9. Antonín ukazuje svou pravou tvář

Všechno se najednou začalo komplikovat. Antonín to samozřejmě mohl předpokládat, ale už zapomněl, jak na něho působilo město. Nebo spíš, jak on působil na město. Snažil se dojít na policejní stanici a každý krok byl pro něho náročnější než ten předešlý.

Ještě než vyšel z nemocnice, se opět u dveří vynořila další sanitka. Tentokrát v posádce byl i jeden konkrétní záchranář. Hned jakmile uviděl Pavlu, usmál se na ni a bez dalšího přemýšlení ji pozval na kafe. Antonín byl dávno zapomenut. Což mu přineslo radost.

Antonín se vydal do ruchu města. Chvíli šel a rázem si uvědomil, jak jsou všechna sídla stejná. Ne kvůli určitému typu architektury, struktury, členění, nebo účelnosti jednotlivých budov, ale kvůli tomu že všude bydlí lidé.

Z činžovního domu vyšla postarší paní a namířila si to právě k Antonínovi, což bylo logické hlavně proto, že k ní byl nejblíže. „Neviděl jste někde Mourka?" zastoupila mu cestu a Antonín věděl, že už neměl možnost, jak se od té ženy dostat než, že jí najde Mourka. „Ne," zkusil Antonín pro jistotu. Jak si myslel, paní mu nedovolila odejít. „Je to kocour. Je asi takhle velký. Celý černý, až na levou přední nohu, na ní má bílou ponožku," tak černý kocour se jmenuje Mourek. Alespoň to není pes. „Počkejte, někde tady jsem měla fotku," stařenka si začala prohledávat kapsy u kabátku. Antonín raději vzhlédl k nebi, a co neuviděl, když pořádně zaostřil.

Na stromě seděla černá kočka. Pro svůj úkryt si našla slabší větev, která se pod vahou zvířete, začala ohýbat a mírně třást. Antonín mohl udělat jen jediné. Udělal krok stranou od postarší ženy. „Počkejte, kam to jdete. Tady. Tady, mám jeho fotku," už ji nahmatala a vytahovala z kapsy. Než ji ukáže naprostému cizinci, musela ještě zkontrolovat, jestli na obrázku je vážně Mourek, aby ze sebe neudělala blázna. Byl to on. Se zkontrolovanou fotografií vzhlédla a tu viděla sedět Mourka na mužově rameni. „Mourku, kde jsi celou dobu byl?" okamžitě ho sevřela v pevném objetí a hladila nevděčníka po hebké srsti. Antonín pokračoval na své výpravě.

O pár bloků dál, mezi paneláky se ozval další hlas, který jako by mluvil přímo k němu. „Neviděl jsi moji náušnici?" žena se ptala svého muže, ne Antonína, ale přesto měl Antonín pocit, jako by měl zasáhnout. Snažil se dělat, že neslyší. S hlavou nehybnou, očima upřenýma před sebe a rukama v kapsách se snažil na sebe neupozorňovat. Čím byl blíže místu, kde pár hledal náušnici, tím víc ho sžíralo svědomí, protože předmět, jež hledali, se nacházel u něho v kapse.

Antonín se u dvojice shýbl a položil obě ruce na chodník, následně se narovnal. „Nehledáte tohle?" zeptal se dvojice. „Ano. Jak jste ji našel?" žena byla celá nadšením bez sebe. Antonín jen pokrčil rameny a snažil se je co nejrychleji opustit. Chtěl se co nejdříve dostat na policii, najít Františka, předat ho Seslaným a zmizet někde v divočině, kde na nikoho dlouho nenarazí. Nebo se vrátit domů. Matka alespoň jeho podivné chování nepotřebovala nijak vysvětlovat. Udělala si o něm svůj obrázek už dávno.

„Kde mám ty klíče? Mamka mě přerazí," ozval se školák s kapsičkou na krku a pomalovanou aktovkou na zádech. Antonín hluboce vzdechl. Sáhl do kapsy a našel klíče na dlouhé červené tkaničce. Tohle se mu stávalo vždycky.

„Tady máš," podal svazek dítěti.

„Jé, díky moc," slušně vychovaný hoch si vzal klíče a odemkl si. Antonínovi se ulevilo, když škvrně zmizelo v domě.

Tohle muselo přece jednou skončit.

„Sakra, asi jsem ztratil peněženku," ozvalo se za Antonínem. Muž prohledával celý svůj pracovní kufřík a vlastně ho už prohledával po druhé nebo po třetí. Kabát měl hozený přes automobil, bez toho už měl prohledané všechny kapsy, a tak tu stál a hledal jen v košili s krátkým rukávem a kalhotách, což bylo v tomto ročním období naprosto nevhodné. Antonínovi se muže zželelo, sáhl znovu do kapsy. Jak předpokládal, v dlani ucítil koženou peněženku, která bude určitě ladit s mužovým kufříkem. Antonín si dodal sil a otočil se k neúnavnému pátrači.

„Není tohle náhodou vaše?" zeptal se Antonín. Tu větu uměl na sto způsobů.

„Jak jste to…" muž byl překvapený. Běžná reakce. „Vy… To vy jste mi ji ukradl?!" rozhodně to nebyla otázka. Antonín se dal na útěk.

A tak se Antonín dostal na policejní stanici. Kde ho opět zadrželi za drobné krádeže. Ještě štěstí, že v té peněžence nebylo mnoho hotovosti a kreditní kartu měl muž u sebe. Antonín si jen chvíli pobude ve vazbě, pak ho propustí a bude muset zavolat matce. Nejspíš aby ho vyzvedla, protože po tolika dnech klidu ho dnešní výlet mezi lidi naprosto vyčerpal. Rafael ne Rafael, od zítřka se nehne z domu ani na krok.

Alespoň že jeho kolegové v cele nic nehledají. Konečně si je všechny začal prohlížet. Byl tu jeden, co také seděl za pokus o loupež. Snažil se podle všeho za bílého dne ukrást šperky zprostřed zlatnictví. Nějaký Eli. Další byla žena, která tu seděla za urážku na cti. Nejspíš musela urazit někoho vážně důležitého. Antonínovi Wilgefortis přišla celkem milá. To spíš její rodiče by se jí měli omluvit za jméno, které jí dali.

A pak tu byl František. Každého strážníka znal jménem. Jako by tu byl pravidelným návštěvníkem a přesto se k němu i policisté chovali přinejmenším s úctou. Měl svou vlastní celu, kde se uvelebil se svým velkým psem, nebo spíše ochočeným vlkem. Hladil ho a povídal si s ním, jako by věděl, na co ta šelma myslí. Zavřeli ho proto, že se připletl k nějaké rvačce, ze které jako jediný vyvázl bez zranění. Podivné. Jediná možnost, kterou Antonín viděl, jak by František vyvázl bez zranění, byla, kdyby se té rvačky účastnil místo něho jeho pes. František se na všechny kolem sebe usmíval, ale jak vůbec mohl, když byl slepý?

Věděl Rafael o tomhle všem?