John vstoupil do místnostmi s celami a zamířil k té Toddově. Oficiálně měl rozkaz ho společně s jedním vojákem dovést do pozorovací místnosti na první klinický test Beckettova retroviru, a to i přesto, co se včera večer stalo v laboratoři.

Podle Carsona to bylo jen jedno velké kulturní nedorozumění. Odmítal říct cokoliv podrobnějšího, protože se rozhodl některé věci, které mu Todd řekl, chápat jako lékařské tajemství a tahle byla jednou z nich. To byla taková zatracená blbost! Todd byl Wraith, na něj se nic jako lékařské tajemství nevztahovalo, protože ani nebyl člověk. Carson ale trval na opaku tak dlouho, až přetáhl na svou stranu i Elizabeth. Stačilo jen, když ji ujistil, že nemá žádný problém dál pracovat s Wraithem.

Dobře, tak jo, Carson možná problém neměl, ale John ano.

Postavil se před Toddovu celu. Wraith se zvedl a přesunul se na předepsané místo. Ve stejnou chvíli se jeden z mariňáků natáhl k manuálnímu ovládání zámků cely. John ho zadržel zvednutou rukou.

"Vím, co se stalo v laboratoři. O co ti šlo? Zkoušíš naší trpělivost?"

Todd naklonil hlavu na stranu a mlčel.

"Víš co? Je mi to jedno!" rozpřáhl trochu ruce. "Nelíbí se mi, jak s Carsonem mluvíš, jak se k němu chováš a nejvíc se mi nelíbí, jak se na něj díváš. Necháš toho nebo celou tuhle šaškárnu s retrovirem a vegetariánskými Wraithy zarazím. Je to jasné?"

Todd naklonil hlavu na druhou stranu a trochu vycenil zuby.

"Nevyhrožuj něčím, co nejsi ochoten splnit. Máte příliš co ztratit."

"Divil by ses, co jsem ochoten udělat," odsekl automaticky, hlavně aby nebylo poznat, že má Todd pravdu.

Oni měli rozhodně víc co ztratit, kdyby retrovirus nefungoval nebo výzkum ukončili. Pro ně, pro lidi, to byla alespoň malá naděje na Pegas bez Wraithů, kteří budou všem lidským bytostem vysávat život. Pro Todda? Přiznal, že Wraithů je příliš mnoho, ale neměli problém se vzájemně zabíjet a k tomu nekonečné množství času, jak vyřešit vymírání lidské populace. A to vůbec nemluvil o tom, jak by se na něj Carson s Elizabeth naštvali, kdyby tuhle šanci podělal.

Tentokrát Todd ostře vydechl, jakoby chtěl něco odseknout nebo zavrčet, ale místo toho mírně sklonil hlavu.

"Rozumím," řekl se zvláštním tónem, jaký od něj zatím neslyšel a tak netušil, co by mohl znamenat. Jako kdyby už tak nebyl Wraith jedna velká hádanka, kterou nechtěl řešit. "Neměl jsem v úmyslu vstoupit na tvoje území a ubírat ti na právech."

To bylo, sakra, zase co? Chvíli to vypadalo, že si přesně rozumí. Jednoduché věty, jednoduché požadavky a pak, když to skoro vypadalo, že se mu podařilo nad Toddem vyhrát a přimět ho dát Carsonovi pokoj, ať se snažil o cokoliv, tak přišlo tohle. Jaké území? A jaká práva?

Jeho sluchátko se aktivovalo a ozval se Carsonův hlas.

"Tady Beckett. Je všechno v pořádku, podplukovníku?"

"Sheppard," ohlásil se a zamračil na Todda, který ho nepříjemně usilovně sledoval. "Jo, všechno v pořádku. Už jsme na cestě."

"Dobře. Vše je připraveno a čekáme. Beckett konec."

Sluchátko se vyplo, ale Todd ho nepřestal upřeně pozorovat. Dobře, tak jo, sice neměl ponětí, co svými slovy Wraith myslel, ale pokud to zajistilo, že už nebude na Carsona koukat jako na cukrovou vatu, tak fajn. Stejně nebyl čas nic zjišťovat

"Znamená to, že se přestaneš na Becketta dívat jako na kus žvance?"

