11. Přizvání k Seslaným

Vystoupili před rozlehlým domem. Jeho stěny pokrývaly lesklé dlaždice a silná tvrzená skla. Dveře se před nimi otevřely ještě dřív, než bylo u obyčejných jezdících dveří zvykem. Antonín se podezřívavě rozhlížel kolem sebe. Než vůbec vstoupili do budovy, stihl si všimnout pěti kamer a to jistě neodhalil všechny. Lomcovala s ním zlost. Ne snad kvůli tomu, že byli neustále pod drobnohledem Rafaela, to byl jen vrchol jeho hněvu. Pokud byla i Klára vyslaná k nalezení Františka, pak jeho pouť neměla smysl. A nebo to snad byla soutěž? Byli i ostatní vyslaní Rafaelem, aby získali Františka? Ostražitě si je prohlédl.

Eli se držel s Wilgefortis a o něčem tiše ale důrazně hovořili, nijak si nevšímali Františka a spíše se od něho drželi dál. Ti jistě neměli stejný úkol jako on s Klárou. Nebo ji snad Rafael požádal, když už ztratil s Antonínem veškerou trpělivost?

Dostali se do vstupní haly. Antonínovi spoluvězni zůstali stát s očima dokořán. Obdivovali neskutečnou rozlohu a vzdušnost celého prostoru. Zevnitř se budova zdála ještě větší než zvenčí. Františkovu šelmu nejvíc zaujal rostlý strom uprostřed místnosti. Přece jen to byl pořád pes. Čichal k němu, obcházel ho, až se nakonec rozhodl si dřevinu označkovat. Pes se však před samotným aktem zastavil a zavětřil.

„Rád vás všechny vítám v sídle Seslaných. Už jsem se vás nemohl dočkat," promluvil vysoký muž s milým úsměvem. Antonín ten hlas okamžitě poznal. Byl to Rafael. Za ním stál další ještě vyšší muž s nepřístupným pohledem a zkříženými pažemi. „To nemyslíš vážně," promluvil a nespustil ani jednoho návštěvníka z dohledu.

„To je můj bratr Michael. Já jsem Rafael," představil je příjemnější ze dvou bratrů. „Pozval jsem si vás, protože všichni máte neobyčejné talenty, kterými byste mohli chránit utlačované tohoto světa. Tedy, pokud budete chtít."

„To z nás chcete udělat Seslané?" zeptal se Eli, aby měl o věci jasno.

„Ano," přitakal Rafael. Michael si s trochu hrubým zacházením vzal Rafaela stranou: „Jak tě taková nehoráznost vůbec mohla napadnout?! Co to má být?! Teď do našich řad přijímáme zločince?"

„Nejsou to vyloženě zločinci," bránil je Rafael.

„Oho. Tak se na ně podívej se mnou." Michael s Rafaelem se teď oba otočili stejným směrem, Michael začal ukazovat: „ozbrojená loupež, prchlivá povaha, bývalý voják, potom ekoterorista, teď dělá, kdo ví co, nejspíš je z něj vegan, Klára je jediná volba, která se ti povedla." Michael musel přiznat pravdu ohledně Kláry, ale jak by zbytek těch vyvrhelů mohl být ve stejném týmu jako jeho Terezička. Tu dívku by zničili. To nemohl dopustit. Za své zaměstnance nesl veškerou zodpovědnost, ať už si vedení předvádělo, co chtělo.

Eli s Wilgefortis byli nadšením bez sebe. „To je jako splněný sen," nadšeně si tleskli. Jejich život se během chvíle otočil o 180 stupňů. Nejdříve to začalo trestným činem, následovaným zatčením a teď se z nich brzy stanou členové Seslaných. Antonín se podíval na Františka. Ten stál tiše vedle Kláry a Lupy, náhle vypadal jako by na něm ležela veškerá tíže světa.

Antonín se otočil od jásajících jedinců a pomalu se vydal na odchod. Jeho úkol skončil, František se dostal k Seslaným, i když ne úplně jeho přičiněním. Mohl být rád, že ho Rafael dostal z vězení. Teď už se konečně vrátí domů.

„A co Antonín?" ozval se Rafaelův hlas. Dolehl s takovou silou k Antonínovi, že mu okamžitě přestaly sloužit nohy a nemohl se pohnout z místa.

„Kleptoman," označil ho Michael.

„Ale pokud dáš těmto lidem šanci, uvidíš, že nikdo z nich není takový, jakým jsi ho nazval," znovu se jich Rafael zastal. A vydali se společně za Antonínem. Ten se pod pohledem těch dvou obrů začal stahovat do sebe a jen bez hnutí čekal, až si ho zas přestanou všímat.

„Tak mi ukaž, že nejsi kleptoman," uhodil na něho Michael.

„Chtěl bych jít domů," místo toho promluvil Antonín k Rafaelovi. Najednou si připadal znovu jako školák. Nehledě na to, že byl nejmladší z celé skupiny. „Pokud to vážně chceš, nebudeme tě přemlouvat," přiznal Rafael a Michaelovi se viditelně ulevilo. „Ale jinak bychom tě rádi přivítali v týmu stejně jako ostatní. Máš velký potenciál."

„Spíš jeho kapsy," dobírala si ho Wilgefortis. Antonín si díky její poznámce uvědomil, že se nyní pozornost všech lidí v místnosti upírala přímo na něj. „Neboj se a ukaž nám svoje schopnosti," naléhal na něho Rafael. „Sáhni si do kapsy," Rafael nasadil neodbytný úsměv.

Antonín se zamračil. Už chtěl Rafaelovi říct, že takhle jeho schopnosti nefungují, když v tom v kapse ucítil nějaký předmět. Byl gumový a prazvláštně tvarovaný. Sám by rád věděl, co to měl v kapse. Se staženým obočím vytáhl ruku s cizím předmětem a halou se roznesl hlučný smích. Jakmile smích dozněl, o něco decentněji se zasmál i František, kterému Klára právě pošeptala, co se stalo. Byla to ta nejhorší napodobenina kuřete, kterou kdy mohl někdo vymodelovat z gumy, a přesto byla mezi zvířaty ve velké oblibě.

„Vidíš?" Rafael se obrátil k Michaelovi. „V žádném případě není možné, aby se dostal k Jiřímu do pokoje, vzal Albionovu hračku a vrátil se zpátky mezi nás bez toho, aby sis toho nevšiml."

Po schodech schovaných za živým stromem se roznesl dupot. Nováčci se podívali za zvukem. Na schodišti se objevil plavovlasý muž postavy antického atleta. „Neviděli jste náhodou-" Jiří ani nedořekl větu, když tu Michael vytrhl Antonínovi hračku z ruky a mrštil jí přímo na Jiřího hrudník, ten gumu chytil ještě ve vzduchu. „Děkuji," kývl směrem ke svému veliteli a vydal se bez dalšího slova za Albionem.

„Hm, měla bych začít cvičit," zaznělo od Wilgefortis, která nemohla spustit zrak z odcházejícího hrdiny.

„Zkontroluji to na kamerách," Michael se nedal jen tak lehce přesvědčit. Ostražitě se podíval po lidech, které si jeho bratr vybral pro rozšíření řad Seslaných. Celý sál ztichl a nikdo se nesnažil ani pohnout. Ticho se s každou další vteřinou mlčení stávalo neúnosnějším. Pak Michael promluvil: „Můžete tu zůstat, ale nemyslete si, že vám všechno projde. A osobně si s každým z vás promluvím." Ještě jednou se na ně výhružně podíval a odešel.