Becca mu odmítne vysvětlit, co svojí poznámkou myslela, tvrdohlavá stejně, jako když byla ještě děvče, bradu zvednutou a rty vzdorovitě sevřené, a ani Steve není tak dobrý, aby se s ní vydržel hádat, když je v takové náladě.

A tak se nehádá, ani se nemračí, protože ví, že by se nikdy nedočkal odpovědi, a Becca se nakonec uklidní a bez dalšího vysvětlování mu řekne, kde Buckyho najde. Trochu neochotně, a Steve by se vůbec nedivil, kdyby mu neřekla ani slovo, ne po tom, jak ji rozzuřil. Ne, pokud mu Bucky sám nechtěl říct, kam se odstěhoval.

Ale ne. Becca se na něj pevně podívá, výraz kamenný, a Steve si na okamžik připadá, jako by byl zase kluk. „Dej to do pořádku, Steve. Jeden z vás to konečně musí dát do pořádku," oznámí mu, a pak mu pevně sevře paži a pošle ho pryč.

Stevovi trvá sotva dvacet minut, než se dostane na adresu, kterou mu Becca nadiktovala, napůl chůzí, napůl během, a občas jen pomalými, opatrnými kroky, protože si není jistý, co se dozví, až dorazí do cíle, ale ví, že to nebude pěkné. Nejspíš nebude. (Bude to bolet, možná, říká si, pokud Bucky opravdu odešel, protože už nechtěl být s ním.) Je tak moc soustředěný na všechno kromě toho, kudy jde, že když je konečně na místě, skoro si ani nepamatuje, jak se tam dostal.

Buckyho budova je stará a omšelá a Steve si nedovede představit, proč by se sem měl Bucky chtít přestěhovat. Není to nejhezčí místo na světě a rozhodně to odsud nemá blíž do práce. Aby měl soukromí, snad, nic jiného Steva nenapadne, jenže ani to není opravdový důvod. Stačilo by přece, kdyby Bucky řekl, že chce soukromí, že potřebuje nějaký čas pro sebe. Trochu prostoru. Steve si je jistý, že by mu to nikdo nevyčítal. Neexistuje důvod, aby Bucky… aby Bucky co? Aby utíkal, jak to řekla Becca? Aby se před nimi schovával? Před Stevem? Před vlastní rodinou?

Vstupní dveře domu jsou odemčené a Steve trochu váhavě vejde dovnitř. Nejistě se rozhlédne kolem sebe, po temném schodišti. Je to… ten dům nepůsobí přímo nepřátelsky, ne, ale je… trochu pustý, příliš tichý, jako by byl prázdný. Jako by stěny měly oči a sledovaly Steva na každém kroku.

Steve se mírně zamračí a pomalu vystoupá po schodech nahoru, dokud nenajde ty správné dveře.

Bucky není doma, v jeho bytě ani náznak pohybu, žádný zvuk kroků, když Steve zaklepe, a Steve si povzdychne. Nejistě přešlápne z nohy na nohu. Bezděčně se podívá z okna. Venku už se stmívá a on by měl jít nejspíš domů, vrátit se sem zítra nebo pozítří a znovu zkusit štěstí, nebo na Buckyho možná počkat, až půjde z práce. Až nebude tak vyvedený z míry. Jenže už je skoro večer a Buckymu přece nemůže trvat dlouho, než se vrátí domů, nebo ano? Jedině že by šel rovnou z práce někam ven, což vůbec nezní jako Bucky, rozhodně ne jako ten tichý, málomluvný Bucky posledních měsíců. Ten Bucky, který před rokem vydržel hodiny a hodiny nehybný, bez jediného zachvění, zatímco ležel někde na střeše a hlídal své muže, v rukách pušku.

