Hi everybody! I hope this chapter cought you in a good health.

Enjoy this chapter!


ČESKY


Sekyra zasvištěla vzduchem.

Odrazilo se od ní slunce, než se zarazila – o mohutný kus ledu.

Zničehonic se nad krkem odsouzence utvořil ohromný ledový oblouk a zastavil smrtelnou ránu.

Kde se ten led vzal?

Nikdo nic nechápal. Nikdo nikoho neviděl. Nejméně ze všeho to chápal kat. Jenom smrtelně bledý Redleaf nic nepostřehl. Mysl ho už opustila. Zůstal klečet bez hnutí pod studenou masou. Nikdo si ho ani nevšímal, každého zajímalo jen, co se právě stalo. Co se právě stalo?! Pořád se nenašel nikdo, kdo by vykřiknul svůj názor nahlas.

Katovi pomocníci přiběhli na podium. Zkoumali led, ale hlavně se z něj pokoušeli vyprostit sekyru. Jenže ta byla zaražená tak hluboko, že to nešlo. Kdyby tu ránu kouzelný led nezastavil, oddělila by ministrovu hlavu od těla tak rychle, že by ani nestihl cítit bolest.

Zmatek na podiu a v tribunách se ale ani zdaleka nevyrovnal tomu, co se právě odehrávalo Milorimu v srdci.

Byl tak blízko vítězství! Tak blízko! Tak co to mělo být? Kdo toho hnusného bídáka zachránil?! A co jeho plán? Nevyzvěděl snad někdo, co chystá a neprozradil to veřejnosti? Takový průšvih! Ne, nemyslitelné! Na tak negativní věci si zakázal myslet. Teď se hlavně musel zbavit ministra.

„Popravit!" zařval z rozhledny. „Popravit! Dokončit rozkaz! Popravit!" Král si hlasivky namáhal zbytečně. Podium bylo příliš daleko, kat ho neslyšel.

Milori zavrčel.

„Drahý…" zamumlala Clarion choulící se v křesle. Bylo jí vteřinu od vteřiny hůř. Byla nezdravě žlutá, oči se jí podlévaly krví a neměla sílu. Potřebovala nutně lékaře.

Milori si ji prohlédl. Místo soucitu se mu ale v očích objevila radost. Jed fungoval. A Clarion netušila, co se s ní děje, neměla nejmenší podezření. Alespoň něco šlo hladce, alespoň tahle maličkost se blížila ke zdárnému konci. Království bude brzy jeho, Milori si tím byl jistý. Jen co jeho žena vypustí duši a jen co se zbaví ministra – a pak časem možná i toho druhého. Ale nesměl to uspěchat. Popravit oba ministry krátce po sobe? Bláznovství! Toho by si někdo všiml. Ale jestli je teď Hyacint pohřešovaný… za pár měsíců se na něj zapomene a pak bude stačit něco ostrého… ano, to bude snadné, to bude snadné. A Clarion taky nevypadala, že vydrží dýchat více než pár dní. Takže teď stačilo dokončit tu věc s Redleafem.

Král se vydal ke dveřím.

„Pomoc…" zaskučela jeho manželka tiše.

Neohlédl se. Odešel a zavřel za sebou dveře.

Schody seběhl velice rychle a stejným tempem se vehnal na podium.

Katovi se stále nepodařilo osvobodit svou zbraň. A Redleaf pořád klečel jako beránek, za celou dobu se ani nepohnul.

Milori odstrčil kata i jeho pomocníky stranou. Popadl rukojeť, zabral vší silou a vytáhl sekyru z ledového sevření. Hodil ji katovi. Pak chytil Redleafa za límec a shodil ho ze špalku. Ministr se svalil na zem a už se nepohnul. Měl zavřené oči a – nedýchal.

Sekyra ani nebyla potřeba.

Několik týdnů strachu a strádání ho připravilo o sílu, o naději i o vůli bojovat. Jestli ještě žil, ruka smrti se k němu už natahovala.

Když Milori viděl, v jakém stavu ministr je a že se určitě nepokusí utéct, trochu se uklidnil. Mohl se alespoň podívat, co za ledový oblouk se to tam objevilo. Byl to krásná, čirý led, za takový by se nemusel stydět ani nejvyšší z příslušníků ledového talentu. Ale kdo to vyrobil?!

A tu najednou dav zašuměl.

Milori zvedl hlavu.

Ihned poznal skřítka, který běžel rychle k podiu. Talbot. Ale co tady dělal? Byl to snad on? Ne, to by jeho pán neudělal, vždyť to ohrožovalo celý jejich plán!

Talbot byl stejného mínění. Přihnal se před všechny víly jako šílenec. Měl v očích tolik hněvu.

Vojáci nechtěli nechat vetřelce přiblížit. Stačilo ale jediné mávnutí Talbotovou holí a všichni strážci odletěli z podia, jako by do nich narazilo mohutné těleso a odmrštilo je. Když publikum vidělo, co se stalo těm ubohým mužům a představilo si, co všechno může hůl udělat, rozuteklo se do všech stran. Hlavně být odtamtud co nejdříve pryč. Zůstali jen šlechtici, kterým čest nedovolovala prchnout a pár statečným, nebo velice zvědavých občanů. Než se polámaní vojáci postavili na nohy, byl už Talbot u Miloriho. A u Redleafa. Talbota ministrovo bezvládné tělo nezajímalo. Otočil se přímo ke králi.

