Harry leknutím povyskočil a okamžitě se podíval na dveře, které se otevřely ve stejný okamžik, jako medailonek. Ale Tichošlápek v nich nestál. Harry se zamračil, podíval se zpět na náhrdelník a hned ho překvapeně upustil. V každém ze dvou okének medailonku bylo oko, tmavé a inteligentní, a upřeně se dívalo přímo na něj.

Ostrý pohled těch očí vyvolával podivné mravenčení v jeho jizvě. Harry zůstal stát bez hnutí. Oči zablýskaly, zrudly, přivřely se a pak spatřily Harryho. Harry se na ně díval a pomaloučku vytahoval z kapsy svoji hůlku.

"Ani to nezkoušej," zasyčel náhrdelník.

"Co?" zeptal se šokovaně Harry.

"Přinejlepším na mě pošleš pár jisker, ale nejspíš ani to ne."

"Petrificus totalus!" zakřičel Harry vzdorovitě. Nestalo se nic.

"Říkal jsem, ať se neobtěžuješ." V příštím okamžiku se z náhrdelníku vynořila Tichošlápkova hlava následovaná celým tělem. Vypadal příliš skutečně, než aby šlo jen o ducha, a nebyl ani trochu průsvitný. Pro Harryho byla celá magie ještě příliš nová, ale byl si celkem jistý, že tohle není v pořádku. "Jsi slabý," řekl mu ten Tichošlápek z medailonku.

"Já-co?" reagoval Harry zmateně.

"Neubráníš se ani náhrdelníku. Nevím, proč takhle ztrácím čas."

"Ztrácíš čas s čím?"

"S tebou, hlupáku. Vzal jsem tě k sobě jen proto, abych dodržel slib daný tvému otci. Ale nestojí to za to. Měl jsem tě nechat u tvojí tety. Radši bych byl v Azkabanu. Tam jsem měl pokoj od otravných dětí a domácích skřítků." Harry se zamračil. "Dotknul jsem se tě, chlapče? Nech mě hádat, chybí ti máma a táta? Mě taky. A to jsem je aspoň znal. Kvůli tobě je po nich. Tys je zabil. Ty jsi ten důvod, proč jsou mrtví."

Harry se otřásl a opět pocítil mravenčení v jizvě.

"Kdo jsi?" zeptal se Tichošlápka z náhrdelníku.

"Jsem tvůj kmotr, Harry Pottere." Harry se opět otřásl. Tichošlápek rozpřáhl ruce. "Pojď ke mně," řekl. Harry ale ustoupil o krok dozadu. "Harry, pojď sem." Harry zavrtěl hlavou. "Tak honem, Harry."

"Ne," odpověděl Harry rozhodně a ustoupil o další krok zpět.

"Chci tě jen obejmout," řekl Tichošlápek klidně.

"Tichošlápku!" zavolal Harry hlasitě.

"Přestaň mě volat! Jsem právě tady!"

Harryho napadlo, že když se to tomuhle Tichošlápkovi nelíbí, tím spíš by v tom měl pokračovat. "TICHOŠLÁPKU!"

"Zmlkni!" Tichošlápek z náhrdelníku udělal krok směrem k Harrymu, který na něj poslal další Svazující kouzlo. Zaklínadlo prošlo přímo jím, jako by byl jen kouř, ačkoli vypadal tak pevně. Tichošlápek se po něm napřáhl a Harry na nic nečekal. Vyběhl dveřmi a prudce je za sebou přibouchl. Z pokoje se ozvala rána. Harry se celou svojí vahou opřel o dveře a zoufale se snažil udržet je zavřené. Ozval se další náraz do dveří, který už ho málem odstrčil. Další rána, až dveře zapraštěly. Potom kroky a Harry strnul.

Z přijímacího salonu se ozval ohlušující výkřik a pak všechno ztichlo. Harry pár vteřin počkal a když se nic nedělo, ustoupil o krok. Když se pořád nic nestalo, odvážil se konečně otevřít dveře.

Náhrdelník ležel nevinně na zemi uprostřed pokoje, jen kousek od místa, kde byl předtím. Stále byl dokořán otevřený a tmavé oči sledovaly každý jeho pohyb. Harry se bezmyšlenkovitě dotkl svojí jizvy a vkročil do místnosti s hůlkou napřaženou a pak, zničehonic, se náhrdelník zaklapl a místnost vyletěla do vzduchu. Harryho to vyrazilo ze dveří zpátky na chodbu a chvíli o sobě nevěděl.

Další, na co si pamatoval, byl Tichošlápek, jak se nad ním naklání s nepřirozeně bledým obličejem.

"Chlapče?" Harryho píchalo v jizvě a bez rozmyšlení se Tichošlápkovi vyškubl, otočil se proti němu a vytasil hůlku. "Harry? Co se děje? Slyšel jsem křik a…"

"Ten náhrdelník," řekl Harry a mnul si čelo. "Nevím jak nebo proč, ale otevřel se. Ty jsi z něj vyšel a mluvil se mnou, ale nebyl jsi to ty…"

Oba se podívali do přijímacího salonu, který byl úplně zničený, jako by v něm vybuchla bomba. Věci byly sražené ze stěn, skla v oknech vysypaná, stejně jako skleněná dvířka skříněk. Tapeta s rodokmenem Blacků ležela pomačkaná na zemi, pohovky byly převrácené - jedna s velkou dírou uprostřed, z níž vykukovala výplň, a pytel s věcmi na vyhození byl na kousky, stejně jako všechno, co bylo v něm.

Když Tichošlápek vkročil dovnitř, křupaly mu pod podrážkami střepy skla. Natáhl se k zemi pro náhrdelník, hlasitě zaklel a pak ruku stáhl zpátky.

"Co je?" zeptal se Harry a přistoupil blíž s připravenou hůlkou v ruce.

"Je horký," Tichošlápek zvedl náhrdelník svojí hůlkou a nechal ho poletovat ve vzduchu před nimi. "Co jsi přesně udělal?" zeptal se a zkoumavě hleděl na klenot. Vypadal bez jediného škrábnutí.

"Já nevím! Jen jsem ho zkoušel otevřít."