Bucky bude jistě doma za chvilku, říká si Steve, a s povzdechem se posadí na opuštěné schodiště, aby na něj počkal.

xXx

Bucky se tlumeně zasměje, hluboký, mručivý zvuk, trochu bez dechu, a Steve zaslechne druhý hlas, stejně pobavený, a neznámý, druhé zasmání, jako v odpověď. Dvoje pomalé kroky po schodech, trochu nepravidelné, jako by se Bucky vracel z večera v baru nebo v tančírně, trochu posilněný alkoholem, ne tak jistý jako obvykle.

Steve se bezděčně podívá z malého okna. Venku je tma a on si není úplně jistý, jak dlouho tady vlastně na Buckyho čekal – aniž kolem něj za celou dobu kdokoli prošel, celý dům překvapivě tichý. Steve se mírně zamračí. Narovná se v ramenou a pomalu se zvedne na nohy. Trochu nejistý, jako si před Buckym nepřipadal nikdy.

Nevyjde Buckymu naproti, jen se trochu protáhne, aby se mu prokrvily všechny ty svaly, co mu v poslední možná hodině, kdy se ani nepohnul, ztuhly.

Bucky, pořád s tím tlumeným smíchem a pár tlumenými slovy, v dobré náladě a na chvíli bezstarostný, přestože je poslední dobou tak tichý, dojde na mezipatro a konečně si ho všimne. Úsměv mu ztuhne na rtech. Zarazí se na místě.

„Steve?" dostane ze sebe a zůstane na něj ohromeně zírat, jako by bylo tak zvláštní, že ho tam vidí. Jenže ono je, nebo ne? Bucky mu neřekl, kam se přestěhoval, protože co? Protože nechce, aby to Steve věděl? Protože ho už nechce vídat? Po všech těch letech, po tom, co společně prošli válkou? Proto už Bucky skoro nechodí ani ke svým rodičům, aby se s ním nemusel potkávat?

Stevovi se sevře hrdlo a zmateně se zamračí. Na okamžik se zahledí do podlahy, neschopný slova. Ne, Bucky by nic takového neudělal. Neodešel by beze slova, ne ve skutečnosti. Ne Bucky.

„Steve, co tady –" Bucky nedokončí větu. Jeho hlas zní zvláštně a Steve k němu znovu zvedne pohled. Bucky je… Bucky na něj zmateně zírá, a Steve si najednou uvědomí, s takovou silou, že je to jako by ho někdo praštil do hrudníku, jak moc mu Bucky chyběl. Jak se Steve občas otočil, aby se s Buckym podělil o komentář nebo o nějaký vtip, než si vzpomněl, že tam s ním Bucky není. Jak se někdy skoro natáhl, aby Buckyho vzal za rameno, než –

Bucky přešlápne na místě a Steve se donutí soustředit se, a vlastně až teď si uvědomí, že Bucky nepřišel sám, že se s někým tiše bavil cestou do schodů.

Muž vedle Buckyho je vysoký, široký v ramenou, opálený vedle Buckyho, který je najednou překvapivě bledý. Steve ho nezná, není mu ani vzdáleně povědomý, a on zřejmě neočekával, že se tam někdo objeví a vyruší je. Zarazí se, stejně jako Bucky, hned vedle něj, dlaň položenou na Buckyho zádech, ale teď mu ruka sklouzne dolů a zůstane volně podél jeho boku. Očividně trochu nejistě přešlápne z nohy na nohu, jako před okamžikem Bucky, celý napjatý, oči podezíravě přimhouřené, a pak se kousne do rtu a se starostlivou vráskou nad kořenem nosu se mezi nimi rozhlédne.

A pak najednou dlouze vydechne a trhne rameny. „No, tak třeba někdy jindy," zamumlá a otočí se na patě, bez rozloučení, jeho kroky lehké, rychlé, když se rozhodne zmizet, aniž by aspoň počkal na odpověď, jako by nechtěl čekat na cokoli, co by Steve mohl říct.

