„Přemýšlela jsi o tom někdy?" zeptá se Steve pomalu, pohled zabodnutý do velké křížovky v novinách (jako starý dědek, luštit křížovky, zatímco by mohl dělat cokoli, jenomže hloupá křížovka je mnohem lepší než prázdný papír, Steve má plné zuby prázdných papírů, na které se mu nedaří nic nakreslit), prsty opatrně sevřené okolo tužky. Chvilku zaváhá, jestli má zvednout hlavu a podívat se na Peggy, nebo ne, jestli se má tvářit, že ho to jen tak napadlo. Jestli má předstírat, že nepřemýšlí nad ničím než nad tou hloupou křížovkou, do které poslední půlhodinu jen slepě hleděl. Jenže je to důležitá otázka, samozřejmě, že je. Vlastně si není doopravdy jistý, proč si o něčem takovém nepromluvili už dávno.

Steve zvedne pohled od křížovky a Peggy na něj zírá, jednu ruku položenou na tenkém spisu, který má otevřený před sebou na stole, v ruce tužku stejně jako on, jak si na okrajích dokumentů dělá úhledné poznámky. Čelo má mírně nakrčené a vypadá trochu zmatená jeho otázkou.

Poslední hodinu neřekl žádný z nich ani slovo, Peggy příliš zabraná do své práce a Steve příliš ponořený ve svých vlastních myšlenkách na to, aby o něčem mluvili. Steve se nediví, že Peggy neví, co má na mysli. Není to, jako by mu dokázala číst myšlenky, následovat každé pohnutí jeho mysli. Nevidí mu do hlavy.

Steva napadne, že by ji nejspíš připadalo nezdvořilé nakukovat mu do myšlenek – i kdyby to uměla. Peggy je Britka. Nikdy by neudělala nic takhle nezdvořilého. Nejspíš. Ne jemu.

Steve si dlouze povzdychne a odloží tužku, pomalu složí noviny a nechá je položené na pohovce vedle sebe. Je to nová pohovka, kterou kupovali společně s Peggy, pár týdnů po svatbě. Na pohled nic moc, ale neuvěřitelně pohodlná, ne jako ten starý gauč, ze kterého skoro trčely pružiny. Skoro až příliš pohodlná, pro tělo zmožené celodenní prací, protože Steve se konečně rozhoupal a začal pracovat v přístavu. K čemu mít tělo, které unese cokoli a vydrží víc než ostatní, pokud ho nebude používat? Steve nemůže jenom sedět doma a neúspěšně se pokoušet kreslit (nebo malovat, Steve by mohl i malovat, jenomže měl vždycky raději obyčejnou tužku nebo uhel) a nechat všechno ostatní na Peggy.

„O dětech?" upřesní, když se Peggy nepřestává zmateně mračit. Mírně se předkloní a lokty se zapře o kolena, prsty propletené.

Cítí se trochu nejistě, srdce mu v hrudi bije jako splašené. A taky si připadá trochu jako blázen, protože, proboha, tohle je Peggy. Před Peggy si nemusí připadat nejistý.

Steve si trochu provinile vzpomene na její portrét – nedokončený a schovaný tak, aby na něj omylem nenarazila, protože Steve nemohl snést myšlenku na to, že by viděla, jak zoufale se Stevovi nedaří zachytit její obličej správně na papír. Ne že by se nesnažil. Steve zíral na ten list papíru hodiny a hodiny a pokoušel se zjistit, kde dělá chybu. Bezvýsledně. Prostě to jenom… nešlo.

Peggy se mírně zamračí, zamyšleně, a potom pomalu odloží tužku, mezi dokumenty, a opatrně zavře složku. Ramena má mírně napjatá, ale je to Peggy, a tak se zvedne ze židle a pevnými kroky dojde až k němu, pohled celou tu dobu upřený do jeho obličeje, a Steve ji následuje pohledem, jako když se květina otáčí za sluncem. Připadá si bezradně, pravý opak Peggy, která vypadá absolutně vyrovnaně, když se posadí vedle něj a opře se o jeho bok, drobná a hřejivá a mnohem silnější, než vypadá.

