypřítomné chrápání a počítal vteřiny do rozbřesku. Neustále přemítal. S kupci poslal skupinu vojáků velmi početnou, navíc vedenou zkušeným Alaricem. Rovněž vybral cestou, dalo by se říci velmi nezvyklou. Takovou, kterou neužívají žádní kupci, ani trpasličí, ani lidští, protože je třeba řeku přebrodit. To vše by jej možná dokázalo trochu zklidnit, nebýt toho zpropadeného zmetka Lothóra, který veškerá opatření prostě musel znát. Už se hrálo jenom o čas. A proto s prvními jitřním paprskem král zvedal muže do sedel.

Znovu se vydali zrádnou cestou ve výšinách, znovu foukal silný vítr, znovu mrholilo, znovu poletoval sníh.

Netrvalo ani k a hřeben, po kterém šli, začal klesat. Thorin byl čím dál tím víc nervózní. Počítal, že zbožím naložená, pomalá karavana, nemohla doputovat do příliš vzdálenějších míst, než kterých sami dosáhli toho rána. Nicméně dosud spatřili tak nanejvýš kolonii svišťů či sem tam nízké jalovčí. A přehlednost okolí se snižovala s každým krokem.

„Co je to támhle?" ukázal rukou jeden z Dáinových vojáků. Byl to ten samý muž, který teprve před chvílí upozornil na prasklinu v ledu, jíž si nikdo jiný nevšiml, dokonce ani všetečný Nori ne. Thorin přimhouřil víčka a zahleděl se příslušným směrem. Krev mu v tu chvíli zastydla v žilách. Mladík měl možná oči jako rys, avšak zkušenosti nevelké. Zato král hned poznal, o co běží. Popohnal svého kozorožce přímo dolů, do strže.

„Šílenče!" hulákal pán Železných hor, „srazíš si vaz a co potom s tebou?!" Sráz to byl tak prudký, že Thorina nikdo další nenásledoval, dokonce ani čaroděj na sivém hřebci ze země zvané Rohan.