Bucky jeho rychlý ústup nekomentuje, dokonce se po něm ani neohlédne. Jen tam stojí, překvapivě, skoro neuvěřitelně bledý, rty pootevřené, jak dýchá trochu prudčeji než normálně. A pak Steva obejde, aby se dostal ke dveřím. Ruce se mu trochu třesou, když odemyká, a neřekne ani slovo, když se mu konečně podaří otevřít. Ale ustoupí bokem a nechá Steva projít dovnitř, než ho pomalu následuje. Rozsvítí.

Steve se bez přemýšlení rozhlédne okolo sebe – Buckyho byt je malý, jen kuchyně a dvoje další dveře, oboje pootevřené, jedny do koupelny a druhé zřejmě do ložnice – ale je příliš nesoustředěný na to, aby se snažil hodnotit Buckyho nový byt, aby vnímal něco jiného než Buckyho.

„Nemyslel jsem, že…" zamumlá Bucky, a potom se rozhodne větu nedokončit, ať už to mělo být cokoli. Potřese hlavou. Stojí, s rameny napjatými, a rukama nervózně sepjatýma před tělem, ani ne dva metry od Steva, oči temné, pohled upřený někam nad Stevovo levé rameno, jako by se mu nemohl podívat do očí. Vypadá… vypadá smutně. Truchlivě.

Steve se nechápavě zamračí a na chvilku chce překročit tu malou vzdálenost mezi nimi a položit Buckymu dlaně na ramena, nebo ho možná vzít za bradu a přimět ho, aby se na něj pořádně podíval, jenže něco v tom, jak se Bucky tváří, jak před ním nehybně stojí, rty pevně sevřené, je tak… Bucky nikdy neuhýbal před jeho pohledem. Steve nerozumí. Neví, co by měl říct, a tak tam jen zůstane stát, po té věčnosti, kdy na něj čekal a plánoval si, jak se ho zeptá, proč se před ním snaží schovat. Jak bude neústupný ve svých otázkách a neodejde, dokud mu Bucky všechno neřekne, protože pokud si Bucky myslí, že ho teď Steve nepotřebuje, když se oženil, je to ten největší nesmysl na světě. A Steve je dost tvrdohlavý a nemá nejmenší problém mu to opakovat tak dlouho, dokud mu to Bucky neuvěří.

Tak to měl v plánu. Teď nedokáže ani otevřít pusu, protože ví, že by ze sebe nedostal rozumné slovo.

Bucky si povzdychne a ramena mu klesnou. „Becca ti řekla, kde mě najdeš," řekne a konečně se na něj podívá.

A už to, že Steve musel jít za Beccou, aby se vůbec dozvěděl, že se Bucky odstěhoval, po všech těch letech.

Přikývne.

Bucky se rozechvěle nadechne (Steve se dívá, jak se Buckymu zvedne a zase klesne hrudník, ten jemný pohyb z nějakého důvodu skoro fascinující, a je to mnohem jednodušší než sledovat Buckyho obličej) a prudce zamrká. „Co ti řekla?" zeptá se jemně. Jeho hlas zní vlhce. Ale přestane uhýbat pohledem, rezignovaný. Stevovi ani zdaleka nepřipomíná toho bezstarostného mladíka, kterým byl, než ho poslali do Evropy.

Bucky vypadá starší. Unavený.

„Co mi –" Steve se zarazí uprostřed věty a potřese hlavou. Souvisí to víc s tebou než se mnou, řekla mu, když se jí na Buckyho zeptal, její tón pevný, skoro až hrubý, jako by Steve provedl něco hrozného a ona mu to nedokázala odpustit. Jako by Buckyho vyhnal nebo mu ublížil tak moc, že se Bucky rozhodl raději odejít, aniž by mu cokoli řekl.

Steve polkne. „Řekla mi, že ses odstěhoval kvůli mně," oznámí. Prosím, Bucky, řekni mi, že to není pravda. Řekni mi, že jsem ti neublížil. Prosím.

Bucky se zachvěje a z hrdla se mu vydere nějaký slabounký, ublížený zvuk. „Já…" Bucky se roztřeseně nadechne a zavrtí hlavou. Na okamžik pevně sevře víčka, a když je znovu otevře, oči se mu lesknou. „Neměla ti to říkat."

