Ostendere me omnia, zopakoval v duchu Harry. Jeho vidění se zachvělo, objevil se záblesk barevného světla a pak další záchvěv, světlo zmizelo a opět viděl normálně.

"Tentokrát nebyl ten spratek ani trochu blízko", zaskřehotal Krátura. Poté, co začátkem měsíce pomohl Tichošlápkovi najít v domě Harryho, se skřítek vrátil ke své dřívější otevřené nenávisti, co se týkalo Tichošlápka, a k tiché toleranci jeho kmotřence.

Ochranná kouzla kolem domu na Grimmauldově náměstí teď byla tak posílená, že dokázali vystopovat každého, kdo dům opustil pomocí kouzel, a na Tichošlápkův příkaz byl Krátura schopen sledovat i každou jinou stopu.

Tichošlápek se ke starému skřítkovi choval vlídněji - i proto, že zas začal vařit a uklízet - a toleroval mu i jeho obsesi ohledně salonu v prvním patře.

"Ani trochu?" zeptal se zklamaně Harry.

"Vůbec," řekl natvrdo Krátura. "Pánova neschopnost je zjevně nakažlivá a Krátura jen doufá, že ji taky nechytí-"

"Já se snažím, jasné?" utnul ho Harry.

"Přemísťování je těžké," varoval ho Tichošlápek, když za ním Harry před pár týdny s tou myšlenkou přišel. "Ani někteří dospělí kouzelníci to nedokážou, ale na druhou stranu domácí skřítci se umí přemístit dřív než se naučí chodit."

Tichošlápek je teď pozoroval se silně falešným kyselým výrazem. Harry ho varoval, že je to jediná šance, aby Krátura souhlasil - musejí předstírat, že s tím Tichošlápek nesouhlasí a jen tak bude skřítek spolupracovat.

Ve skutečnosti si Tichošlápek myslel, že je to dobrý nápad, protože zatímco on byl omezen ochrannými kouzly, Krátura ne, a Tichošlápek doufal, že zvládne tuhle schopnost předat Harrymu. Tichošlápek se pokusil Kráturu přimět, aby naučil přímo jeho vidět ochranná kouzla a přemístit se skrz ně - aby to pak mohl sám naučit Harryho - ale výsledkem byla jen hlasitá hádka a několikadenní nepřátelství, dokud je Harry nedonutil s tím přestat - měl už zkrátka dost Tichošlápkovy špatné nálady a Kráturova věčného mumlání.

"Ten spratek si dovoluje plýtvat Kráturovým časem," mumlal skřítek. Harry se zamračil a pevně sevřel svoji hůlku - domácí skřítci nic takového nepotřebovali, ale kouzelníci ano - a znovu zašeptal známé zaklínadlo. Jestli má mít nějakou šanci přemísťovat se v domě na Grimmauldově náměstí, musí vidět ochranná kouzla. Domácí skřítci je podle Krátury vidí úplně přirozeně, ale lidé musejí použít zaklínadlo a Harrymu zabralo skoro týden, aby to správné našel.

Nakonec je nalezl v knize v Regulově pokoji s názvem Stopy a aury: Uzři kouzla kolem sebe. Podle Harryho to bylo velmi zajímavé čtení a žádné ze zaklínadel nevyžadovalo hůlku, jen soustředění a vrozenou kouzelnou moc. Nejspíš šlo právě o soustředění, co dělalo Harrymu problém.

"Zkus to říct nahlas," radil Tichošlápek.

"Podle knihy to mám říct v duchu," ohradil se Harry.

"Zkus to," řekl Tichošlápek trpělivě.

"Ostendere me omnia," řekl Harry a obrátil oči v sloup směrem ke svému kmotrovi. V tu chvíli zůstala jeho pusa dokořán. Celá místnost ožila a pulzovala barevným světlem a kouzly.

"Funguje to?" zeptal se Tichošlápek. Jak si Harry mohl všimnout, jeho kouzelná moc měla jasně červenou barvu a bez přestání vířila kolem něj jako rozbouřené moře. Objevovala se ve vlnách a zas ustupovala, aby se ukázala na jiném místě. Krátura byl světle zelený, tak bledý, že byl skoro bílý a Harryho napadlo, že je velmi křehký, ačkoli nedokázal vysvětlit proč. Skřítkova kouzelná moc se naopak skoro nehýbala, ale byla velmi koncentrovaná těsně kolem něj.

Harry sám byl rudý a zlatý jako shluk jisker podobných těm, které vyšly z konce jeho hůlky v den, kdy ji koupil. I stěny nabyly magických barev. Mohl pozorovat zelenočerné nitky kouzelné moci Oriona Blacka propletené s paprsky Tichošlápkovy červeně a tu a tam i rudozlaté nitky Harryho magie - pravděpodobně důsledek Fideliova zaklínadla. Ochranná kouzla se hýbala a pulzovala jako živá bytost. Konečně Harry porozuměl, jak to Krátura myslel, když říkal, že je magie živá, ale při samém Godrikovi nedokázal pochopit, jak má v těchto ochranných kouzlech najít skulinu. "Finite," řekl. Barvy vybledly a jejich tréninková místnost byla zpět ve své staré podobě. "To bylo skvělý," rozzářil se. "A promiň, že jsem ti tak odsekl." Tichošlápek se tomu usmál.

