"Hej, Draco! Koukej!" zakřičel Hydrus, když na koštěti prosvištěl kolem.
"Ano, jsi velmi rychlý," řekl Draco, obrátil oči v sloup a vrátil se ke své knize.
"Jsem rychlejší než ty!"
"Ne, to tedy nejsi." ohradil se Draco dotčeně.
Hydrus prolétl v těsné blízkosti jednoho z pávů, který vyrazil vyděšené zaskřehotání a prchal pryč. "Hloupý pták."
"Matka říkala, že to nemáš dělat," upozornil ho Draco a opřel se o kmen svého oblíbeného stromu.
Hydrus dělal, že jeho poslední poznámku neslyšel. "Dáme si závod," napadlo ho.
"Moje Kometa je nahoře."
"Tak si pro ni dojdi, blbečku." Hydrus se teď vznášel na místě vysoko nad Dracem a jednou rukou se držel větve stromu.
"Otec říkal, že se tohle slovo nesmíme používat." I teď ho Hydrus kompletně ignoroval a dál čekal na opravdovou odpověď na svoji otázku. "Čtu si," řekl Draco a obrátil stránku. "Tak zmlkni a nech mě na pokoji."
"Chci závodit," zamračil se Hydrus.
"Už jsem ti řekl, že čtu." zopakoval Draco.
"Bojíš se, že bys prohrál," napadlo Hydruse.
"Nebojím! Prostě se mi teď nechce!"
"Kokodák!" pitvořil se Hydrus. "Kokodák! Jsi jak vyděšené kuře."
"Ty tady máváš rukama a kdákáš," upozornil ho Draco.
Hydrus okamžitě přestal. "Tak si pojď dát závod," žadonil.
"Ne," zakňučel Draco stejným tónem.
"Řeknu to otci!"
"Neopovážil by ses ho rušit." Draco otočil další stránku.
Hydrus zlehka přistál vedle něj. "Udělám to," hrozil.
"Fajn." Jen blafoval a oba to dobře věděli. Otec je poslal ven, protože měl moc práce a výslovně jim přikázal, aby ho nevyrušovali.
"Tak pojď závodit," pokračoval Hydrus a dupnul nohou.
"Ne." Draco se musel uhnout před trsem trávy, který Hydrus nakopl směrem k němu. Pak letělo listí a pak Hydrova levá bota. "Řekl jsem, že ne!" zakřičel Draco a už byl na nohou. Vyhnul se letící pravé botě, mrštil s ní zpátky a hned nato po něm Hydrus hodil koště. Draco se dal raději na útěk, než Hydrus najde něco těžšího, a vzal zavděk úkrytem ve větvích stromu na dvoře. Hydrus se objevil o chvíli později s koštětem, ale bez bot; jeho ponožky už byly notně pokryté blátem.
Doufám, že se zapomene a roznosí bláto po celém domě, zadoufal Draco škodolibě, když shlédl na svého bratra.
Hydrus nakoukl dvoukřídlými dveřmi do domu, pokrčil rameny a pak naskočil na své koště a vyletěl ze dvora zpět do parku. Díky Merlinovi, pomyslel si Draco, ale neslezl hned dolů. Možná zůstanu radši tady… otevřel svoji knihu a chvíli v ní listoval, než našel místo, kde skončil. Právě se pohodlně opřel o kmen, když se dvorem rozezněl hlasitý zvonek. Skvělé, pomyslel si Draco naštvaně.
Okno nahoře v chodbě, které teď bylo jen kousek od něj, se prudce rozletělo a venku třísklo o zeď tak hlasitě, že Draco leknutím málem sletěl ze stromu. "Chlapci!" zavolal matka. Draco seděl velmi velmi tiše. "Draco? Viděla jsem tě tu proběhnout. Kde jsi?"
Draco naprázdno polkl. "Tady," zavolal.
Matka shlédla dolů a překvapeně se na něj podívala. "Co děláš na stromě?"
"Čtu si," odpověděl Draco tiše a ukázal jí knihu.
Matka na něj chvíli hleděla a pak se slabě usmála. "Dobby má práci tady u mě," řekla. "Šel bys, prosím, otevřít dveře?"
"Ano, matko," řekl Draco poslušně a snažil se nevypadat naštvaně. Hloupý Dobby. Nemůže nechat chvíli matku být a hledět si svých povinností? Slezl dolů, vešel do domu a několika dalšími dveřmi se dostal do vstupní haly.
"Proč nepoužili krb, ať už je to kdokoli?" mručel si pro sebe, ačkoli dobře znal odpověď. Nikdo se nemohl dostat krbem dovnitř nebo ven z jejich sídla bez otcova svolení. Ohniště bylo očarované, aby nevpustilo nikoho bez správného hesla. To se měnilo podle otcovy okamžité nálady, což strašně vytáčelo matku. Za poslední rok byl Draco třikrát svědkem toho, jak matka použila neplatné heslo a byla doslova vyhozena z krbu. Další noc spal otec vždycky v pokoji pro hosty.
Když Draco míjel portrét svého prapradědečka Casiuse Malfoye, zvonek se rozezněl znovu. Draco prudce otevřel dveře. "Ano?"
Na prahu nestál nikdo jiný než Severus Snape, připravený opět stisknout zvonek. Draco při pohledu na svého kmotra vykulil oči. "Promiňte, nenapadlo mě, že jste to vy, to bych- Promiňte!"
"Stačí jedna omluva," řekl Severus a protáhl se kolem něj do vstupní haly.
"Ano, pane. Děkuji, pane," vybreptl Draco a zavřel dveře.
"Co čteš za knihu?" zeptal se Severus a ukázal na svazek v Dracově ruce.
"Teorie kouzel," odpověděl mu Draco a ukázal titulní stranu.
"Tu od Wafflinga?"
"Ano, pane."
"Dobrá volba," pochválil ho Severus. "Poučná, ale nezahlcuje podrobnostmi."
"Ano, pane."
"Je Lucius doma?"
"Ano, pane."
Severus se na něj zadíval s pobaveným výrazem. "Tvoje slovní zásoba se dnes zdá být nějak omezená, Draco."
"Ano-ehm-já" Draco cítil, jak mu rudnou tváře. "Promiňte."
