Nepřekvapilo ho, že jeho lidé čekali hned za dveřmi a sotva vešel s Toddem dovnitř, namířili na Wraitha zbraně. Jen rychlým pohledem zkontroloval, že Todd prostě zůstal stát a nedával najevo, že mu zbraně vadí, pak se rychle protáhl mezi Lornem a Petersonem a zamířil ke svému cíli. Cadmanové, která seděla na jedné z lavic, dýchací masku v ruce, ale jinak už růžová ve tváři, plně při vědomí a stejně pozorná, jako vždy.

"Sakra doktore! Vy jste nás vyděsil!" vynadala mu okamžitě, co dosedl vedle ní.

"A co mám teprve říkat já?" pozvedl obočí, přitáhl si brašnu a sáhl do ní pro stetoskop. "Málem jste tam na chodbě omdlela."

"Já neomdlela, jen jsem se snažila nevypadat moc chutně. Víte, strategie zmatení nepřítele."

Koutky mu zacukaly v úsměvu.

"Rozumím. Tak teď nemluvte a zhluboka se nadechněte," instruoval ji a přiložil stetoskop na její záda. Nejdřív jedna plíce, pak druhá a potom se přesunul dopředu na průdušky. "Obě plíce čisté, průdušky taky. Ještě otevřte pusu," požádal ji a sáhl pro špachtli. Rychle, jen tak pro jistotu zkontroloval patro a mandle. "Nikde žádné chemické ani jiné popáleniny. Už se vám dýchá dobře?"

"Jde to. Jen mě bolí hrudník a břicho."

Rychlým zkušeným hmatem zkontroloval žebra, ale nenašel nic, co by mu mělo dělat starosti.

"To bude od kašle," ubezpečil ji, na což ona odpověděla povytažením obočí a výrazen 'no, nekecejte, doktore!'. Prostě Cadmanová, jak ji znal. "Kdybyste měla znovu problémy s dechem, točení hlavy, závrať, pocit na omdlení… tak mi dejte vědět."

"Jasně. A co vy? Jak jste na tom?" zeptala se a zkontrolovala ho pohledem.

"Kdybych měl kterýkoliv z uvedených příznaků, můj doktor o tom bude vědět jako první," ubezpečil ji s úsměvem a zlehka poplácal po ruce, načež se obrátil k ostatním, aby je našel ve stále stejné pozici; kousek od dveří, s Toddem na mušce. "Dejte ty zbraně dolů. Todd mě jen odvedl stranou, abych se mohl pořádně nadechnout. Byla moje vina, že jsem se hned neozval," dodal a zvedl se, kráčeje k nim.

Poslechli ho a sklonili zbraně.

"Také jsem toužil mít s doktorem Beckettem alespoň krátký, zcela soukromí rozhovor," připojil se Todd s provokací, jak jinak taky. Carson si povzdechl, když si házel stetoskop kolem krku – reflex, sotva věděl, že to dělá.

"Nebudou soukromé rozhovory s žádným z mých lidí," řek ostře Lorne.

"V pořádku." Todd zvolna rozpřáhl ruce a ukázal dlaně. "Od teď budu všechny rozhovory s doktorem Beckettem vést jedině ve vaší přítomnosti," ujistil ho, přirozeně že s náznakem posměchu. "Což pro mne znamená nemilou povinnost pozvat vás na zítřejší společnou večeři… nad lidským jídlem, přirozeně," dodal okamžitě, když všichni tři ozbrojení lidé strnuli, a v úsměvu ukázal zuby, "kterou jsem měl v úmyslu užít si pouze s doktorem Beckettem."

"To je laskavá nabídka, Veliteli, ale po té nehodě v laboratoři… bude o pořádný kus víc práce," odmlčel se, protože si představil, jaké všechny škody mohl kouř a teplo způsobit na vzorcích, ba dokonce na jejich vybavení. Jestli o nějaké vybavení přišli, byl konec. Musel si připustit, že by nebyl schopen pokračovat jen s wraithskými přístroji a to by znamenalo návrat na Atlantidu. Do háje, Carsone, proč si na tohle nepomyslel dřív?! Projekt byl důležitější, než jeho zaujetí úlem a jeho… další problémy.