"To-" Ale co chtěl Tichošlápek říct, se Harry už nikdy nedozvěděl. Právě v ten moment se zvenčí ozvala hlasitá rána a na ulici se objevila postava v kapuci oděná celá v černém. Ten člověk odhalil hlavu a objevila se mužská tvář a černými vlasy po ramena - podobně jako měl Tichošlápek - a bledý obličej. Ostatní rysy nebylo možné příliš rozeznat, ale Tichošlápkovi klesla brada. "Ne," vydechl a přiskočil k oknu, aby se lépe podíval.

"Kdo je to?" chtěl vědět Harry a následoval svého kmotra k oknu.

Ten muž se podíval na dům číslo třináct, pak na číslo jedenáct a pak se otočil přímo k nim a hleděl na číslo dvanáct. Očividně byl schopen dům vidět, protože Fideliovo zaklínadlo je úplně neskrylo. Obvykle se užívalo spolu s dalšími zaklínadly, která už by schovala celou budovu, ale Tichošlápek mínil, že nechat zmizet celý dům by vypadalo podezřele, a Harry s ním v tomhle souhlasil.

Co Fideliovo zaklínadlo skutečně skryje, jsou Harry a Tichošlápek. Kdokoli by mohl přijít do domu číslo dvanáct, projít všechny místnosti a přesto by je nenašel, protože dokud budou Harry a Tichošlápek uvnitř domu, zaklínadlo utají jejich přítomnost. Tichošlápek řekl, že i sám Brumbál by s nimi mohl být ve stejné místnosti a nevěděl by o nich.

"Tohle," zavrčel Tichošlápek, "je Srabus."

Harry na něj upřeně hleděl. "Tohle je on? Co tady dělá?"

Tichošlápek hlasitě pískl. Po rozhovoru s prodavačkou v sovinci v Příčné ulici se snažil Hedviku vycvičit, aby dokázal, že psi jsou přece jen lepší společníci. Hedvika se naučila přiletět na zavolání, ale znechuceně přehlížela všechny další pokusy o výcvik. Osobně si Harry myslel, že není nutné, aby sova houkala na povel nebo honila svůj ocas. A Tichošlápkovi aspoň pár dní vydržel vítězná nálada.

O chvíli později sova vletěla do jejich výcvikového pokoje a usadila se na parapet. Tichošlápek si kouzlem přivolal psací potřeby z opačného konce místnosti a psal vzkaz, jehož obsah Harry zahlédl, když jej kmotr předával sově.

Co chceš? stálo na něm úpravným Tichošlápkovým písmem.

Harry už už otvíral pusu, aby se zeptal, jestli je dobrý nápad dát najevo jejich přítomnost - ale došlo mu, že na to už je asi pozdě. Srabus - jeho skutečné jméno bylo Snape, jak si Harry pamatoval - pozoroval dům číslo dvanáct s podivnou směsicí škodolibé radosti a nenávisti a zdálo se, jako by váhal, jestli jít nebo nejít dál. "Pošli i pero," navrh Harry.

Tichošlápek krátce přikývl a podal Hedvice pero. Harry otevřel okno a sova vyletěla ven přímo ke Snapeovi. Ten něco odepsal a poslal ji zpátky.

Tichošlápek otevřel složený pergamen a Harry si mohl ukroutit krk, aby mu neunikla pouhá dvojice slov. Promluvit si, naškrábal Snape skoro nečitelně.

Tak mluv, odepsal Tichošlápek.

Uvnitř.

Pojď tedy dál. Harry jasně cítil výzvu ukrytou za těmito slovy.

Mohu?

Zkus to.

Na poslední vzkaz Snape hleděl nejmíň minutu, než odepsal nazpět. Asi budu potřebovat doprovod.

"Co myslíš?" zeptal se Tichošlápek Harryho, aniž by spustil oči z muže na ulici.

"Ehm...já nevím - můžeme mu věřit?"

Tichošlápek se uchechtl, ale jeho výraz se změnil v zamyšlený. Pošli svoji hůlku po sově, napsal Tichošlápek na druhou stranu útržku pergamenu.

"Dovolíš mu vejít?" zeptal se Harry.

"Ví, kde jsme," řekl Tichošlápek, "ale není vázaný Fideliovým zaklínadlem, takže může říct komukoli, že jsme právě tady. Nikdo nebude schopný nás najít, ale nechci ani aby to zkoušeli. Když ho seznámíme s tajemstvím, bude jím vázán a nebude schopen ho prozradit."

"Aha." Harry vyhlédl zpět na ulici na Snapea, který právě zíral střídavě na pergamen a dům.

O chvíli později se Hedvika vrátila s dlouhou hůlkou z červeného dřeva. Zlom ji a zabiju tě holýma rukama, stálo na pergamenu.

"Červený dub," zamumlal Tichošlápek a odložil pergamen. "A nejspíš blána z dračího srdce."

"Jak to víš?"

Tichošlápek odfrkl a zastrčil ji do své kapsy. "Kolikrát jsme ji s Dvanácterákem ukradli a...povím ti o tom později. Náš...host….čeká." Harry a Tichošlápek přešli ke vchodovým dveřím. "Obscuro," řekl Tichošlápek klidně. Objevil se šátek a přikryl Snapeovy oči. Zdálo se, že to muže znepokojilo, ale nebránil se. Tichošlápek a Harry sestoupili po schodech, každý vzal Snapea za jednu paži a vedli ho po schodišti nahoru do domu. Dovedli ho do pracovny a Tichošlápek uzamkl dveře kouzlem a zatáhl závěsy.