"Na tom nezáleží," usmál se lehce Severus. "Zavedl bys mě, prosím, za svým otcem?"
"Ano, pane." Teď už se Severus rozesmál pořádně. "Myslím, že byl ve své pracovně." Draco ho vedl halou, dveřmi po pravé straně do další místnosti, na jejímž konci zaklepal na dveře. "Otče?" zavolal.
"Myslel jsem, že jsem ti řekl, ať mě s ničím neobtěžuješ, Draco," ozval se otec příkře.
Draco se podíval na Severuse a doufal v jeho pomoc. "Mohu s tebou mluvit, Luciusi?" zeptal se Severus.
Dveře se otevřely. "Nech nás, Draco," řekl otec. Severus mu pokynul na rozloučenou a následoval otce do pracovny.
To já jsem šel Severusovi otevřít, pomyslel si Draco a zamračil se. Neměli by mě posílat pryč. Draco se usmál, s hlasitým dupáním přešel místnost a pak se potichoučku po špičkách vrátil ke dveřím a přiložil k nim ucho.
"...zadržený," říkal právě Severus.
"A předpokládám, že čeká, že za něj složím kauci," řekl otec pobaveně. "Brandy?"
"Ne, děkuji."
Bylo slyšet cinknutí, jak si otec nalil, a pak řekl, "Nedám za něj ani svrček. Pokud jde o mě, ať si tam Lupin klidně shnije."
"Dnes ráno byl propuštěn," řekl Severus trpce. "Všechna obvinění byla stažena."
"Dva týdny v úřadu a Cornelius Popletal už začíná s přešlapy."
"Popletala nemusím, ale nenazval bych Lupinovo propuštění přešlapem - vzhledem k okolnostem."
"Jakým okolnostem?" zeptal se otec. Nad jeho tónem se Draco zachvěl.
"Byl to Rufus Brousek, koho praštil. Troufám si říct, že už spousta lidí mu chtěla upravit fasádu. Ten chlap je nepoučitelný. Ale Lupinovi se taky podle svědků podařilo zadržet toho Potterovic chlapce."
"Vážně?"
"Určitě jsi dnes ráno četl noviny."
"Vím, že toho kluka viděli U Děravého Kotlíku. Utekl-"
"-a našel ho Lupin, jestli se dá věřit tomu, co říká Brumbál," dopověděl Severus.
"Vskutku?" řekl Lucius tak tiše, že ho Draco sotva slyšel.
"Ministerstvo se to snaží držet pod pokličkou."
"Což znamená, že to bude na titulní straně zítřejšího Věštce," řekl otec zamyšleně. "Takže Lupin toho kluka ztratil?"
"Utekl mu a Black ho zase dostal."
"Nemuseli bychom spoléhat na potížisty, jako je Lupin, kdyby Ministerstvo už dávno povolalo Mozkomory, ale to samozřejmě neudělají….ne když ti by naopak mohli napadnout Pottera." Jeho tón byl naštvaný při zmínce o Mozkomorech a změnil se v povzdech, když mluvil o Potterovi. "S Blackem stejně není víc v bezpečí a Mozkomor by aspoň byl schopný přemoci devítiletého-"
"Je mu osm."
"Promiň?"
"Je mu osm. Jako Dracovi." Draco ztuhl, když zaslechl své jméno. Otec se pak dlouze odmlčel, na dost dlouho, aby se Draco začal obávat, že vědí, že je poslouchá. Chystal se právě odejít, když otec zaklel.
"Doufal jsem, že nebudu mít s Lupinem nic do činění," řekl. Ozvalo se další cinknutí skleničky. "Proto dostal na starost mudlovský Londýn."
"To bylo chytré," podotkl Severus.
"Nebyl to můj nápad," odvětil otec kysele. "Sám o to požádal." Severus mlčel. "Pořád mu jde o to, najít toho chlapce, což vyhovuje mým zájmům, a slíbil ho přivést sem, kdyby ho našel."
"Spíš bych řekl, že ho dovede k Brumbálovi." Dracovi se zdálo, že Severus zní překvapeně, ale nemohl si být jistý.
"Nenechal bych ho v poručnictví toho starého blázna," řekl otec znechuceně. "Jestli je Harry Potter tím, čím si myslíme, že je, tak mít ho poblíž Brumbála je stejně špatné, jako mít ho poblíž Blacka." Matka řekla otci o rozhovoru s tetou Bellou - že Black nesloužil Pánu Zla - a zatímco předtím otec neměl Blacka rád, teď ho nenáviděl. "Ministerstvo není o moc lepší." Chvíli byl zticha a pak dodal, "Kde byl Lupin naposled, když jsi o něm slyšel?"
"Vracel se zpátky do svého brlohu nebo jak říká místu, kde bydlí," odpověděl Severus se znatelnou nenávistí v hlase. Draco nikdy neslyšel mluvit svého kmotra takovým tónem a upřímně ho to děsilo. "Podle toho, co víme, události minulého večera byly jen divadýlkem a on je teď volný, aby se mohl sejít s Blackem."
"Ještě tě to nepustilo, Severusi?"
"Lupin by Blackovi ve vteřině odpustil jeho zradu, kdyby si myslel, že se tak dostane k Potterovu synovi," odpověděl Severu ostře.
"Pettigrew byl tím zrádcem," namítl otec. "Ale vzhledem k tomu, jak se věci vyvíjejí, bych skoro věřil, že zradil i nás."
"Možná," odtušil Severus znepokojeně. "Ale Blackova zrada rozhodla. Musel předávat informace Pánu Zla spolu se mnou a Petigrewem. A především, Black byl Strážcem tajemství. Potter byl příliš namyšlený, než aby svěřil svůj život do rukou někoho tak bezvýznamného jako Pettigrew…"
"Bezvýznamného?!" vyjekl najednou naštvaný hlas. Ozvala se rána jako od převržené židle a bolestný výkřik. Draco se přimáčkl blíž ke dveřím.
"Dej to pryč, Severusi," nakázal otec netrpělivě.
"Zdá se, že máš v domě problém s červy," odpověděl suše Severus.
"Ale ale," řekl otec pobaveně. "Takhle se mluví o starých přátelích. Proč mu neřekneš, co jsi právě pověděl mě?"
