Bucky ho políbil a jeho rty byly měkké a hebké a opatrné, jeho prsty horké na Stevově tváři a vzadu za jeho krkem, jeho dech vlhký proti Stevově kůži, a Steve prakticky nespal od chvíle, kdy se to stalo, jeho myšlenky příliš roztěkané na to, aby dokázal na chvilku vypnout, a nedokáže myslet na nic jiného. Bucky ho políbil a Steve neměl nikdy ani tušení, že by vůbec existovala taková možnost. Ne s Buckym, který se o něj staral, když byl Steve příliš nemocný, a který spával v posteli hned vedle něj, paži kolem Stevova pasu.

Miluješ ji? Zeptal se ho Bucky v Londýně, jeho hlas tichý, a Steve netušil, jak bolestivé pro něj muselo být, když mu Steve řekl, že ano, samozřejmě, že Peggy miluje. Chtěl by si ji vzít. Jak by ji mohl nemilovat?

A Bucky se na něj jenom usmál a přitiskl se k němu, když se uložili ke spánku a Steve neměl tušení. Jak mohl netušit –

„Steve?" Peggy se natáhne přes postel a zlehka se dotkne jeho ramene. Mírně se mračí, jako by si o něj dělala starosti, a Steve na okamžik uhne pohledem, protože jí nechce přidělávat starosti. Peggy má starostí až nad hlavu, celé to zakládání úplně nové bezpečnostní agentury a Howard, se kterým je nucena trávit mnohem víc času, než kolik by s ním kdy chtěl trávit Steve, a tou mladou herečkou Angie, se kterou se v poslední době tak spřátelila. Ne že by zrovna Angie někomu přidělávala nějaké starosti, její nekonečný optimismus nakažlivý a osvěžující, když se s ní Steve setkal, a Steve je upřímně rád, že si Peggy našla přítelkyni, jako je ona.

Jenže Angie tam pro Peggy je a Bucky pro něj ne (což by nemělo být tak hrozné, protože Steve vydržel bez Buckyho celé měsíce, když Buckyho poslali do Evropy, ale popravdě je to skoro horší než tehdy). Neviděl Buckyho už celé týdny, už od toho večera.

„Steve, jsi v pořádku?" zeptá se ho Peggy a pevněji sevře prsty na jeho rameni. Její sevření je překvapivě silné, na někoho tak drobného, ale Steve ví, že je v Peggy mnohem víc síly, než na kolik vypadá. Pořád si pamatuje, jak se jí podařilo složit Hodge k zemi jedinou ranou, protože byl nezdvořilý. „Vypadáš unaveně. Nemůžeš spát?"

Steve si povzdychne a pečlivě se vyhne její otázce. „Můžu se tě na něco zeptat?" zeptá se tlumeně místo odpovědi, a pomalu se obrátí na bok, aby na ni lépe viděl.

Peggy se měkce usměje a zvědavě zvedne obočí. Pořád starostlivá, ale o něco klidnější, protože Steve konečně něco řekl. Steve si uvědomí, že toho poslední dobou příliš nenamluvil. Samozřejmě, že si o něj dělá starosti.

„Jistě." Peggy ani nezaváhá, než mu odpoví. Nepřestává se na něj vyčkávavě dívat, a Steve se kousne do rtu, protože si najednou není jistý, co by měl říct. Jak se člověk může zeptat na něco takového? Steve dlouze vydechne a ramena mu klesnou únavou. Nikdy nebyl ten typ, který by měl potřebu mít před někým tajemství. Ovšem, nikdy předtím opravdu neměl lidi, před kterými by mohl mít nějaká tajemství. Měl jen Buckyho a Bucky byl… Steve před ním nikdy nemusel nic tajit, Bucky byl vždycky chápavý, vždycky ochotný ho podpořit nebo si ho jenom poslechnout a přinejhorším protočit oči nad jeho idiotským chováním, když se jednalo o něco, co by Stevovi mohlo přivodit úraz.

S Buckym mohl vždycky mluvit o čemkoli, přitisknutý k jeho boku na úzkém požárním schodišti, když bylo v New Yorku příliš dusno na to, aby zůstávali vevnitř.

Steve neví, jak se zeptat na něco tak osobního, dokonce ani Peggy.

„Políbila jsi někdy ženu?" dostane ze sebe a nespustí z ní pohled, jednu ruku sevřenou v prostěradle. Prsty zarývá do bílé látky, tak pevně, že to bolí, ale on má pocit, že kdyby toho nechal, jednoduše by se zvedl a utekl.

Peggy zamrká. „Prosím?"

Steve zrudne, jeho tvář horká. Uhne pohledem. Pomalu se otočí zpátky na záda a zahledí se do stropu, aby se jí nemusel dívat do obličeje, až Peggy pochopí, proč se jí ptá na něco takového. „Jen jsem nad něčím přemýšlel. Promiň. Hloupá otázka. Zapomeň na to."