Stevovi se skoro zastaví srdce, protože Bucky má v očích slzy a nepopřel to, co Steve řekl, spíše to potvrdil, a – „Odstěhoval?" zeptá se ho chraplavě a musí se nutit ke každému slovu, protože má strach z toho, co se dozví, pokud se zeptá. „Kvůli mně? Udělal – udělal jsem něco, kvůli čemu bys – Omlouvám se, Bucky, jestli jsem udělal něco, čím jsem ti ublížil, je mi to –"

„Udělal mi něco?" zopakuje po něm Bucky nesouvisle a prudce zavrtí hlavou. „Jestli jsi mi něco –" zarazí se uprostřed věty. „Becca ti přece řekla, že jsem, že jsem…" Jakoby bezděčně uhne pohledem směrem ke dveřím od bytu, obličej bledý a ježiši, vyděšený, jako by se Steva bál, Bucky, jako by si opravdu myslel, že by mu kdy Steve vůbec dokázal ublížit a Stevovi se sevře hrdlo a bez uvažování následuje jeho pohled, a –

Oh. Znovu se podívá na Buckyho, který je pořád bledý a pořád vyděšený a pořád polyká slzy, a který se odstěhoval kvůli Stevovi, protože pro něj zřejmě bylo jednodušší odstěhovat se, než si se Stevem promluvit, a vzpomene si na toho muže, který s ním přišel, jak měl dlaň položenou nízko na Buckyho zádech, jak rychle ho pustil a vypařil se, když uviděl Steva.

„Oh," zamumlá Steve měkce. Oči se mu rozšíří a najednou se skoro nemůže nadechnout, protože Bucky je – a Bucky mu nikdy neřekl – Bucky si myslí, že mu to řekla jeho sestra, proto vypadá tak vyděšeně. „Máš… máš rád muže," řekne s jistotou, tiše, ale bez zaváhání, a Bucky pevně sevře rty, ale neodporuje. Neřekne, že to není pravda, a Stevovi mírně klesne brada. Polkne. „Becca o tom ví? Ví, že jsi…" Není si jistý, jaký termín by měl k Buckymu přiřadit. Je to Bucky. Steve si neumí představit používat pro něj kterékoli z těch slov, které běžně slýchá, nemůže nic takového říct, pokud jde o Buckyho. Všechny zní tak… hrubě. Všechny se používají jako nadávky.

Steve polkne konec věty.

Bucky se roztřeseně nadechne. Přikývne, jen krátce, skoro jako by doufal, že to Steve přehlédne.

Steve na okamžik zaváhá. „Byl jsi vždycky?"

Bucky se mírně zašklebí. Kousne se do rtu, a pak se pokusí usmát, neupřímně, jako ozvěna všech těch úsměvů, které si Steve pamatuje. „Není to něco, co bys mohl někdy být a někdy ne, Steve," prohlásí, skoro hrubě. Jeho hlas je chraplavý. Oči má zarudlé. Ale nepláče. Znovu se narovná v ramenou a zvedne bradu, skoro vzdorovitě.

Steve zamrká. Samozřejmě. To ho mělo napadnout – možná by ho to napadlo, kdyby se dokázal vzpamatovat dost na to, aby mohl rozumně přemýšlet. Přikývne. „Takže ty a… ty a ten…" Steve v duchu zapátrá po jakémkoli způsobu, jak toho muže pojmenovat, ale nemůže. Neví, jak se jmenoval, neví o něm nic, kromě toho, že šel s Buckym domů, že měl dlaň na Buckyho zádech. Doprovázel ho domů a v žádném případě neměl ani trochu radost, když uviděl Steva. „Ty a on?" zeptá se a pokyne rukou směrem ke dveřím. Připadá si hloupě.

„Ne, Steve." Bucky vypadá… Steve si není jistý, jak přesně by popsal jeho výraz. „Ježiši, ne. Ani ho pořádně –" odmlčí se uprostřed věty a zrudne.