Teprve potom mu sejmul šátek. Snapeovy chladné černé oči přelétly místnost, zastavily se u zamčených dveří a zatažených závěsů a pak konečně spočinuly na Tichošlápkovi s očividnou nenávistí. O chvíli později přelétly i k Harrymu. V tu chvíli muž vypadal, jako by dostal facku. Harry mu vzdorovitě opětoval pohled. Snapeovy oči se zaměřily na Harryho oči místo na celý obličej a vlasy a poté polkl a odvrátil zrak.

"Jak jsi nás našel?" zajímal se Tichošlápek.

"Měl jsem sen," odpověděl Snape krátce. Harry nemohl odtrhnout oči od mužova křivého nosu a mastných vlasů. Oboje bylo právě tak hrozné, jak to Tichošlápek vždycky popisoval.

"Zdálo se ti o tomhle domě?" zeptal se Tichošlápek ohromeně.

"Vlastně o tvém bratrovi." odvětil Snape. "To já jsem tenkrát oznámil jeho smrt tvojí matce. Věděl jsi to?" Tichošlápek vycenil zuby. "Očividně ne. Vzpomínám si na vašeho skřítka a tenhle dům. Jak jinak bys ošálil Hlídáček? Nejsi hloupý, Blacku, ale nejsi dost schopný, abys vytvořil ochranná kouzla tak silná, aby vyřadily ministerské sledovací kouzlo, ani nejsi tak zručný, aby ses obešel bez kouzel-"

"Dobře, ale jak jsi to věděl?"

"Otevřel jsi okno," zamumlal Snape.

"Ne, ptal jsem se-"

"Slyšel jsem dobře, Blacku," skočil mu Snape netrpělivě do řeči. "Slyším, chápeš? To je celkem užitečná dovednost-"

Tichošlápek zavrčel a přistoupil o krok blíž k druhému kouzelníkovi. "Dej mi záminku, Srabusi, a-"

"Měl jsem podezření, že bys mohl být tady," řekl Snape s jedovatým úsměvem. "Nic víc, dokud jsi neposlal svoji sovu. Mnohokrát jsem slyšel, že tenhle dům nesnášíš tak moc, že bys sem nikdy nevkročil." Jeho výraz potemněl. "Říkal jsem, že bys mohl být k tomuhle domu přitahován, i kdyby jen kvůli sousedům, ale Brumbál mě ujistil, že to tak není a že dům byl zkontrolován předtím, než jsi unesl toho chlapce-" Snapeovy oči zalétly k Harrymu. "-a je od té doby hlídán."

"Kvůli sousedům?" zeptal se Tichošlápek překvapeně.

"Určitě o tom víš," zavrčel Snape. Tichošlápek a Harry si vyměnili zvědavé pohledy. Snape si je oba prohlédl předtím, než překvapeně zvedl jedno obočí.

"Zajímavé. Zdá se, Blacku, že tvoje pozorovací schopnosti jsou tak uboze omezené, jako když jsme se potkali posledně-"

"Proč jsi přišel?" zeptal se Tichošlápek chladně. "Proč sám? Čekal bych, že přijdeš v doprovodu stovky Mozkomorů, Brumbála a celého Ministerstva."

"Nepokoušej mě," odsekl Snape a jeho oči žhnuly. "Není nic, po čem bych víc toužil, než předhodit tě Mozkomorům, Blacku."

"Tak proč jste to neudělal?" zeptal se Harry zatímco Tichošlápek tiše zuřil.

Snape se na něj zvědavě zadíval. "Dozvěděl jsem se pravdu."

"Ty?" ušklíbl se Tichošlápek.

"Já," odpověděl Snape výsměšně a ukázal svoje žluté zuby. "Nikdy bych tě netipoval na zrádce, Blacku-"

"Jsem dojat," řekl Tichošlápek tónem, který jednoznačně svědčil o opaku.

Snape ho probodl pohledem. "Na vraha ano, ale ne na zrádce. Zvlášť ne na zrádce Pottera. A pak se stalo, že jsem potkal jednoho našeho starého přítele ze školy, o kterém jsem věřil, že je po smrti."

"Petr," zasyčel Tichošlápek a jedna z lamp na zdi explodovala. "Kde? Kde byl?"

"Teď už může být kdekoli, to jsem si jistý," řekl Snape a pohlédl na lampu. "Je to už dva týdny."

"Reparo," zamumlal Harry. Lampa se sama opravila do původního stavu, ačkoli stínítko vypadalo jako mozaika a ne jako jednolité sklo. Snape na něho chvíli hleděl a pak se obrátil zpět k Tichošlápkovi.

"Takže sis dal dvě a dvě dohromady", řekl Tichošlápek. Přiblížil si kouzlem křeslo z rohu a klesl do něj. "Kdo další o něm ví?"

"Nikdo," řekl Snape.

"A to ti mám věřit?" zeptal se překvapeně Tichošlápek. "Po všem, co se mezi námi stalo ve škole, ti mám věřit, že nám prokazuješ laskavost, Srabusi?"

Snapeovy oči přelétly k Harrymu. "Věř si, čemu chceš," odpověděl krátce.

Tichošlápek chvíli bojoval sám se sebou a tu a tam zavrčel, než se se opatrně zeptal, "Proč?"

"Ze stejného důvodu, proč ty jsi nic neřekl," odvětil Snape. "Nemám žádný důkaz, je to jen mé a tvé tvrzení. Brumbál by mi možná uvěřil, snad dokonce i Lupin, ale to neznamená nic. Oni tě nemůžou očistit. Dokonce i kdyby Ministerstvo uvěřilo, že jsi nebyl Strážcem tajemství, stále by tě obviňovali ze všeho dalšího, co jsi provedl. Jestli máš nějakou naději na svobodu, musí si oni sami uvědomit, že se mýlí. Až sami přijdou s omluvou, budeš mít nějakou naději." Vypadal, jako by doufal, že ten den nikdy nenastane.

