Ano, je to ta samá Evanlyn, co v Hořícím mostě umře ^^

Ani jednomu z nich nebylo do řeči, když se vraceli zpět do tábora. Averill kručelo v břiše, protože se samozřejmě nenajedla a už bylo moc pozdě na oběd, ale moc brzo na večeři. Leander, pokud si toho všiml, to nekomentoval.

„Co říkáš na strategické cvičení?" zeptal se jí, když vešli mezi pestrobarevné stany. Věděl, že Averill má strategická cvičení ráda, protože je u nich třeba myslet. Pokud se jednalo o praktická cvičení, měla je ráda, dokud nenarazila na soupeře. V jejím případě totiž „soupeř" znamenalo téměř výhradně „muž" a ona jako žena nebyla schopná žádného takového soupeře fyzicky přeprat.

„To zní dobře," usmála se na něj.

Bohužel se k onomu strategickému cvičení nikdy nedostali. Přes tábor si to k nim namířil Samdash. Averill a Leander se zastavili, protože Samdash vypadal, že má naspěch.

„Averill, chce s tebou mluvit král. Teď hned," řekl jí. Žena zbledla. Snad nechce probrat… dopoledne, že ne? Oba hraničáři si její bledé tváře museli všimnout. Ačkoliv se se Samdashem nemuseli, teď na ni hraničář povzbudivě mrkl a řekl: „Nemyslím, že jsi v maléru. Prostě s tebou chce mluvit." Vypadalo to ale, že ani on neví, čeho by se ta konverzace měla týkat.

Averill svižným krokem zamířila k hlavnímu stanu. Cestou se snažila ještě nějak upravit, ale byla to marná snaha. Pokud bylo kromě kámen, nůžky, papír něco, v čem vždy zaručeně prohrála, byl to boj o zkrocení jejích vlasů. Byly všude, ale ať se Averill snažila zastrčit je za uši, jak chtěla, vždycky našly cestu, jak jí padat do obličeje. Proto si těsně před velitelským stanem rozvázala culík a pokusila se ho znovu uvázat. Nebylo to nejlepší, ale na víc se nezmohla. Vešla do stanu.

Král Osvald seděl na stejné židli jako ráno. Jeho syn seděl na té druhé a v dohledu nebyl žádný hraničář. Král musel trvat na tom, že s ní bude mluvit o samotě.

Averill polkla. To se jí vůbec nelíbilo. Viděla, že je král zabraný do hovoru se svým synem a možná si jí ještě ani nevšimli, proto si odkašlala.

„Chtěl jste mě vidět, Vaše Veličenstvo?" Král vypadal zaskočeně, že tam je; asi ji neslyšel přicházet. Pokynul princi, aby přinesl třetí židli z rohu místnosti.

„Posaď se, Averill," vyzval ji a ona si sedla. Její nervozita ještě vzrostla. Co s ní král asi tak může chtít?

Oba šlechtici si jejího těkání očima museli všimnout. Král se vlídně usmál.

„Neboj se, Averill. To, co s tebou chceme probírat, není nic špatného." Averill kývla, ale zrovna přesvědčeně nevypadala.

„Byla bys radši, kdyby tady byl někdo z hraničářů?" zeptal se jí Duncan. Averill nabídku pár vteřin zvažovala, ale potom zavrtěla hlavou.

„Ne, můj pane. Nemohu se na hraničáře spoléhat celý život." Aspoň ne v tak triviálních věcech, jako bylo tohle. Jo, až bude nějaká vzpoura, tam na ně klidně spoléhat bude, ale ona věděla, že tohle zvládne sama.

Král se předklonil a lokty položil na stehna. „Tak, Averill, můj syn se zmínil, že tvé celé jméno je Averill MacDougal a pocházíš z léna Highcliff, je to tak?" zeptal se jí. Jenom kývla – v duchu se snažila vymyslet, kam tenhle rozhovor vlastně míří.

„Řekni mi, co si pamatuješ z dětství?" vyzval ji král. Averill zaváhala, ale nemohla neuposlechnout přímý rozkaz od vládce, takže zapátrala v paměti.