„Ten led?!" vykřikl.

Milori se bránil, „Netuším, odkud se vzal! Myslíš si, že bych dopustil, aby tuhle akci někdo překazil? Žádný strach, jakmile tu krysu najdu, potká ji zasloužený trest! Nechám toho zrádce popravit! Oběsit! Ne! Lépe setnout!"

Neferus přejel lehce prsty po ledovém oblouku, pak se zasmál. „Chceš vážně tu svou krysu? Prosím, stojí pod tribunou."

Jakmile to Milori uslyšel, vyslal vojáky, aby zrádce přivedli. Křikem je popoháněl a vyhrožoval, že jestli ho nedostihnou, čeká je trest. Vojáci byly potlučení a o problémy nestáli – poslechli. Vydali se pod tribuny rozdělení na malé skupiny, aby lépe pokryly prostor a nikdo jim nemohl uniknout. A nakonec zahalenou osobu opravdu dostali. Ostatně, jinak to ani nemohlo být. Postava v plášti a kápí na hlavě neměla kudy uniknout a nakonec se ani příliš nebránila, když byla chycena a vedena na světlo. Vojákům se zdál jejich zajatec nezdravě slabý, ale jejich práce byla plnit rozkazy, ne přemýšlet.

„Ha! Už ho mají," vykřikl nadšeně král Milori, když vojáci vyšli zpod tribun.

„A napadá tě, koho ti to vedou?" šklebil se Talbot. „Tenhle kus ledu je úžasný, opravdu dobře vyčarovaný. Takové kouzlo stojí hodně energie, ale nemusel by se za něj stydět ani ten nejvýše postavený mistr ledu…"

„Cože? Je to jen led."

„A na jakou vzdálenost se zde objevil!"

„O co jde?"

„Uvítej, drahý Milori, zpátky slečnu Snowlake," chechtal se skřítek.

Milori zbledl. Ne, to nemohla být pravda! Snowflake byla léta mrtvá! Musela být léta mrtvá, jinak by se dávno vrátila pro svou pomstu. Ne, ať už mu vedli kohokoliv, nebyla to Snowflake. Tím si byl jistý.

„Slečna Snowflake? Ta děvka to není, je mrtvá."

„Opravdu?" smál se Talbot. „Tak se podívej!"

„Ne! Nebudu se dívat! Nemusím se dívat! Snad vím, že to není ona. Nemůže to být ona, protože je mrtvá," křičel Milori bez sebekázně a slyšel ho každý, kdo zůstal přítomný. Ve vzteku vyrval vojákům zahalenou osobu. „Tohle není Snowflake, není! Umřela před lety, už po ní nezbývají ani kosti. Jsem si naprosto jistý!" řval, a aniž by se na vetřelce, který pokazil jeho plán na popravení ministra, odhodil ho stranou. „Je mrtvá! Je mrtvá! Moje dcera je mrtvá! Sám jsem ji zabil!"

Každý přítomný byl zkamenělý šokem. Co? Nejvíc se ale zarazil Milori. Děsil se toho, co právě řekl před tolika svědky. A nejhorší bylo, že Talbot se usmíval. Tomu bastardovi to snad vyhovovalo. Jeho škleb byl šílený, když ukázal prsem na odstrčeného zajatce…

Silným kouzlem zesláblá zahalená osoba padla, kam byla hozena – vedle Redleafa – a při prudkém pádu a tvrdém dopadu jí z hlavy spadla kapuce. Bílé vlasy zazářily na slunci.

Snowflake otřesená strachem a prudkou ránou se nedokázala pohnout. Dokud si neuvědomila, kde je. „Redleafe…" uniklo jí tiše z úst. On… Dostala ho do téhle šlamastiky. A on byl mrtvý! Mrtvý! Myslela si, že ho zachrání, když zastaví katovu sekyru. Ale ne. On byl mrtvý! Byl tak bledý! A jeho hruď se nehýbala, musel být mrtvý. Snowflake, kterou teď sžírala jiná bolest než ta fyzická, z posledních sil natáhla ruku ke své dávné lásce. Než se ho ale dotkla, popadly ji silné paže.

Milori přišel k sobě. Popadl ji a zvedl. Zíral na ni jako na přízrak. Nepromluvil jediné slovo. Snowflake taky ne. Byla tak vystrašená, nemohla ani dýchat, nevydala by ze sebe jedné slovo, ani kdyby na tom závisel její život. Což teď vlastně závisel. Aniž by zazněla jediná hláska, Milorimu se rozklepaly paže, byl si jistý, že se mýlí a má před sebou buď ducha, nebo dvojnici, ale nedokázal uvěřit, že by před ním stála jeho dcera. Najednou ji nedokázal pevně tisknout a pustil ji.

Snowflake náhlé uvolnění stisku nečekala. Nestála pevně na svých nohou. Upadla. A tentokrát spadla přímo na Redleafovo tělo.

Slyšela, že se za jejími zády její otec hádá s tím zlým skřítkem, ale nevnímala je. Proč by měla? Sama už přestávala vnímat svět, když… když se ten, na kom ležela, zachvěl.