Draco leknutím poskočil, když se ozval třetí hlas. "Sirius nikdy nikoho nezradil. To já jsem byl Strážcem tajemství," řekl pisklavý mužský hlas.
"Ty?" podivil se Severus.
"Severusi, posaď se," vyštěkl otec. "Nejsi pořád naštvaný kvůli té Potterově mudlošmejdce, že ne?"
"Samozřejmě, že ne," odpověděl Severus ledově. "Jsem jen překvapený. Nestává se mi každý den, abych potkal mrtvého muže. Pokud se dá mluvit o muži." Ozvalo se nesouhlasné zamručení, pravděpodobně od onoho třetího člověka.
"Severusi," oslovil ho otec varovně.
"Omlouvám se, Pettigrew." Draco cítil, s jakou nechutí jeho kmotr tato slova vyřkl.
Třetí muž znovu promluvil. "Vždycky jsi byl slizká best-Au!"
"Už tu není James Potter, aby tě chránil," řekl Severus sladce. "A zdá se, že je to tvoje vina." Třetí muž zamumlal něco, čemu Draco nerozuměl. "To od tebe bylo vážně chytré přimět Pottera k výměně."
"To vůbec nebyl jeho nápad," zajíkal se otec smíchy. "Navrhl to Black!"
"Takže Black taky není úplně bez viny," zahuhlal Severus.
"Ano, ano, klidně ho můžeš dál nenávidět," řekl otec netrpělivě. "Co mě zajímá teď, je, jaktože jsi pořád naživu, Petře. Právě jsme se k tomu dostávali, když jsi přišel, Severusi."
"T-to bylo vážně snadné," ten muž - Petr - zapištěl.
"Jistě, jinak bys toho nebyl schopen," neodpustil si Snape urážku.
"Neřeknu vám to, jestli mě budeš urážet."
Na chvíli se rozhostilo ticho. "Pokračuj," řekl krátce Severus.
"Byl jsem dohodnutý s Pánem Zla-" Draco ani nedutal. "-že jakmile budou Lily a James mrtví, přijde do mého domu a zabije Siriuse, až mě přijde zkontrolovat. Plánovali jsme použít Mnoholičný lektvar - Pán Zla by vzal jeden Siriusův vlas, šel v přestrojení za Brumbálem a zabil ho. Já bych se postaral o Remuse, aby to vypadalo jako nehoda, jako by se smrtelně podrápal."
"Chytré," řekl otec uznale. Draco na druhé straně dveří důležitě přikývl; na otce to zapůsobilo, takže by mělo i na něj.
"Č-čekal jsem, až se vrátí, a moje ruka najednou ochladla. Oba víte, o čem mluvím. Šel jsem rovnou do Godrikova Dolu a našel Lily a Jamese po smrti, a-ale Harry byl naživu. Došlo mi, co se stalo, a chystal jsem se ukončit jeho život, když-"
"A proč?" zeptal se otec hlasem, při kterém se Draco chtě nechtě zachvěl. "Proč bys to dělal, Petře?"
"Protože Pán Zla-"
"Pán Zla už byl zničen," řekl otec posmutněle. Petr zanaříkal. "Proč bys měl zničit jeho nástupce?"
"C-co?"
Ozvala se rána jako bouchnutí do stolu. "Harry Potter je příští bojovník za čistokrevné kouzelníky," řekl otec. "Musí to být on. Má něco mudlovské krve od své hnusné matky-" Severus něco zavrčel, zjevně z nenávisti k mudlům. "-ale existují kouzla, která to mohou napravit."
"Bojovník?" zapištěl Petr.
"Čím jiným mohl jako jednoletý porazit Pána zla, když ne černou magií?" zeptal se otec. Bylo slyšet šustění hábitu, jako by někdo začal chodit po místnosti.
"J-já ne-"
"A proč by ho jinak Brumbál držel mimo kouzelnickou komunitu?" nadhodil otec.
"Já ne-"
"Ze strachu, Petře, proto. Když Potter mohl jako dítě porazit největšího kouzelníka všech dob, jakou šanci proti němu má takový starý hlupák jako Brumbál?"
"Brumbál je považovaný za jednoho z nej-" začal Severus.
"Tady tě nemůže slyšet, Severusi, nemusíš ho bránit," odbyl ho otec netrpělivě. "Petře?"
"Nic."
"Tak to má být," řekl otec povýšeným tónem. "A jestli Black neslouží Zlu, jak to vypadá podle toho, že jsi tady a naživu, pak nepochybně unesl Pottera, aby ho zkusil změnit v "hodného" kouzelníka. Nemusím snad dodávat, že v tom případě musíme Pottera zachránit, než na něm stihne napáchat nenapravitelné škody."
"Ty už mu sloužíš," řekl Severus ohromeně.
"Pán Zla vždy odměňoval oddanost," řekl otec. "Nepochybně bude Potter stejný, až dosáhne určitého věku." V pracovně zavládlo ticho. "Pokračuj ve svém vyprávění, Petře," řekl nakonec otec.
"Tak-takže jsem se chystal zabít Harryho - ačkoli to bylo velmi velmi špatné," dodal rychle, "když v tom se objevil Sirius. Mohl jsem ho dostat, ale pak přibyl ještě Hagrid-"
"Brumbálův blbec," řekl otec.
"Já- já se přeměnil a zmizel jsem." Hodně koktal, ale Draco si nemyslel, že byl tak vyděšený, znělo to spíš vzrušeně. "Nevěděl jsem, co dělat. Věděl jsem, že mě bude Sirius hledat, ale cítil jsem, že v mém domě už byl, takže jsem tam byl v bezpečí, aspoň na chvíli. Ráno se objevil Brumbál."
"Stavili jsme se pro Remuse a Brumbál nás pak posadil ve své pracovně a řekl, co se stalo. Několik dalších dnů po mě Sirius šel - ne že by měl moc na výběr. Beze mě neměl žádný důkaz, že došlo k výměně. A- ani Brumbál o tom nevěděl. Nakonec mě vystopoval, což bylo tak jako tak nevyhnutelné."
