7. Antonín dostává nový směr
„Takže," Pavla téměř vběhla do nemocničního pokoje, kde dosud přebýval Antonín. „Nebudeš věřit, co se právě stalo. Šla jsem takhle do kantýny pro kafe a najednou přijela sanitka. Vezli chlapa celého pošramoceného," pokračovala zdravotní sestra. Antonín se na ni jen tiše díval a přemýšlel o tom, kam to všechno vlastně mělo směřovat.
„No, a tak jsem se u nich na chvíli zastavila, než vyloží všechny přístroje a zeptala jsem se jich: ‚Právě dostal řidičák, co?‛ Myslela jsem to jako vtip. A to bys nevěřil, co se stalo," Pavla čekala na reakci. Antonín hrál s ní a zavrtěl hlavou. „On se zasmál." Takže tu šlo o jednoho konkrétního muže a rozhodně to nebyl nabouraný motorkář. Byl to záchranář s podezřelým smyslem pro humor. Určitě by se k sobě hodili. „A?" Antonín věděl, že by se stejně dozvěděl vše, nebylo třeba odkládat nevyhnutelné. Možná ho to i trochu zajímalo. Vyvádělo ho to z každodenního stereotypu, do kterého okamžitě upadl, jakmile se dostal do tohohle ospalého místa.
„A nic," Pavla sklopila zrak.
Dalo se to čekat, ale stejně. „Co se stalo po tom vtipu s řidičákem?"
„No nic. Zasmál se, já jsem zpanikařila a už byli v půlce chodby na CT," oproti tomu, v jaké náladě se tu před chvílí Pavla objevila, teď vypadala jako hromádka neštěstí. Antonín se nedokázal dívat na její smutný zevnějšek. „Vždyť se zase uvidíte, až dojde k nějaké další nehodě," snažil se ji uklidnit.
„To se spíš uvidí s laborantkami na CT," i Pavla dokázala přijít s logickým závěrem, teď to však bylo pro ni spíš na škodu. „Ne každý má takové štěstí jako ty a František," a veškerá logika se rázem vytratila. Kolikrát mohl Antonín tvrdit, že mezi ním a Františkem nic není. Ona na něho vždycky spiklenecky mrkla a neposlouchala vůbec nic z toho, co jí říkal. „Vždyť ani nevím, kde ho mám najít," postěžoval si místo toho.
„Však ty ho jistě najdeš. Františků není na světě tolik, co Honzů," přes všechno, co ta věta měla znamenat, to byl pravdivý výrok. Jenže mu jeho pravdivost nepomáhala v hledání Františka a to ho dnes měli propustit z nemocnice.
Antonína zavedli do místnosti s kovovým lůžkem a kovovým stolkem, na němž ležely předměty, které nebezpečně připomínaly kleště, brusku, ostatní věci se snad daly označit jako běžné vybavení lékařské vyšetřovny. „Přesuňte se na stůl," pronesl muž, co zády k němu zapojoval brusku do elektřiny. „Za chvíli začneme," otočil se k Antonínovi na kolečkové židli s roztočenou bruskou v ruce a podivným smíchem. Antonínovi to nepřišlo vtipné a stejně tak ani sestřičkám, které s nimi byly v místnosti. „Už zase?" Doktor si odkašlal. „Ukažte nohu," požádal Antonína.
Podle lékaře byl kotník v naprostém pořádku. Antonín mohl jít, kam jen chtěl. Ale kam měl jít?
Počátek cesty byl jasný, jako vždy. Nejdříve se dostane z budovy. Pavla šla s ním. Ze svého příjezdu sem si nic nepamatoval a Pavla nic nenamítala a ochotně ho šla vyprovodit.
„Moc děkuji za všechno," řekl Antonín na rozloučenou. Byl otočený zády ke dveřím, takže neviděl, že za ním právě chtějí projet zdravotníci s lůžkem. Pavla ho postrčila z cesty. Tuhle posádku Pavla ještě nikdy předtím nezahlédla. „František měl teda kliku," pronesl jeden ze záchranářů.
„Cože?" Pavla se rozzářila. Chytila Antonína za rukáv a už se hnali za lůžkem. Zaťukáním na rameno muže, který byl nejblíže k nim, ho na sebe upozornila a zeptala se: „Mluvili jste o Františkovi? Tady Antonín ho hledá," Pavla se nedala zastavit.
„Hm," záchranář si přeměřil Antonína, který se pod jeho pohledem necítil bezpečně. „Teď bude nejspíš na policii." Antonín s Pavlou se na sebe zaraženě podívali.