"Jak?"

"Já nevím!" vykřikl Harry. "Zkoušel jsem ho rozevřít, ale nešlo to, tak jsem se naštval a řekl jsem mu, ať se otevře a uvnitř- uvnitř-" Jeho oči se rozšířily. "Ten vzkaz! Regulův vzkaz!"

"Našel jsi ho?"

"Ne- ano- možná-"

"Harry, to nedává žádný smysl."

Ale Harrymu to dávalo smysl perfektně. "Co když je ten vzkaz v tom falešném náhrdelníku?"

"Samozřejmě," vydechl Tichošlápek.

"Kdyby šlo jen o to, vzít ten náhrdelník," řekl Harry, co mu právě přišlo na mysl, "nemusel by si přidělávat starosti s jeho záměnou. On chtěl, aby ho Voldemort našel."

"Budeme tam muset jít," řekl Tichošlápek.

"Jít kam?"

"Do té jeskyně. Možná Voldemort ten vzkaz ještě nenašel-"

"Je to už devět let," řekl Harry pochybovačně.

"Ano, ale většinu z těch devíti let je mrtvý."

"Ale...když je to tak důležité-"

"Určitě k tomu místu nechtěl přitahovat pozornost," řekl Tichošlápek. "Kdyby se tam zničehonic objevoval každých pár týdnů, někdo by si toho všiml. Takhle hloupí nejsou ani Smrtijedi. A navíc, i kdyby ho byl zkontroloval - jak víme, že ho otevřel. I kdyby tam bylo jen pár slov...něco s čím můžeme začít. Stojí za to to zkusit."

"A když tam nic nebude? Co když už tam byl a četl to?"

"To nemůžeme vědět, dokud tam nebude," odpověděl Tichošlápek. "Musí existovat způsob, jak zjistit, jestli tam ten náhrdelník stále je, aniž bychom předtím vypili Mozkomorův jed. Když zjistíme, že je náhrdelník pryč, můžeme zmizet, aniž bychom se čehokoli dotkli."

"A když tam bude?"

Tichošlápek se smutně usmál. "Strávil jsem ve společnosti mozkomorů sedm let," odpověděl. "Zvládnu to. Navíc Krátura už tam párkrát byl a máme všechny staré Regovy věci...nejsme nepřipravení."

"My? Můžu jít taky?" zeptal se Harry a nemohl uvěřit svým uším.

"Osobně bych byl radši, kdybys zůstal tady," řekl Tichošlápek. "Ale…"

"Ale co?"

Tichošlápek prohrábl Harryho vlasy a odhrnul mu ofinu z čela. "Ale ty máš nejspíš mnohem větší právo tam být než já," povzdechl si.

"Takže můžu jít taky?" zopakoval Harry překvapeně svoji otázku.

"Domluvíme se na pravidlech," varoval ho Tichošlápek. "Zůstaneš na břehu. Nevstoupíš do člunu ani na ostrov." Harry otevřel pusu, aby protestoval, ale z Tichošlápkova výrazu bylo jasné, že o tom nemíní smlouvat a to stačilo, aby Harry pusu zase zavřel a přikývl. "Budeš se muset naučit kouzla, o kterých si myslím, že se budou hodit."

"Jaká kouzla?"

"Napíšu ti seznam," řekl Tichošlápek. "A nakonec, pokud dojde k nejhoršímu, jako když tam byl Reg s Kráturou, a já ti řeknu, abys vypadl, tak mě poslechneš."

"A co, nechám tě tam?"

"Když k tomu dojde, tak ano," řekl Tichošlápek pevně.

"Ale-"

"Harry, jestli na to nemůžeš přistoupit, tak se mnou nepůjdeš," řekl Tichošlápek. Harry pomalu přikývl.

"Skvělé," řekl Tichošlápek a spráskl ruce, jako by Harry souhlasil umýt nádobí a ne nechat ho zemřít na ostrově v jeskyni. Nálada se náhle uvolnila, až to Harryho vyvedlo z míry. "A teď mi pomoz uklidit ten nepořádek."

Oba strávili zbytek odpoledne úklidem a opravami salonu a přípravou bezpečného místa k uložení náhrdelníku. Tichošlápek nakonec vyčlenil jednu ze skříněk v salonu a vyslal Harryho, aby pročesal zbytek domu a našel nějaké cennosti, které by mohli k náhrdelníku přidat, aby tak nevyčníval a nepřitahoval k sobě pozornost.

Když se toto podařilo, použil Tichošlápek několik kouzel, aby skříňku s náhrdelníkem náležitě zabezpečil. Šlo o zvonící kouzlo, které se hlasitě rozdrnčí, když se někdo skříňky dotkne, Štítové kouzlo, jež skříňku a její obsah ochrání před poškozením, Trvalé přilnavé zaklínadlo, aby nemohlo být se skříňkou hnuto a nebylo celá odnesena, složité zamykací zaklínadlo na dvířkách a konečně zaklínadlo pro odvedení pozornosti, které způsobí, že se každému bude zdát skříňka naprosto nezajímavá a nedůležitá.

Přesto Harry nebyl spokojený a moc se těšil, až najdou nějaký způsob, jak náhrdelník zničit.

O dva dny později byl Harry v knihovně a studoval Regulovu Standardní učebnici kouzel pro první ročník (jak se Harry dozvěděl, Tichošlápkova učebnice byla zničena už po třech dnech v jeho prvním ročníku během nehody, která nějak souvisela s ohňostrojem, Jamesovou sovou - a jeho rodiče mu odmítli koupit novou). Tichošlápek přišel, sedl si naproti Harrymu a upřel na něj své neústupné šedé oči.

"Jsi v pohodě?" zeptal se Harry.

"Celkem jo," odvětil Tichošlápek s povzdechem. "Jsi si jistý, že chceš jít do té jeskyně se mnou?"

Harry na chvíli zaváhal a pak přikývl. "Určitě."

Tichošlápek vzdychl znovu, ale nevypadal, že by ho to překvapovalo. Z kapsy vytáhl útržek pergamenu. "Než se mnou budeš moci jít, musíš tohle všechno zvládnout, jasné?"