"Vlákal jsem ho na zaplněnou ulici, křičel jsem, že zradil Lily a Jamese a když sahal po své hůlce, vyhodil jsem všechno do vzduchu. Nešťastnou náhodou i moji hůlku, ale aspoň to vypadalo víc autenticky. Myslel jsem, že je Sirius mrtvý, ale stihl včas použít Štítové kouzlo, zmetek jeden. Usekl jsem si prst, aby to vypadalo, že jsem tam zemřel a pak jsem se uprostřed toho zmatku přeměnil a zmizel v kanálech," smál se sotva popadal dech. "Zpovzdálí jsem sledoval, jak ho odvlekli do Azkabanu."
"Ale tohle je poprvé, co jsi byl spatřen za celých sedm let," řekl Severus.
"Sirius už mi nestál v cestě," řekl Petr, "ale když bych se objevil v Příčné ulici, lidi by mě poznali-"
"Moc si o sobě myslíš," řekl Severus. "Nikdo by si na tebe ani nevzpomněl."
"Mám Merlinův řád-"
"Za to, žes umřel," řekl otec. "A ani to jsi neudělal. Myslím, že se Severus trefil. Proč teď, Petře?"
"Když je teď Sirius venku, není už pro mě nikde bezpečno. Nepochybně tomu klukovi řekl, co se skutečně stalo. Siriuse nebude nikdo poslouchat, ne teď, ale Harryho?"
"Neodpověděl jsi na otázku. Proč ses objevil teď?"
"Bratr chlapce, u kterého žiju včera potkal Harryho. To už je dost blízko."
"Ty jsi žil u Weasleyových?" zeptal se otec nevěřícně. Draco prostě věděl, že se ušklíbl. "Ze všech možných míst, Petře…"
"Jaké jsem měl možnosti? Věděl jsem, že jsou krvezrádci, ale to pro mě nebylo nic nového. Kdybych se objevil tady, tak byste mě utopili!"
Otec se zasmál. Severus ne. "Doufám, že si uvědomuješ, že se Artur Weasley bude divit, proč jednomu z jeho dětí chybí mazlíček. A když se zmínka o tom dostane k Blackovi-"
"Nejsem hlupák!" zapištěl pronikavě Petr. "Našel jsem za sebe náhradu. Dokonce jsem se postaral o uřízlý prst."
"Tak co ode mě vlastně chceš?" zeptal se otec.
"Ochranu," řekl Petr úpěnlivě. "Ne-"
"Proč pán poslouchá u dveří?" zeptal se Dobby a aspoň že ho napadlo šeptat.
Draco se musel kousnout do jazyka, aby nevykřikl. Popadl Dobbyho za zápěstí a vlekl ho chodbou kolem koupelny až k velkému oknu shlížejícímu do dvora. "Zakazuji ti o tom komukoli povědět," zašeptal vzrušeně. "Nikdy se to nestalo."
"Ano, mladý pane," zaskřehotal skřítek a vypadal vyděšeně.
"Dobře," uklidnil se Draco. "A teď….dones mi něco k jídlu."
.
.
.
Severus si nedopřál čas o tom přemýšlet. Vše, co se u Luciuse dozvěděl, přidal do kotlíku v místnosti ve vedlejší chodbě své mysli, jako by přidával další ingredience do lektvaru. Nechal to mírně probublávat, dokud nebude připravený se s tím vypořádat. Teď má totiž jiný úkol.
Díky Bohu je dnes sobota, pomyslel si, když vystupoval ze svého krbu. Pohlédl na kupičku neoznámkovaných esejí na svém stole. To už dnes bohužel nestihnu. Pozvdechl si; doufal, že je vyřídí.
Z knihovny vytáhl Léčivé směsi, přivolávacím kouzlem si opatřil svůj kotlík a sadu na přípravu lektvarů a přesunul se do kuchyňky přiléhající k jeho bytu. Kosti-rost by mohl dostat od sestry Pomfreyové - jednu z malých cestovních lahviček - ale nervové tonikum a výtažek z gekona si bude muset připravit sám.
Ani jedno z toho nebylo složité - bude schopen oboje dokončit do rána - ale je třeba věnovat určitou pozornost maličkostem. Severus začal pracovat, krájet, drtit, mačkat a míchat. Hlavně míchat.
A špetku sušeného gekončího jazyka. Zamíchal třikrát - po směru, proti směru a znovu po směru hodinových ručiček a lektvar změnil barvu na tmavě zelenou. Konečně. Severus pohlédl na oblohu za oknem, která už začínala blednout.
Vyčaroval si lahvičku, naplnil ji a uložil vedle ampulky s nervovým tonikem. "Evanesco," zamumlal s hůlkou namířenou na kotlík. Sbalil věci, schoval svoje dvě směsi do dřevěné truhly a vrátil se do své ložnice. Padnul rovnou na postel, aniž by se obtěžoval svléct nebo si zout boty.
Lucius si musí myslet, že jsem hlupák, pomyslel si sklíčeně. Lahvičku Kosti-rostu, výtažku z gekona a nervové tonikum. Ne tonikum na nervy, řekl, ale tonikum, které léčí poškozené nervy. I když si troufám říct, že Pettigrew by uvítal oboje, jak je vyděšený.
A to chtěl Lucius i lektvar pro tišení bolesti...Severus se škodolibě zasmál. Pettigrew to bude muset vydržet.
Pettigrew...Severus neochotně vyvolal své vzpomínky na včerejší odpoledne z kotlíku, ve kterém je zanechal. Najít ho naživu byla jedna věc, ale zjistit, že to on byl Strážcem tajemství…
Severus věděl od prvopočátku, že se Pettigrew přidal na stranu Pána Zla. Byl prostě ten typ; chtivý moci a trochu vystrašený. Jako my všichni. Dokonce i Lucius. Zdálo se to jako zábava, jako hra a pak se i jeho spolužáci začali přiklánět na jednu nebo na druhou stranu.
Potter a jeho gang se připojili k Brumbálovi během jejich sedmého ročníku. Lily taky. To jí bylo podobné - a jako dcera mudlů, měla vlastně vůbec na výběr? I když Severus vždycky doufal, že to bude jinak. Varoval Pottera, že Petigrew je špion - ne otevřeně, to nikdy - to by ho stálo život a nechystal se pro Pottera umřít - ale buď byl Potter příliš hloupý, aby rozuměl jeho narážkám, nebo příliš pyšný, než aby byl ochoten uvěřit, co je jeho zrádný přítel skutečně zač.
