„Takže jste si to s Jamesem včera užili?" zeptá se ho Peggy druhého rána u snídaně, a Steve se prudce nadechne a trochu přistiženě se na ni podívá. Zmateně pootevře rty, protože to není možné, nebo ano? Není možné, aby Peggy tušila –

Peggy zvedne obočí. „Musel ses vrátit hodně pozdě, neslyšela jsem tě přijít," řekne a trochu pobaveně po něm sklouzne pohledem. „Máš kocovinu? Myslela jsem, že se nemůžeš opít. Museli jste to rozjet víc, než jsem čekala."

„Ehm," zamumlá Steve neurčitě a na jeden jediný krátký okamžik jí to chce všechno říct. Jak ho Becca poslala k Buckymu domů, jak na Buckyho čekal, jak na něj Bucky zíral, oči zarudlé slzami, jak ho políbil, jeho prsty opatrné na Stevově zátylku. Ale Bucky neměl v plánu mu o ničem říkat a Steve pochybuje, že o tom chtěl říct Peggy, ne, to určitě ne. A nic z toho ve skutečnosti není Stevovo tajemství. Tohle všechno je jen Buckyho soukromá věc a Steve nemá právo o tom někomu říkat, nebo ano?

Uhne pohledem, protože má najednou pocit, jako by mu Peggy viděla až do hlavy. Jako by přesně věděla, na co Steve myslí, že si právě vzpomněl na to, jak si ho k sobě Bucky přitáhl, aby ho mohl políbit (až na to, že právě si vzpomněl není ten správný výraz, Steve nemá tušení, jak vlastně došel domů, ale ví, že většinu noci ležel na zádech a zíral do stropu a nemohl tu myšlenku dostat z hlavy, nemohl přestat myslet na Buckyho rty na svých, na to, jak je možné, že si nikdy nevšiml –). Potřese hlavou. „Promiň, trochu jsme to včera protáhli. Neuvědomil jsem si, kolik je hodin," omluví se a Peggy pokrčí rameny.

„To nic," řekne a usměje se na něj. Úžasná, dokonalá Peggy. „Nejsi dítě, trefíš domů."

Její úsměv se ještě rozšíří a Steve na ni na okamžik zůstane jenom beze slova zírat. Peggy vypadá pobaveně, bez ohledu na to, co večer dělal – a Peggy samozřejmě o ničem neví, samozřejmě, že ne, Steve by jí nedokázal říct – a potom si zřejmě všimne, jak se Steve tváří, protože se mírně zamračí. „Je všechno v pořádku?"

Steve pootevře rty a nadechne se, aby řekl, že ano, jenže to není pravda. Nemůže jí říct všechno, ne to, co zatím nedokáže rozumně vysvětlit ani sám sobě, ale může jí říct aspoň něco, nebo ne? A Peggy se stejně něco z toho dozví, nemůže chodit na večeře k Barnesovým a na svůj občasný odpolední čaj k Becce, aniž by se o tom dozvěděla. Možná se před ní Becca dokonce i zmínila. „Věděla jsi, že se Bucky odstěhoval?" zeptá se.

Peggy překvapeně zamrká. „Cože? Jak to myslíš, že se odstěhoval?" Vypadá nechápavě, a Steva napadne, že v její tváři nikdy dřív neviděl podobný výraz. Peggy s ním a jeho Commandos strávila měsíce, naučila se očekávat od nich cokoli a nikdy se nenechat vyvést z míry. Nenechá se snadno překvapit.

Pokrčí rameny. „Už nebydlí s Beccou," oznámí a uhne pohledem. Hlas mu klesne, najednou chraplavý, a Steve už teď možná ví, proč to Bucky udělal, proč se mu pokoušel vyhnout, ale to ještě neznamená, že to nebolí. „Ani mi o tom neřekl. Přišel jsem k Becce a ta mi řekla, že už tam Bucky není."

Peggy ohromeně pootevře rty, pohled upřený do jeho obličeje, a pomalu se k němu natáhne, aby mu stiskla paži. „To mě mrzí, Steve," řekne tiše. „Nevěděla jsem o tom."

Steve dlouze vydechne. „Nejsem si jistý, jestli o tom ví Winnie s Georgem," poznamená.