"Máš mé slovo, že budu držet ruce stranou. Obě ruce," dodal Todd důležitě, leč s malou špetkou humoru.

John byl víceméně spokojený, takže kývl na strážného, aby konečně odemkl cely. Dvě, tu Toddovu a jednoho z vojáků.

Todd vyšel jako první, voják hned po něm a bez sebemenšího zaváhání přešel za svého velitele a následoval ho přesně jeden krok v závěsu směrem ke dveřím. Držel se tam celou cestu s výjimkou transportéru, kde se postavil po jeho bok mezi svého velitele a Johna.

Tehdy k němu vzhlédl, trochu v očekávání, že na něj voják zareaguje, ale to se nestalo. Zůstal nehybný, pohled upřený před sebe. Nikdy se mu nezdáli být wraithští vojáci nějak zvlášť bystří, byli jen samé vrčení, rozmachování se silnýma rukama s ostrými drápy a střelba, která šla většinou vedle. Krycí palba pro nemaskované Wraithy – trubce, jak je nedávno nazval Carson – jako byl Todd. Nicméně tenhle se zdál ještě o fous hloupější, i když… shlédl na ruce s obrovskými drápy, které, jak věděl, dokázaly snadno trhat maso téměř od kosti… rozhodně nebyl méně nebezpečný.

Pozorovací místnost měla nejvyšší zabezpečení. Musel ji pro ně odemknout jak kódem, tak myšlenkou. Uvnitř už je očekával Beckett, společně s jedním celým lékařským týmem a po obvodu místnosti byli rozestaveni mariňáci. Rychlým pohledem nahoru zkontroloval, že v pozorovatelně je Elizabeth, Rodney, Teyla, ale kupodivu i Ronon a několik dalších vědců nejen z biologických oddělení, ale i z Rodneyho oddělení a dokonce viděl dva z lingvistického. Všichni se přišli podívat na zkrocení zlého Wraitha.

Dveře se za nimi zavřely a automaticky uzamkly.

"Dobrá, jsme tu všichni," začal Carson, když je spočítal pohledem. "Do záznamu; klinické testování retrovirové terapie za použití retroviru WM 2,01 – 38A. Test provádí doktor Carson Beckett, hlavní civilní zdravotnický velitel základny Atlantida a…" v tomhle místě se odmlčel a tázavě pohlédl na Todda, který odvrátil pohled od sledování zdi a podíval se Carsonovým směrem, ale nic neřekl, "… a Vrchní Velitel Wraithského úlu. Asistuje doktorba Bergmanová se svým týmem, viz dodatky ke zprávě z testu. Jméno pacienta: neznámé. Pro účely tohoto testu bude nazýván Pacient 1. Přítomen je také podplukovník John Sheppard, hlavní vojenský velitel základny Atlantida a dvanáct příslušníků armády Spojených států, viz dodatky ke zprávě z testu. Můžeme začít?" zeptal se a nejdříve zkontrolovat všechny v místnosti, pak i galerii.

Nikdo neprotestoval, takže se Carson přesunul k lůžku.

"Kdyby si mohl sednout," obrátil se ne přímo na wraithského vojáka, ale na Todda. A i když ten nic neřekl ani se nepohnul, voják přešel k lůžku a poklidně se na něj posadil. "Teď bych potřeboval, aby si sundal masku. Chci provést základní vyšetření."

Tentokrát se úkolu nezhostil sám voják, ale sklonil hlavu a počkal, než mu Todd masku sejme z tváře. Pod ní byl rozhodně Wraith. Zubatý, žlutooký Wraith bez jediného chloupku na obočí a částečně bez vlasů. Už takového viděl, mrtvého, nikdy ne živého, ale co tak koukal, tenhle klidně mohl být také mrtvý. Otočil hlavu pomalu ze strany na stranu, obličej úplně bez výrazu. Ale asi to Beckettovi ulehčilo práci, protože jeho prohlídka byla rychlé a obešla se bez vrčení a cvakání zuby.