"A aby si uvědomili, že se mýlí, potřebuju Petra," zamumlal Tichošlápek.

"Přesně. A dokonce i kdybych Ministerstvu něco řekl, nebo našel někoho, kdo jim to poví, bezpochyby by mě nutili vysvětlit, proč tě bráním. Ministerstvo je sice žalostně nekompetentní, ale ani jim by neunikl fakt, že starý známý Smrtijed se snaží osvobodit domnělého Smrtijeda…" Zavrtěl hlavou. "Tvrdě jsem pracoval na vlastním očištění po válce a raději umřu, než bych všechno zahodil pro tvoji spokojenost."

Tichošlápek pozoroval Snapea jako pes kočku. Snape byl jasnou kořistí, ale Tichošlápek zjevně netoužil mít zaseknuté jeho drápky ve svém čenichu. "Tak proč jsi sem vůbec přišel?" zeptal se nakonec. "Proč prostě nezůstaneš zticha a nepředstíráš, že o ničem nevíš?"

Snape znovu pohlédl na Harryho. "Musel jsem zkontrolovat toho chlapce."

"Od kdy si děláš starosti o Jamesova syna?" zeptal se Tichošlápek.

Chvíli bylo ticho. Snapeovy oči se opět setkaly s Harryho. "Nestarám se o Potterova potomka," řekl nakonec a uhnul pohledem. "Ale zatímco nemáš na svědomí smrt Pottera a-" Odkašlal si. "smrt Potterových, dopustil ses jiných zločinů. Nedopustil bych, aby dítě - jakékoli dítě - bylo v prostředí, kde mu nebude dobře."

"Mě je," řekl Harry náhle. Snape se na něj podíval. "Chci říct, že je mi tu dobře."

"Jsi u Blacka spokojený?"

"Je mnohem lepší než Dursleyovi."

Letmý náznak podrážděnosti přelétl Snapeovu tvář, když uslyšel zmínku o Dursleyových, ale o chvíli později byl pryč. "Dobře tedy." Podíval se zpátky na Tichošlápka. "Bude chodit do Bradavic?"

"Samozřejmě!" řekli Harry a Tichošlápek zároveň.

"Pak jsem splnil, proč jsem přišel," řekl Snape a oprášil si hábit. Obrátil se k Harrymu. "Věz, že s tebou budu jednat jako s každým jiným studentem." Harry přikývl. Varování obdrženo. Bude mě nenávidět, protože nenávidí Tichošlápka a tátu. Snape napřáhl ruku a na chvilku si Harry myslel, že si snad chce s Tichošlápkem potřást, ale řekl jen, "Moji hůlku."

"Pomlčíš o tom, co se dnes stalo?" zeptal se Tichošlápek a vytáhl hůlku z kapsy.

"Jak už jsem řekl, nijak netoužím se do toho zaplést." Tichošlápek mávl svojí hůlkou a dveře se otevřely. "To taky znamená, že jestli uklouzneš a ocitneš se zpátky v Azkabanu, neočekávej moji pomoc."

"Stejně bych o ni nestál," řekl Tichošlápek.

Harry s ním v duchu souhlasil, ale přesto do svého kmotra dloubnul loktem. Doprovodili Snapea ke vstupním dveřím a pak mu Tichošlápek vrátil hůlku a pustil ho ven.

"Pitomec," zamumlal Tichošlápek s pohledem na odcházející Snapeovu postavu. "Neočekávej moji pomoc," zopakoval v chabé imitaci Snapeova huhlání.

"Myslel jsem, že jsi řekl, že bys o ni nestál," řekl Harry a snažil se potlačit úsměv.

Tichošlápek zafuněl. "Jasně že nestál, ale nemusel to říkat." Nakrčil nos. "Víš, že si nejsem jistý, jestli si myl vlasy od doby, co jsem ho naposled potkal?"

.

.

.

"A potom," řekl Tichošlápek se slzami smíchu v očích, "Dvanácterák přišel přímo k Srabusovi a postříkal ho šamponem!" Harry se rozřehtal. Snapeova návštěva předchozího dne jako by Tichošlápkovi přivolala všechny staré vzpomínky. Ne že by to Harrymu vadilo, rád slyšel jakékoli historky o svém tátovi, kmotrovi a - jestli bylo možné to Tichošlápkovi věřit - o své kmotrové, Remusi Lupinovi - který podle Tichošlápkova ujištění nebyl vždycky takový jako onehdy v Londýně.

Nijak zvlášť ho netrápilo slyšet, jak krutí kdysi byli ke Snapeovi - Tichošlápek mu prozradil, že Snape byl schopný se k nim chovat stejně zle, ne-li ještě hůř. Přesto, když slyšel, jak se k sobě dřív chovali, nebylo těžké pochopit, proč Snape Tichošlápka a tátu nesnášel a proč oni nesnášeli jeho.

"Tady," řekl Tichošlápek.

Harry, který četl v rodokmenu Rodu Blacků na zdi a už ho přestala bavit cizí jména, takže místo toho jen počítal počet členů (bylo jich skoro 500), zvedl hlavu.

"Ehm...díky," odvětil Harry s pohledem na otlučené brýle na čtení.

Tichošlápek se uchechtl. "Ber to jako předčasný dárek k narozeninám."

"Vím, kam s nima," řekl Harry a hodil brýle do pytle na odpadky.