Redleaf zamžoural. Nedokázal otevřít oči. Ale dokázal přes řasy poznat alespoň některé obrysy. Zdálo se mu, že vidí svou milovanou. A za ní se vše modře třpytilo. Trochu jako když ji prvně políbil… tehdy stáli pod hvězdným nebem. A teď měl před sebou ten obraz zas – jen světlejší. Takže nebe? Ani ho nic nebolelo. Necítil vůbec nic, žádnou bolest.

„Smrt je krásná," zašeptal.

Skrz Snowflake prošla ta slova jako nože. Ale milé nože. On mluvil? Mluvil?! On žil?! Náraz, se kterým dopadla na jeho břicho, ho musel probrat. „Smrt?" zopakovala po něm. Proč mluvil o smrti? Nebyl mrtvý. On žil!

Nebo tak chvíli vypadal! Než se zvedla na loktech, aby mu viděla do tváře, jeho hnědé oči se začaly protáčet – a když po nich zbylo jenom bělmo, znovu zavřel oči.

Snowflake s ním neměla odvahu zatřást. Milovala ho. Milovala. Ale miloval on stále ji? A směla se na něj vůbec podívat po tom všem, co mu způsobila? Vše v ní svádělo boj, vše. Srdce s mozkem, city s rozumem, strach s odvahou. Až nakonec – se ho rozhodla políbit. Byla rozrušená, třásla se po celém těle. První z polibků padl tam, kde zrovna měla ústa. Ten malý letmý polibek skončit na jeho hrudi. Ani kdyby byl Redleaf při vědomí, neucítil by ho. Snowflake to ale dodalo odvahu, sebrala sílu a přiblížila se k jeho popelavé tváři. Netrefila se na ústa, ale alespoň zase ucítila chuť jeho kůže na svých rtech. Díky té chuti se přestala bát. Už necítila ani svou bolest. Chtěla jenom opravdový polibek. Sehnula se k jeho rtům.

Než se ale její rty spojily s jeho rty, pro ni krásná chvíle skončila.

Milori s Talbotem se dohádali a král ji popadl. Oderval ji z ministrova těla tak prudce, že se dokonce i Redleafovo tělo přetočilo na bok.

„Ty malá děvko!" zařval Milori a sevřel ji. „Musela's všechno zničit?! Muselas? Kdes vzala tu odvahu přijít až sem? Kdes sebrala odvahu přijít mi na oči?" Král cloumal jejím křehkým tělem. Stráže se bály zakročit. Nikdo z vojáků se neodvážil zasáhnout, ani ve chvíli, kdy král vrazil té vyhublé ženě silnou facku. Pak jí znovu zatřásl. A znovu ji uhodil.

„Nech ji!" ozvalo se odkudsi. Hlas nebyl silný. Ale byl odvážný.

Clarion.

Královna byla bělejší než její manžel, rty měla nezdravě žluté a oči podlité krví. Klepala se zimou, přestože měla horečku. Každý pohyb jí působil utrpení. Ale kráčela vpřed.

Clarion již dlouhé měsíce netoužila po ničem jiném než po dítěti. Řadu týdnů se trápila a byla ničena vzpomínkou na dítě, které už kdysi měla. Byla tehdy mladá, hloupá a nepřipravená být matkou – dala své dítě pryč. Doufala, že její malé holčičce s bílými vlásky bude lépe u jejího otce a poslala ji k němu. Léta přešla, pak se dozvěděla, že posel nikdy nedorazil do Zimního paláce. Takže dítě, o kterém si celou tu dobu myslela, že v pořádku vyrůstá na severu, kam patří, bylo ztracené… Nikdo o její holčičce nic nezjistil, ani když vyslala desítky poslů, aby ji vypátrali. Když to nikdo nedokázal, vzdala to a smířila se s tím, že své dítě už nikdy neuvidí. A teď? Najednou se ta velká záhada otevřela přímo před jejíma očima. Slyšela to na vlastní uši, viděla to na vlastní oči! Miloriho dcera – její dcera – byla Snowflake. Ta Snowflake se kterou už před léty pracovala! Ta Snowflake, která zmizela! Clarion se po osudu ministryně nikdy nepídila. Proč také? Ale teď? Snowflake byla její dcera! A Snowflake zmizela, protože se ji její vlastní otec pokusil zabít?! Někdo se pokusil zabít její holčičku?! A teď ji tloukl a chtěl snad opravdu zabít! Jak se mohl Milori odvážit na její holčičku vůbec sáhnout?!

„Říkal jsi, že nevíš, co se stalo s naší dcerou!" řekla spíše, než zakřičela. Podlamovaly se jí nohy a bolelo ji dýchat. Ale tohle musela zarazit. „Že nevíš, kde skončilo naše dítě!" pokrčovala. „Jak jsi jen mohl?! Lhal jsi mi! A zraňoval jsi ji! Ubližoval's naší holčičce a teď, když je zpátky, konečně zpátky, ji chceš utlouct? Milori, pusť ji a odejdi. Odejdi od nás a už se sem nevracej!"

Milori se zašklebil. „A co když ji nenechám? Vojáci mi nic neudělají, můj spojenec by je dokázal zabít všechny jediným poklepáním kouzelné hole o zem. A ty ji nezachráníš, podívej se na sebe! Jsi slabá, umíráš. Můj plán je už nezvratný. Ty umřeš. Snowflake umře taky. A už nebude existovat žádný dědic tohohle království. Tvoje říše bude moje! Zdejší vojáci se spojí s vojsky lorda Talbota a dobijí celý svět! Teď, má milovaná Clarion, laskavě odejdi a nepleť se už nikdy více do mých záležitostí. Stála jsi mě křídlo, nebudeš mě stát mou velkou a slavnou budoucnost."

