Obraz 3
Byt Willa Shakespeara
Will: Tak tohle je můj byt.
Thomas: Hm.
Kit: Radši mluv k věci, aby si nemyslel, že ho chceš svést. V zadní kapse nosí pepřák. To víš, ochrana je důležitá. Takže žádné prudké pohyby.
Will: Takže vím, že to bude znít šíleně, ale musíš mi věřit. Posaď se.
Kit: Copak jsi to za hostitele? Máš tu návštěvu a ani jí nic nenabídneš.
Will: Panáka?
Thomas: Ne, děkuju.
Will: Já si teda dám.
Po chvíli
Will: Takže budu k tobě upřímný. Marlowe je tady s námi.
Thomas: Jestli jsi mu něco udělal, tak si mě nepřej.
Kit: Co jsem ti říkal o tom pepřáku?
Will: Jen klid, jen klid. Kit za mnou před pár dny přišel. Ani mi nevysvětlil, jak se dostal ke mně do bytu. Prostě tady byl. Nehmotný. Vlastně jsem jediný, kdo ho vidí a slyší. A proto mě od té doby nechce nechat na pokoji.
Thomas: Co to je za blbost?
Will: Taky to nechápu a Kit mi nechce nic říct. Prý kvůli tomu, že on sám má výhradní právo na svůj životní příběh a nechce, abych mu ho ukradl.
Thomas: To zní jako on. Ale to ještě nic neznamená. Jsi dramatik, mohl sis to celé vymyslet.
Will: Hele, přísahám, že nelžu. Vždyť jsi ho taky slyšel. V divadle. Slyšel jsi, jak říká tvoje jméno.
Thomas: Jak to můžeš vědět?
Will: Protože ho slyším a vidím. A ty bys taky mohl. Kdybys nebyl tak zatvrzelý. Je vidět, že skepticismus je nakažlivý.
Thomas: On je tu teď s námi?
Will: Stojí hned vedle tebe.
Kit: Tommy?
Thomas: Kite.
Kit: Už jsem ani nedoufal. Celou dobu jsem se snažil přijít na to, co bych ti chtěl říct jako první, pokud mě uslyšíš.
Thomas: To není možné.
Kit: Ale nemohl jsem na nic přijít. Je toho tolik. Jako vždycky.
Thomas: Kdybych mohl, tak bych tě teď objal.
Will: Tak já vás teď nechám o samotě. Určitě si toho máte hodně co říct.
Will odejde.
Kit: Ty mě nevidíš, viď.
Thomas: Ale aspoň tě slyším. To je víc, než v co jsem dnes ráno doufal.
Kit: Ach Tome. Tolik jsi mi chyběl.
Thomas: Ale můžeš mi laskavě vysvětlit, co se s tebou stalo? Měl jsem o tebe strašný strach. Celý můj život se teď hroutí a ty si vesele užíváš s Williamem Shakespearem.
Kit: Užíváním bych to teda nenazval. A veselím už vůbec ne.
Thomas: Tak co se stalo?
Kit: Vlastně šlo o menší diskuzi s lidmi, co si říkají alchymisti.
Thomas: Tos neudělal.
Kit: Právě, že udělal. Takže na mně vyzkoušeli všechno své umění, kterého tedy moc nebylo, a ne úplně vědomě mě proměnili do téhle nehmotné podoby. Lidé mě přestali vnímat. A tak jsem si řekl, proč bych neokoukl, jak si žije moje konkurence. Dostal jsem se do jeho bytu a čekal, až přijde, abych věděl, na čem pracuje, jen tak ze zvědavosti. Strašně mě v první chvíli zmátlo, když jsem zjistil, že mě vidí i slyší. První člověk za celou dobu.
Thomas: Proč jsi nešel za mnou?
Kit: Nevím, asi jsem ztratil cestu ke svým citům. Konečně jsem si připadal v bezpečí a asi jsem přestal myslet. Ale tys mě nakonec stejně našel.