"Nenecháš si je?" zeptal se Tichošlápek a marně se snažil tvářit dotčeně.

Harry se zasmál. "Nechám si svoje, díky."

"Myslím, že patřily mojí babičce," řekl Tichošlápek a otřásl se. "Nejspíš by tě kously nebo něco podobného. Byla to strašná žena."

"Asi je to ve vaší rodině dědičné," podotkl Harry. "Snad s výjimkou Reguluse."

"Tak moment!" Tichošlápek se otočil ve snaze chytit Harryho, ale ten to očekával a uhnul z dosahu. "Ty jeden malej-" mumlal Tichošlápek.

"Malej co?" zeptal se Harry nevinně.

"Kluku. Ty jeden malej kluku." Harry se zakřenil. "Tu máš- Au!" vykřikl Tichošlápek a upustil stříbrnou tabatěrku, která ho nejspíš kousla. Prohlédl si svoji ruku se zvědavým pohledem. Před jejich očima jeho kůže zhnědla a zhrubla. "Uvnitř musí být bradavičnatý prášek," řekl nakonec Tichošlápek a poklepal na svoji ruku hůlkou. Krabičku pak poslal mezi odpadky, aniž by se jí znovu dotkl. O chvíli později ji následoval Merlinův řád první třídy, kterým byl kdysi oceněn Tichošlápkův dědeček.

"Za služby Ministerstvu?" podivil se Harry vyrytému věnování.

"Dal jim spoustu peněz," odvětil Tichošlápek lhostejně a pokynul Harrymu, ať řád vrátí mezi odpadky.

Byl tam i další výtisk Přirozené vznešenosti. "Kolik jich tu máte?" zeptal se Harry, protože narazili na jednu v Regulově pokoji, na další ve studovně v přízemí a v knihovně.

"Kdo ví," pokrčil Tichošlápek rameny. "Ale moje matka si zjevně potřebovala připomenout svoji přečistou pokrevní linii- Jéé!" Tenká stříbrná věc se právě vyloupla ze skříně a snažila se Tichošlápka propíchnout jednou svojí špičatou nohou. Plácnul ji knihou a věc vydala ostrý jekot, načež ji Tichošlápek sebral a mrsknul s ní do odpadkového pytle. Kniha následovala hned v zápětí.

Krátura tiše zafňukal. "Jsou tu v domě ještě další dva výtisky," vyštěkl Tichošlápek a zpražil skřítka podrážděným pohledem.

Krátura strávil většinu dopoledne postáváním u dveří a sledováním, co vyhazují. Pokusil se pár věcí zachránit. U některých mu to Tichošlápek nedovolil, třeba fotka Walburgy Blackové ("Jedna pořádná je dole u schodiště!" řekl, než Kráturu vyhodil z pokoje.), ale u jiných přesvědčil Harry Tichošlápka, aby je Kráturovi nechal - třeba zlatý prsten s erbem rodu Blacků. Krátura brečel skoro pět minut, když zjistil, že si ho může nechat napořád a dokonce se Harrymu uklonil, než zmizel dolů, aby si ho schoval ve svém doupěti za bojlerem.

"Fůůj," ušklíbl se Tichošlápek. "Koukni na tohle." Podal Harrymu těžký zlatý náhrdelník. Harry ho převzal a bez zjevného důvodu se celý otřásl. Zepředu bylo na náhrdelníku velké "S" vyvedené smaragdy, ale jinak byl bez ozdob. Harry ho bez úspěchu zkusil otevřít, zamračil se a vrátil jej Tichošlápkovi. "Je rozbitý."

"Stejně je uvnitř nejspíš jen další obrázek mojí matky nebo babičky," řekl Tichošlápek, ale ani jemu se nepodařilo medailonek otevřít. "Fajn," Harry podržel otevřený pytel na odpadky a Tichošlápek hodil šperk dovnitř. Krátura zakvílel. "Co zas?" zeptal se Tichošlápek podrážděně.

"Ten- ten náhrdelník," dožadoval se Krátura. Vběhl do pokoje a vytáhl šperk z pytle.

"Vrať ho tam," přikázal Tichošlápek.

Krátura ho okamžitě upustil, ale zdálo se, že mu to působí bolest. "Mohl by si Krátura...nechat ten náhrdelník?" obrátil se skřítek k Harrymu.

"Už jsme ti nechali prsten," odbyl ho Tichošlápek.

"Tak Krátura vrátí prsten," odpověděl skřítek a snažil se chytit Tichošlápka za lem jeho nohavic. "Krátura vrátí i tu knihu a fotografii paní Cissy a paní Belly, jen když bude moct mít ten náhrdelník."

"Ne," řekl Tichošlápek. "Ten medailon se vyhodí." Krátura šperk sebral a přitiskl si ho k hrudi. Tichošlápek mu ho vytrhnul a skřítek propukl v pláč. "Přestaň," vyštěkl Tichošlápek podrážděně a znovu hodil náhrdelník do pytle. Krátura na něj civěl a pak se naléhavě obrátil k Harrymu. "Nedostaneš ho," řekl Tichošlápek rozhodně. Skřítek zasténal.

"Proč ho tolik chceš?" zeptal se Harry. "Proč je o tolik lepší než ten prsten?"

"Krátura to slíbil," zafňukal skřítek. Harry se zamračil a podíval se nejistě na Tichošlápka, který se taky začínal mračit.

"Co jsi slíbil?" zeptal se. "Odpověz."