Mimo školu Pettigrew dál předával informace Pánovi Zla. Data, plány, místa...cokoli, co jeho krysí uši zaslechly. Na oplátku nebyl nikdy zraněn při střetech, jen omráčen. Ačkoli jednou mu Severu zlomil ruku. Všem řekl, že to byla nehoda a oni mu věřili.
Severus se připojil k Brumbálovi, když vyslechl proroctví a zjistil, že Pán Zla jde po Lily. Nikdy Pettigrewa neprozradil, aby snad nepadlo podezření i na něj. Neměl Pettigrewa rád, když spolu chodili do školy, byl strašný slaboch, a měl ho rád ještě míň, když se připojil ke Smrtijedům, protože to znamenalo, že s ním měl co do činění ještě častěji a protože jeho činy uváděly Lily do nebezpečí.
Severus by byl první, koho by Pán Zla podezříval a jeho zrada by ho stála život. Namísto toho se mu dařilo mařit jejich plány, kde se dalo, a snažil se napravovat škody, které Pettigrew páchal. Nikdy neměl podezření, že Black je zrádce - bez ohledu na jeho ostatní (v očích Severuse) chyby - alespoň do doby, než se dozvěděl, že Potter a Lily jsou mrtví a Black je pryč.
Vzato kolem a kolem, Black nebyl nikdy vychytralý a Severusovi se nechtělo věřit, že by mu mohlo uniknout, že se stal špionem Pána Zla. Ale na druhou stranu - co jiného si měl myslet? Black byl zatčen a uvržen do Azkabanu, Pettigrew byl po smrti a Lily… Přišlo to jako rána z čistého nebe - bolestivá a horší než všechno mučení, které kdy zažil, když se dozvěděl, že Lily je mrtvá.
Zpráva o Potterově smrti ho také zvláštním způsobem trápila, ale ne tolik, že by mu snad odpustil. Nenáviděl mrtvého Jamese Pottera ještě víc, než když byl naživu, a u toho už zůstalo. Ale jak teď vyšlo najevo, Severus nevěděl nic o Blackově zradě jednoduše proto, že se jí Black vůbec nedopustil. Black nebyl zrádce. Samozřejmě měl na svědomí tisíc jiných věcí jako útěk z vězení - patřil tam, ať už zabil ty mudly a Pettigrewa nebo ne, únos a vyhýbání se spravedlnost a tak dále. Ale Black nezabil Lily.
Tenhle fakt uváděl Severuse do svízelné situace. Měl radši, jak věci byly; Potter byl po smrti a Severus doufal, že se na tom nic nezmění. Byl už schopen unést svůj smutek nad Lilyinou smrtí, ale ne svoji vinu.
Black - oblíbená a pohledná hvězda famfrpálu - byl všemi nenáviděn a strávil většinu svého dospělého života za mřížemi jen ve společnosti Mozkomorů. To pomyšlení vlilo do Severusova obličeje úsměv. Lupin sice zůstal na svobodě, ale i tak byl potrestán; vypadal mnohem starší, když ho Severus naposled viděl, a ačkoli mu snad zůstalo něco z jeho pobertovské odvahy, zdrtilo ho posledních sedm let, které strávil o samotě. Také on věřil, že Pettigrew je mrtvý - což, jak si Severus myslel, si ta krysa kompletně zasloužila.
Až na to, že mrtvý nebyl. A byl to on, kdo zabil Lily. A věděl to jen Pettigrew sám, Lucius, Severus, Black a možná Potterovic syn. Poslední dva by mohli být zatčeni předtím, než by vůbec mohli veřejně promluvit, takže zbývají jen tři. Lucius má s Pettigrewem rozhodně postranní úmysly a dokud mu to bude vyhovovat, neřekne o něm živé duši. Pettigrewův život závisí na jeho vlastním mlčení, takže on sám to taky nikomu neřekne. Takže zbývá Severus. A když to někomu řekne, budou ostatní vědět, že to byl on.
Co by si ale pomyslel Brumbál, kdyby si Severus nechal něco tak zásadního pro sebe? Dluží tomu muži svůj život, ale říct mu o tom by znamenalo prokázat Blackovi laskavost a to by bylo k nesnesení. Jako vždy, když byl nerozhodný, jeho myšlenky zabloudily k Lily a co by ona udělala, co by ona chtěla. A protože Severus byl tím, kdo jí vzal možnost říct nebo udělat něco sama za sebe, bude teď jednat za ni.
Lily by chtěla pro svého syna bezpečí, věděl Severus okamžitě. A pro Blacka taky. Ona ho….měla ráda. Ta myšlenka mu naháněla husí kůži. Nevím, co by řekla předpokladům, že by snad její syn mohl být následníkem Pána Zla… Zavrtěl hlavou; uměl si to dobře představit a nebylo to nic příjemného. Bylo prostě směšné, že by někdo mohl věřit, že potomek - Severus stále nesnášel tu myšlenku - Jamese Pottera a Lily Evansové by mohl být zlý. To dítě bylo bezpochyby stejně arogantní a rozmazlené jako jeho otec, ale ne zlé.
A jestli je Black nevinný, nebude Potterův syn snad v žádném větším nebezpečí, než jaké plyne z Blackovy nevyzrálosti. A ať už se skrývají kdekoli, musí být ještě nalezeni. Včera už k tomu nebylo daleko, ale Lupin tam byl sám a jestli Black ještě dostane šanci, všechno Lupinovi řekne.
Severusovy myšlenky potemněly. Zdá se, že jsem se mýlil i v tomhle; Lupin je buď velmi dobrý herec nebo nezná pravdu. Zhluboka si povzdychl a svalil se na polštář. Už zase mi Potterův syn a přátelé otravují život!
.
.
.
"Hydrusi! Draco! Pojďte dolů, mám něco pro vás pro oba," zavolal otec.
Draco a Hydrus se podívali na matku. "Běžte," řekla s povzdechem. S tichým klapnutím zavřela knihu, kterou jim právě předčítala. Oba chlapci byli v tu ránu na nohou a běželi chodbou za roh a dolů po schodech, kde na ně čekal otec. Ten se zamračil. "Malfoyové neběhají," řekl chladně.
"Ano, otče," reagoval okamžitě Hydrus.
"Omlouvám se," dodal Draco.