„Pamatuju si trochu na tátu. Byl starší, šedivěly mu vlasy a byl vlídný. Hraničář Egon mi ho hodně připomíná. Ale moc toho není. Myslím, že mi byly čtyři, když jsme jeli někam kočárem. Měli jsme nehodu a rodiče umřeli. Já se dostala sem do Gorlanu a vyrostla jsem tady," řekla. Přejela pohledem po obou mužích. „Mohu se zeptat, proč se ptáte, Vaše Veličenstvo?"

Starému králi zacukaly koutky. Averill nevěděla, co je na tom k smíchu, ale považovala to za dobré znamení. Duncan se chopil slova.

„MacDougalové byli nižší šlechtický rod z Highcliffu. Byli docela vlivní a podezřívali Morgaratha od té doby, co se stal baronem. Před šestnácti lety napadli jeho vojáci kočár, který převážel rodinu MacDougalových. Mysleli jsme, že kromě nejstarší dcery nikdo nepřežil," Duncan se na ni podíval, aby viděl, že Averill postupně chápe, co chce říct. „Dokud jsem nepotkal tebe."

Averill si spojila dvě a dvě dohromady. Chtěli jí říct, že je dcera z nižšího šlechtického rodu, tedy že je šlechtična. Averill se jako žádná šlechtična necítila. A ta druhá věc…

„Já mám sestru?" V ten moment už téměř vstala ze židle. Nemohla tomu uvěřit. Že by jí zbývala nějaká rodina? Vždycky myslela, že je jedináček nebo že její případní sourozenci zahynuli při stejné nehodě. Tohle… Tohle znělo tak dobře, že to nemohla být pravda.

Král byl potěšen její reakcí. „Ano, v době nehody byla u své kamarádky, zatímco ty jsi jela s rodiči v kočáru. Brzy se s ní setkáš. Bydlí na hradě Araluenu."

Averill byla zmatená. Nenaznačili jí jasně, že jsou ze šlechtického rodu? Tak co její sestra pohledávala na hradě? Neměla někde vlastní panství?

„Bylo jí dvanáct let. Její poručnicí se stala přítelkyně vaší matky. Je mi to líto, ale všechen váš majetek rozprodala," dovysvětlil král. „Titul ‚lady' vám ovšem oběma stále náleží."

Aha, pomyslela si Averill, takže mě sem pozvou, dají mi naději a potom ji zase vezmou.

„Škoda," řekla. Myslela jsem, že to celé zní až moc dobře na to, aby to byla pravda.

Král se pomalu zvedl. Duncan mu přispěchal na pomoc.

„Pokud nemáš žádné otázky, tak můžeš jít. Samozřejmě o tom můžeš říct svým přátelům. Já si teď ovšem potřebuji odpočinout."

Averill vstala a hluboce se uklonila.

„Děkuji, Vaše Veličenstvo, že jste mi o tom řekl. Velmi si toho vážím," řekla. Byla to pravda. Nikdy se toho o své minulosti nedozvěděla moc a teď jí informace nabídli přímo na zlatém podnose.

Vyšla ven ze stanu a rychlými kroky zamířila do stanu, který sdílela s lady Paulinou. Než šli s Leanderem pohřbít Roxy, nechala si tam zbraně. Teď doufala, že tam lady Paulina nebude. Chtěla si jít zacvičit a předstírat u toho, že terče jsou Morgarath. Od začátku její cesty s hraničáři její nenávist opadla, ovšem teď, když měla nové informace, cítila, že si ten hněv musí na něčem vybít. To kvůli Morgarathovi strávila šestnáct let ve strachu, ponížení a bolesti. To on zařídil, aby nikdy nepoznala svou skutečnou rodinu. To on zařídil, že… v životě potkala hraničáře?

Averill vklouzla do stanu. Neměla štěstí. Lady Paulina právě po zemi rozmisťovala pár lůžek. Pokud se bývalé Haroldovy svěřenkyně rozhodnou jet s nimi na hrad Araluen, stráví noc právě tady v „dámském" stanu.

„Averill," přivítala ji. „Dáš si kávu?"