Skřítek se třásl, ale nemohl neposlechnout. "Zničit ho. Krátura to slíbil pánovi, ale nedokázal to a teď mu ho zlý pán nechce nechat!" Po těch slovech se vrhl na podlahu a propukl v žalostný pláč.

"Kterému pánovi?" zeptal se Tichošlápek. "Kráturo, přestaň brečet."

Krátura se posadil, celý zadýchaný. "Panu Regulovi," zahudral. Z jednoho jeho velikého oka se vyloupla slza a skřítek sebou opět praštil na zem s výkřikem "Špatný skřítek!" a bouchal hlavou o podlahu.

"Kráturo, posaď se!" nařídil mu Tichošlápek. "Nesmíš se potrestat, dokud neřeknu!" Krátura strnul a podíval se na ně oba svýma krvavýma očima. "Co ti Regulus řekl?"

"Abych zničil ten náhrdelník," vydechl Krátura a vytáhl ho z pytle. "Pán-"

"Pusť ho. Ano, my víme, ten náhrdelník byl Regulův," řekl Tichošlápek netrpělivě. "Chci, abys mi řekl všechno, co víš o tom náhrdelníku a co s ním měl Regulus v plánu."

"Pán," řekl Krátura velmi slabým hlasem, "byl velmi zlý chlapec. Zlomil své matce srdce, když utekl, aby žil se těmi krvezrádci. Zato pan Regulus byl hodný, hrdý a šťastný a věděl, čím je zavázán svojí pokrevní linii a vznešenému jménu Blacků."

"Ano," procedil Tichošlápek skrz zaťaté zuby a obrátil oči v sloup, "my víme."

"Pan Regulus sledoval po léta Pána Zla," řekl Krátura téměř nábožně. Harry se zašklebil, když si vzpomněl na všechny ty výstřižky na zdi jeho pokoje. "Když mu bylo šestnáct-"

"Sedmnáct," zamumlal Tichošlápek.

Krátura i Harry se na něj pro to přerušení ošklivě podívali. "Pan Regulus se připojil k Pánovi Zla a byl šťastný, byl hrdý, že mu může sloužit. A jednoho dne, rok potom, co se k němu připojil, pan Regulus přišel dolů do kuchyně za Kráturou… pán řekl, že Pán Zla potřebuje skřítka."

"Skřítka?" podivil se Tichošlápek a zadíval se na Harryho, ale jeho oči byly upřené do ztracena.

"Skřítka," potvrdil Krátura, "a pan Regulus nabídl Kráturu. Pán řekl, že je to čest - pro Kráturu i pro pana Reguluse - a že Krátura je povinen udělat, co mu Pán Zla přikáže a potom- potom se vrátit domů."

Krátura se začal kolébat s rukama kolem svých tenkých nohou a jen těžko popadal dech.

"Tak šel Krátura k Pánovi Zla. Pán Zla Kráturovi neřekl, co budou dělat, ale odešli společně do jeskyně. Do jeskyně u moře a za tou jeskyní byl obrovský prostor a v něm jezero. Veliké černé jezero. Na něm byl člun a Pán Zla a Krátura jej použili, aby se dostali na ostrov."

Harrymu začínalo být špatně. Ani Tichošlápkovi Kráturovo vyprávění zjevně nedělalo moc dobře. "A potom?" zašeptal Tichošlápek.

"Na ostrově byla- nádoba, naplněná lektvarem," Krátura se začal třást. "Pán Zla přiměl Kráturu ten lektvar vypít...Krátura pil a viděl strašlivé věci. Krátura uvnitř hořel, plakal pro pana Reguluse, pro paní Blackovou, ale Pán Zla se jen smál a přinutil Kráturu všechno vypít...Krátura vypil lektvar….do prázdné nádoby pak Pán Zla umístil náhrdelník...a zaplnil ji novým lektvarem. A pak Pán Zla odplul pryč a nechal Kráturu na ostrově."

Krátura potahoval a otíral si mokrý nos. "Krátura měl žízeň, doplazil se ke břehu ostrova a napil se vody z jezera… a ruce...z vody vyrazily mrtvé chladné ruce a zatáhly Kráturu pod hladinu."

"Ruce?" zeptal se Tichošlápek. "Jaké ruce?"

"Ruce!" zakvílel Krátura. "Ledové a mrtvé ruce!"

"Jenom ruce?"

"Lidé. Čarodějky a kouzelníci," zašeptal Krátura zahleděný do nikam.

"Nemrtví," zamumlal Tichošlápek a jeho výraz ztuhl.

"Co jsou nemrtví?" zeptal se Harry.

"Těla, která- Mrtví, kteří se hýbou a napadají lidi." Harry otevřel pusu dokořán. "Byli to Nemrtví, Kráturo?"

"Krátura neví. Nikdy je neznal."

"Dobře," řekl Tichošlápek rychle. "Jak jsi se odtamtud dostal? Přemístil ses?"

Krátura kývl svou ošklivou hlavou. "Pan Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil domů, takže se Krátura vrátil."

"A co Reg udělal potom?"

"Pan Regulus měl obavy, velké obavy. Nařídil Kráturovi, aby se schoval a nevycházel z domu. O něco později přišel pan Regulus v noci zase za Kráturou. Byl velmi ustaraný a řekl Kráturovi, aby- aby-" Krátura zafňukal a zůstal zticha.

"Aby co?" zeptal se Tichošlápek.

"Krátura slíbil. Krátura slíbil panu Regulovi...nikdo z rodiny...pán."