Harry se podíval na celkem rozsáhlý seznam:

Ohňová kouzla

Světelné kouzlo

Oddělovací zaklínadlo

Přilepovací kouzlo

Svazovací zaklínadlo

Klopýtací kletba

Přemísťování

"Tohle všechno?" zeptal se Harry a jeho obočí vyletěla vzhůru. "Musím se umět přemístit?" Tichošlápek na něj upřeně pohlédl a Harry klesl zpátky na židli. "Jen se ujišťuju."

"Něco z toho se můžeš naučit sám," řekl Tichošlápek. "A něco, třeba Světelné kouzlo a Svazovací zaklínadlo už umíš." To pomyšlení Harrymu trochu zvedlo náladu, ale věděl, že Přemísťování pro něj bude nejtěžší. Pořád mu ještě trochu dělalo problém neverbální zaklínadlo magického vidění. "A zbytek tě naučím já. Nějaké otázky?" Harry zavrtěl hlavou.

"Skvělé," řekl Tichošlápek. "A domluvme se, že ani jeden z nás se tohle nebude snažit ošidit. Půjdeme, až budeme připravení, ne dřív." Harry přikývl a osobně ho napadlo, že to bude trvat roky, pokud Tichošlápek neustoupí z něčeho na jeho seznamu.

"Nechci, abys kvůli tomu nemohl spát nebo se cítil pod tlakem. A to platí i pro mě. Když se ti budu zdát ustaraný - a může to být prostě jen tím, že po nás jde celé Ministerstvo - klidně po mě vrhni nějakou kletbu nebo něco. A kdyby tě kdykoli napadlo, že to nezvládneš, pověz mi o tom, platí?" Tichošlápek napřáhl ruku a Harry mu podal svoji. "Platí."

"Výborně." Tichošlápek vstal, prošel se po knihovně s mumláním, jaký je v knihách nepořádek, a potom si vytáhl tlustou knihu nazvanou "Živoucí smrt". Otřásl se při pohledu na obálku a knihu otevřel, aby si zachmuřeně pročetl obsah. Harry zaklapl svoji knihu a přesunul se blíž ke svému kmotrovi, aby mu mohl číst přes rameno. Tichošlápek listoval, až našel stránku, kterou hledal a pak položil knihu mezi ně.

Nemrtví jsou těla oživená tak, aby plnila rozkazy kouzelníka. Narozdíl od Zombií nejsou sami schopni myslet, ačkoli se jim jinak podobají zetlelou šedou kůží, neschopností promluvit a téměř lidským vzezřením. Nemrtví se zdržují toliko na jednou místě a jsou tak výbornými strážci, neboť jediný, kdo je v jejich přítomnosti v bezpečí, jest jejich tvůrce.

Jsou útoční, jsou-li vyprovokováni, ale často se zaměřují na jednu oběť - nejprve útočí na toho, v kom spatřují největší nebezpečí. Jsou také odolní mnoha kouzlům, zaklínadlům a kletbám díky jejich zetlelým tělům. Jsou považováni za noční tvory a zřídka byli spatřeni za denního světla. Slunce a oheň jsou jedny z mála věcí schopných zastavit tyto pololidské výtvory.

Níž byla pohyblivá fotografie čarodějky napadené vysokým Nemrtvým. Harry se otřásl a udělalo se mu špatně a i Tichošlápek vypadal otřeseně.

Popis pokračoval, ale Harry dalšímu textu moc nerozuměl a tak se raději vrátil ke své původní knize. Nalistoval obsah a vyhledal Ohňová kouzla. Byla tam celá kapitola o kouzlech živlů a zatímco kouzla s vodou, rostlinami nebo ledem nevypadala příliš použitelně, zaklínadla pracující s větrem a ohněm přišla Harrymu celkem užitečná. Nejmíň hodinu věnoval prostudování teorie a pak se odebral ke krbu v salonu, aby to vyzkoušel, protože krb v knihovně už byl zapálený.

Jak se Harry záhy dozvěděl, zapálit oheň bylo celkem snadné, ale už ne tak ho ovládat. Tichošlápkovi se podařilo zachránit pohovky a Harry musel slíbit, že příště využije jejich tréninkovou místnost. Trochu překvapivě nebyl Tichošlápek vůbec naštvaný - možná to bylo dané tím, že v dětství i on sám vybavení přijímacího salonu zapálil.

"Jsem jen trochu zklamaný," řekl Tichošlápek a zkoumal lehce sežehnuté závěsy. Harry cítil svoje srdce klesnout do kalhot. Byl by raději, kdyby se na něj Tichošlápek zlobil. "Až budeš chtít příště něco podpálit, vyber si tu příšernou tapetu."

Harry zamrkal a pak z jeho rtů unikl trochu nevěřícný smích. Tichošlápek se usmál, prohrábl mu vlasy a vrátil se zpátky nahoru do knihovny nechávaje Harry za sebou.

.

.

.

"Čauky, Lupine," ozval se veselý hlas.

Remus se s úsměvem otočil. "Ahoj, Nymphadoro- promiň, Tonksová."

"To je lepší," řekla a její vlasy opět zčervenaly. Chvíli zaváhala a pak dodala, "Četla jsem ve Věštci, že jste našel Harryho Pottera."

Je naživu, je naživu, je naživu… Tato dvě slova se mu stala mantrou, kterou si ve své hlavě přehrával stále dokola od toho památného dne v Londýně. "I to, že utekl?" odpověděl jí Remus otázkou.

"Jo, to taky. Takže je to pravda?" Remus jen přikývl a jeho dobrá nálada se kamsi vytratila. "Chudák kluk."

"Kdyby tam z Ministerstva dorazili o pět minut dřív, měli bysme je oba," povzdechl si Remus. Pořád ho to neuvěřitelně vytáčelo a ačkoli se to snažil potlačit, bylo to v jeho hlase znát.

Nymphadora mu věnovala potutelný pohled. "A proto jste praštil toho Bystrozora?"

Remus se na ni podíval koutkem oka a lehce se usmál. "Je obdivuhodné, kolik lidí o tom ví." A na tom něco bylo, protože tuhle část příběhu Věštec neuváděl.