Říct, že byla překvapená, když jí lady Paulina nabídla kávu a měla právě uvařený kotlík plné zázračné tekutiny, bylo málo. Averill byla ohromená, jak lady Paulina uměla předvídat. O pár minut později si obě ženy sedly k malému stolečku, který měly k dispozici, každá s kouřícím hrnkem v rukou.

„Předpokládám, že ti to král řekl," začala lady Paulina. Averill kývla.

„To ano. Jsem za to velmi vděčná. Nikdy jsem nedoufala, že se toho o své minulosti tolik dozvím," usrkla kávy. „Ale přišlo mi to trochu kruté. Znělo to až moc dobře, než abych doufala, že je to pravda."

Lady Paulina pokývala hlavou. Králi to samé tvrdila zhruba před hodinou, než si pro Averill dal poslat. Král ale trval na tom, že Averill je silná osobnost a přenese se přes to. „Más zcela pravdu, Averill. Ovšem nesmíš zapomínat, že zítra se vydáš na hrad Araluen, kde je ve vyšších šlechtických kruzích MacDougal stále vlivné jméno. Bylo lepší, abys věděla, že jsi ze šlechtického rodu."

Averill pohlédla do svého hrnku a zamračila se. „Ale na hradě Araluenu jsem už byla a nezdálo se mi, že by na moje jméno někdo reagoval," řekla. Lady Paulina udělala stejný výraz.

„Možná jsi byla zastíněná tou zprávou, co jsi vezla pro královnu. Neříkala jsi ale, že tě uvrhli do žaláře a vysvobodila tě právě královna a lady Serennová?" Lady Paulina uvažovala logicky. Obě vysoce postavené ženy by to jméno měly znát.

Averill pokrčila rameny. „Tehdy mi to nepřišlo divné. Předpokládala jsem, že si chtějí vyslechnout můj příběh bez přítomnosti velitele hraničářů," vysvětlila. To bylo také logické.

Lady Paulina si povzdechla. „Budeme muset počkat a uvidíme."

Averill s ní souhlasila. Obě ženy pomalu popíjely kávu.

„Lady Paulino?" zeptala se po chvíli Averill. Blonďatá kurýrka vzhlédla. Ke kávě si vzala pár listů, pravděpodobně zpráv od podřízených kurýrů, které si při pití pročítala.

„Paulina stačí, Averill," usmála se. „Co jsi měla na srdci?"

Averill se ušklíbla. „Vůbec si nepřipadám jako šlechtična." Na to konto se nejprve obě zasmály. Pak jí lady Paulina sdělila asi nejhorší zprávu dne – je možné, že bude muset podstoupit náročný výcvik, jak být dámou. Averill při tom sdělení zbledla.

Naštěstí se ji lady Paulina nesnažila zadržet, když Averill dopila, vypláchla hrnek a se svými noži zmizela venku.

Celý zbytek odpoledne trénovala vrhání nožů. Ani jeden strom nebyl ušetřen. Averill na sebe byla docela pyšná. Od té doby, co se přidala do Crowleyho skupinky, udělala ve všech hraničářských disciplínách takové pokroky, že kdyby ji nelimitovalo pohlaví, snad by mohla být dočasnou hraničářkou v nějakém menším lénu.

Averill zase vrhla oba nože, které se zabodly přesně tam, kde chtěla, než se ozval známý hlas.

„Ty těm stromům dneska dáváš zabrat," poznamenal Crowley. Averill si odfrkla. Neslyšela ho přicházet, na druhou stranu byl nejlepší v neviditelném a tichém pohybu.

„Jsem naštvaná," řekla prostě, vyprostila svoje nože a jela další kolo. Crowley ji pár minut tiše pozoroval. Když pak Averill šla po svoje nože, řekl: „Leander mi řekl o tvém psovi. Je mi to líto."

Averill kývla. Po tom, co jí sdělil král, na Roxy téměř zapomněla. Byla to skoro ironie – jednoho člena rodiny právě ztratila, ale druhého zase našla. Tentokrát zasunula oba nože zpět do pouzdra a opřela se o jeden ze stromů, na kterém se tolik nevyřádila.