„Ani nevím," řekne Peggy najednou, její hlas tichý, ale ten zvuk tak nečekaný, po celém tom nekonečném tichu, že se Steve skoro lekne. Peggy dlouze vydechne a vezme ho za ruku. Hlavu mu položí na rameno.

Steve si je napůl jistý, že to udělala proto, aby se na něj nemusela dívat. Nebo možná ne, ne Peggy.

„Předpokládám, že ano," pokračuje Peggy a v jejím hlase je slyšet zamračení. „Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Nejspíš? Ne teď," řekne rychle, jako by se lekla, že ji Steve vezme příliš vážně. Povzdychne si. „Ne hned teď," zopakuje. „Ale třeba časem? Za pár let? Mohlo by to být hezké."

Steve pomalu přikývne.

„Ty jsi přemýšlel o dětech?" zeptá se ho Peggy.

Steve pokrčí rameny. A kdyby měl být upřímný, musel by říct, že ne, nikdy. Pravda je, že Steve nikdy nečekal, že by se kdy vůbec mohl dožít třicítky, celé jeho dětství a mladá léta strávená v posteli, s horečkami, zoufale neoblíbený mezi děvčaty, bez vyhlídek na dlouhý život. Steve si neuměl představit, že by si měl najít ženu, že by s ní měl mít dítě, a potom je opustit, nechat je samotné, až konečně přijde nějaká nemoc, kterou nedokáže překonat. Nebylo by správné mít dítě – mít děti – a přitom předem vědět, že se o ně nedokáže postarat, že by zůstaly samotné. Steve vždycky věděl, že nikdy nebude mít rodinu. Počítal s tím a nebyl kvůli tomu naštvaný, skoro ani rozesmutnělý. Prostě to tak bylo. Steve byl někdo, kdo před sebou neměl budoucnost, ale to neznamenalo, že je sám. Měl Buckyho a celou Buckyho rodinu, která ho z nějakého důvodu milovala, jako by byl jejich vlastní syn, a Steve věděl, že sice nebude mít vlastní děti, ale Bucky ano, a Steve byl připravený na to, že je bude mít jako svoje.

Bucky nic takového samozřejmě nikdy neřekl nahlas, vždycky plnou hlavu nápadů o tom, jak si vezmou sestry a zůstanou bydlet v jedné ulici. Ale oba to věděli.

Steve nad tím vlastně nepřemýšlel, dokud neskončila válka.

„Víš," začne Steve pomalu, pohled upřený někam do dálky. Sám neví, na co zírá. „Když jsme byli kluci, vždycky jsme s Buckym říkali, že zůstaneme navždycky v Brooklynu. Že se nikde jinde ani žít nedá, a kdo by kruci chtěl odcházet z Brooklynu?" Tlumeně se zasměje a Peggy si pobaveně odfrkne. Její tělo se zatřese proti jeho boku a Steve natáhne paži a vezme ji kolem ramen. Přitiskne ji k sobě pevněji.

Peggy mu položí dlaň na břicho, prsty roztažené doširoka, tvář na jeho rameni.

„Bucky si vždycky dělal legraci, že jednou potkáme nějaké sestry, které budou úžasné a zamilují se do nás na první pohled, a my si je vezmeme a zůstaneme bydlet tady v ulici a naše děti si spolu budou hrát. Bucky si to tak vždycky plánoval."

Neřekne, že to z nich dvou myslel vážně jenom Bucky, všechny tyhle plány, protože Steve byl vždycky realista, když přišlo na jeho vlastní zdraví. Nebylo by od něj správné plánovat si budoucnost jako kdokoli jiný. Bylo to jiné, když šlo o sny. Steve mohl snít. Sny ještě nikomu neublížily.

Peggy přikývne proti jeho rameni, jako by slyšela i to, co neřekl nahlas. Nehty jemně zaškrábe na jeho břiše, aby ho pobídla k pokračování.

„Nikdy jsem opravdu nepřemýšlel nad tím, že bych měl děti," přizná Steve tiše, jako by to byla slabost. A možná je, to, že nikdy opravdu nepřemýšlel nad něčím, co si spousta lidí okolo něj plánovala celé roky a roky, dokud Becca neoznámila, že je těhotná. Steve je dospělý, je zdravý, konečně, s pořádnými vyhlídkami na to, že by mohl jakékoli dítě, které by měl, dovést až do dospělosti, být po jeho boku, dokud ho bude potřebovat. Je ženatý, a stejně ho ani nenapadlo nad tím přemýšlet. Není si jistý, co to o něm říká.