Steve je na okamžik zmatený, než si uvědomí, co tím Bucky myslel. Ani ho pořádně neznám.

Bucky uhne pohledem. „Ne."

Ani ho pořádně neznám, řekl a Steve nemůže myslet na nic jiného. Bucky řekl, že ho nezná, a to znamená, že spolu nemají žádný bližší vztah, protože Bucky dost možná nemá doopravdy příležitost najít někoho, na kom by mu mohlo opravdu záležet, a to je tak nespravedlivé, Bucky si zaslouží mít někoho, komu by na něm záleželo, vždycky si to zasloužil. Jenomže pak si Steve uvědomí, že i kdyby Bucky někoho měl, nemohl by o tom nikomu říct. Nemohl by se s ním držet na ulici za ruku, nemohl by nikomu říct, že na něj doma někdo čeká.

Steve sklopí pohled k podlaze. „Proto ses odstěhoval?" zeptá se. „Becca mi nechtěla říct, proč jsi odešel, ale bylo to kvůli tomuhle? Nechtěl jsi mi o tom říct? Myslel sis, že bych –" Myslel sis, že bych tě dokázal nenávidět za něco, co nemůžeš ovlivnit? Že bych tě dokázal nenávidět za cokoli?

„Steve."

Steve k němu zvedne oči. „Proč jsi mi to prostě neřekl?" zeptá se a jeho hlas zní slabě, jako prosba.

Bucky si odfrkne, ne hořce ani pobaveně. Unaveně. Jako by se vzdával. „Opravdu to nevíš?" zeptá se ho a v jeho hlase je něco zvláštního.

Steve se zmateně zamračí.

Bucky na něj pár vteřin zírá, a potom najednou udělá dva rychlé kroky k němu, položí mu jednu dlaň na rameno a druhou zezadu na krk, aby si ho k sobě mohl přitáhnout blíž, a přitiskne rty na jeho. Jen lehce, jen dotek rtů, nic víc, jeho rty překvapivě měkké, ale je to polibek, určitě je to polibek, Bucky ho líbá, prsty přesně tam, kde Stevovi na krku končí vlasy a začíná jemná kůže, a Steve se nedokáže pohnout, v hlavě má prázdno, ani jednu jedinou myšlenku, kromě toho, že Bucky –

Bucky se od něj odtáhne a na vteřinu nebo dvě se opře čelem o jeho tvář. „Miluju tě," zamumlá sotva zřetelně, tak tiše, že to Steve možná ani neměl slyšet, a pustí ho, ustoupí od něj o celý krok, oči nekonečně smutné a Steve se na něj nemůže přestat dívat, rty pootevřené a v puse sucho.

Automaticky si olízne rty a téměř sebou trhne, když si uvědomí, že ta trochu zvláštní chuť, kterou cítí, je Bucky, protože Bucky ho právě políbil, protože, oh bože, protože Bucky je do něj zamilovaný –

Bucky vypadá, jako by se omlouval. „Opravdu jsem se snažil, Steve, ale vždycky jsi to byl jenom ty. Já…" Mluví, jako by se mu nedostávalo dost vzduchu, jako by se nemohl pořádně nadechnout, a potom ztichne úplně. Když znovu zvedne hlavu, aby se na něj podíval, oči má zarudlé od toho, jak potlačuje slzy. Steve by dokázal spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát Buckyho viděl plakat. Bucky neplakal ani po Azzanu, alespoň ne před Stevem, ani jednou za celou válku. A pláče teď, kvůli němu.

A možná ne poprvé, napadne Steva. Možná kvůli němu plakal víckrát a byl jen opatrný, aby ho Steve neviděl. Aby se ho neptal, protože Bucky mu o tom nikdy neměl v plánu říct.

„Neměl ses to nikdy dozvědět. Nechtěl jsem, abys to věděl," potvrdí Bucky tiše, jako by mu četl myšlenky.