Peggy pár okamžiků neřekne ani slovo. „Nemyslím si, že je to špatné," prohlásí potom. Její hlas je jemný a Steve se na ni bezděky podívá. Pořád na zádech, jen otočí hlavu na polštáři tak, aby na ni viděl.

Peggy vypadá smrtelně vážně. „Vím, že by se mnou většina lidí nesouhlasila, ale nemyslím si, že je to špatné," řekne s jistotou.

Steve se trochu zamračí, ale je to Bucky a Bucky by nikdy neudělal něco, co by bylo doopravdy špatné. Bucky je lepší, než si sám myslí, a byl tak opatrný, když Steva políbil, tak smutný, když ho od sebe odstrčil a poslal ho domů. Bucky mu nikdy ani nechtěl říct, že je do něj zamilovaný, nejspíš by mu to nikdy ani neřekl, kdyby na něj Steve tak neuhodil. Bucky chtěl jenom žít v klidu.

„Ne, samozřejmě, že ne," souhlasí Steve okamžitě.

Peggy na něj nekonečně dlouho jenom zírá. Pak pokrčí rameny. „Není to nic, co by mě osobně lákalo, takže ne. Nikdy jsem nepolíbila ženu." Ruka jí sklouzne z jeho ramene kousek níž, prsty volně obemkne kolem jeho paže. Zní skoro omluvně, jako by jí bylo líto, že mu nemůže pomoci. Přisune se k němu o kousek blíž. „Proč se ptáš? Políbil jsi ty nějakého muže?"

Každé její slovo je vážné a bez náznaku smíchu, a Steve z ní nespustí pohled. Zavrtí hlavou. „Ne. Někdo…" Na okamžik zaváhá a najednou si není jistý, jestli to vůbec může říct, „někdo políbil mě."

Peggy pootevře rty. „Oh," vydechne měkce a Steve očekává, že se ho zeptá, o koho šlo. Bude to chtít vědět, nebo ne? Bude chtít, aby se mu Steve začal vyhýbat, bude chtít vědět, jestli to pro Steva něco znamenalo –

Ale Peggy se nezeptá, kdo to byl nebo jestli toho muže zná nebo jestli ho Steve odmítl, a Steve je rád, protože jak by jí mohl vysvětlit, že to byl Bucky, po všech těch letech? Jak by jí mohl zopakovat to, co mu Bucky řekl, že je do něj zamilovaný (nejspíš byl už dlouho a Steve si toho jenom nevšiml)? Jak by jí mohl říct, že se bojí, že Buckymu svým chováním ublížil, i když nevědomky, a že vlastně ani nedostal možnost opravdu ho odmítnout, protože Bucky byl rychlejší, Bucky ho políbil, a pak, než se Steve pořádně vzpamatoval, zase se od něj odtáhl, prsty zaryté do jeho ramen?

Steve si není jistý, jak jí říct cokoli z toho.

„Jaké to bylo?" zeptá se ho Peggy.

Je to otázka, kterou Steve nečeká, a jednou nebo dvakrát jenom naprázdno otevře pusu. Trochu se zamračí. Jaké to vlastně bylo? Napadne ho a najednou si překvapeně uvědomí, že nad tím vlastně vůbec nepřemýšlel. „Já…" zamumlá zmateně a pak se odmlčí, zamyslí se. A pravda je, že nad tím přemýšlel, samozřejmě, přemýšlel nad tím, co to pro ně bude znamenat, jestli se mu Bucky začne vyhýbat ještě víc než dosud, když už Steve ví ten pravý důvod toho, že se Bucky tak najednou ztratil z jeho života. Přemýšlel nad tím, jak se Bucky musel trápit, jaký je asi doopravdy jeho život, jestli někdy měl někoho, komu by na něm záleželo, a jen o něm Stevovi neřekl. Jestli měl někdy někoho, před kým se nemusel schovávat.

Nedostal se k tomu, jaký byl ten polibek pro něj, uvědomí si a pokusí se soustředit. Buckyho chuť na jeho ústech, jeho hebké rty, strniště, které ho zlehka poškrábalo na tvářích, když se k němu Bucky přitiskl. „Nevím," zamumlá a snaží se vzpomenout si na cokoli, co cítil, kromě překvapení. Nebylo to špatné, to ví. Bylo to… trochu jiné, než je zvyklý, Buckyho tváře hrubší než Peggyiny, jeho dotek mnohem méně jistý, rty beze stopy po rtěnce. „Nebylo to zase o tolik jiné," řekne nakonec upřímně a kdyby neležel v posteli, pokrčil by rameny. „Byl to prostě jenom polibek."