Clarion chtěla namítnout. Sotva však otevřela ústa, zase je zavřela. Bolest, která svírala celé její tělo, se stala nesnesitelnou. Královna klesla k zemi.

Nikdo jí nepomohl. Ti občané, kteří zůstali, se k ní nedostali přes stráže. A stráže se bály Talbota. Skřítek se kolem sebe neustále otáčel a svou holí odháněl každého odvážlivce, který se přese vše pokusil proniknout na podium a změnit situaci.

Milori se usmál na svou umírající ženu. A pak se otočil ke své dceři.

„Na ni ten jed funguje! Umírá. Tak proč ty ne? Proč tebe můj jed nezabil? Dostala jsi přeci silnou dávku, bodl jsem ti ji přímo do těla, pověz mi, jak je možné, že jsi zůstala živá? Muselas po tak silném jedu skončit v hrobě. Nikdo takovou dávku nepřežije!"

Snowflake tentokrát zůstala stát, když pustil její paže. Nepřítomně se dívala přímo před sebe a bylo jí jedno, co bude dál.

„Zabil jsi mi dítě."

Milori s překvapením ustoupil. Všechen ten jed ji nezabil. To byl první zázrak. Druhý zázrak byl, že jed asi vstřebalo dítě do sebe.

„Porodilas mrtvolu? Potratilas?"

Snowflake neodpověděla. Měla v sobě hrdost hodnou královny. Jeho slov ji bolela. Vzpomněla si na tu strašnou bolest, když její dítě odcházelo z jejího těla jako krev. Přišla o svoje děťátko jen pár dnů potom, co se dozvěděla, že v ní vůbec roste nějaký malý život. Nejdřív se vylekala při tom zjištění, pak se probudil její mateřský cit a své maličké milovala. A pak o něj přišla… Ani nešlo poznat, jestli měla na svět přivést dívenku, nebo chlapečka. Bolelo to. Ale nedala to na sobě znát.

„Čí bastard to byl?!"

„Na tom záleží?"

Její slova byla tak chladná. Nezdravě chladná. Šokovala ty, kteří stáli dost blízko na to, aby ji slyšeli.

Milorimu ve skutečnosti vážně nezáleželo, čí mělo být jeho vnouče. Kdyby se narodilo, musel by se postarat ještě o další generaci, která se mohla chopit trůnu. Byl šťastný, že se toho haranta zbavil. I když by bylo lepší, kdyby se spolu s dítětem zbavil i matky… Kéž by u sebe měl meč, mohl teď svou chybu snadno napravit. Utlouct ji holýma rukama by trvalo. Musel požádat o malou výpomoc svého pána.

„Pane, prosím, můžete ji zabít," otočil se král k mocnému spiklenci.

„Zabiju," přikývl Talbot – a pak dodal, „vás oba."

Milroi zbledl, „Cože?"

„Ach, snad sis nemyslel, že tě opravdu potřebuju k úspěchu? Vždyť ses neodkázal zbavit ani té holky. A kdybys byl lepší, nemusel být můj plán tak výrazně ohrožen touhle situací. Plánoval jsme tě zradit od samého začátku. Teď ses zbavil Clarion, umře každým okamžikem, takže už tě nepotřebuju vůbec k ničemu."

Milori nechápal. „Zneužil jsi mě!"

„No a co?"

„Já ti pomáhal!"

„A já pomůžu tobě," usmál se skřítek, „Budeš to mít rychle za sebou."

Talbot se rozmáchl. Jeho kouzlo zasáhlo Snowflake s dokonalou přesností. Slabá princezna spadla z podia. Nic jí nebylo. Ale neměla motivaci vstát a bojovat. Zůstala ležet. Proto ji Talbot – a i Milori – pokládali za vyřízenou. Skřítek se proto začal soustředit na krále. Jeho první čtyři střely minuly svůj cíl. Popáté narazil proud světla na ledový oblouk. Masa ledu se v mžiku roztříštila a široký okruh se pokryl střepy. Milori byl povzbuzen svou mrštností, vždyť zatím neměl ani škrábnutí! A přestal se soustředit.

Šesté rána ho zasáhla.

Milori odletěl vzduchem jako hadrová panenka. Ale dokázal se rychle zvednout. Ve vteřině střelil proti Talbotovi několik rampouchů a pokusil se mu vytvořit pod nohama kluzký led, skřítek ale jen bouchl holí o zem a místo na ledu stál v kaluži, která se záhy odpařila. A pak už střílel svá kouzla znovu.

Milori tentokrát spadl na záda a div si nevyrazil dech. Nemohl se chvíli zvednout. Stal se snadnou obětí. Talbot začal žhavit hůl. Kámen na jejím vršku rudě plál. Talbot se jal holí máchnout a ukončit tuhle trapně snadnou hru. Natáhl ruku a…

Nic.

Najednou ale holí nešlo pohnout. Talbot se překvapeně ohlédl – důvod mu vyrazil dech. Plevel! Rostliny! Hůl mu pokryly liány a šlahouny, dřevěný spodek hole se stal součástí té divné rostliny a kůra začala pokrývat i kouzelný kámen. Ať se skřítek snažil sebevíc, nedokázal svou zbraň vyprostit.