"Naneštěstí byl kouř, který jste vyprodukoval, toxický pro vnitřní stěny úlu. Žádné vaše vybavení nebylo poškozeno a to naše lze nahradit nebo opravit," řekl Todd, když už se Carson nadechoval k otázce, co jejich vybavení a co bude dál. "Vzorky, které byly v té době přímo v laboratoři, jsou bohužel ztraceny, ale ten zbytek je zachován. Dodat dostatek živých buněk iratuského brouka není problém. Nicméně," trochu naklonil hlavu a kdovíproč vypadal spíš potěšeně tím, co se chystal říct, "veškerý výzkum musí být přesunut do jiné laboratoře. Stěny u této se budou regenerovat několik týdnů a přesun do nové laboratoře a její přizpůsobení bude trvat po zbytek dnešního dne a nejspíš i celý zítřejší den."

"V tom případě se zdá, že si uděláme odpočinkový den. Koneckonců nám to neuškodí," řekl s úsměvem. Jako doktor proti takové příležitost nemohl nic namítat.

"Výborně. Až bude čas na večeři, pošlu pro vás. A doufám, že se vaše poručík Cadmanová bude moci také zúčastnit," dodal sice patřičně zdvořile, ale už se samozřejmě neobtěžoval s rozloučením nebo s tím, aby počkal, jestli vůbec budou souhlasit. Prostě se jen obrátil, kabát zašustil o zem a Todd zmizel ve dveřích.

"Dobře, tak co se skutečně stalo?" obrátil se na něj okamžitě Lorne.

"Nejspíš jsem udělal chybu při manipulaci s wraithským vybavením a to mělo za následek menší výbuch, požár a hlavně jsem tím vyprodukoval docela dost mírně toxického kouře. Oba jsme se ho s Cadmanovou nadýchali, ale ji to zasáhlo víc, než mě. Odhaduji, že to je zřejmě kvůli její nižší váze," podal dostatečně podrobné vysvětlení.

"A ten výlet s Toddem?"

"To bylo přesně to, co jsem řekl… a co řekl i Todd," mohl říct s klidem, protože to byla pravda. "Vzal mě stranou, do chodby, kde byl čistý vzduch, a pak jsme krátce mluvili o výzkumu." Opět to byla vlastně pravda, zmínil se o tom, že by chtěl rostliny na stěnách zkoumat a Lorne a ostatní nepotřebovali vědět, jaký konkrétně výzkum byl probírán.

"Vzal vás stranou a Cadmanovou tam nechal ležet?" Tentokrát bylo v Lornově hlase obvinění a jasné znechucení nad wraithskou necitelností, která byla… popravdě si Carson myslel, že je dána mnoha faktory, některé byly kulturní, to jistě, ale jak se mu dnes potvrdilo, mnohé byly i biologické.

"Mě zná a Cadmanovou ne," odvětil, což samozřejmě nic neobjasňovalo a tak pokračoval: "Wraithi jsou telepaté, vnímají se navzájem a i když nám nemohou číst myšlenky, budou nejspíš vnímat i nás. Můj názor je, že osoby vidí komplexněji než my. Nerozpoznávají je jen podle tváře a hlasu, ale například i podle pachu nebo způsobu, jak cítí mysl… osobnost druhého." Pokusil se to naznačit rukou, v jakémsi neurčitém gestu, i když věděl předem, že tohle se nedá popsat, tohle se musí žít. "Už tak pro ně musí být přinejmenším zvláštní nevidět nás jen jako jídlo. Rozeznávat každého z nás jako jednotlivce? Tipuji, že je to i pro Todda obtížné. Například, všimli jste si, že je to poprvé, co Cadmanové řekl její hodností a příjmením?"

"To zní děsivě," ozval se Peterson.

"To JE kurevsky děsivé!" opravil ho Rogers.

"Proto jste souhlasil s tou večeří? Abyste nás Toddovi víc… přiblížil?" zeptal se Lorne a tím poukázal na docela dobrý nápad. Bylo dost dobře možné, že Todd to myslel stejně.