Byl to jen krátký dotek rtů a možná kdyby Steve nebyl tak překvapený, kdyby neztuhl pod Buckyho dlaněmi, mohl trochu pootevřít rty a třeba by to pak bylo jiné, třeba by mu vadilo, že je Bucky muž – že ho líbá muž – kdyby to bylo víc, kdyby to bylo důvěrnější než jen ten krátký, jemný dotek. Třeba by pak Steve mohl prohlásit, že mu to vadilo, že nechápe, co na tom kdo může vidět.

Ale takhle nemůže. Bucky ho políbil a svět se nezhroutil. Možná se jen… malinko změnil. Jiný úhel pohledu. Změna perspektivy.

Steve je pořád ještě umělec, zřejmě.

(Trochu provinile se pokusí nemyslet na ten tucet portrétů Buckyho, které se mu podařilo za posledních pár dní dokončit, přestože všechny ostatní kresby – Peggy a Commandos a Buckyho rodina a náhodní lidé, které potkává na ulici – zůstávají žalostně nedokonalé a nedokončené.)

„Tak jo," zamumlá Peggy po několika nekonečných vteřinách ticha a přisune se k němu, jednu paži kolem jeho pasu, obličej zabořený do jeho hrudníku, jak se uloží ke spánku po jeho boku.

xXx

„Bucky se omlouvá, že nemohl přijít, na poslední chvíli mu dali nějakou směnu navíc," oznámí Becca klidným hlasem a neurčitě mávne rukou směrem k Buckyho volnému místu u stolu.

Steve pootevře rty, ale neřekne ani slovo, sotva se dokáže podívat na Winnie a její zklamaný výraz. Říká si, jak je to dlouho, co vlastně Winnie s Georgem viděli svého syna, jestli je Bucky navštěvuje, když si je jistý, že u nich nebude Steve.

„Vážně?" zeptá se Peggy a Steve se na ni automaticky podívá, ale Peggy mu nevěnuje pozornost, pohled upřený na Beccu, jako by očekávala, že toho Becca řekne víc, že jí prozradí každé svoje a Buckyho tajemství, což je samozřejmě nesmysl. Becca by Buckyho nikdy takhle neprozradila. „Neviděla jsem ho už pár týdnů."

Becca pokrčí rameny. „Omluvila bych se za něj, ale je dospělý," prohlásí Becca v odpověď a usměje se na ni, jako by o nic nešlo. Skoro jako by byla na Buckyho ve skutečnosti trochu naštvaná za to, jak se vyhýbá všem těm návštěvám, na které je zvaný, a vůbec ji nenapadlo, že se ji Peggy snaží jen vyprovokovat k tomu, aby toho řekla víc, jako by ji ani nenapadlo, že by toho Peggy mohla vědět trochu víc.

Jako by počítala s tím, že jí Steve neprozradil víc, než musel.

Steve uhne pohledem.

„Musíš ho od nás pozdravovat," ozve se Winnie a Becca okamžitě přikývne na souhlas. „Neměl by to s tou prací tolik přehánět."

„S prací," zamumlá George tlumeně a nečekaně si odfrkne pobavením. „Jenom jestli opravdu tráví tolik času v práci a není v tom nějaké děvče." Široce se usměje, jak čeká na souhlas ostatních, protože samozřejmě, Bucky měl kolem sebe vždycky spoustu děvčat a je zpátky v Brooklynu už měsíce. Není zvláštní myslet si, že stačil na někoho narazit, nebo ano? Na někoho, kvůli komu by nějakou dobu mohl zanedbávat svoje pravidelné návštěvy u zbytku svojí rodiny.

Becca neodpoví, a Steve jen pokrčí rameny a donutí se vydat ze sebe nějaký tichý, souhlasný zvuk, snad dost neurčitý na to, aby se ho nikdo nevyptával, a Peggy se na něj trochu zmateně podívá, její pohled intenzivní a zkoumavý. Zamyšleně se zamračí a Steve si musí připomínat, že Peggy neumí číst myšlenky, i když to tak občas vypadá.

Ne, neumí číst myšlenky. Peggy by se na něj nejspíš ani nepodívala, kdyby mu uměla číst myšlenky, kdyby měla tušení, jak často se Steve v myšlenkách vrací k tomu večeru v Buckyho bytě. K jeho slovům. K tomu, jak mu Bucky položil ruku zezadu na krk, aby si ho k sobě mohl přitáhnout.

Steve nad tím nikdy nepřemýšlel, ne předtím. Vždycky ho zajímala děvčata, přestože on jim zajímavý nikdy nepřipadal, dokud se neobjevila Peggy. Nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli by to bylo jiné, kdyby šlo o muže, nikdy nevěděl, že by pro něj mohla taková možnost vůbec existovat.