Jakmile skončil, voják si na lůžko lehl a doktora Bergmanová společně s ostatními se pustila do připojování elektrod, měření tlaku a spoustě dalších, nepříjemných procedur, kterým se wraithský voják ani v nejmenším nebránil. Bylo vidět, že to nepřekvapuje jen Johna, ale i doktorku, sestry, mariňáky a trochu i Carsona, který několikrát obrátil hlavu od pojízdného stolku, kde společně s Toddem pracovali na samotném séru.

EKG a EEG bylo zapojeno a obešlo se to bez jediného zvuku, dokonce i samotné přístroje pípaly tak pomalu, že to skoro vypadalo, dokonce i pro Johna, jakoby byl Wraith v bezvědomí. Když se Carson vrátil k lůžku, za sebou pojízdný stoleček s připraveným sérem, vyslovil tu samou myšlenku:

"Jeho EEG je na úrovni, kterou bych u člověka považoval za katatonický stav. Je to normální?" obrátil se na Todda.

"Udržuji ho tlumeného."

"Jako telepaticky? To můžeš?" zeptal se ho John nedůvěřivě. Poznal sílu mysli Wraithské královny doslova na vlastní kůži a ještě teď, když si na to vzpomněl, se mu zhoupl žaludek nepříjemným pocitem a zamrazilo ho v zádech. Jenže tohle bylo něco jiného.

Na svou otázku nedostal jinou odpověď, než ostrý pohled a neurčitý, jako vždy mírně pohrdavý zvuk.

"Budeme ho potřebovat při vědomí."

"Jak si přejete, doktore Beckette," odpověděl Carsonovi slovy, zdvořile, a zároveň při tom, kdoví proč, opět střelil pohledem po Johnovi.

Téměř okamžitě se přístroje rozpípaly, tep, tlak, mozkové funkce vyskočily nahoru a pár dalších svítících měřidel, o kterých neměl ani šajn, k čemu slouží, začalo blikat. Voják na stole se začal hýbat. Prudce trhl hlavou z jedné strany na druhou, otočil pysky, až byly vidět všechny zuby včetně dásní, a vydal zvuk jako léta týraný pes. Mariňáci zareagovali okamžitým zvednutím zbraní a natažením kohoutků. John také sáhl ke stehnu pro svou pistoli, ale nedostal se dál než k tomu, aby ji napůl vytáhl z pouzdra. Todd byl totiž rychlejší, natáhl ruku a položil ji vojákovi na rameno.

Wraithský voják se prudce obrátil Toddovi. Vrčení ztichlo stejně rychle, jako začalo, napětí v jeho těle se uvolnilo a pak udělal něco, co by nikdy nečekal. Zavřel oči, otočil hlavu k Toddově ruce a přitiskl si tvář na jeho předloktí. To byla sakra nejpodivnější věc, kterou ve svém životě viděl.

"Má strach," okomentoval Carson trochu překvapeně, ale hlavně tím Johnovi dobře známým tónem, který měl když měl dojem, že při léčbě něco přehlédl a teprve teď mu to došlo co. Párkrát ho slyšel, hodně často, když se pomalu měnil na obrovského brouka.

"Je daleko od úlu," řekl Todd, jakoby to všechno vysvětlovalo a pokynul rukou k vojákovi. "Můžete začít. Zůstane v klidu."

Carson přikývl a přistoupil k lůžku.

"Ahoj," promluvil na vojáka uklidňujícím hlasem a chlácholivě se usmál, když bral jeho ruku do své. "Nemusíš mít strach. Nebolí to, jen to trochu píchne," mluvil k wraithskému vojákovi spíš, jakoby to bylo dítě, zatímco přitiskl jehlu do Wraithova předloktí a vstříkl obsah stříkačky do jeho žíly. Voják nijak neprotestoval, ale odtáhl se od Todda a celou dobu stříkačku bez mrknutí sledoval. Jeho chování bylo prostě… úplně mimo. Nic takového si John ani nepředstavoval. Ne, že by si někdy něco představoval, ale pokud ano, viděl úl spíš jako smetiště plné psů, kteří se spolu rvali o poslední kus žrádla. Tohle chování… to prostě nebylo v pořádku. To nebyl Wraithské, to bylo skoro… lidské.