"Táta pracuje na Ministerstvu," řekla s pokrčením ramen. "Vztahy s Mudly. Byl tam mezi prvními, když vás zatkli."

"Chápu."

"Pořád se podílíte na pátrání jako dobrovolník nebo vás odvolali?"

"Ne, dál po nich pátrám, ale je pro mě těžší a těžší přijímat příkazy od Luciuse Malfoye." Začal mu odmítat přístup na pozemky jeho sídla s odůvodněním, že nechce mít zlomený nos jako nebohý Rufus Brousek. Naposled uspořádali jejich setkání přes vstupní bránu jejich domu.

"Párkrát jsem ho potkala - je to můj strejda, věděl jste to?" To Remus samozřejmě věděl a přikývl. "Strašný pitomec a moje teta je pořádný snob, aspoň si to myslím. Mamka neví, co si o nich myslet, a taťka je natolik chytrý, aby si svůj názor nechal pro sebe." Remus se tomu lehce zasmál.

"Tonksová!"

Nymphadora a Remus se otočili a spatřili kluka ve zmijozelské uniformě. Remusova ruka pevně sevřela hůlku, jen pro jistotu, ale ona se nezdála být vůbec vyvedená z míry. "Čauky, Tome!" pozdravila ho vesele.

"Ahoj- vy jste kdo?" zeptal se kluk s pohledem upřeným na Remuse. Zdálo se, jako by se rozhodoval, jestli vytasit vlastní hůlku.

"To je Remus Lupin," řekla Nymphadora pohotově, zjevně si všimla Tomovy obezřetnosti.

Kluk se překvapivě už na nic nezeptal. Remus předpokládal, že věří jejímu úsudku a možná rivalita mezi kolejemi už trochu ochladla v průběhu let...nebo byl Tom prostě výjimkou. "Viděla jsi Wesleyho?"

"Kterého?" zeptala se šibalsky.

Tom se zamračil. "Ne Josepha. Nechápu proč by někdo sháněl jeho." Nymphadora vydala zvuk, který Remus pokládal za souhlasné mručení.

"Myslíš Rogera?" zeptala se s tak nevinnýma očima, že Remuse hned napadlo, že musí mít něco za lubem. Tom cosi zahuhňal. "Ne? Tak zkusme bratrance… Percyho?"

"Charlieho," povzdechl si Tom.

"Aha, ty hledáš našeho Weasleyho." Tom stáhl rty. "Je s holkama," řekla Nymphadora. "Nevím, kde přesně."

"Dík za pomoc," zamumlal Tom a zvedl oči v sloup. "Vážně díky….Nymphadoro," řekl a zvýraznil každé slovo.

"Durbane!" zakřičela na něj. Tom se zašklebil přes rameno a utíkal pryč. "Ach ti zmijozelští," huhlala si pro sebe Nymphadora.

"Klidně jdi za ním," řekl Remus a dal se chůze.

"Dostanu ho později," odvětila mu a pokrčila rameny.

"Dobře," řekl a pokračoval vpřed. Nymphadora vydala posměšný zvuk, jako by chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela.

"Přišel jste za Brumbálem?" zeptala se místo toho.

"Ano, přišel," odpověděl jí a odhrnul závěs na stěně, který ukrýval uličku, jež ho dovede o dvě patra výš. Brumbálova kancelář měnila místo každý rok - Remus choval podezření, že pravým důvodem je udržovat studenty a učitele ve střehu. Tento rok byla ve třetím patře.

"O tomhle schodišti jsem neměla tušení," řekla překvapeně a následovala ho dovnitř se zvědavým výrazem, ale na prahu zakopla. Hned se zvedla a její vlasy nabyly růžového odstínu, než jí Remus vůbec stihl nabídnout pomoc. "Jsem strašně nemotorná," povzdechla si. "Za to může moje máma." Zvědavě se rozhlédla kolem. "Kde to končí?"

"Ve třetím podlaží. Vedle toho brnění, co každému nadává," řekl Remus.

Nymphadora se rozesmála. "Od něj se Charlie naučil všechna sprostá slova, co zná!"

"Může děkovat Siriusovi a Jamesovi," řekl Remus a lehce se usmál. "To oni Rudyho všechno naučili."

"Sirius...to jako Black?" zeptala se Nymphadora opatrně.

"Ano," odpověděl Remus s hořkostí v hlase.

"A James...ne James Potter?" zeptala se dál.

"Ano, další z mých přátel," řekl Remus a teď už se opravdu smál.

"Myslím, že se na něj pamatuju," řekla zamyšleně. "Je to táta Harryho Pottera?"

"Ano."

Zamyšleně přikývla. "A Rudy je kdo?"

"To mluví samo za sebe."

"Nechápu."

"Jako že je nerudný," vysvětlil Remus. "To Sirius měl pořád něco se jmény a přezdívkami."

"No moje jméno by si nejspíš užil," řekla temně. "Ne že bych někdy chtěla mamčina bratrance potkat, ale stejně…"

"Obvykle říkal, že jsi Milá Dora," vzpomněl si náhle Remus. Její ústa zůstala dokořán a její vlasy byly najednou zářivě žluté, když se začala smát. "Nymphadora… Milá Dora… To je strašný!"

"To je, ale když se sám jmenuješ "Serióz"..."

"Jak zkomolil Vaše jméno?"

"Ne tak jako tvoje, ale někdy v prvním ročníku začal s "lůny, lůpy, Lupin"

Nymphadora se rozesmála. "To je jeden z Peevesových nejoblíbenějších vešíků!"

Z nějakého důvodu to Remuse vůbec nepřekvapovalo. "Za to může James," řekl a křenil se navzdory všemu. "Jamesova přezdívka měla něco společného s "potrhlíkem" - když měl někdy podivné nápady," dodal v předtuše její další otázky. S tímhle vtipkováním přestali někdy v šestém ročníku, když James dostal obavy, že by to mohlo pokazit jeho šance u Lily, ale přezdívky si i tak vydobyly místo v Siriusově proslovu na Jamesově svatbě.