Peggy pomalu přikývne, skoro opatrně. Sjede ho pozorným pohledem, přesně tím, kterému neunikne vůbec nic, ani jediný nepravidelný nádech, jediné mrknutí. „Našel jsi ho? Řekl ti, proč se odstěhoval?"

Steve na vteřinu pevně sevře víčka. Bucky mu řekl, že je do něj zamilovaný, a to je nejspíš ten jediný důvod, který potřebuje, nebo ne? Steve si nedovede představit, že by měl bydlet s Peggy, kdyby si vzala někoho jiného, neumí si představit, že by se musel dívat, jak je dívka, kterou miluje, šťastná s někým jiným, a tvářit se u toho, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku, protože nechce, aby někdo věděl o jeho vlastních citech. Pro Buckyho to bude nejspíš podobné. Odstěhoval se, protože – protože se nemohl dívat na to, jak je Steve s Peggy. Nejdřív odešel z jejich společného bytu, a potom se rozhodl utéct ještě dál, aby se vyhnul Stevovi, a asi taky aby měl soukromí, pokud se dalo soudit podle toho muže, který s ním měl namířeno domů, než se tam Steve objevil, Bucky si ho bral s sebou domů, aby –

Hrdlo se mu sevře a Steve se donutí tu myšlenku zapudit, dostat ji z hlavy, protože fakt je, že ten muž nezůstal, že to byl Steve, koho Bucky políbil, oh bože, Bucky ho políbil, jen krátký, skoro nevinný dotek, ale jeho dech byl proti Stevově kůži horký a stačilo jen málo a Bucky ho mohl políbit doopravdy, mohl se pokusit přitisknout ho ke zdi nebo se ho dotknout intenzivněji, než jak se ho dotýkal kdy předtím, a Steve byl tak vyvedený z míry, že by se nejspíš ani nezmohl na protest.

„Steve?" Peggy na něj nepřestává vyčkávavě zírat a Steve si tlumeně odkašle. V krku má sucho.

„Myslím, že potřeboval trochu prostoru," řekne slabě a možná je to stejně pravda jako cokoli jiného. Bucky očividně potřebuje trochu prostoru, nějaké soukromí. Aby mohl být chvilku tím, kým chce být. Kým je.

Peggy se na něj nepřestává zkoumavě dívat, její oči pozorné, a Steve se pokusí neuhnout před jejím pohledem. Nedat najevo, že je v tom něco víc, a to je těžší, než by čekal, protože tohle je Peggy, a Peggy vidí všechno.

Peggy a Bucky jsou přátelé, napadne ho najednou. Trávili spolu čas, i bez něj, bavili se spolu o věcech a nikdy se nějak moc nesnažili říkat mu detaily. Mohl jí Bucky říct – ne, to ne. Bucky to nechtěl říct ani jemu, byl ochotný se odstěhovat, aby si mohl žít, jak chce, a nemusel mu o tom říkat, jako by na něm bylo něco špatného, jako by se musel schovávat, ze všech lidí zrovna před Stevem. Jako by nevěděl, že se Steve odjakživa snažil nesoudit nikoho předem a Buckyho nejméně ze všech.

Neumí si představit, že by o tom Bucky vykládat komukoli. Kromě Beccy, zřejmě, protože Becca o tom musela vědět.

Souvisí to víc s tebou než se mnou, řekla mu, protože musela vědět dost na to, aby si domyslela, co se přesně stalo. Možná se s ní o tom Bucky dokonce bavil, třeba za ní přišel některé odpoledne, když byl Frank ještě v práci, a řekl jí o tom, jak se už na Steva a Peggy nemůže dívat, jaký je Steve idiot, když mu pořád ještě nedošlo, že je do něj Bucky zamilovaný.

Steve byl vždycky idiot, když došlo na vztahy, nikdy se na sebe neuměl podívat pohledem někoho jiného. Vidět sám sebe na chvíli tak, jak ho vidí někdo jiný.

Ale že by byl opravdu tak slepý a nevšiml si Buckyho, který s ním strávil celý život? Buckyho?

Steve se chce zavřít někde v tělocvičně, o samotě s boxovacím pytlem a mlátit do něj tak dlouho, až zapomene na všechno okolo sebe. Není to poprvé, co Steve upřímně prokleje fakt, že jeho sérum znamená odolnost alkoholu. Steve má pocit, že nějaká ta sklenička – možná celá lahev, proč troškařit – by mu prospěla.