"Ne, to bylo ze zdvořilosti. Když vás velitel lodi pozve na večeři, je předpokládám neslušné ho odmítnout. Ale to, co říkáte, zní jako dobrý nápad. Můžeme to pojmout jako příležitost víc se s Wraithy poznat."

"Tak to bude přinejmenším zajímavé," zamručel Lorne, nijak nadšeně, ale ani nebudil dojem, že by byl vyloženě proti.

°°O°°

Hučení nadsvětelných motorů se pro něj mísilo s konstantní přítomností úlu, která v nočním tichu zněla trochu jako hučení velmi vzdálených hlasů. Celé stovky hlasů. Mohl to vnímat, jen když se na to soustředil a jakmile s tím začal, bylo to těžké ignorovat.

Ale to popravdě nebyl důvod, proč nemohl usnout. Ty byly dva, hlavní, že jeho vinou bude pozdržen výzkum, který opět ustrnul na mrtvém bodě a pak jeho dnešní rozhovor s Toddem. Poskytl mu nezaujatý pohled bytosti, která měla jiný náhled na psychiku, než lidé. Náhled, který byl… vlastně byl mnohem víc podobný tomu Carsonovu, než základům psychologie, které absolvoval během studia na medicíně, jako snahu víc pochopit své nadání a způsob, jak ho použít pro dobro pacientů. S mnohým mohl souhlasit, ale hodně z toho naprosto neodpovídalo tomu, co z ostatních cítil a to zvláště v případě, že se setkal s lidmi, jako byl on sám. Těmi, kterým přirozený ATA gen přinesl víc, než jen schopnost ovládat Antickou technologii.

Rozhodl se. Bude důvěřovat svým instinktům spíš než tomu, co se učil na škole. Až doposud to fungovalo lépe, než vždy a za každých okolností postupovat tak, jak se psalo v učebnicích. Tady už nebyl na Zemi, byl v galaxii Pegas, ve vnímající vesmírné lodi, kterou obýval humanoidní hmyz. To samo osobě mělo stačit, aby člověk šel s inovativními postupy. Jak se jen mohlo stát, že na to zapomněl?

Zvedl se z postele a přešel za zástěnu, která vyrůstala ze země a tyčila se asi tři a půl metru do výšky. Byla kožnatá, trochu průsvitná a protkaná tenkými žilami, kdy největší měla průměr zhruba lidské krční tepny. Tato zástěna byla to jediné, co oddělovalo zbytek velkého pokoje od koupelny.

Byl tam záchod, přesněji spíš jen cosi podobného záchodové míse, vyrůstající přímo ze zdi, dost vysoké na sednutí a s otvorem, který se otevíral do černé prázdnoty nějaké bezedné hlubiny úlu (a toaletní papír chyběl, ještě že ho měli dost na jumperu.). Zbytek oddělené části pokoje měl zdi z pórovitého materiálu podobného mořské houbě. Z jednoho místa na stěně trvale proudila voda – Wraithi si evidentně nemuseli dělat starosti s účtem za vodu – a když tam člověk zůstal dostatečně dlouho a trpělivě stát, začala voda prýštit ze stěn v proudech a padat ze stropu, jako hustý déšť. Všechna voda se pak rychle vsakovala do měkké houbovité podlahy. Napoprvé bylo zvláštní se tam sprchovat, ale teď už byl zvyklý.

Stoupl si k záchodové míse, vytáhl z kapsy lahvičku antidepresiv a její obsah obrátil do černého otvoru. Pilulky nenávratně zmizely. Správně by sice měl dávky snižovat a až časem vysadit, ale takhle to půjde mnohem rychleji.

Vrátil se k posteli a zase si lehl. Opět se zaposlouchal do hučení úlu, zatímco v duchu počítal, za jak dlouho se léky dostanou z jeho organismu. Týden byl minimum, spíš o něco dále, když započítal dobu, než se jeho vlastní hormonální hladiny ustálí.

Zavřel oči a zauvažoval, jaké to bude, až bude jeho mysl zase jasná, jako dřív. Jak bude cítit úl, Todda a ostatní Wraithy. Byl zvědavým stejně jako se trochu obával, ale hlavně tu byla zvědavost. Právě s tou v myšlenkách se mu podařilo usnout.