Teď, když to ví, když ví, že je do něj Bucky zamilovaný, a možná byl celou tu dobu, se Steve nedokáže ubránit myšlence na to, jaké by to asi bylo. Kdyby pootevřel rty a ten polibek Buckymu oplatil. Kdyby mu zaryl prsty do ramen a přitáhl si ho k sobě blíž, kdyby Buckyho nechal, aby ho přitiskl ke stěně, aby se mu dostal prsty pod košili, kdyby se Bucky neodtáhl a místo toho mu rozepl všechny knoflíky a přitiskl mu rty na krk nebo na klíční kost. Jak by asi chutnala Buckyho kůže, kdyby Steve udělal to samé. O kolik jiné by to s ním mohlo být, kdyby ho Bucky postrčil k posteli a přitiskl k matraci, aby si s ním mohl dělat, co bude chtít?

Nebo možná ne, možná by byl Bucky jemný a opatrný a chápavý, protože Bucky byl vždycky opatrný, když šlo o Steva. Možná by se ho celou věčnost jenom dotýkal a Steve by si musel sám říct, že chce víc (a co vlastně, proboha, co by vlastně mohl chtít?)? Možná by byl Bucky hravý a možná by byl zvědavý a možná by byl nedočkavý a vzal by ho do ruky dřív, než by se Steve stačil vzpamatovat.

Steve polkne a někde nízko v podbřišku se mu rozlije horko. Zrudne.

Jedna věc je přemýšlet o něčem takovém doma, uprostřed noci – a i to je špatné, když vedle něj spí jeho žena. Ale přemýšlet o Buckym, přemýšlet o něm takhle, zatímco je na návštěvě u jeho rodičů? Steve musí být ten nejhorší člověk na celém světě. Je šťastně ženatý, sakra. Miluje Peggy. Neměl by přemýšlet –

Neměl by nad něčím takovým přemýšlet, jenže přemýšlí a nemůže přestat.

„Bucky je smutný," řekne mu Becca tiše, když se společně nabídnou, že umyjí nádobí od večeře, a ocitnou se na chvíli sami, Peggy a zbývající Barnesovi v obývacím pokoji, mimo doslech, pokud budou mluvit tiše.

Stevovi se skoro zastaví srdce, přestože čekal… vlastně neví, co čekal. „Viděla jsi ho?" zeptá se jí. Ruce se mu roztřesou tak, že skoro upustí talíř, který právě utírá. „Řekl ti –" Polkne konec věty, protože to jednoduše nedokáže říct nahlas. Řekl ti to, co řekl mně? Řekl ti, že mi vyznal lásku a potom mě poslal pryč a že jsme se od té doby neviděli?

Becca se na něj dlouze zadívá, zkoumavě, a ať už v jeho obličeji vidí cokoli, povzdychne si. „Upřímně, myslela jsem si, že ti to nikdy ani neřekne. Bucky je odvážný, když má jít do války, ale už ne tolik, když má někomu říct, jak se cítí."

Steve se několikrát nadechne a zase vydechne, aby se uklidnil. Pomalu přikývne, ne na souhlas, ale aby jí dal najevo, že poslouchá. Pohledem střelí ke dveřím obývacího pokoje. Ostatní pořád mluví, dost hlasití na to, aby se jejich vlastní tlumený rozhovor v tom hluku ztratil. Utopil.

„Věděla jsi o tom celou dobu, že ano?" zeptá se Steve a Becca si odfrkne. Pohledem se vrátí k hromádce talířů a příborů, jemně vezme misku a ponoří ji do horké vody, aby se na něj nemusela dívat.

„Opravdu nechápu, jak sis toho mohl nevšimnout," oznámí, její slova přímá. Ani se na něj nepodívá, aby mohla zhodnotit jeho reakci, jako by to nepotřebovala. Becca nemá strach, že by jejího bratra nenáviděl, když to teď ví, nemá ani strach z toho, že by se prořekl před jejich rodiči. Zná Steva odjakživa a dobře ví, že je Steve možná idiot, ale nikdy by Buckymu záměrně neublížil. Ne Buckymu. „Bucky tě miluje snad celý život. Jak slepý musíš být, aby sis něčeho takového nevšiml?"

Steve sklopí oči k podlaze. Bucky tě miluje snad celý život, zopakuje si po ní v duchu. Jak slepý jsi musel být?

„Asi hodně," zamumlá trochu nepřítomně a znovu si vzpomene na ten výraz v Buckyho tváři, na to, jak horký byl jeho dech proti Stevově kůži, na to, jak zničený Bucky vždycky býval, když měl Steve dalšího monokla, jak se na něj usmíval, když měl Steve z něčeho radost. Celý život. „Asi jsem byl úplně slepý."