Harry byl zmatený, ale zdálo se, že Tichošlápek mu rozumí. "Řekni to Harrymu," přikázal skřítkovi. Tichošlápek se přitom na Harryho zadíval. "Jestli jsi schopný vyslechnout zbytek?"

Harry přikývl a Tichošlápek odešel z pokoje. "Takže, co bylo potom?"

Krátura se naklonil blíž a jeho kvákavý hlas byl sotva slyšet. "Pan Regulus řekl Kráturovi, aby ho vzal do té jeskyně, kde byl Krátura s Pánem Zla. Krátura poslechl a pán vypil ten lektvar...předtím nařídil Kráturovi, aby vyměnil náhrdelník a znovu naplnil nádobu, pán měl stejný náhrdelník, jako byl ten Pána Zla...a řekl Kráturovi, že ten pravý náhrdelník musí být zničen...Krátura musel slíbit…"

"A pak pan Regulus vypil lektvar, všechen a nařídil Kráturovi, aby se vrátil bez něj...aby nikdy neřekl paní...a Krátura viděl, jak byl pán vtažen do jezera...pod hladinu...a…" Krátura zasténal a vrhnul se na zem se zaťatými pěstmi.

"Kráturo, posaď se," řekl Harry. "Co se stalo, když ses vrátil domů?"

"Paní byla nemocná žalem. Paní se nikdy nedozvěděla, proč se pan Regulus nevrátil - protože Krátura nesměl, Krátura slíbil, že neřekne nikomu z rodiny, co se stalo u jezera." Harry i Krátura se v tu chvíli obrátili k náhrdelníku, který nevinně ležel na zemi vedle pytle na odpadky.

"Krátura se pokoušel medailonek zničit, cítil z něj zlo, ale cokoli Krátura udělal, nezanechalo na něm ani škrábnutí. Krátura si byl jistý, že aby mohl být zničen, je třeba jej otevřít, ale jakkoli mocné kouzlo Krátura zkusil… nic nezabralo. Krátura zklamal!"

"To je v pořádku," řekl Harry rychle. "Slibuju, že ten náhrdelník nevyhodíme, ano?" Krátura se zastavil v polovině dalšího potáhnutí a vzhlédl k Harrymu. "Víš, proč chtěl Regulus zničit ten náhrdelník?"

"To Krátura neví. Krátura jen ví, že ho pan Regulus chtěl mít zničený. Ach, Krátura se tak snažil!"

"Já vím!" odpověděl Harry a snažil se ho uklidnit. "Ty jsi, ehm, udělal jsi, co jsi mohl. Já...možná bych mohl promluvit s Tichošlápkem - s panem Siriusem - jestli by se on mohl pokusit ho zničit."

Krátura se vrhl k Harryho nohám s dalším kvílením. Harry ho opatrně poplácal po hlavě a potom přišel Tichošlápek a jemně a zároveň jasně ho poslal do jeho přístěnku, aby se trochu uklidnil.

Když Krátura odešel, Harry řekl Tichošlápkovi, co se stalo v jeskyni. Tichošlápek vypadal velmi pohnutě a když Harry skončil s vyprávěním, posadil se na pohovku a masíroval si spánky.

"Znal Krátura název toho lektvaru, který vypil?"

"To si nemyslím," odpověděl Harry. "Proč?"

"Doufal jsem, že bych na něj nalezl protijed."

"Pro Kráturu? To už je trochu pozdě-"

"Pro sebe."

"Pro tebe?" Harry zamrkal. "Nebudeš se o to pokoušet, že ne?"

"Chci vědět, o co Regovi šlo, když ukradl Voldemortův náhrdelník," řekl Tichošlápek a pokrčil rameny.

"Třeba se mu líbil?"

"Je teda dost ošklivý." Oba se podívali na náhrdelník. "Rozhodně je důležitý. Krátura říká, že z něj cítí zlo a nevím, jestli sis toho všiml, chlapče, ale otřásl ses, když ses ho dotknul."

"Vážně?"

Tichošlápek smutně přikývl. "Nic jsem si o tom nemyslel, ale teď… Podívej, ať je to cokoli, bylo to pro Rega dost důležité, aby za to položil život, a když se to Kráturovi nepodařilo zničit, je za tím zjevně nějaká mocná černá magie, která to drží při životě."

"Je to živé?!" vyjekl Harry překvapeně.

"Ne živé jako já nebo ty, ale ani to není mrtvý kus kovu - není to přirozené." Jeden ze smaragdů se zlověstně zablýskl, když Harry naklonil hlavu.

"Proč je to tak důležité?" zeptal se a zadíval se na Tichošlápka.

"Voldemort to schoval v jeskyni, na ostrově střeženém Neživými, v nejhorším lektvaru, který znal. Zjevně považoval za důležité to chránit...Reg věděl proč, ale s nikým se o to tajemství nepodělil."

"Ale ano," řekl Harry pomalu. "V té knize- jak tam byla založená stránka s Mozkomorovým jedem." Tichošlápek se zamračil. "Vsadím cokoli, že to byl ten lektvar, co Krátura vypil. A v té další knize bylo něco o náhrdelníku, vzpomínáš? Chtěl jsi, ať tam vyhledám ten prsten."

Tichošlápek vstal a vyšel z pokoje. Když se vrátil, nesl hromádku knih, které si Harry pamatoval ze dne, kdy uklízeli Regův pokoj. Harry mohl jen hádat, jak je tak rychle našel s ohledem na zmatek, který panoval v knihovně. Harry se natáhl po té, ve které byl vyobrazen náhrdelník, a Tichošlápek listoval knihou o lektvarech, dokud nenašel Mozkomorův jed.