„To je v pořádku," zamumlá Peggy. Natáhne se nahoru a zlehka ho políbí na krk. Měkce vydechne proti jeho kůži, její dech horký.

Steve ji sevře pevněji.

Peggy se přidušeně zasměje a mírně se zavrtí, zvedne nohy z podlahy a stočí je pod sebe, aby se usadila pohodlněji. Opře se o něj, skoro plnou vahou, jako by počítala s tím, že ji Steve unese. Steva napadne, že dřív by něco takového nedokázal. Dřív to byl vždycky on, kdo se musel opírat o ostatní. Bucky ho stokrát podpíral, když mu pomáhal domů po další nakládačce, stokrát ho držel v náruči, držel si Stevovu dlaň uprostřed hrudníku tam, kde mu bušilo srdce, aby se Steve mohl soustředit na to pravidelné, uklidňující tempo, když měl Steve další ze svých astmatických záchvatů.

Je to už dávno, objektivně vzato, skoro polovinu války a pak ještě kousek, ale Stevovi to připadá jako včera.

„Řekni mi některou z těch vašich brooklynských historek," přikáže mu Peggy, její hlas pobavený, a Steve si není jistý, jestli jejich předchozí rozhovor skončil, nebo jestli chtěla jenom změnit téma na něco lehčího. „Co dalšího jste si s Jamesem ještě plánovali?"

Steve se zazubí.

Winnie vypadá spokojeně, jak si ji Steve za celý život nepamatuje. Obličej má rozzářený a na všechny strany rozhazuje úsměvy, najednou o dobrých deset let mladší, než byla před válkou. Winnie má radost, a důvod její radosti je jasný pokaždé, když se podívá na svoji dceru.

Winnie měla vždycky ráda děti. Steve si pamatuje, jak ráda pomáhala hlídat děti, a vždycky si myslel, že to byl jeden z důvodů, proč měla takový vztah s ním. Ne vždycky, protože Steve byl nerad na obtíž, ale čas od času, když měla Stevova vlastní matka příliš práce, trávil víc času u Barnesových než doma, a Winnie pokaždé vypadala, že má radost z toho, kolik dětí má pod svojí střechou. Nikdy mu nedala najevo, že by tam byl navíc nebo že by obtěžoval. Vždycky se k němu chovala mateřsky. Byla to ona, kdo Buckyho naučil, jak ošetřovat drobná zranění, kterým se Steve nikdy nedokázal úplně vyhnout, i když se snažil, a byla to ona, spolu s Georgem, kdo ho nechal bydlet u sebe, když pohřbil matku, a kdo vypadal hrdě, když se Steve s Buckym ve dvaceti stěhovali do vlastního bytu, protože chtěli být samostatní.

Dalo se čekat, že bude mít Winnie radost, že bude mít vnouče. Nejspíš se spokojí s jedním jen na chvíli, a v momentě, kdy tohle dítě trochu odroste, začne tlačit na Buckyho, aby se usadil.

Steve se bezděčně usměje, když si představí Buckyho s malým dítětem v náručí, s malou holčičkou, možná, s tmavými vlasy a Buckyho očima.

Bucky protočí oči, na okamžik pobavený, a pak, těsně předtím, než Steve sklouzne pohledem z jeho obličeje, jeho úsměv zmizí, jako by tam nikdy nebyl. Steve se zmateně zamračí.

Steve není blázen. Dobře ví, že válka… Zola – Bucky už není stejný, jako býval dřív. Nikdo z těch, kteří se zase vrátili domů, není stejný, Steve možná ještě víc než ostatní. A Bucky se snaží, Steve vidí, jak moc se snaží, jak se tváří, že se nic nezměnilo, ale není už tak společenský, jako býval. Míň mluví s lidmi. Méně se směje. Nechodí už každý pátek a sobotu tančit, zůstává víc doma, stejně jako když se s Commandos dostali někam do města a měli volný večer a on raději zůstal v pokoji nebo ve stanu, aby se pořádně vyspal, i když ho ostatní přemlouvali, aby s nimi šel někam na drink.