"První dávka retroviru aplikována," oznámil Carson do záznamu. "Dejte mu kapačku, doktorko Bergmanová."

"Jistě, doktore." Přikývla Bergmanová, vzala ze stolku vak s kapačkou a udělal krok kupředu, jen aby se zastavila a podívala na Todda. V očích měla vidět obavy, možná i strach, i když se snažila tvářit normální. Todd si ji změřil pichlavým pohledem, než přimhouřil oči, trochu sklonil hlavu, ustoupil o dva kroky a pokynul k vojákovi. Bylo zvláštní sledovat, jak voják okamžitě zneklidnil, když se ho jeho velitel přestal dotýkat a stáhl se, když k němu doktorka Bergmanová přistoupila, aby mu dala kapačku.

John se raději zaměřil na samotný vak s kapačkou. Připustit si, že Wraithi mohli mít také strach, by rozbouralo jeho představy o nich a takovými filosofickými sračkami neměl teď čas se zabývat. Daleko snazší bylo ze tří metrů přečíst škrabopis na kapačce, který hlásal snížený obsah sodíku a 0,5 procent retroviru.

"Jak dlouho bude trvat, než uvidíme výsledky?" zazněl z galerii Elizabethin hlas.

Carson se k ní obrátil.

"Podle našich odhadů bychom měli do jedné hodiny vidět první mutace. Potom podle množství retroviru v krvi rozhodneme, jestli bude stačit jedna další dávka nebo dvě. Konečně výsledek by se měl dostavit za dalších pět až osm hodin." Krátce stočil pohled k vojákovi a pak se podíval zase zpět. "Rychlost mutací bude individuální, nedá se to předem odhadnout. Musíme pouze čekat."

°°O°°

John sledoval Wraithského vojáka a ten sledoval jeho. Otáčel hlavu tak dlouho, dokud na něj mohl vidět a když mu prošel za zády a vynořil se na druhé straně, už ho tam čekaly žluté oči. Bylo to nepříjemné. No, alespoň po mírných křečích a s nimi spojené panice, byl teď voják připoutaný a nemohl se na lůžku naklánět, aby ho mohl sledovat i když si stoupl za jeho hlavu.

"Mohl by s tím přestat?" zeptal se ostře, protože už to nedokázal vydržet. První hodinu to bylo v pohodě, druhou a třetí se to dalo snášet, ale teď už to bylo dohromady víc jak čtyři hodiny, téměř pět. I Johnova trpělivost měla své meze.

Todd se odvrátil od kontroly monitorů a s otázkou ve tváři naklonil hlavu na stranu.

"Ten voják mě sleduje kamkoliv se hnu," objasnil, co myslí.

Výraz, který mu Todd předvedl, byl upřímné překvapení nebo tak měl alespoň vypadat, a shlédl na vojáka, který mu nevěnoval pozornost a dál sledoval Johna, jak se snažil uniknout jeho pozornosti tím, že zacouval ke zdi.

"Ach. Máš pravdu, Shepparde. Nevšiml jsem si," uznal Todd nahlas, odvrátil se od vojáka a s pozvednutým obočím pohlédl na opět na Johna. "Je jen zvědavý."

"Jasně," ušklíbl se, "Je zvědavý, jak asi chutnám."

"Už se nemůže krmit," podotkl Todd a obrátil vojákovu pravou ruku, aby ukázal dlaň bez krmné štěrbiny. Místo ní tam byla jen tenké, modrofialová linka, trochu připomínající jizvu, ale žádný tvor. "Cítí v tobě můj Dar života. Jsi pro něj úl, i když jsi člověk a nemůže cítit tvou mysl, tak jako mysli jiných Wraithů. Snaží se o tobě zjistit víc, aby tě pochopil a mohl ti sloužit."