„Kdo…" zasyčel, než si všiml, kdo.

Slunečnice.

Ministryně dokázala proklouznout díky svému postavení mezi vojáky a z kraje pódia se činila. Uměla ovládat rostliny. A její kouzla teď naprosto měnila stav hry.

„Já…"

Slova se mi vytratila z úst. Bolest. Ostrá bolet. Neúnosná, strašná bolest. Podíval se na své břicho, odkud ta bolest střílela do celého jeho těla.

Viděl krev. Krev a ministrovu ruku. A v sobě v tu chvíli rozpoznal střep.

Redleaf ho bodl.

Ministr měl otevřené oči už dlouho, otevřel je, když ho převrátili na bok, viděl všechno, i když nedokázal odpovídat. Ale když nad ním klečel král, ten nechutný bastard, který si nezasloužil nic jiného než trpět za všechno to, co udělal, a on dokázal najít rukou úlomek meče… Sám se divil, kolik síly se v něm najednou našlo, když jeho ruka vystřelila prudce proti královu břichu a poslala ledovou střepinu hluboko do jeho útrob. Sám se přitom pořezal. Svou bolest ale cítil jen velmi vzdáleně.

Milori spadl. Zázrakem ne na ministra. Krváceli oba, ale královo zranění bylo smrtelné.

Talbot chvíli zaraženě stál. Nevěděl, co dál.

Milori dostal nápad. Musel toho zmetka zabít teď, když to šlo. Vždyť tohle mohlo být ještě lepší, mohl vládnout všemu sám! Ano, ano. Jenom zapíchnout tu zrádnou svini, než si zase najde svou hůl. Milori si klekl na všechny čtyři přes ministra, když se sápal po ledu. V očích měl vražedný plamen. Chtěl zařvat a vrhnout se po něm.

Ti dva, kteří způsobili tolik potíží a tolik zla, byli bezmocní. Milori se svíjel v agónii. Talut se vyděšeně díval kolem sebe. Z krále prchal život, a jakmile vydechne naposledy, a Talbot to věděl dobře, jeho vojáci získají nového pána… buď jeho ženu, nebo jeho dceru, nebo kohokoliv jiného, ale ať už to bude kdokoliv, těžko se před ním dovolá smilování. Talbot znejistil. Sám sebe se marně ptal: „Co teď?"

„Zbavte nás ho!" poručila Slunečnice.

A vojáci se vrhli na bezmocného Talbota, který udělal chybu, když se přespříliš spoléhal na svou hůl a bojoval pouze silou, ne rozumem. Na podiu se tedy toho dne opravdu prolila krev. Některé patřila dokonce ministrovi. Jeho život tam ale neskončil. Sotva zlý skřítek doskuhral pod ranami vojáků, vystoupala Snowflake na nahoru. Klekla si vedle Redleafa, který se na ni usmál sice slabě, ale vroucně, a postarala se o jeho zranění.

Slunečnice se rozhlédla okolo. Vyděšení poddaní, střepy, dva o život bojující monarchové, zraněný ministr, netečná princezna.

Byl čas zavolat doktora. Ne. Tři doktory! A možná psychologa…

Ministryně si klekla ke královně. Pak si vzpomněla ještě na něco, když se dívala na své dva kolegy – musela ještě někoho poslat najít žalářníka, aby pustil Hyacinta.


ENGLISH


The axe whistled through the air.

The sun bounced off it before it hammered - into a huge piece of ice.

Suddenly the huge ice arch formed above the convict's throat and stopped the deadly blow.

Where did that ice come from?

Nobody understood what happened. Nobody saw anyone. And the executioner underwood was on the last position on the list of those who undersant at least something. The only one who wasn't suprised was the Minister. His mind had already left him. He remained kneeling motionless under the cold flesh. Now noone cared what's with him. Everyone was only interested in what just happened. And that was a good question… What had happened ?! There was still no one to shout out it's opinion.

Executioner's helpers ran onto the stage. They examined the ice, but mainly tried to free the axe from it. But the axe was too deep, freeing it was impossible. If the magic ice hadn't stopped the blow, the blow would have separated the minister's so quickly he couldn't even feel the pain.

But the confusion on the stage and in the bleachers was nothing in compare was happening in Milori's mind.

He had been so close to the victory! So close! So what was this supposed to be? Who saved that horrible nasty man?! What about his plan? Didn't anyone know what he had been up to and didn't that person disclose it to the public? No, such a nonsence! Unthinkable! He forbide himself to think of such negative possibilities. Now he had to get rid of the minister.

„Execute!" he yelled from the lookout tower. „Put to death! Finish the order!" The King strained his vocal cords unnecessarily; the stage was far away, the executioner couldn't hear it.

Milori growled.

"Dear..." Clarion muttered in her chair. She felt worse a second from second. She was unhealthy yellow, her eyes were red and she had no strength. The queen needed a doctor.

Milori examined her. Instead of compassion, however, joy appeared in his eyes. The poison worked. And Clarion had no idea what was going on, had no suspicion. At least something went smoothly, at least this little thing was coming to a successful end. The kingdom would soon be his, Milori was sure. As soon as his wife released the soul and as soon as he got rid of the minister - and then eventually the sekond one too. But he couldn't rush it. Execute both ministers shortly after each other? Foolishness! Someone would notice. But if Hyacinth is missing now... in a few months he will be forgotten and then something sharp might be done. And Clarion didn't seem to last more than a few days. So now it was enough to finish the Redleaf's thing.