„Král mi řekl, že mám sestru," řekla nakonec. Crowley povytáhl obočí. Tohle slyšel prvně.

„To je dobře, ne?" zeptal se opatrně. Averill pokrčila rameny. „Jo, jsem nadšená, ale zároveň o ní nic nevím. Nepamatuju si ji. Co když mě nebude chtít jako sestru?"

Crowley se k ní přiblížil. Dřív by ho možná nakopla, že nerespektuje její osobní prostor, ale už se tak nějak smířila s tím, že takový prostě je. „Tohle je ale jenom ‚co když' situace. Uvidíš, bude to v pohodě," usmál se. „A teď pojď, jdeme probrat plán na zítřek."

S tím se jí ztratil v lese a Averill se okamžitě přizpůsobila a dorazila do velitelského stanu jen o minutu později. Všichni hraničáři, baron Arald, lady Paulina a princ tam už seděli. Byli usazeni v kruhu a Averill nechali místo mezi Egonem a Pritchardem.

„Když už všichni dorazili," začal Crowley a pohledem přelétl všechny účastníky sezení. „Pánové, dámo a Averill-" Pritchard jí stisknul paži, aby byla zticha, „-teďka probereme další postup. Mezi nejdůležitější úkoly teď patří dostat krále na hrad Araluen a zastavit šíření zvěstí o Duncanovi." Patnáct hlav přikývlo.

„Na sever chci vyslat pár lidí," pokračoval Crowley a ujistil se, že má plnou pozornost všech přítomných. „Halte, pojedeš do Keramonu za naším přítelem Sherrinem a budeš pokračovat na sever k hranici a informuješ Yorika. Potom se vrátíš za námi na hrad Araluen." Halt jednou krátce kývl. Oba muži ho už znali a on věděl, že bude snazší je přesvědčit, že Duncan vesnice na severu nedrancoval. Do dalších lén Halt neměl pravomoc zasahovat – stále ještě nebyl právoplatným hraničářem, protože ještě nedostal stříbrný dubový list. A ten mohl dostat pouze na hradě Araluenu, kde bylo velitelství hraničářů.

„Leandere a Berrigane, jeďte tu stejnou zprávu roznést do svých lén. Každý pak informujte alespoň dvě sousední léna. Nechám to na vás." Oba starší muži kývli na srozuměnou. „Norrisi, ty si vezmi Norgate, Samdashi, chci, abys jel do Carawaye."

Všichni přikývli, někteří horlivěji než jiní (zejména se to týkalo Leandera a Berrigana, kteří se těšili, jak novým hraničářův uštědří lekci).

„Já, Pritchard, Berwick, Egon a Averill budeme doprovázet královu družinu. Doufám, že za měsíc dva uspořádáme shromáždění, kde se vypořádáme s-" Crowley udělal gesto uvozovek, „-novými hraničáři." V osazení viděl pár zklamaných výrazů a pokrčil rameny. „Měli bysme jim dát šanci dokázat, že na to nemají." V ten moment se pár hraničářů zasmálo. Podle Crowleyho návrhu to bude vlastně zábava zdarma.

„Všichni ostatní půjdou do významnějších lén, aby se aspoň trochu udržoval pořádek. Farrele, budeš mít na starost Redmont a Whitby. Lewin se postará o Cordomské a Anselmské léno a Jurgen si vezme Trelleth."

„Nějaké otázky?" rozhlédl se po nich Crowley. Nečekal ani sekundu a než by si někdo vůbec vzpomněl, že nějakou tu otázku přece jen má, bylo sezení u konce.

„No, já bych přece jenom něco měl," začal Berrigan. „Vaše Výsosti, budeme potřebovat nového velitele hraničářů a všichni navrhujeme tady Crowleyho." Všichni hraničáři přikyvovali, jen ten, o kterém mluvili, se nezdál být nadšený (což byla ironie, protože Crowley byl naprosto a bezstarostně radostný devadesát procent času).