"To nemyslíš vážně, že ne?" zeptal se a myslel obojí, jak to, že v něm mohlo být cokoliv… nějaký pozůstatek… prostě něco po výměně životní síly. Stejně jako tvrzení, že by Wraithský voják měl sloužit člověku a ne ho jen jíst.

"Uctívači mají v úlu vyšší postavení než vojáci. Je to nezbytné, aby nebyli… snědeni."

Dveře se otevřely a vešel Carson.

"Tak jak se má náš pacient?" zeptal se s úplně stejným úsměvem, s jakým vstupoval na ošetřovnu, a po cestě k lůžku sebral ze stolu vojákovu kartu. Před pár hodinami, když se do testu pouštěli, byl ustaraný a vážný, ale teď vypadal velmi optimisticky a jak už to u Carsona bývalo zvykem, jeho dobrá nálada byla nakažlivá. John se hned cítil o něco lehčí, i když za tím asi bylo i to, že ho voják přestal sledovat a zaměřil se na Carsona.

V rekci na doktorův dotaz, Todd znovu otočil vojákovu ruku a ukázal hladkou dlaň. Ten pohled Becketta evidentně potěšil, protože s úsměvem vzal vojákovu ruku do dlaně a přejel prsty po fialové jizvě. Rychle vzhlédl k monitorům a zkontroloval je.

"To vypadá skvěle," pochválil si Carson a zářivě se usmál na Todda. "Zdá se, že jsme to dokázali."

"Ano." Kývl Todd a zase, zase měl ten pohled, jako kdyby byl Carson něco dobrého k jídlu. Zatracený Wraith! Copak to před pár hodinami neřekl jasně?

Zamračil se a nadechoval, aby něco řekl, když si ho Todd všiml. Vrhl na něj rychlý pohled, po kterém uspořádal svou tvář do zdvořilého výrazu, se kterým mluvil s Elizabeth, a podíval se zpět na Carsona.

"Musím připustit, že jsem měl jisté pochybnosti o úspěšnosti retrovirové léčby. Výsledek je ale působivý."

"Taky jsem chvíli pochyboval," připustil Carson, stále s úsměvem, "ale co tu vidím… je to nad očekávání skvělé. Teď ještě zbývá vyzkoušet jeho trávicí trakt. Souhlasíte?"

Todd přikývl.

"Dobře, moc dobře," zazářil Carson širokým úsměvem. "Už jsem na to myslel. Athosiané mají výtečné mangolové placky, jsou výživné, dobře stravitelné a dají se snadno jíst rukama. Jako první jídlo ideální. Požádal jsem Teylu, aby jich několik upekla. Co vy na to?"

"To nechám na vás, doktore Beckette. Lidské jídlo není můj obor," řekl Todd s nádechem humoru ve svém vrčení.

Nic víc podle všeho Carson nepotřeboval, protože se vrátil ke dveřím, aby je mohl otevřít, a po cestě přivolal nejen Teylu. Když se dveře znovu otevřely, vešla totiž ona s papírovým talířem plným mangolových placek,, ale společně s ní také Elizabeth, Rodney a opět, kupodivu, Ronon, který byl úplně vzadu a v ruce držel svou energetickou zbraň.

"Doufám, že nevadí, když se připojíme," řekl zdvořile Elizabeth.

"Vidět Wraitha jak jí placky, to se člověku nepoštěstí každý den." Rodney byl víc upřímný. "I když, těch mangolových placek je docela škoda," dodal a toužebně se na ně podíval. A protože to byl Rodney, který nemohl přejít kolem pultu s jídlem, aniž by si naložil přetékající talíř, tak se natáhl a jednu placku sebral.

"Rodney!" napomenula ho okamžitě Teyla, přičemž se na něj všichni podívali.