Jeho oči jsou někdy vzdálené a Steve si říká, nad čím asi přemýšlí. Proč se neusmívá při představě, že by měl založit vlastní rodinu.

Steve by se zeptal, ale Bucky je jeho nejlepší přítel a Steve se ho na něco takového nemůže ptát před někým dalším, i když jsou to jeho vlastní rodiče. Jenže v dalších týdnech nemá možnost, protože Buckyho potkává jedině na pravidelných večeřích u Barnesových, a někdy ani to ne.

„Bucky má spoustu práce," řekne Becca a Frank jenom souhlasně pokrčí rameny. „Má směnu navíc," řekne Becca. „Necítí se dneska dobře," řekne Becca a Steve si uvědomí, že Buckyho neviděl už celé týdny, ne mezi Buckyho prací a Stevovou prací a těmi nekonečnými hodinami, kdy je Peggy dlouho v práci nebo si vezme nějakou složku domů, aby se na ni mohla podívat v klidu, zatímco se Steve pořád ještě nemůže donutit nakreslit cokoli rozumného. Není to těma novýma rukama, protože Steve je perfektně schopný nimravé práce, jemná motorika mu nedělá problém. Je to někde mezi mozkem a tužkou, nějaký důvod, proč Steve dokáže nakreslit Buckyho známý obličej stejně věrohodně, jako by to byla fotografie, ale když se pokouší kreslit kohokoli jiného, cokoli jiného, s každou s jeho kreseb je něco špatně, žádná z nich nevypadá živě.

Oba dva – on a Peggy – večer padají do postele unavení a ráno vstávají, celodenní práci před sebou, a Stevovi chybí ty klidné večery, kdy měl Bucky v jejich pokoji puštěné rádio a tlumeně si pobrukoval jakoukoli melodii, kterou zrovna hráli.

Peggy se na něj podívá, jako by přesně věděla, co se mu honí hlavou. Natáhne se k němu, vezme mu z ruky hrnek kávy a trochu se napije, než mu ho vrátí, aby se k němu mohla naklonit a políbit ho vysoko na tvář. Její rty jsou horké. „Víš co," zamumlá proti jeho kůži a jednou rukou mu silně sevře rameno. Mírně se usměje a něco zamumlá, tak tiše, že to Steve neslyší ani z takové blízkosti, a ani po všem tom Erskinově séru. „Když James nepřišel sem," pokračuje hlasitěji, „zkus navštívit ty jeho. Určitě se hrne hlavou napřed do nějakého průšvihu, když není pod dohledem."

Steve se zasměje a Peggy se k jeho smíchu přidá. „Myslím, že to si nás pleteš," poznamená Steve a jemně se vymaní z jejího objetí. „Vždycky jsem to byl já, kdo nás dostával do problémů," široce se na ni usměje.

Peggy protočí oči. „Jdi už," pobídne ho se smíchem. „Stejně tady jenom pochoduješ. Znervózňuje mě to."

Steve zvedne obočí, aby ji pobavil, zasalutuje jí a vyrazí ke dveřím, bez další vteřiny zaváhání. Jen se na okamžik otočí a pošle Peggy vzdušný polibek, a pak vyrazí ze dveří, s úsměvem proběhne ty dvě ulice mezi jejich bytem a tím, kde žije Becca se svým manželem a s Buckym, a není ani zadýchaný, když konečně zaklepe na dveře.

Becca překvapeně zamrká, když ho uvidí stát ve dveřích. „Steve," pozdraví ho, jednu ruku na klice.

Steve se na ni usměje, rychle po ní přejede pohledem. Becca vypadá dobře. Oblečená do domácích šatů, bříško jí pomalu roste, zatím jen dost na to, aby bylo poznat, že je těhotná. Ale v obličeji? Oh, v obličeji vypadá úplně jinak, šťastná a uvolněná, jako by neměla v životě jedinou starost.

„Vypadáš skvěle," prohlásí Steve a Becca se zasměje.

„Dřív jsi mi nikdy takhle nelichotil," poznamená.

„Dřív jsi za námi běhávala s odřenými koleny a chybějícími zuby," vrátí jí Steve. „Nebylo moc čemu lichotit."