Vyčistit si hlavu a na chvilku na nic nemyslet.

Peggy se smutně pousměje. „Opravdu mě to mrzí, Steve," řekne jemně a on přikývne a pokrčí rameny. Není to její vina. Sakra, Peggy je ten poslední člověk na světě, co by se měl cítit zodpovědný.

Trochu váhavě se na Peggy usměje, ale poslouchá ji jenom napůl, myšlenkami jinde. Je to všechno jeho vina, to on si měl všimnout už dávno. Nemělo mu uniknout, že se Bucky trápí. A Bucky se trápí, připomene si, Bucky měl slzy v očích, když mu to říkal, Bucky dýchal měkce a trhaně a trochu zrychleně, ani zdaleka ne ten jeho dokonale klidný a pravidelný dech ostrostřelce, na který si Steve zvykl v Evropě, ne když se k němu Bucky tiskl a čelem se opíral o jeho tvář, jen na okamžik, než se od něj zase odtáhl, jako by – jako by co? Jako by očekával, že ho od sebe Steve odstrčí? Že bude naštvaný? Že mu ublíží? Copak by Steve mohl něco takového udělat?

Ale Bucky měl v očích slzy a poslal ho pryč a Bucky se trápí a Steve u něj není, aby mu s tím pomohl.

Peggy se nečekaně zasměje. „Zase se vrátí, uvidíš," řekne mu a najednou působí trochu pobaveně. Steve překvapeně zamrká, a ona začne balit malou kupičku dokumentů do své aktovky, připravená k odchodu do práce. Steve jí najednou závidí, tu práci, na kterou se potřebuje opravdu soustředit, ne jenom proplout každým dalším dnem jako Steve, který prakticky nepotřebuje přemýšlet k tomu, aby mohl den za dnem tahat těžké krabice v přístavu.

Původně se mu právě tohle líbilo – že nemusí přemýšlet, že mu na chvíli stačí jen využívat svoji sílu a nic jiného, že chvíli nemusí být mistr taktiky k tomu, aby udělal svoji práci a večer mohl jít klidně domů. Líbilo se mu, že je to jednoduchá práce a že večer nemusí uvažovat nad tím, jestli neudělal špatné rozhodnutí, které bude někoho stát život, že nemusí přemýšlet nad tím, jestli se on a ostatní dožijí dalšího dne, že může klidně spát. Bylo to příjemné, nemít tolik zodpovědnosti.

Teď by byl vděčný za práci, kterou dělá Peggy, za jakoukoli práci, která by zaměstnala jeho mysl stejně jako jeho tělo. Aby nemusel přemýšlet nad Buckym.

Jenže Steve má spoustu času přemýšlet nad Buckym, jen nosit věci a zvedat krabice, které jsou pro ostatní kluky v docích příliš těžké, a příliš citlivé na to, aby se s nimi dalo zacházet s těžkou technikou, a přemýšlet nad tím, jak se mu vůbec mohlo podařit přehlédnout něco tak důležitého. Jak by si mohl nevšimnout, že Bucky nechce doopravdy trávit čas s těmi dívkami. Steve alespoň předpokládá, že nechtěl. Nikdy si je nebral domů, to si Steve pamatuje, ale jak ho mohlo napadnout, proč? Bucky rád tančil a vždycky se kolem něj motala děvčata a on se vždycky smál, když je mohl protočit na parketu. Jsem moc mladý na to, abych se vázal, říkal Stevovi a svým rodičům, když se ho ptali, kdy se konečně usadí. Vždycky spokojený, když mohl mezi lidi, vždycky ochotný trochu se pobavit, vždycky veselý a usměvavý a výřečný, vždycky dokonalý gentleman, když dívky doprovázel domů a nikdy se nesnažil být dotěrný nebo na ně tlačit, být víc familiární, než by se slušelo.

Steve si nedokáže představit, že by Bucky dokázal skrýt něco tak důležitého jako to, že má rád muže. Že chce Steva. Snaží se vzpomenout si (snaží se příliš nevzpomínat, ale myšlenky se mu tím směrem rozeběhnou samy, i když se Steve snaží myslet na cokoli jiného), na jeden jediný okamžik, kdy Bucky naznačil, kdy dal nějak najevo, jakkoli, že by o něj měl zájem. O jakéhokoli muže. Jediný okamžik, na který by se Steve mohl podívat zpětně a říct si tohle bylo ono, Bucky mi to prakticky řekl, už tehdy.