"Fo?" řekl s plnou pusou. "Kdyf jchem nerchvosní tak chjím!" prohlásil dotčeně a patřičně hlasitě a jen zázrakem nebo jeho lety vybroušenému umění mluvení s plnou pusou všechny kolem (včetně Todda) nepoprskal drobky. Pak polkl. "A když jsou se mnou v místnosti Wraithi, tak jsem rozhodně nervózní!"

"Ach ano. Ten pocit znám dobře," souhlasil Todd, oči lesknoucí se pobavení, což Rodneyho vyplašilo. Spolkl další sousto ještě pořádně nerozžvýkané a rychle schoval placku za záda. "Teď, pokud se už doktor McKay najedl…"

"Jistě," řekl Teyla, udělala krok dopředu a zastavila se. "Myslím, že vleže se nebude moci najíst. Snad abychom ho odpoutali?"

"Ano, jistě, jistě, to mi vůbec nedošlo," souhlasil Beckett a už byl jednoho z pout. "Rozvažte ho, podplukovníku."

"Jestli si myslíte, že je to dobrý nápad…" nechal vyznít do ztracena a krátce se podíval na Elizabeth, která krátce přikývla na souhlas. "Tak dobře, ale moc se mi nelíbí spojení 'odpoutat Wraitha' a 'nakrmit Wraitha'," podotkl, když se chopil rozvazování pouta, které měl kousek od ruky. Voják se k němu v tu chvíli opět otočil a těkal pohledem mezi ním a svojí rukou.

Jakmile byla pouta pryč, voják se okamžitě posadil. Byl to rychlý, plynulý pohyb, který donutil všechny (až na Todda samozřejmě), kteří byli kolem lůžka, ustoupit dozadu. John měl zbraň okamžitě v ruce, Ronon tu svojí zvedl a mariňáci udělali naopak krok k nim. Todd jejich chování okomentoval odfrknutím a převrácením očí. A kdyby jen Todd…

"Myslím, že ta zbraň není nutná, podplukovníku… Ronone," požádala je Elizabeth oba, aby zbraně sklonili.

Neochotně to oba udělali a pak Teyla položila talíř mangolových placek vedle Wraithského vojáka. Ten nejdřív prohlédl Teylu, která se na něj opatrně pousmála, a pak obrátil pozornost k plackám. Nejdřív začichal, až se jeho štěrbiny doširoka otevřely, trochu zavrčel a naklonil se kupředu. Vypadalo to nadějně, dokud se zase neodtáhl a nezačal se věnovat své pravé ruce. Prohlížel si chvíli dlaň, jako kdyby na ní hledal svou krmnou štěrbinu, a když ji nenašel, vzhlédl k Toddovi.

"Třeba nemá hlad," poznamenal Rodney.

"Má hlad," odmítl Todd, sledující s opravdovým vědeckým zaujetím, pokud tedy mohl John soudit, "ale nechápe, co ten pocit znamená. Hlad," obrátil se k nim, "po lidském jídle je jiný, než potřeba se nakrmit. Nikdy pocit hladu nepoznal," odmlčel se a jeho pohled putoval kamsi do zdi, než k nim zase upřel pozornost. "Sám si nejsem jist, jestli to, co cítí, je hlad. Je to tak dávno, co jsem ho zažil."

"Možná byste mu mohl zkusit říct, aby se najedl," navrhl Carson.

"To už jsem udělal," odvětil Todd.

"Tak co mu ukázat, jak se jí," přidal John svůj návrh.

"To už mu ukázal McKey," zahučel Ronon k překvapení všech.

"Ha, ha, moc vtipné." Odfrkl si Rodney.

"Co kdybyste mu to zkusil ukázat vy sám, Veliteli?" navrhl Elizabeth a vysloužila si Toddův překvapený pohled. "Troufám si tvrdit, že nás stále nechápe víc, než jako… zvířata určená k nakrmení. Nejsme součástí úlu, vaší posádky. Proč by nás měl napodobovat?" položila řečnickou otázku na kterou Todd zareagoval zamručením a nakrčením nosu v něčem, podobném souhlasu. "Vy jste jeho velitel, jste stejného druhu a je jasné, že od vás očekává… vedení," dodala a pokynula k vojákovi, který seděl a doslova zbožně se díval na Todda.