Becca se rozesměje tak, že se jí roztřesou ramena, ale pak jenom potřese hlavou a pozve ho dál.

„Chtěl jsem jenom mluvit s Buckym," řekne Steve a bezděky se kolem sebe trochu rozhlédne. „Doufal jsem, že ho tu zastihnu. Dlouho jsem ho neviděl."

Becca zamrká a mírně pootevře rty, na okamžik příliš překvapená na to, aby něco řekla. Steve se nechápavě zamračí. Je překvapená, že Buckyho přišel navštívit?

„Přišel jsi za ním sem?" zeptá se ho Becca, jako by se potřebovala ujistit, že ho správně pochopila. „Bucky ti nic neřekl?"

Steve se napne v ramenou. „Neřekl mi co?"

Becca se posadí na nepohodlnou pohovku a najednou nevypadá ani zdaleka tak šťastně a spokojeně, jako když Steve přišel. Vypadá unaveně. „Bucky se odstěhoval," oznámí mu.

Steve naprázdno otevře a zase zavře pusu. „Odstěhoval," dostane ze sebe měkce.

Becca po něm přejede pohledem a pak zakroutí hlavou. Teď už nevypadá ani překvapená jeho zmatkem. Dlouze si povzdychne, jako by celou dobu tak trochu čekala, že Steve o ničem neví, a už ji to unavovalo. Ramena jí klesnou. „Nechtěl, abych ti o tom říkala, ale vážně jsem si myslela, že si to rozmyslí, že se za tebou aspoň zastaví, aby ti o tom řekl sám…" Na okamžik se odmlčí, a když znovu promluví, její hlas je ráznější, odhodlaný. „Poslyš, nelíbí se mi, co Bucky dělá. Můj bratr nikdy neměl ve zvyku schovávat se."

„Bucky se odstěhoval," zopakuje po ní Steve ještě jednou, protože si tu myšlenky nedokáže srovnat v hlavě, pootočit ji, nějak ji poskládat tak, aby mu začala dávat smysl. Hrdlo se mu sevře. Bucky se odstěhoval, někam pryč, a ani mu o tom nepřišel říct. Bucky mu nepřišel říct, že se stěhuje, jako by se styděl za to, že musí někam dál. „Mohl se vrátit," dostane ze sebe a skoro nepoznává vlastní hlas. Příliš hrubý, příliš chraplavý. „Mohl přijít za mnou, pokud tady nebyl vítaný."

Protože mohl, samozřejmě, Bucky za ním mohl vždycky přijít, kdykoli a z jakéhokoli důvodu, a Steve by ho nikdy neposlal pryč. A Peggy taky ne, nikdy. Ona a Bucky byli přátelé od chvíle, kdy Bucky v Londýně poprvé někoho odpálkoval s tím, že tahle dáma je drsnější než mi všichni tady dohromady, a když se Peggy později ohradila s tím, že nepotřebuje, aby se jí zastával, a Bucky se jenom křivě usmál a odpověděl: „Já vím. Ale líbí se mi, jak se ti idioti tváří, když řeknu, že jsi drsná."

Nikdy by Buckyho neposlali pryč.

„Nebyl vítaný?" zopakuje po něm Becca a celá zrudne vzteky. Oči má lesklé a ruce se jí sevřou do pěstí. Steve ji viděl nadávat neřádům, co si dovolovali na menší děti, ale nikdy předtím ji neviděl takhle naštvanou. „Je to můj bratr!" Becca nekřičí, naopak, její hlas je tichý, drsný a roztřesený, a to je stokrát horší, než kdyby na něj křičela. Zaťaté pěsti se jí třesou. „Jak si vůbec můžeš myslet, že by tady nebyl vítaný? Vždycky tady byl vítaný! Chtěla jsem, aby zůstal."

Její hlas se vytratí a Steva v očích zaštípají slzy, jenomže pokud si myslel, že je tohle všechno, tak se spletl, protože Becca se jen několikrát zhluboka nadechne, a potom pokračuje. „Nevyhodili jsme ho, jestli je tohle to, co si o nás myslíš. Nikdy bychom ho nevyhodili. Bucky odešel, protože chtěl odejít. A ve skutečnosti, pokud to chceš vědět, si myslím, že to mnohem víc souvisí s tebou než se mnou a Frankem."