The king went to the door.

„Help…" his wife snorted silently.

He didn't look back. He left and closed the door behind him.

Milori ran downstairs very quickly and turned to the stage.

The executioner still didn't free his weapon. And Redleaf was still kneeling like a lamb, hadn't done even one small move.

Milori pushed the executioner and his assistants aside. He grabbed the handle, gripped it with all his strength, and pulled the ax out of the icy grip. He threw it to the executioner. Then he grabbed Redleaf by the collar and threw him off the log. The minister fell to the ground and did not move. His eyes were closed. And he wasn't breathing.

The ax was not even needed.

Several weeks of fear and suffering had deprived him of strength, hope, and the will to fight. If he was still alive, the hand of Death was reaching for him.

Seeing the state of the minister and being certain that man won't try to escape, Milori calmed down a little. He could at least see what kind of ice arch had appeared. It was beautiful clear ice, not even the most gifted ice talented fairy would be ashamed of it. But who made it ?!

Suddenly the crowd muttered.

Milori looked up.

He immediately recognized the elf who was raning quickly to the stage. Talbot. But what was he doing here? Was it him, right? No, his master wouldn't do that, it might threaten their entire plan!

Talbot was of the same opinion. He fought in front of all fairies like a madon with so much anger in his eyes.

The soldiers didn't want to let the intruders approach. But with a single wave of Talbot's stick, all the guards flew off the stage as if something massive had struck them and threw them away. Seeing what had happened to these poor men and imagining what the stick could do, the audience ran to all sides. Just to be away from there as soon as possible! Only the nobles whose honor did not allow them to flee and a few brave or very curious citizens remained. By the time the soldiers got to their feet, Talbot was at Milori's. And Redleaf's. But Talbot was not interested in the minister's body, turned directly to the king.

„The ice!?" he shouted.

Milori argued, „I have no idea where this came from! Do you think I would allow anyone to thwart this action? No fear, as soon as I find the rat, he will be punished! I'll get the traitor executed! Hanged! No! Better decaputated!"

Neferus ran his fingers lightly over the icy arch, then laughed. „Do you really want your rat? Please, she stands under the tribune. "

Upon hearing this, Milori sent troops to bring the traitors. He shouted them, threatening to punish them if they didn't catch up. The soldiers were beaten and did not care about the problems - they obeyed. They went under the tribunes divided into small groups to better cover the space and no one could escape them. And finally they got a veiled person. Besides, it couldn't have been otherwise. The figure in the cloak and hood on head wasn't supposed to escape, and in the end the person didn't even resist much when was caught and led to the light. The soldiers seemed unhealthily weak to their captives, but their job was to follow orders, not to think.

„Ha! They already have it, "cried King Milori enthusiastically as the soldiers came out from under the stands.

„And do you have a clue who is bringing to you?" Talbot grinned. „This piece of ice is amazing, really enchanting. Such a spell must take a lot of energy, but even the highest-ranking ice master wouldn't be ashamed of it. "

„What? It's just an ice."

„And it came here from such a distance!"

„What's going on?"

„Welcome, dear Milori, Miss Snowlake back," the elf laughed.

Milori turned pale. No, this could not be true! Snowflake was death for years! She must be death for years, otherwise she would have came for her revenge. No, whoever was bringing to him, it was not Snowflake. He was sure of that.

„Miss Snowflake? This is not that bitch, she is death."

„Is she?" Talbot laughed. „Look!"

„No! I won't take a look! I don't have to! I know it's not her. It can't be her because she's dead," shouted Milori without any self-discipline, and everyone who was present heard him. In a rage he tore the veiled person from the soldiers. „This isn't Snowflake, it's not her! She died years ago, even no bones can be lefting now. I am absolutely sure!" He bellowed, and without a single look at the veiled person he pushed the figure away – straightly to the minister's body. „She is dead! She is dead! My daughter is dead! I killed her myself! "

Everyone present was petrified. What? But Milori most. He was terrified of what he had just said before so many witnesses. Worst of all, Talbot was smiling. Perhaps that bastard was convenient. His grin was crazy when he pointed his breast at the captured prisoner…

With a powerful spell, the faint shrouded person fell where she was thrown - beside Redleaf - and her hood fell from her head in a sharp fall and harsh hitting the floor. White hair shone in the sun.

Shaken by fear and a rought blow, Snowflake couldn't move. Until she realized where she was. „Redleaf..." escaped quietly from her mouth. He... She got him into this mess. And he was dead! Dead! She thought she would save him is she stopps the executioner's ax. But no. He was dead! He was so pale! And his chest didn't move, he had to be dead. Snowflake, now devoured by pain other than the physical one, stretched out her hand to her old love. But before she touched him, her arms were grabbed.

Milori was prepare again. He grabbed her and picked her up. He stared at her like at a ghost, didn't speak, nor a single word. Snowflake neither. She was so scared, she couldn't even breathe, she wouldn't say one word even if her life depended on it. Which actually depended. Without a single word, Milori's arms started shaking. He was sure he is wrong and have either a ghost or a double in front of him, he couldn't believe his daughter was standing there. Suddenly he couldn't press her firmly anymore and released her.

Snowflake did not expect a sudden release. She didn't stand firmly on her feet. She fell. And this time she fell on Redleaf's body.