Otec se lehce usmál. "Rozhodl jsem se, že se oba potřebujete naučit, jaké je to dávat pozor na jiného živého tvora. Někdo by to nazval zodpovědností."
"Ale ne ty," řekl Hydrus.
Otec sklonil hlavu na stranu. "Ne, já ne."
"Otče, na to máme Dobbyho," řekl Draco namyšleně.
"Dobby patří rodině, ne tobě," upozornil ho otec. "Tihle jsou ale jen vaši." Otec vytáhl dvě malá hnědá zvířátka.
"To je krysa," řekl Hydrus prostě.
"Je to tvoje krysa," řekl otec a jednu mu podal. Byla trochu větší než ta, co předal Dracovi, a o trochu tmavší. Jinak se ale obě krysy v ničem nelišily. Draco tu svou opatrně uchopil do obou rukou. "Musíte být opatrní. Nejsou to hračky. Nemačkejte je příliš," varoval je otec, když Hydrus zvedl svoji krysu a zvědavě si ji prohlížel.
"To jsem neměl v úmyslu," ohradil se Hydrus.
Draco se podíval na svoji krysu. Neměl je moc rád. Jednou, když byl mladší, ztratil se ve sklepě a strávil večer posloucháním jejich pištění. Otec použil hned druhý den ochranná kouzla, aby všechny krysy vyhnal, ale už se stalo. Ačkoli tahle krysa vypadala přátelsky. Její vousky se třepotaly, zatímco mu očichávala prsty.
"Jak se jmenují?" zeptal se.
"To musíte rozhodnout vy."
Hydrus mlčel. "Bosworth," řekl nakonec s drobným úšklebkem. "Jako ten sýr."
Jeho krysa zapištěla. "Nemyslím, že by se jí to jméno líbilo," odvětil Draco.
"Je to krysa," řekl otec chladně. "Samozřejmě že se jí líbí. A co tvoje, Draco?"
"Roquefort. Můžou se obě jmenovat jako sýry."
I Dracova krysa zapištěla. "Ani tvojí se to nelíbí," rýpnul si Hydrus.
"Ale líbí!"
"Dost toho hašteření," řekl otec. "Oběma se ta jména líbí a to by stačilo." Podíval se na obě krysy jako by mu měly dát za pravdu. "A teď si hezky hrajte."
"Ukážu ti dům," rozhodl se Hydrus a opatrně odnášel svoji krysu v rukou. "Místnost, ve které jsme teď," říkal Bosworthovi, zatímco na něj Draco zíral, "je vstupní hala. Tyhle schody vedou do chodby v prvním patře, kde je můj a Dracův pokoj, ložnice rodičů, knihovna a pokoj pro hosty." Hydrus se vydal k dvojitým dveřím napravo a začal vysvětlovat pravidla ohledně vstupu do otcovy pracovny.
Roquefort pískl na Draca. "Co?" zeptal se chlapec. "Nebudu ti ukazovat dům." Krysa znovu zapištěla, jako by se ptala proč. "Protože seš hloupá krysa."
Čím víc času trávil Draco se svojí krysou, tím méně se mu zamlouvala; vše, po čem Roquefort toužil, byl spánek, a navíc měl nepříjemný zlozvyk hryzat Dracovy věci - a když ho chtěl Draco zastavit, pak i jeho prsty. Naopak Hydrus se nedal od svého Boswortha odloučit.
Vyprosil si od otce malou dřevěnou truhličku na lektvary, kterou přinesl Severus začátkem týdne, a vystlal ji látkou; otce totiž naštvalo, když uslyšel o Hydrusově původním plánu, že bude Bosworth spát na jeho polštáři.
Ani Roquefort neměl dovoleno spočinout v Dracově posteli - otec to zakázal oběma, ale Draco by o to jinak stejně nestál - a tak jeho krysa spala v kleci, kterou na Dracovo přání koupil Dobby.
"Draco, podívej!" zavolal Hydrus a procházel kolem s Bosworthem na svém rameni.
Ze začátku byla Hydrusova chůze příliš klátivá a krysa často zapištěla a svezla se dolů po jeho zádech, ale zdálo se, že už to zvládli.
Draco se po nich závistivě podíval a šťouchnul do spící hromádky ve své kapse. "Proč to taky neděláš?" zeptal se Roqueforta; i on se snažil naučit svoji krysu sedět mu na rameni, ale po pár metrech Roquefort vždy spadl a kousal Draca, když se ho snažil znovu usadit na své rameno. Po zbytek dne už se pak nenechal vzít do rukou.
.
.
.
"Zaútočím na Potterovi za týden," řekl Pán Zla svým vysokým ledovým hlasem. "To už by měli být zpátky."
Jeho červené oči se upřely na Pettigrewa, který se zachvěl. "To je pravda, můj Pane. James říkal, že je zítra propustí od Sv. Munga."
"To se budou cítit nejvíc zranitelní," řekl Pán Zla. "Nechme je se usadit a nabýt sebevědomí."
"Ano, můj Pane."
"Domluvíš si pak s nimi schůzku, Červíčku," nařídil. "V čase, kdy nepochybně budou doma. A s nimi ten chlapec. Ten tam musí být také." Pettigrew se uklonil. "Jdi." Odešel. Pán Zla obrátil své strašné oči k Severusovi. "Předpokládám, že přemýšlíš, proč jsem tě povolal."
"Jsem si jist, že můj Pán má své důvody," řekl Severus, aniž by se mu podíval do očí. Pocítil lehký dotek ve své mysli a neudělal nic, aby se mu ubránil. Naopak napřímil hlavu a jejich oči se setkaly. Vědomí Pána Zla do něj vstoupilo v podobě hada. Cítil jeho chladné hladké kličky plazit se sklepením jeho mysli.
Byly tam tisíce chodeb, chladných, temných a nepřívětivých - většina byla zakončena dveřmi, které vyvedou narušitele mimo jeho mysl. Ostatní prostě slepě končily nebo mířily pořád dál a dál. Některé vedly do skladů surovin pro výrobu lektvarů nebo hotových nápojů. Jiné místnosti byly prázdné. Pouze jedna cesta vedla do hlubin jeho mysli a byla to předlouhá cesta s chodbami, které se dvakrát vracely zpět, a s tolika rozcestími, že by to každý vzdal.