Ale nemůže. Bucky měl vždycky rád lidi. Odjakživa byl společenský, na rozdíl od Steva. Měl i další přátele, nejen jeho, vždycky se k nim choval hezky, vždycky byl ochranitelský a vždycky se ochotně účastnil každého hloupého nápadu, který kdy Steve vymyslel, i kdyby jen proto, aby Stevovi pomohl, až se jeho idiotský nápad nevyhnutelně obrátí proti němu.

Jistě, vždycky to šlo ještě o kus dál, než jen to, že ho Bucky zachraňoval z každé hloupé rvačky a nikdy ho neopustil. Bucky mu utíral krev ze znovu a znovu rozbitého nosu, Bucky mu dezinfikoval ruce, když si Steve znovu odřel klouby prstů, a otíral mu pot z čela, když byl Steve znovu nemocný, seděl vedle něj na posteli a četl mu, aby se nějak zaměstnal, než bude Steva moci nechat chvíli bez dozoru. Ale to všechno jen proto, že by Steve vždycky tak slabý, nebo si to Steve aspoň myslel. Bucky s ním strávil v podstatě celý život, tolik času o samotě, a přitom nikdy, ani jednou, nenaznačil… Steve neměl důvod v tom číst cokoli víc než přátelství a Buckyho věrnou, laskavou povahu. Nikdy si nevšiml, že by se Bucky ohlížel za muži, nikdy neměl důvod nevěřit mu, že je rád se všemi těmi děvčaty, které bral věčně někam ven. Bucky mu nikdy nedal důvod mu cokoli nevěřit, snažit se číst něco víc v tom, co pro něj dělal, ani když se Bucky rozhodl zůstat v Evropě a přidat se k jeho malému týmu, aby na něj trochu dohlédl.

A on sám byl přece pro Buckyho taky ochotný udělat tolik. Steve za ním vyrazil do Rakouska, netrénovaný a prakticky neozbrojený a proti rozkazům, přestože mu řekli, že je Bucky po smrti, protože nechtěl uvěřit tomu, že by to mohla být pravda. Vždycky mnohem raději trávil čas s Buckym než s kýmkoli jiným, spokojený, když mohl jenom ležet na posteli vedle Buckyho a kreslit si, zatímco si Bucky četl, oba dva na břiše, nohy ve vzduchu. Schovaní před zbytkem světa.

Ale pro Steva v tom nebylo nic víc, a nikdy neměl ani ten nejmenší důvod myslet si –

Bucky mu o tom neřekl, nikdy mu neřekl, co cítí, a Steve neměl zrovna dobrý pozorovací talent. Zřejmě. Nikdy si nevšiml.

Oh, bože, napadne Steva najednou, dělával Bucky tohle už před válkou? Chodíval do barů, když se Steve odmítl účastnit se dalšího dvojitého rande (protože to poslední, o co stál, bylo být na dvojitém rande, kde se obě dívky usmívaly na Buckyho a na něj se sotva podívaly), hledal muže a chodil s nimi občas domů, protože mu mohli dát něco, co nemohl najít u někoho jiného? Něco, co chtěl od Steva?

Steve pevně sevře víčka a musí se několikrát nadechnout, aby se uklidnil. Nemůže se soustředit – na svoji práci, na cestu domů, na vaření kávy. Ztěžka se posadí na židli, byt okolo něj neuvěřitelně tichý. Jeho a Buckyho byt nikdy nebyl tichý. Bucky se vždycky smál nebo si zpíval s rádiem a Steva nikdy ani nenapadlo, že by se před ním Bucky snažil něco skrývat. Protože ho od sebe nechtěl odehnat.

Jako by si Bucky snad vůbec mohl myslet, že by od sebe Steva dokázal odehnat.

Steve si dlouze povzdychne a rukou si přejede po čele. Zavře oči.

Když se znovu dokáže trochu soustředit, zjistí, že někdy během poslední půlhodiny, než vypil svůj odpolední hrnek kávy, příliš ztracený ve vlastních myšlenkách na to, aby sledoval, co dělá, nakreslil na okraj novin drobný obličej, pečlivě vyvedený do těch nejmenších detailů.