Rychlé info na začátek. Tím, že je dnes druhá adventní neděle, se můžete těšit rovnou na dvě kapitoly příběhu.
12. Výuka sebeobrany
Antonín se svými novými známými stáli v tělocvičně. Všechny stroje někdo ještě před jejich vstupem přemístil a teď většinu podlahy zabíraly žíněnky. Antonínovi se to ani trochu nelíbilo. Podíval se po ostatních, ale ti zaujatě poslouchali Janu, která si pohrávala s dřevěnou tyčí a přitom vysvětlovala základy sebeobrany. Co tu vůbec dělal? Nebýt Rafaela, už by ho tu dávno nikdo neviděl. Vlastně by ho tu nikdo nikdy neviděl, protože by neopustil svůj dům ani na krok. Rafael se mu dostal pod kůži. Antonínovi nezbylo nic jiného, než poslouchat výklad.
„Vypadáte jinak, než jsem si vás představovala," uzavřela Jana a ještě jednou si je všechny přeměřila. Ten pohled se nejspíš naučila od Michaela. Byl vážně znepokojující. Ona sama měla postavu bojovnice. Krátké rovné vlasy jí dosahovaly sotva k uším. Oproti Kláře měla spíše mužskou figuru, široká ramena a úzký pas. Přes sportovní úbor se jí rýsovaly svaly. S ní by se nikdo rozumný nechtěl dát do křížku.
„Mise, na které nás posílají, jsou dost nebezpečné. Často bojujeme o životy nevinných lidí. A vy nevypadáte, že byste byli schopný ochránit ani sami sebe." Jana se s vážnými obavami v myšlenkách ubírala k Terezičce, která by podle ní v poli neměla sebemenší šanci. Proč jen ji Michael povolal? Kdyby zůstala s Terezou a starala se o raněné a nemocné, měla by se lépe. Jana se nemohla ani podívat na její stále optimistický obličej, který se jí ani na chvíli nepouštěl.
„Hele, ty nás vůbec neznáš. Nevíš, čeho jsme schopný," podráždila se Wilgefortis. Dnes nebyla v kdovíjaké náladě.
„A to chci právě zjistit," opáčila Jana. „Rozdělíte se do dvojic a budete proti sobě bojovat." Antonín suše polkl. Ani si nemohl vzpomenout, kdy se s někým bil, izolace mu moc šancí neposkytovala, ne že by o ně ve skutečnosti stál. František vedle něho smutně sklopil hlavu.
„To se máme spolu prát?" Eli nevěřil tomu, co právě slyšel.
„Ano. Chci od vás čestný boj. Žádné zbraně, žádné přehnané emoce, kdo má s někým spor, ať si do dvojice vybere někoho jiného. A vůbec nejlepší by bylo, kdybyste používali techniku, o které jsem vám dnes říkala. Komu to není ještě jasné, ať se dívá. Nejdřív vám ukážu, co po vás chci." Jana ohodila tyč. Rozhlédla se kolem. Terezička se hlásila, chtěla jít jako dobrovolník. Nemusela by být tolik odhodlaná k tomu stát se obětí. Jana potřebovala vzít někoho z jejich řad, na kom by jim ukázala, jak neschopní v boji jsou.
„Tak pojď ty," poklepala Františkovi na rameno.
„Františka? To nemyslíš vážně. Vždyť je slepý," bránila ho Wilgefortis.
„Já půjdu klidně místo něho," Terezička se znovu přihlásila.
„Ne. Každý z vás se musí umět o sebe postarat. Na misi nemůžete spoléhat na to, že vám bude pořád někdo krýt záda," obhajovala Jana svůj výběr. Aspoň jako skupina fungovali správně, to jim musela nechat.
„To je v pořádku," prohlásil vlídně František a pokorně následoval Janu. Ta si ho postavila na místo, kde ho chtěla mít, a sama ustoupila o dva kroky. Wilgefortis stále zuřila. Terezička s Elim jen zděšeně čekali na to, co mělo co nevidět přijít.
„Pamatujte, že když k vám útočník přistoupí, neřekne vám, kdy zaútočí, nebo co udělá. Budete ve velmi podobné situaci jako tady František. Jen budete mít o pár sekund náskok." Jana se rozpřáhla k úderu do břicha.
„Na to se nebudu dívat," protestovala Wilgefortis.
František ránu v poslední chvíli odrazil.
V sále nastalo naprosté ticho. Jak mohli čekat, že se celá situace vyvine? Antonín teď byl konečně ujištěný, že Františkův vlk nestál jako jediný za všemi těmi rvačkami, kvůli kterým byl František ve vězení. Antonín však mlčel. Jana nedokázala uvěřit tomu, co se právě stalo. „No teda," divil se Eli.
„Omlouvám se, jestli to nebyl chvat, který jste nás učila. Pořádně jsem se nedíval," pousmál se František.
„No, dobrá," Jana se pustila do boje se vší vervou. Dávno zapomněla na výuku, vrhla se na Františka s plným nasazením. Musela své šance využít, když se konečně objevil někdo, s kým si mohla pořádně zatrénovat. Pěsti létaly vzduchem a František stále vzdoroval a bránil svou pozici, ze které se nepohnul ani o píď. Jejich vzájemný boj by nebral konce, pokud by se přihlížející nerozhodli povzbudit Františka potleskem. Ten na okamžik ztratil orientaci v prostoru a už ležel na lopatkách.
„Dobrý boj," Jana pomohla Františkovi na nohy. „Kdybys chtěl, mohli bychom v tom pokračovat v čase osobního volna."
„Ne, ale děkuji za nabídku. Nebiju se, pokud mě k tomu nenutí okolnosti," František se zařadil k ostatním.
„Tak se rozdělte do dvojic."
Eli s Wilgefortis se dali dohromady a zabrali si žíněnku nejdál od instruktorky. Terezička se s Antonínem na sebe bezradně podívali. Jana si jen povzdechla. „Jak se jmenuješ?"
„Antonín."
„Antoníne, pral ses někdy?"
„Ne," prohlásil a čekal, co se bude dít. S překvapením pozoroval, jak si Jana oddechla a vzala si Terezičku stranou. „Ty," ukázala ještě na Antonína, „přemluv toho vašeho pacifistu, aby ti ukázal aspoň pár chvatů."
Antonínovi se sevřel žaludek. Zaplavila ho nervozita. Mohlo to snad být kvůli Františkovu umu. Nebo kvůli jeho zjevné převaze. Vypadal mnohem víc nad věcí, než kdokoliv z nich, jakoby věděl, proč tu jsou a co je čeká. A že všechno to už dávno zná, zatím co oni se teprve učí. Ne že by byl kdovíjak namyšlený, ale jeho klid mu ještě spíše dodával na nadřazenosti. Všechno, co se Antonínovi dosud přihodilo, nějak souviselo s Františkem a teď s ním měl být o samotě. Možná to byl pravý důvod jeho pocitů.
„To teď nebude nutné," ozval se náhle hlas, který se nedal přeslechnout. Z ničeho nic se tu objevil Michael s Klárou po boku. „Klára půjde trénovat s Františkem a já si vezmu Antonína k rozhovoru." Dnešní den už nemohl být horší. Antonín počkal, až se mu přestanou třást kolena, pořádně se nadechl, jakoby měl strávit příštích několik dní pod vodou a vyrazil za Michaelem, který na něho nemínil dlouho čekat.