"Vypadá to, že jste vy tři byli fakt zábavní," odtušila rozesmátě. "Dokonce i Black."

"Vlastně jsme byli čtyři. Dalším naším přítelem byl Petr Pettigrew."

"Ten kluk- muž, co ho Black-?"

"Ano," řekl Remus tiše.

"To je mi líto," řekla Nymphadora.

"Je to už dávno," odvětil Remus. I když mám pocit, jako by se to stalo včera.

Remus se dotkl místa na zdi a stěna se rozestoupila. "Co tady do prdele děláte?!" rozkřičel se na ně Rudy až jeho brnění skřípalo. "Nedělejte, že mě nevidíte, vy bastardi. Ptal jsem se, co tu do hajzlu děláte!" Namířil k nim svůj štít. "A ty neřáde, pojď sem a dívej se na mě, když s tebou mluvím!"

"Tehdy nám to přišlo zábavné," zamumlal Remus, když zahýbali za roh, "ale je sotva dobrým příkladem pro prváky."

"Každý rok se z něj někdo rozbrečí," řekla Nymphadora pobaveně. "A leze na nervy Filchovi, ale Brumbál říká, že je součástí historie školy a tak…"

Remus nevěřícně zavrtěl hlavou. "A jak jde škola?" Naposled ji viděl na začátku dubna, ale teď byly za dveřmi zkoušky Náležité kouzelnické úrovně, pokud už náhodou nezačaly. Sám se na první týden v červnu pamatoval jako na něco dost stresujícího.

"Včera jsem dělala zkoušku z přípravy lektvarů," řekla s úsměvem. "Myslím, že to šlo celkem dobře. Mohli jsme si vybrat, tak jsem připravila první až čtvrté stádium Vlkodlačího lektvaru. Nejdřív jsem chtěla dělat Sérum pravdy, ale vybrali si ho už tři lidi z mojí třídy, tak jsem chtěla zkusit něco trochu jiného."

"Působivé," řekl Remus slabě. "Já- slyšel jsem, že je to trochu složité."

"Není to tak hrozné," řekl zamyšleně. "Pátá fáze je nejspíš ta nejtěžší a tu jsem dělat nemusela."

Remus ztěžka polkl. "Co máš jako další zkoušku?"

"Kouzla zítra," odříkávala z hlavy. "Přeměňování pozítří - to je díky Melinovi brnkačka - potom obranu a bylinkářství v pátek."

"Takže si dneska opakuješ?"

"Vlastně se flákám," pozvdechla si a mávla na něj. "Slíbila jsem Alfredovi, že se hned po snídani sejdeme v knihovně a projdeme kouzla, ale jsem tady a bavím se s vámi."

"Řekni Alfredovi, že se omlouvám," řekl Remus.

"Ani si toho nevšimne. Je zamilovaný do Jaquiline Gampové, ale všichni vědí, že ona je blázen do Piuse Thicknesse."

"Chápu," řekl Remus, aniž by někoho z nich znal.

"Upřímně si myslím, že je to divné, řešit, kdo koho miluje, jako by nám bylo jedenáct." Rozhodila rukama a její vlasy změnily barvu na podivný odstín - jako by se smíchala zelená s oranžovou. "Když se někdo někomu líbí, tak má prostě přijít a říct to."

"Jsi otevřená."

"Chci být Bystrozorem, ne politikem," pokrčila rameny.

"Jsi si jistá?" zeptal se Remus s úsměvem. "Zdá se, že máš celkem vyhraněné názory."

"Určitě. A nemyslím, že bych měla "vyhraněné názory". Jen si myslím, že by se lidé měli chovat přiměřeně svému věku."

"Ty se ale chováš jako mnohem starší než sedmnáctiletá," podotkl Remus.

"To ne," bránila se a její vlasy byly opět růžové. "Jen to tak vypadá, protože ostatní se chovají jak prváci."

Remus s ní nesouhlasil, ale neobtěžoval se předsvědčováním, protože právě dorazili k chrliči, který střežil vchod do Brumbálovy pracovny. "Ahoj, Lupine," pozdravil ho chrlič. "Heslo?"

"Tykáte si s Brumbálovým chrličem?" zeptala se Nymphadora, na niž to udělalo dojem.

"Neptej se," odtušil Remus a lehce se začervenal. "Má to víc společného s Jamesem a Siriusem než se mnou osobně."

"Pamatuju si Pottera a Blacka! Pozdravuj je ode mě, ano?"

"Ehm…" řekl Remus a jeho oči zalétly k Nymphadoře a jejímu zaskočenému výrazu. "Jistě."

"Uvidíme se později," řekla Nymphadora a podala mu ruku. Remus si s ní potřásl a věnoval jí hřejivý úsměv - a snažil se nevidět, jak se její oči rozšířily údivem, když se podívala na všechny jeho jizvy - ačkoli to naštěstí nekomentovala. A potom odkráčela chodbou a trochu přitom zavrávorala, když si přišlápla lem hábitu.

"Budu tady čekat celý den?" postěžoval si chrlič.

"Ne, omlouvám se. Citrónový bonbon."

"Nechal jsi mě čekat jen tak pro nic za nic. Myslel jsem, že to heslo nebudeš ani znát…"

"Stejně bys mě pustil dovnitř, ne?"

Chrlič zamrkal a odsunul se stranou. Stěna za ním se rozestoupila a otevřel se výhled na důvěrně známé schodiště. Remus na něj vkročil a o chvíli později už se nalézal přede dveřmi Brumbálovy pracovny.

Vztáhl ruku po klepadlu, ale hluboký hlas mu pokynul, "Dále!" ještě dřív, než se dotkl dveří.

Remus zavrtěl hlavou a vstoupil do pracovny. "Dobré ráno, pane řediteli," řekl a zavřel dveře.

"Ach, Remusi. Bál jsem se, že jsi se snad ztratil."

"Ne, jen mě něco vyrušilo."

Brumbál se tiše uchechtl. "Posaď se, chlapče."

Remus si vykouzlil křeslo a posadil se. "Dal by sis něco sladkého?"

"Ne, děkuji. Právě jsem snídal."

.

.

.

"Draco," řekla matka měkce.