"Nepíše se tu nic o tom, že by v tom náhrdelníku vězelo nějaké zlo," řekl Harry. "Stojí tu jen, že byl Zmijozelův."

"Tak s ním musel něco udělat," zamyslel se Tichošlápek.

"Regulus mohl zanechat ještě nějaké vodítko," řekl Harry, "nebo možná Krátura-"

"Kdyby chtěl Reg zanechat nějaký vzkaz, našli bychom ho. Pravděpodobně to považoval za příliš nebezpečné."

"Ale tohle všechno tu nechal ležet," rozhlédl se Harry po knihách a odmítal uznat prohru. "Možná-"

Tichošlápek ale zavrtěl hlavou. "Mozkomorův jed není tak neobvyklý - používal se k utlumení vězňů v Azkabanu předtím, že tam povolali skutečné Mozkomory. Jeho použití bylo zakázáno v 70. letech, protože jeho účinky byly silnější než vliv pravého Mozkomora, ale spousta černokněžníků ho používala během války. A Regulus rád četl, takže kniha o starých kouzelnických předmětech není mezi jeho věcmi nijak nápadná, stejně jako nevyčnívají tyhle," řekl Tichošlápek a ukázal na knihy o ochranných kouzlech.

Harry se s prudkým žuchnutím sesunul do křesla. "Takže si to nechal pro sebe? Ať už je ten náhrdelník čímkoli? Nikomu to neřekl?"

Tichošlápek pomalu zavrtěl hlavou. "Není to…Ne, myslím, že neřekl." Náhle Tichošlápek vstal a začal přecházet po místnosti. "Z toho, co Krátura řekl, mi vyplývá, že Reg se nikdy neplánoval z toho ostrova dostat živý…" Harry se zachvěl, když si zkusil představit, jaké to pro něj muselo být jít vědomě na smrt. "Proč by jinak bral Kráturu s sebou a přitom ho nepoužil, aby on vypil ten lektvar? Ne, musel vědět nebo aspoň věřit, že je tam nějaká možnost, aby někdo pochopil, proč to udělal,"

"Kdo?"

Tichošlápek se dlouze odmlčel a pak řekl "Voldemort."

"Fakt vtipný."

"Ne, vážně," řekl opatrně Tichošlápek. "Komu jinému to mohl říct? Každý, komu věřil, by byl v nebezpečí a proč by to řekl někomu, komu by nevěřil?"

"Ale Voldemort? Pokud je ten náhrdelník tak důležitý, jak říkáš, Voldemort by ho zabil, jakmile by se o tom dozvěděl."

Tichošlápek se zachmuřil. "Možná mu o tom dal vědět později - nějak tu zprávu pozdržel…"

"Co tím myslíš?"

"Kdybys měl tajemství, nějaké důležité, a potřeboval ho s někým sdílet, ale nemohl o tom nikomu říct, jak bys to udělal?"

"Napsal to?" řekl Harry po chvilce přemýšlení. "Měl nějaký deník nebo něco takového?"

"Ne. Já...ehm...občas jsem mu ho vzal a přečetl, takže si ho přestal psát. I kdyby měl, pochybuju, že by chtěl, aby si v něm listoval Voldemort…" Oba se zachvěli. "A co nějaký vzkaz? Na bezpečném místě, kde by ho našel jen Voldemort."

"A informace o tom, kde ten vzkaz najít, není tolik nebezpečná, aby ji nemohl někde nechat ležet," řekl Harry. "Co myslíš? Mohl tu něco zanechat - jiný vzkaz, fotografii, něco."

"Podívám se kolem," řekl Tichošlápek a hned vstal. "Nevyhodili jsme nic, co by bylo zajímavé nebo neobvyklé, takže je naděje, že je to pořád tady. Můžeš projít všechno, co jsme vytřídili dneska, jen pro jistotu?"

Harry se obrátil k pytli věcí, které společně odstranili ze skříně, a procházel je. Nic nevypadalo ani trochu významně a tak všechno nacpal zpátky se značným zklamáním. Znovu se podíval na náhrdelník.

"Co jsi?" zeptal se ho. Šperk odmítal odpovědět. Zvědavost Harrymu nedala a rozhodl se ho prozkoumat z pohledu kouzel - po včerejším úspěchu se na spoustu věcí podíval magickým zrakem. "Ostendere me omnia," zašeptal a cítil, jak se jeho pohled mění. Místnost kolem něj ožila - tapety na zdi vyzařovaly bledě zelené světlo, pytel s odpadky směs stříbrných, modrých a vínových paprsků. Harry viděl i vlastní červené a zlaté jiskry.

A pak tu byl ten náhrdelník. Černý jako stín, ale ne jako by byl něčím zacloněn, spíš jako by vysával světlo z okolí. Uvnitř černoty problýskávala slabě zelená a stříbrná, tak letmo, že bylo těžké paprsky vůbec postřehnout. Harrymu naskakovala mu husí kůže. Krátura měl pravdu, i když ani předtím o tom Harry nepochyboval. Ten náhrdelník měl v sobě zlo. "Finite," zamumlal a barevná magie zmizela - byla tam pořád, ale už ne pro jeho oči.

"Co teda jsi?" zeptal se znovu. Smaragdy se zlověstně zaleskly. Harry zvedl náhrdelník nataženou rukou a na délku paže se ho pokusil znovu otevřít. Nešlo to. Harry se zamračil. "Otevři se," řekl naštvaně náhrdelníku. "Otevři se. Otevři." A medailonek se otevřel.