She heard her father arguing with the evil elf behind her back, but she didn't pay attention to them. Why should she? She was no longer perceiving the world when… when the one she lay on shivered.

Redleaf squinted. He couldn't open his eyes. But he could see at least some of the kapes and colours through his eyelashes. He though he sees his beloved woman. And behind her everything was in a light glittering blue color. A little like when he first kissed her... they stood under the starry sky that night. And now he had the image before his eyes — just lighter. So heaven? Nothing hurt him, there was no pain, no feeling of being connected with anything phisical. Heaven.

"Death is beautiful," he whispered.

Those words passed through Snowflake like knives. But nice knives. He spoke? Did he talk?! He lived?! The whack on his stomach had to wake him up. „Death?" she repeated after him. Why did he talk about death? He wasn't dead. He lived!

Or at least he seemed to live for a short moment! Before she got up on her elbows to see his face, his brown eyes began to turning upwards – and when there was only the whites left, his eyes closed again.

Snowflake had no courage to shake him. She loved him. She loved. But did he still love her? And was she allowed to look at him after all she'd done to him? Everything was fighting in her, everything. Heart with brain, feelings with reason, fear with courage. Finally, she decided to kiss him. She was agitated, shaking her entire body. The first of the kisses fell where her mouth was. The little fleeting kiss end up on his chest. Even if Redleaf was conscious, he would not feel it. But Snowflake got more courage thanks to this small contact, gathered strength, and approached his ashen face. She didn't hit his mouth, but at least she could feel the taste of his skin on her lips. Thanks to this taste, she stopped worrying. She no longer felt her pain. She just wanted a real real real kiss. She bent to his lips.

But before her lips merged with his lips, the peaceful moment was over.

Milori and Talbot had finished theirrow and the king grabbed her. He tore her off the Minister's body so violently that even Redleaf's body rolled.

„You little bitch!" Milori roared, gripping her. „Did you have to destroy everything ?! Did you have to? Where did you take the courage to come here? Where did you get the courage to come to my eyes?" The king stumbled through her fragile body. The guards were afraid to take action. None of the soldiers dared to intervene, not even when the king slapped the poor woman. Then he shook her again. And hit her again.

„Leave her!" came from somewhere. The voice was not strong. But it was courageous.

Clarion.

The queen was whiter than her husband, with her lips unhealthy yellow and eyes bruised with blood. She was shaking by cold though she had a fever. Every single move caused suffering. But she was going forward.

For months, Clarion had longed for nothing but a child. For many weeks she had been troubled and destroyed by the memory of the child she once had had. She was young at that time, stupid and unprepared to be a mother - she gave her baby away. She hoped her little white-haired girl would be better off with her father and sent her to him. Years passed, then she learned that the messenger had never arrived at the Winter Palace. So the child she thought all along growing up in the north where she belonged was lost. When nobody could, she gave up and accepted that she would never see her child again. And now? Suddenly the great mystery opened right in front of her eyes. She heard it with her own ears, she saw it with her own eyes! Milori's daughter - her daughter - was Snowflake. That Snowflake she used to work with years ago! That Snowflake who disappeared! Clarion had never attended the minister's fate. It wasn't her bussines at all. But now? Snowflake was her daughter! And Snowflake had disappeared because her own father tried to kill her?! Someone tried to kill her baby girl?! And now he was beating her, wanted to kill her! How could Milori dare to touch her little girl?!

"You said you didn't know what happened to our daughter!" She said rather than shouted. Her legs buckled and her breath hurt. But she had to stop this. "You don't know where our baby ended!" She shouted. „How could you? You lied to me! You hurt her! Hurt our little girl and now when she's back, finally back, you dare to beat her? Milori, let her go and leave. Get away from us and don't come back! "

Milori grinned, „What if I am not going to let her? The soldiers will do nothing to me, my ally could kill them all with a single tap of the magic stick. And you can't save her, look at yourself! You're weak, you're dying. My plan is irreversible. You die. Snowflake dies too. And there will be no heir to this kingdom. Your empire will be mine, is gonna be mine! The soldiers here will join Lord Talbot's troops to recharge the world! Now, my beloved Clarion, be that kind, leave and never get involved again in my plans. You have costed my wing, you won't cost me my great and glorious future. "

Clarion wanted to argue. But she barely opened her mouth. The pain that gripped her entire body became unbearable. The queen sank to the ground.

Nobody helped her. Those citizens who remained could not reach her through the guards. And the guards feared Talbot. The elf was constantly turning around, chasing away any daredevil who tried to break into the stage and change the situation.

Milori smiled at his dying wife. And then turned to his daughter.

„The poison works on her! She's dying. Then why you did not? Why didn't my poison kill you? You got a heavy dose, I stabbed it right into your body, tell me, how could you stay alive? You must end up in the grave after such a strong poison. No one can survive such an amount!"

This time Snowflake stood when he released her arms. She looked away absently, not caring what happens next.

„You killed my child."

Milori stepped back in surprise. All the poison didn't kill her? That was the first miracle. The second miracle was the poison seemed to was absorbed into the child – and that saved his mothers life.

„Did you give birth to a corpse? Got abortion?"

Snowflake didn't answer. She had the pride worthy of a queen. His words hurt. She remembered the terrible pain as her child left her body as a river of blood. She lost her baby just days after she learned there was the small life growing in her. At first she was startled to find out, then her motherly sensation awoke and she loved her little one. And then she lost it… It was hard to tell if she was to bring a girl or a boy to the world. It hurt. But she couldn't tell.