Severus samozřejmě nebyl tak hloupý, aby způsobil Pánu Zla jakékoli rozčarování. Jakmile on vstoupil do jeho hlavy, Severusova mysl změnila tvar a podobala se teď naprosto přesně podzemním chodbám Bradavic. Pán Zla, jako bývalý Zmijozel, se ve sklepení perfektně vyznal. Severus předstíral zklamání. Pán Zla se zastavil v několika místnostech.
V jedné si se zájmem prohlédl řadu neoznačených lektvarů a vystrčeným jazykem okusil výpary Esence euforie. V další místnosti jeho mysl nabyla lidské podoby a pozorně si prošel police s přísadami do lektvarů. Zvedl skleněnou dózu kořene kopretin a pustil ji na zem - Pán Zla nebyl neobratný, ale nečekané gesto nejlépe prověří něčí obranu. Když se dóza roztříštila o kamennou podlahu, Severus se zachvěl s vědomím, že Pán Zla si toho všimne.
Spokojený Pán Zla pokračoval do pracovny, do níž se Severus přestěhoval teprve před pár dny, když mu ji uvolnil odcházející profesor Křiklan. Tehdy přeměnil jádro svojí mysli, aby odráželo jeho pracovnu namísto zmijozelské společenské místnosti - pro jistotu; ti, co by se mohli pokusit vlámat do jeho mysli, nebudou důvěrně znát pracovnu hlavy Zmijozelské koleje, ale mohou znát celkem spolehlivě zmijozelskou společenskou místnost.
Stěny tu byly lemovány policemi s lahvičkami lektvarů, z nichž každá obsahovala myšlenku, vzpomínku nebo emoci. Pán Zla zvedl malou lahvičku s pylem lilie a otevřel ji. Vynořila se vzpomínka na Severuse a Lily pádlující po malé zarostlé říčce.
Pán Zla se zájmem přihlížel a pak lahvičku položil zpět a zvedl srolovanou zelenou hadí kůži. Ozval se hlas kouzelného klobouku a kamennou místností se rozlehl jeho výkřik "Zmijozel!". Poté náhodně vybral další předmět - tentokrát zkumavku s označením "Veritasérum". Po jejím otevření slyšel Severus své sedmnáctileté já slibovat věrnost Pánu Zla. Ten teď s úsměvem přešel ke stříbrnému kotlíku, který syčel v koutě.
Pán Zla pohlédl lehce pobaveně na špinavý hadr vedle kotlíku. "Leštíš své kotlíky i tady, Severusi?" Severus neodpověděl, protože v tu chvíli vůbec nedůvěřoval svému hlasu.
Pán Zla ponořil ruku do kotlíku - jenž obsahoval směs Severusových myšlenek - a Severus zaslechl útržky vlastního hlasu; ...neumyl si ruce...lektvar je teď k ničemu….tak snadno nalezl mou pracovnu?...potřeba líp zabezpečit….příliš mocný… Můj pán…. Pán Zla se zdál být spokojen, když se vynořil z jeho mysli.
Severus klesl na kolena s očima upřenýma k zemi. Jeho mysl už se stihla přetvořit zpět do podoby bludiště, kterým obvykle bývala. Svou kouzelnou mocí již čistil povrchy a podlahy, kterých se Pán Zla dotkl. Vzpomínky, jež byly narušeny, už se samy dávaly do pořádku a vracely se na správné místo.
A on uspěl; Pán Zla sice shodil tu dózu s kořenem kopretiny - ve skutečnosti to však byl jen produkt jeho představivosti - zato drcená čmeláčí žihadla jen o jedinou poličku výš už něco obsahovala, a sice zpomínky na skutečné důvody, proč se přidal na stranu Brumbála a zůstal bez úhony. Stejně tak zůstaly bez povšimnutí granule mudlovského jedu na krysy - vzpomínky na varování, které dal Potterovi o Pettigrewovi v jejich sedmém ročníku.
V jiné místnosti obsahoval balíček ostnů kaktusu vzpomínky na jeho matku - která byla sama jako kaktus, nepříliš hezká, ale odolná, praktická a kousavá - i ty zůstaly nevinně ležet v zásuvce jen pár centimetrů od Esence euforie, na kterou se Pán Zla díval, jsouc obklopeny dalšími falešnými přísadami a lektvary. Špinavý hadr na leštění kotlíků, na nějž se Pán Zla ptal, byl další vzpomínkou na jeho rozhovor s Kouzelným Kloboukem, během kterého ho vroucně prosil, aby mohl jít do Nebelvíru za Lily.
A ještě líp, lektvar v kotlíku, který obsahoval jeho myšlenky, fungoval jako olej a voda - tvořil dvě různé vrstvy a Pán Zla neměl nejmenší podezření, když smočil svoji ruku pouze v horní vrstvě vzpomínek. Severuse jímala závrať, ale střežil se následně dát najevo své uspokojení; schoval tuhle svoji vzpomínku do malé lahvičky s čirou tekutinou - čistým alkoholem - který občas používal v léčivých lektvarech a který vypadal jako obyčejná voda. Ačkoli se po něm cítil dobře, příliš velká dávka by ho jistě stála život.
"Vstaň, Severusi," řekl Pán Zla.
Severus si stoupl. "Můj Pane," řekl s úklonou hlavy. "Našel jste, co jste hledal?"
Stále vypadal potěšeně - Severus věděl, že je spokojený, že jeho vzpomínky na to, jak se stal Smrtijedem, byly umístěny do lahvičky s nápisem Veritasérum. Samozřejmě to nebylo skutečné Veritasérum. Byla to jen voda - nezbytná k přežití, ale nic víc - vypadala stejně a neměla žádný zápach, kterého by si lidský čich všiml, takže ani Pán Zla nic nepozná. "Ano, našel."
"Jsem rád, že jsem mohl posloužit, Můj Pane."
"Je v tom víc."
"Víc, můj Pane?"
"Jde o tvou... slabost pro tu … Potterovic mudlovskou šmejdku."
"Byla to kamarádka, když jsme byli děti," řekl Severus opatrně. "Nic dalšího."