Draco si okamžitě přestal hrát s knoflíky na své vestě. "Odpusť, matko," řekl a spustil ruku podél těla.

Lehce se na něj usmála. "Dnes se snaž, ano?"

"Budu," odvětil a zaškaredil se, jakmile se matka odvrátila.

"Draco, myslím to vážně," obrátila se zpět k němu s varováním. "Nechci znovu zažít to, co posledně. Týdny jsem se nemohla podívat Audře Crabbové do očí!"

"Byl to jen pudink," bránil se chabě. "Ani to nebylo úmyslně-" Matka ho zpražila přísným pohledem. "Ano, matko," řekl a uhladil si vestu. "Omlouvám se. Už se to nestane."

"To doufám," reagovala chladně.

"Ale no tak, Narcisso," řekl otec, který právě vstoupil do přijímacího salonu. Byl oblečený podobně jako Draco - v černých kalhotách, černé vestě vyšívané stříbrem a dlouhém černém hábitu. Hydrus přišel hned po něm, ve stejném oblečení jako Draco, ale laděném do zelena jako matčin hábit. "Nehody se stávají i těm nejlepším." Jeho oči se setkaly s Dracovými, které měly identickou barvu. "Není to tak, synu?"

"Ano, otče," řekl úlevně Draco. "Slibuju, že už se to nestane."

"Když mluvíme o slibech, otče, vím, že Bosworth se bude chovat slušně," zakňoural Hydrus a poplácal krysu, která byla na svém obvyklém místě na jeho rameni.

"Řekl jsem, že ne," vyštěkl otec popuzeně. "Vezmi ho nahoru a nech ho tam." Hydrus naštvaně zamručel, ale vydal se nahoru po schodech. "Běž se učesat," řekl otec Dracovi.

"Ano, otče," zamumlal Draco a opustil salon. Pospíšil si, když byl otec v tak špatné náladě, ale neopovážil se běžet. Vydal se dolů chodbou do vstupní haly, nahoru hlavním schodištěm, na konec dlouhé chodby a do svého pokoje. Přešel pokoj, aniž by zaregistroval pištění Roqueforta z jeho klece a zamířil přímo do koupelny.

Ze zrcadla na něj hleděla jeho tvář - hubená s ostrou bradou a šedýma očima jeho otce. Tvář jeho otce, přesně jak řekla teta Bella při jejich poslední návštěvě, jen ne tak nečitelná. Ale zlepšuju se, pomyslel si hrdě. Určitě víc než Hydrus.

Sáhl pro malou lahvičku na mramorové poličce a nabral trochu gelu na vlasy. "To je trochu moc, ne?" zeptalo se zrcadlo.

"Ne," vyštěkl Draco a uhladil poslední pramen vlasů na jeho místo. Když skončil, vypadal přesně jako otec na fotografiích v Dracově věku. I jeho výraz přesně seděl, klidný a spokojený, i když lehce znuděný. Dobře, tak- Bum!

"Dobby!" vykřikl Draco a uskočil od drobného skřítka. "Tohle mi nedělej!"

"Dobby se omlouvá, mladý pane," zakvákal skřítek a pospíšil si s poníženou úklonou, až mu vlály uši, "ale pán posílá Dobbyho, aby vyřídil mladému pánovi, aby si pospíšil."

"Dělám, co můžu," odpověděl naštvaně Draco.

"Pán říká, abyste hned šel, mladý pane," řekl Dobby se svýma širokýma zelenýma očima a chumlal okraj špinavého ubrousku, který měl na sobě.

"Tak dobře," vyštěkl Draco. Chytil se skřítka za předloktí a koupelna se v mžiku roztočila, až z ní zbyla jen šmouha a úplně zmizela, aby byla nahrazena přijímacím salonem. Draco se zakymácel a zalapal po dechu, ale silná ruka na jeho zádech ho nenechala upadnout. Dobby zmizel.

"Určitě si pamatujete mého nejmladšího - Draco," řekl otec a sevřel jeho rameno. Draco zamrkal a snažil se rozkoukat.

"Ano, ale už není tak maličký. Všechno nejlepší k narozeninám, Draco," řekl tlustý starý Roderick Crabbe a pohladil si dlouhý plnovous.

"Děkuji," řekl Draco zdvořile; nedodal "pane", když mluvil s Crabbovými nebo Goylovými, protože nebyli čistokrevní kouzelníci, i když tak sami sebe prezentovali.

Audra přikývla. "To on měl na svědomí tu nehodu s pudinkem, že?" Dracovi hořely tváře, ale ruka jeho otce mu nedovolila uniknout.

Matka se hlasitě zasmála. Byl to vysoký pronikavý zvuk, jako cinkání ledových kostek. "Na to už jsem zapomněla," dodala a obdařila Audru úsměvem. Druhá žena její úsměv opětovala a pak zaměřila svoji pozornost na dvouletého Cyrila. Matka střelila po Dracovi pohledem, který byl ostrý, ale ne naštvaný.

"Pamatuješ si na našeho Vincenta, Draco?" zeptal se Roderick.

"Ano," řekl Draco a podíval se na svého bratra a obtloustlého kluka s divně ostříhanými vlasy. Už se setkali několikrát. Dracovi se ten velký kluk moc nelíbil, ale naštěstí ho to vždycky táhlo víc k Hydrusovi, takže to nebyl problém.

Ohniště zahořelo zelenými plameny a vystoupil z něj vysoký Ernest Parkinson následovaný hubenou nemocně vypadající manželkou Sonjou a jejich dcerou Pansy, která měla tmavé vlasy jako její otec, velké hnědé oči jako matka a nosík, který se nepodobal žádnému z rodičů. Když se vzájemně přivítali, dorazili Greengrassovi; obtloustlý nevysoký Marius, jeho krásná žena Parmenia a jejich dcery; nejstarší byla Daphne - stejného věku jako Draco - blonďatá s protáhlým obličejem, pak dvojčata Astoria a Vivienne, jež byla o rok mladší než jejich sestra.

Obě dívky měly tmavé vlasy, ale tím jejich podobnost končila. Astoria byla menší a silnější, zatímco Vivienne vyšší, skoro jako Daphne, a s modrýma očima narozdíl od Astoriiných hnědých.