"Nerad to přiznávám, ale je možné, že máte pravdu," souhlasil Todd, kupodivu bez velkého rozvažování, zato o to neochotnějším tónem.

Nastalo velké očekávání, jestli to Todd vážně udělá. Nejdřív se zdálo že ne, protože se podíval na talíř s plackami, jako kdyby tam viděl hromadu koňských koblížků, ale potom… světe div se, natáhl ruku, ostrým drápem jako nožem rozřízl jednu z placek, jednu polovinu vzal mezi dva prsty a zvedl ji na úroveň očí.

"Kdybych to věděl, vezmu si s sebou foťák," nemohl si pomoct a prostě to okomentoval. Jelikož, Todd, zrovna Todd s kusem mangolové placky, kterou se chystal sníst? Nezapomenutelný, doslova živoucí zážitek.

Todd po něm bleskl pohledem, slibujícím pomalou smrt, jestli to bude znovu komentovat. John jen zvedl ruce do vzduchu, v jedné z nich stále volně držel pistoli, a naprosto nevinně se usmál. Na to si Todd odfrkl a obrátil se ke svému vojákovi a pak… pak to vážně udělal!

Strčil si polovinu placky do pusy a polkl.

"Nevěřil jsem, že to udělá," pronesl Rodney ohromeně.

"To je poprvé, co vidím nějakého Wraitha jíst skutečné jídlo," podotkl Ronon.

"Doufejme, že ne naposledy," zareagovala na to Teyla.

S jejími slovy všichni upřeli pozornost na vojáka, který se znovu podíval na placky. Znovu začichal, ale tentokrát se sklonil až k plackám, skoro se jich dotkl obličejem. Čichal, vrčel, pusu otevřenou, takže bylo vidět jeho ostré zuby a dokonce i podivně fialový a nenormálně dlouhý jazyk, který se mu v puse klepal jak ryba na suchu. Jen ten jediný pohled poskytl Johnovi víc informací o wraithské anatomii, než kolik jich chtěl.

Najednou, jako kdyby ve Wraithovi něco prasklo, hrábl rukou do placek, nabral jich celou hrst a nacpal si je do pusy. Jak se je snažil polknout a zároveň neobratně žvýkat, vypadávaly mu z pusy obrovské kusy. Určitě toho víc skončilo na zemi, než v jeho žaludku.

"Vypadá to, že chuť k jídlu mu nechybí," prohlásil Carson nadšeně, když si voják dal do pusy další velkou hrst. "To je skvělé znamení."

"Možná, že když mu příště dáme něco chutnějšího, ještě se to zlepší," poznamenal Todd se znechucením v hlase.

"Mangolové placky jsou nejoblíbenější jídlo mého lidu," ohradila se proti tomu Teyla, Wraith neWraith.

"Pak už chápu proč jsou Athosiané tak nábožní. Pozřít něco takového chce značnou dávku sebezepření," odsekl na půl úst.

"Hele!" vstoupil jim do toho, než stačil Todd urazit Teylu ještě víc. "Nám to chutná, jemu to chutná, tak kde je problém?"

"Žádný problém není, Shepparde."

Už se chystal říct něco vtipně chytrého, aby tím Todda ještě popíchl a připomněl mu, že musel uznat pravdu, když bohužel po jeho pravici zaznělo trhání kartonu. Tušil co se stalo, ještě než se obrátil na wraithského vojáka a uviděl ho, jak žvýká kus papírového talíře. Dobře, teď už poznámka nebyla na místě.

"Myslím, že bude potřeba víc mangalových placek…" nadnesla Elizabeth.

"Vypadá to, že ano," souhlasila Teyla.

"… a možná i nějaké jiné jídlo. Hodně jídla," dodala Elizabeth, když do sebe voják vsunul zbytek talíře a zatímco chroupal, začal očichávat prostěradlo.

S tím se nedalo nic jiného než souhlasit.