"Lžeš, Severusi. Viděl jsem tvé vzpomínky." Severus potlačil touhu se ušklíbnout. Jeho nejdůležitější vzpomínky na Lily byly ty nejpečlivěji střežené, uložené na nejnepravděpodobnějších místech; v dóze s okvětními lístky květiny, kterou Lily vyděsila svoji sestru v den, kdy spolu poprvé promluvili, v lektvaru stejně tyrkysové barvy, jakou měly její oči, v dóze se sušeným vřesem, protože se podobně jmenovala její matka za svobodna, v krabici s kořenem hlohu, protože pod ním seděl po skončení jeho zkoušky z Obrany proti černé magii… Pán Zla nikdy neviděl byť jen jedinou z těchto vzpomínek.
"Odpusť mi, můj Pane, mám malé nadání k Nitrobraně, pročež rozumím, jak je zbytečné snažit se oklamat někoho, kdo je nekonečně nadanější než já."
Zdálo se, že nad tím Pán Zla chvíli uvažuje. "Přesto, Severusi," řekl nakonec, "její smrt tě zarmoutí."
"Není….možné….ji ušetřit?"
"Dala jasně najevo, že její oddanost patří Brumbálovi," zopakoval Pán Zla a pečlivě Severuse pozoroval. Severus mlčky přikývl. Pohyboval se teď na tenkém ledě a oba si toho byli vědomi. "Zemře příští týden. Nalož s tím, jak umíš. Jdi a pošli za mnou Luciuse."
"Ano, můj Pane." Severus se uklonil a vyklouzl z pokoje. "Luciusi," řekl a pokynul na něj. Lucius ho minul, jeho bledá tvář zcela nečitelná.
Nalož s tím, jak umíš… Severus si v hlavě zopakoval jeho slova. On to ví. Ví nebo tuší. Je to zkouška. Lily určitě zemře, pokud on něco neudělá a pokud udělá, zemře on. Tady je každá rada drahá, pomyslel si Severus hořce.
"Špatné zprávy?"
Ne zas tolik… V Severusově hlavě už se rodil plán. Co kdybychom to Lily i já dokázali přežít?
"Seve? Bylo to zlé?" Když se k nim přidal Regulus Black během svého sedmého ročníku - pro Severuse to byl šok, protože mladšího Blacka vnímal vždycky jen jako někoho, kdo stojí opodál - stali se z nich svého druhu přátelé - nazdory Severusově nenávisti k jeho bratrovi.
"Dost zlé," odpověděl.
Regulus ho dohonil a kráčel vedle něj. "Co se stalo?"
Severus věděl, že Regulus - navzdory tomu, že stojí každý na jiné straně v téhle válce - by nesnesl ublížit Blackovi nebo jeho přátelům. Stejně tak si byl jistý, že pokud je někdo může varovat, aniž by všechno prozradil, je to právě Regulus.
"Další plánovaná vražda," řekl Severus a snažil se znít znuděně.
"Kdo tentokrát?" zeptal se Regulus a jeho ramena ztuhla.
"Potter a Lily," řekl Severus. "A jejich syn."
"Proč prostě neřekneš Potterovi?" zeptal se Regulus zmateně. "Jsou svoji."
Na což se snažím vší silou zapomenout. Regulus si to samozřejmě živě pamatuje, protože ho Potter pozval. "Ach, ano."
"Kdy?"
"Kdy co?"
"Kdy je naplánovaný ten útok?" zeptal se Regulus a jeho šedé oči byly podivně lesklé.
"Za týden touto dobou. Pe- plánuje-" řekl Severus klidně, "to udělat tak, aby bylo jisté, že budou na místě." Z naprosto stejného důvodu - aby to vůbec fungovalo - Severus nesměl prozradit Pettigrewa; Regulus měl sklony k odvaze - Severus se domníval, že je to vedlejší efekt vyrůstání u Blacků - a kdyby Blacka varoval, Pán Zla by ho zabil. Dokud byl Regulus jeho přítel stejně jako Lily, neudělá to -
"To by stačilo," řekl Severus, aby potlačil vzpomínky, které se mu vkrádaly do mysli. Mávnutím jeho ruky zmizela tmavá chodba spolu s Regulusem. "Vzbuď se," přikázal sám sobě.
Severus otevřel oči poté, co se mu opět, už popáté od doby, kdy potkal Pettigrewa, zdálo o válce. Dávalo smysl, že když uviděl muže, který zradil Lily, přistihl se Severus při vzpomínkách, jak on sám zradil Pána Zla ve snaze ji zachránit. To ale zdaleka neznamená, že je s tím spokojený.
Bylo těžké se vyrovnat se vzpomínkami na válku i v lepších časech, zvlášť když vzpomínky přicházely bez pozvání. Tahle aspoň končila ještě celkem dobře; Severus šel tehdy navštívit Draca - kterému v noci při útoku byly pouhé dva měsíce - a Hydruse, kterému bylo jen o deset měsíců víc.
Nejenže se viděl se svým kmotřencem a Hydrusem, ale byl také v přítomnosti Luciuse a nemohl tak být obviňován, že snad jeho vinou plán selhal. Později se Severus dozvěděl, že Regulus vyvolal hádku s Blackem a tím zatáhl Pottera, Lily, Potterovic syna a dokonce i Lupina do Blackova bytu, mimo veškeré nebezpečí. Důvěra Pána Zla v Severuse byla obnovena, čímž získal větší volnost a s touto volností sloužil o to víc Řádu.
Pozdější vzpomínky už ale nebyly tak veselé; o týden později Regulus zemřel - Severus se nikdy nedozvěděl jak a domníval se, že to neví ani sám Pán Zla; kouzlo z Regulova znamení zla mu o tom dalo vědět - a Severus musel tuhle smutnou zprávu přinést Walburze Blackové a nejmíň hodinu snášet její zoufalství.
To vyvolalo další vzpomínky; jejich domácí skřítek byl silně rozrušený, když vyslechl Severuse, jak mluví o smrti jeho pána. I teď jako by Severus přesně slyšel jeho skřehotavé naříkání a jako by před sebou viděl jeho krvavé oči…
Vyprázdnil svoji mysl Nitrobranou, soustředil se na šedý kámen zdí svého myšlenkového podzemního labyrintu, ale vzpomínky tam stále byly, jen skryté. Povzdechl si a otočil se na druhou stranu ve snaze usnout navzdory silnému podezření, že jde o naprosto marnou snahu.