Následně přibyli Nottovi - starý šedovlasý Leopold, mladá hnědovlasá Eleanor a jejich dcera Catherine. Theodor nebyl synem Eleanor - jeho matka zemřela brzy po jeho narození, ale byl také přítomen. Byl to vysoký hubený kluk o několik měsíců starší než Draco.

Každý mu popřál šťastné narozeniny s různým stupněm upřímnosti a Draco zdvořile přikyvoval a všem poděkoval. Gampovi - největší čistokrevná rodina snad kromě Weasleyových - nedorazili, za což byl Draco upřímně vděčný. Zatímco Weasleyovi měli syny, Gampovi měli dcery, které se neustále otravně chichotaly a Draco je na své narozeninové oslavě nechtěl.

Hamish byl jediným synem Gampových a byl starší než Draco a upřednostňoval společnost svých sester a sestřenic. Poslední dorazili Goylovi - nikdy nepřišli nikam včas, co si jen Draco pamatoval.

Bulstrodovi také nepřišli, což bylo dobře, protože jejich Millicent se Draco upřímně bál. Byla dost velká na to, aby ho snědla, ale zároveň byla velmi chytrá. Řekla mu, že patří do Zmijozelu víc než on, a Draco nechal nechtěně vybuchnout svůj pudink. A nejhorší na tom bylo, že měla nejspíš pravdu, přestože nikdo z jejích rodičů nepatřil mezi Smrtijedy, jako Dracův otec.

"Strašně se omlouvám, Luciusi," řekl Aloysius, když vystupoval z krbu. Byl to hubený muž, hladce oholený s několika posledními vlasy na holé hlavě. "Clementina má zase zpoždění. Jak se máte, Rodericku, Erneste, Leopolde?" Ozvalo se sborové zamumlání "Dobře". "Ach, Mariusi! Jak se máš? Nevšiml jsem si tě."

"Mám se dobře, děkuji," odpověděl Marius a zdvořile se uklonil.

"Přichází matka," řekl Gregory, když vystupoval z krbu. "Všechno nejlepší," řekl Hydrusovi.

"To nejsou moje narozeniny," odvětil Hydrus a obrátil oči v sloup. "Ale Dracovy."

"Všechno nejlepší," opakoval Gregory a otočil se k Dracovi, který jen přikývl.

Aloysius svého syna pozoroval s úšklebkem. "Můžeme pokračovat do jídelny? Clementina určitě najde cestu, to jsem si jistý."

Všichni v místnosti zatajili dech. "Bylo by skvělé, kdybys pamatoval na to, že toto je můj dům," varoval ho otec, "tedy je na mě, abych hosty vyzval." Společnost ztichla. Aloysius otevřel ústa, aby něco řekl, ale Gregory zavrtěl hlavou o jeho otec zůstal zticha. "Můžeme se přesunout do jídelny?" zeptal se otec přítomných, jako by se nic nestalo.

"Jistě," řekla pohotově Parmenia s milým úsměvem, který uvolnil přítomné napětí. "Pojďte, Mariusi, děvčata."

"Hydrusi, ukaž hostům cestu," řekla matka s úsměvem.

"Ano, matko."

"Draco, dohlédni, jestli Dobby všechno správně připravil."

"Ano, matko." Draco zmizel dveřmi napravo, zatímco se všichni ostatní vydali vlevo. Prošel spoře osvětlenou chodbou a dolů po schodech směřujících do sklepa a rychle prošel nejbližšími dveřmi - nerad se zdržoval v blízkosti sklepa. Bylo tam vždy chladno a šlo o nejtmavší kout celého sídla. Šel - protože Malfoyové neběhají - další chodbou a pak dalšími dveřmi přímo do kuchyně.

"Mladý pán!" ukláněl se Dobby přehnaně, když se Draco zastavil u stolu uprostřed místnosti.

"Matka chtěla, abych dohlédl, že bude vše připraveno," řekl Draco a zvědavě se rozhlížel po kuchyni. Trouba sálala a bylo cítit čerstvý chléb, brambory a maso. Na plotně stál hrnec s něčím lákavým a sada nožů krájela mrkev, rajčata, salát, okurky.

"Paní mohla Dobbyho zavolat," zavrtěl skřítek hlavou. "Mladý pán se nemusel obtěžovat. Dobby ví, jak mladý pán nesnáší sklep."

"Nebojím se sklepa," bránil se Draco.

Skřítek se přesunul k plotně zkontrolovat polévku. "Mladý pán může paní ujistit, že Dobby všechno stihne," řekl Dobby a lusknul prsty, čímž poslal nože do dřezu (který se hned sám začal napouštět vodou s bublinkami).

"Dobře. A ta rajčata dej pryč. Nejím je." Dobby vydal nesrozumitelný zvuk a pospíšil si k prkénku.

Dracovi se podařilo vklouznout do jídelny bez povšimnutí - přesně tak, jak by měl dobrý hostitel. Jediný člověk, který si vůbec uvědomil jeho přítomnost, byl Hydrus, který obrátil oči v sloup a pokračoval v rozhovoru o košťatech. Teodora to zjevně zajímalo, ale ani Vincent ani Gregory nevypadali, že vůbec rozuměli, o čem je řeč. Draco se posadil na prázdné místo mezi svého bratra a Daphne.

"My máme oba Kometu 2.60", prohlásil Hydrus a rozhlédl se po ostatních dětech. "Otec chce, abychom byli připraveni nastoupit za naši kolej."

"V Bradavicích?" zamračil se Gregory.

"Jasně že v Bradavicích, blbečku!" řekl Draco.

"Nebo v Kruvalu," dodal Hydrus. "Otec se stále snaží umluvit matku." Draco si byl celkem jistý, že v tomhle otec neuspěje. Matka se s ním hádala málokdy, ale když už k tomu došlo, vyhrávala ona.

"Nevěděl jsem, že prváci mohou hrát za svoji kolej," zmínil Teodor.

"V Kruvalu ano," argumentoval Hydrus.

"V Kruvalu je dovolené všechno," řekla Daphne posměšně a obrátila oči v sloup.