„Whose bastard was it?!"

„Does it matter?"

Her words were so cold. Unhealthily cold. She shocked those who stood close enough to hear her.

In fact, Milori didn't really care whose was his grandchild supposed to be. If thah kid were born, he would have to take care of another generation who could seize the throne. He was happy he had gotten rid of this bastard already. Though it would have been better if the mother was gone with her child… If he had a sword, he could easily correct his mistake now. But he hadn't brough any weapon and it would take whole eternity to beat her life out of her body using only hands… and so he had to ask for a little help from his master.

„My lord, please, can you kill her," the king turned to his powerfull ally.

„I will," Talbot nodded - and then added, „both of you."

Milori turned pale, „What?"

„Oh, didn't you think I really needed you to succeed? You didn't even got rid of that girl. And if you were better, my plan didn't have to be so threatened by this situation. I planned to betray you from the beggining. Don't be suprised, you would do the same. Now when you got rid of Clarion, she'll die every moment, I really don't need you any more."

Milori didn't understand. „You abused me!"

„So what?"

„I helped you! I was helping you all the time!"

„ And I will help you," the elf smiled, „it will be quickly done for you."

Talbot swung. His spell struck Snowflake with perfect precision. The weak princess fell off the stage. She was nothing. But she had no motivation to get up and fight. She remained lying. That's why Talbot - and even Milori - thought she is gone, deat, over. The elf therefore began to focus on the king. His first four missiles missed their target. For the fifth time, the stream of light struck the ice arch. The mass of ice shattered in an instant, and the wide circle was covered with shards. Milori was encouraged by his agility; And he stopped focusing.

The sixth hit hit him.

Milori flew through the air like a rag doll. But he could stand again quickly. In a second he shot a few icicles against Talbot and tried to create slippery ice under his feet, but the elf banged his cane on the ground and stood instead in the pudle, which soon evaporated. And then he shot another spell.

This time, Milori fell on his back, and lay there with his breath away. He couldn't get up for a while, that made him an easy victim. Talbot's stick began to glow. Magic stone turned red. Talbot swung his stick and was prepared to end this embarrassingly easy game. He reached out and… Nothing.

The stick could not been moved. Talbot glanced back in surprise - the reason got out of breath. Weed! Plants! His magic stick was covered with creepers and stalks, the wooden bottom of the stick became part of that strange plant, and a bark began covering the magic stone on the top. No matter how hard the elf tried, he couldn't free his weapon.

„Who…" he hissed before noticing who.

Sunflower.

Thanks to her high position the Minister was able to slip among the soldiers and got on the stage. She has always been great at controling plants. And her spells were now completely changing the state of the game.

Talbot stood stunned for a moment, didn't know what to do next.

Milori got an idea. He had to kill the bastard, kill him now hen it's possible. After all, this could be even better, he could rule over everything himself! Yes, yes. Just stab that treacherous swine before he gets his stick again. Milori knelt on four over the Minister of Autumn as he fumbled for some sharpy piece of ice. There was a murderous flame in his eyes. He wanted to scream and rush ahead.

„I…"

The words faded from his mouth. Pain. Sharp pain. Intolerable, terrible pain. He glanced at his stomach, where the pain resided and was shoting all over his body. He saw blood. Blond and the arm of Minister. And in that moment he recognized one of the shatters deep in his body.

Redleaf stabbed him.

The Minister's eyes had been open for a long time, he opened them when he was overturned, saw everything, even if he couldn't answer. But when the king, that disguisting bastard who deserved nothing but to suffer for all he had done, was kneeling over him and his hand could find a spiry ice fragment…

Redleaf himself was suprised how much strength had suddenly been found in him as his hand fired against the king's belly and sent an ice shard deep into the king's bowels. He cut himself. But felt his pain only remotely.

Milori fell. Miraculously not to the Minister. Both bleed, but the king's wound was fatal.

The two who caused so much trouble and so much evil were helpless. Milori writhed in agony. Talbot looked around in fear. The king's life was fleeing, and as soon as he would exhale, and Talbot knew it well, Milori's soldiers would have a new boss… either his wife or his daughter, or whoever else, but whoever it would be, he would hardly have mercy. Talbot was unease. He was asking himself again and again: „What now?"

„Get rid of him!" Sunflower ordered.

And the soldiers rushed to the helpless Talbot, who made a mistake when he relied too much on his magical stick and fought only by force, not by sanity. Blood was spilled on the stage that day. Some even belonged to the Minister of Autumn. But his life didn't end there. The fiendish evil elf slowly stoped moaning under the wounds of the soldiers when Snowflake climbed up. She knelt beside Redleaf, who smiled weakly but warmly, and with estranged look took care of his injuries.

Sunflower looked around. Frightened subjects, shards, two life-fighting monarchs, injured minister, an impassioned princess.

It was time to call the doctor. No. Three doctors! And maybe one psychologist…

The minister knelt down to the queen. Then she remembered something else when she looked at her two colleagues - she had to send someone to find a jailer to release Hyacinth out of the cell.


You didn't expect that, did you? That the hero will be Sunflower. The lesson of what happened to the king and the elf is simple: Always think of everyone.

Just lef me know if you wanna an epilogue. If so... in my temp… be awaiting it in 2032!