10. Jak si Antonín našel ve vězení přátele
Seděli společně v zadržovací vazbě. Antonín, Eli, Wilgefortis a přes uličku klidně odpočíval František se svým ochočeným psiskem. Jakmile se k němu někdo přiblížil, ze zkrotlého vlčka se stala bestie, která by nahnala strach i Nebojsovi. Antonín byl jedině rád, že měli svojí vlastní celu.
„Víš, co seš?" ozval se ženský hlas vedle něho. Antonín se odpoutal od svých myšlenek a s povytaženým obočím se podíval na Wilgefortis. „Seš lhář."
„To teda nejsem," Antonín netušil, čemu vděčil za tu urážku. Nechápavě se podíval na své spoluvězně.
„To seš. Seš lhář a zloděj," pokračovala žena se zkříženými pažemi.
„Třeba je v tom ještě něco dalšího, s čím se nám nechceš svěřit. Ale my tě nebudeme odsuzovat," snažil se Eli upokojit atmosféru v cele, přitom nespustil Will z očí. Ta se však snažila nevnímat jeho pohled.
„Nevím, co bych vám ještě vysvětloval. Všechno už jsem vám přece řekl." Noc ve vězení ubíhala daleko pomaleji než kterákoliv jiná, proto se jim snad kvůli navozené blízkosti způsobené uzavřeným prostorem a nekončící tmě rozhodl říct, co ho ve skutečnosti dostalo do vězení.
„Kdyby byla pravda, cos nám řekl. Tak už nesedíme v cele, protože budeš mít v kapse klíč." Tak takhle to bylo. Wilgefortis se chtěla dostat ven za každou cenu. Až teď si Antonín uvědomil, jak se nervózně dívá na hodinky, jakoby už měla být někde jinde. „Jen si prohledej ty své kapsy."
„Takhle to nefunguje," řekl Antonín tlumeně.
„Jak teda?" Eli chtěl přijít na záhadu, jež se před ním nacházela. Sám si přitom nevědomky pohrával prsty, jakoby mu v dlani něco chybělo. Antonín se tedy odhodlal. „No, v kapse se mi objeví jen to, co zrovna hledá někdo, kdo je poblíž."
„Takže kdybych zrovna hledal klíče…" nakousl Eli.
„Tak se objeví u mě v kapse," dodal Antonín.
„Zatraceně, nemůžu najít klíče od cely," zkusila ihned Wilgefortis.
„Takhle to nefunguje," připomněl Antonín.
„Vždyť ses ani nepodíval," upozornila ho Wilgefortis.
„Ani nemusím. Ty klíče nejsou tvoje, tak jsi je ani nemohla ztratit."
„Tvoje kapsy jsou dost naprd," uzavřela žena, kterou drželi za urážku na cti.
„Taky bych řekl," přitakal Antonín a znovu se věnoval pozorování bezdomovce ve vedlejší cele. Kdyby aspoň tak nepáchl.
„Nebojte, už tu nebudeme dlouho," promluvil k nim náhle František. František měl kouzelný hlas. Jeho sametový tón dodával důvěryhodnost jeho slovům a hřál u srdce. Všichni rázem zpozorněli. „Jak to můžeš vědět?" Eli se odhodlal.
„Lupa mi to řekl," František pohladil zvíře, jež mu věrně leželo u nohou. Alespoň že je Lupa skutečný, to z Františka dělalo menšího blázna. Za chvíli však i ostatní slyšeli to, co předtím vnímal jen Lupa.
„Opravdu všechny čtyři?" zeptal se mužský hlas.
„Kauci už jsem zaplatila. Rozhodně teď už si to nerozmyslím, strážníku," pravila dívka, která k nim právě přicházela v patách policejního úředníka. Měla jednoduchý účes a černé přiléhavé šaty, které nebyly nijak vyzývavé a popravdě z ní na první pohled dělaly sekretářku.
„Kláro," ozval se František. Oba se na sebe dívali s přemírou citů v očích, než se Klára upokojila. „Věděla jsem, že tě tady najdu," řekla mu místo toho. Bylo jí jasné, že její výraz nemohl v žádném případě vidět. Měli za sebou asi velmi složitou historii, pomyslel si Antonín. František se psem vyšli z cely. Zvíře teď vypadalo ještě uvolněněji než předtím, což nešlo vůbec na rozum, když se teď kolem Františka pohybovalo mnohem více lidí než dosud. Lupa seděl klidně mezi svým pánem a Klárou. Chvílemi dokonce zavrtěl ocasem. Strážník mezitím otevřel druhou celu a trojice výtržníků se nechápavě loudala ven.
„Kdo jste?" Eli si s úžasem prohlížel Kláru.
„To není zas tak podstatné. To Rafael mě za vámi poslal. Nemůže se vás dočkat." A už seděli v luxusním autě, které je vezlo daleko od policejní stanice.