"Co tím myslíš?" zeptal se Draco.

"Jen že Karkaroff je víc v klidu než Brumbál," odpověděla a odhrnula si vlasy z ramen.

"Vážně nastoupíte do Kruvalu?" zeptala se Pansy smutně a dívala se přitom střídavě na Draca a Hydruse.

Draco pokrčil rameny. "Ať půjdeme kamkoli, budeme tam hrát famfrpál."

"Clarice říkala, že prváci nesmějí mít košťata," řekla Astoria upjatě.

Hydrus se uchechtl. "Otec má ve škole velký vliv. Jestli půjdeme do Bradavic, bude se ucházet o místo ve školní radě."

"To může?" zeptal se Teodor ohromeně.

"Samozřejmě," řekl Draco a mávnul rukou. "Všechno to bláznění kolem Harryho Pottera ho přivedlo blízko k Brumbálovi. Vsadím se, že budu mít jisté místo v týmu, než si vůbec vybalím koště. A kdo je Clarice?" Pansy obrátila oči v sloup a začala se bavit s Hydrusem o něčem jiném.

"Naše nevlastní sestra," řekla Daphne hrdě. "Ona a Bertram jsou z matčina prvního manželství." Draco se zadíval na Parmenii Greengrassovou, která se držela za ruku se svým manželem a smála se vtipu, který jim vyprávěla Clementina. "Kolik jim je?"

"Bude jim čtrnáct," řekla Astorie vedle své sestry. "Clarice chce pracovat na Ministerstvu a Bertram bude profesionálním hráčem famfrpálu."

"Na jaké pozici?"

"Chytač," řekla Vivienne. "A když to nevyjde, chce být reportérem pro Denního Věštce."

"Možná bude pracovat s otcem na pátrání po Harry Potterovi," napadlo Draca.

Vivienne se podívala na otce a zamyslela se. "Možná," dodala.

"Myslíš, že ho najdou?" zeptala se Astoria a vypadala nervózně. "Prý je po smrti."

"Kdo, Harry Potter? Věštec říká, že je mrtvý," odvětil Draco a obrátil oči v sloup. "To jen ukazuje na to, kolik toho vědí. Já si nemyslím, že je po něm, říká to i otec."

"Matka a otec říkají, že je mocný," zašeptala Daphne a Vivienne přikývla.

"To je," potvrdil Draco. "Otec si myslí, že bude novým Pánem Zla."

"Tak proto ho Sirius Black unesl?" zeptala se Daphne.

Draco pokrčil rameny dobře si vědom toho, že by o Siriusi Blackovi neměl vědět zdaleka tolik, kolik věděl. "Vypadám snad jako Sirius Black nebo Harry Potter?" zeptal se místo toho.

"Ne," řekla Daphne.

"Tak jak bych to u Merlina mohl vědět?" zeptal se chladně.

"Nemusíš na ni být hrubý," bránila sestru Astoria a založila si ruce v bok. "Jen se ptala."

Draco si jí nevšímal. "A proč bych to měl vědět?" zeptal se znovu.

"Tvůj otec se zabývá pátráním," odpověděla mu. "Každého s inteligencí horského trola napadne, že o tom budeš něco vědět."

"Dobře, tak nevím," odvětil Draco ledově, aby zamaskoval svoji lež.

"Hej! Greengrassová!"

Všechny tři dívky se otočily. "Která?" zeptala se Astoria.

"Daphne. Chceš se dostat do Zmijozelu, viď?" zeptal se Hydrus.

Dívka pokrčila rameny. "Buď od Zmijozelu nebo Havraspáru."

"Říkal jsem ti to," zamumlal Teodor.

"Jak jsi to věděl?" zeptala se se zájmem Vivienne.

Přikrčil se před pozorností všech ostatních. "To není nic těžkého. Každý z nás to tak chce."

"Já tedy nechci do Havraspáru," procedil Hydrus.

Draco souhlasně přikývl. "Já chci do Zmijozelu."

"Na Havraspáru není nic špatného," řekla Vivienne a Astoria hned rozhněvaně přikývla. "Matka si myslí, že půjdu do Havraspáru."

"A předpokládám, že ty tam míříš taky?" zeptala se Pansy Astorie a vypadala lehce podrážděně. Nikdy neměla dvojčata moc v lásce.

"Nechtěla bych do Nebelvíru ani Mrzimoru," odpověděla jí Astoria chladně. "Jinak je mi to jedno. Ty bys chtěl do Zmijozelu, Teodore?"

"Ano," řekl Teodor, pak zaváhal a dodal, "ale ani Havraspár nezní špatně." Dvojčata byla spokojená. Draco obrátil oči v sloup; kdyby ho při tom otec viděl, musel by podstoupit školení, jak ovládat výrazy svého obličeje. U Greengrassových se tím zjevně nikdo moc nezabýval.

"Vincente, Gregory?"

"Zmijozel," řekli společně.

"Já taky," řekla hlasitě Pansy, aby se na ni nezapomnělo. "Máma byla v Havraspáru, ale to bych já nesnesla," dodala s ošklivým úšklebkem směrem k Astorii a Vivienne. "Havraspárští jsou slabí." Ozvalo se nesouhlasné mručení od všech Greengrassovic děvčat i Teodora. "Vážně, jsou," trvala na svém Pansy a pohlédla na svoji matku. Sonja Parkinsonová se právě vrátila z koupelny a vypadala ještě bledší než předtím. "Jsou slabí." Ostatní si vyměnili ustarané pohledy - matka Pansy byla nemocná a ani uzdravovači pro ni nemohli nic udělat - a zůstali zticha.

"Takže," řekla Daphne s pátravě hleděla na Pansy, "předpokládám, že tahle naše skupinka bude držet pohromadě. To je pěkné, ne?"

"Pěkné, ne?" pitvořil se po ní Draco. "Jsi si jistá, že nechceš být v Mrzimoru, Greengrassová?"

Ostatní - s výjimkou Daphne, která zrudla - se rozesmáli. Draco se opřel ve svojí židli s vítězným úšklebkem dokonale spokojený sám se sebou.