„Velmi dobře," kývl princ. Už viděl, že Crowley je dobrý velitel, když zorganizoval jeho a královu záchranu a celý ten plán vůbec dal do pohybu. Z přítomných se zvedli jen ti, kteří měli hlídku, zbytek si nalil kávu a jenom tak lelkoval, než se zítra vydali na dlouhou a (ve většině případů) osamocenou cestu.

Už se schylovalo k večeru, když se Averill zvedla. Vracela se k Haroldovu domu. Pritchard a Halt s Crowleym se okamžitě chopili příležitosti, protože už je pořádně nebavilo sedět ve stanu a nic nedělat. Princ s nimi tentokrát nešel.

Dveře jim stejně jako posledně otevřela Avalon a pozvala je dál.

Averill vešla do místnosti, kterou tak důvěrně znala. Byla to společenská místnost, kde bylo pár židlí, krb a malý stůl. Podlaha už potřebovala dlouho vyměnit a prosakovala jí spodní voda, takže místnost byla v koutech úplně plesnivá a Averill se musela divit, že ten dům ještě stojí. Všech dvacet žen tam bylo. Hraničáři zůstali u dveří poté, co jim Averill ukázala, ať už dál nechodí a oni ji poslechli.

„Tak co?" zeptala se Averill a navázala oční kontakt s každou ze žen a dívek. Avalon vystoupila jako mluvčí.

„Sedm zůstává tady a zbytek se připojí k tobě a k hraničářům," oznámila. Třináct zájemkyň vystoupilo. Každá si nesla ranec se svým majetkem. Averill je všechny znala. Kromě Jennifer a Avalon se chystaly jet Brea, Willa, Hertha, Polly, Mae, Lydia, Inez, Greta, Flora, Alma a Evanlyn, které byly teprve čtyři roky. Pár jich Averill znala dobře, s některými se moc nemusela (třeba s Mae. Děsná drbna).

Výjimečně všechny ženy mlčely, protože věděly, že jdou na území ovládané vojáky. Nevěděly, co mají čekat, a tak se táhly jako smrad za hraničáři a průvod uzavíral Pritchard s Averill a Evanlyn, která mermomocí trvala na tom, že chce jít s nimi.

Tábor barona Aralda byl pro ně velkou neznámou. Jako první je Averill zavedla do jejich stanu a představila jim lady Paulinu. Svoje lůžko nabídla Jennifer s Evanlyn, protože ona sama měla v noci hlídku spolu s šesti dalšími hraničáři, takže doufala, že si zdřímne další den na cestě. Ostatní ženy zabraly zbytek lůžek (bez Averill a s Jennifer a Evanlyn sdílejícími jednu postel jejich počet tak akorát vyšel).

Večeři jim přinesli rovnou do stanu. Averill by se ráda vypravila na poslední večeři se svou „rodinou", ale většina družek ji přemlouvala, aby je tam nenechávala samotné. Averill souhlasila, ale upozornila je, že přes noc tam nebude. Když to pár dívek slyšelo, začalo hlasitě bědovat, tak je Averill ujistila, že bude dávat pozor i na jejich stan. Hlavně na jejich stan.

První polovinu noci měla hlídku druhá skupina a ona, Halt, Crowley, Berrigan, Egon, Leander a Berwick začínali až jednu hodinu po půlnoci a měli na ní zůstat až do rána. Averill si na sebe proto natáhla druhou vrstvu oblečení. Touhle dobou byla zima jak v morně. Taky šla dřímat do velitelského stanu, kde ji mohli hlídkující hraničáři rychle vzbudit.

I tak ale bylo nepříjemné vstávat v půlce noci, když ji probudil Lewin. Averill si se zívnutím vzala luk a toulec se šípy a připojila se venku ke skupince. Nakrčila nos, když jí na něj dopadly dešťové kapky. To jim ta noc hezky začínala. Dohodli se, kterým směrem kdo bude hlídkovat, a rozešli se tam. Halt byl vždycky „veselá společnost", ale ani Crowley se nezdál nadšený, že bude muset sedět pět hodin v tomhle počasí. A ještě k tomu byla zima. Averill si přehodila přes hlavu kapuci pláštěnky a zmizela ve stínech.

Kolem páté ráno celý tábor oživl. Všichni se začali probouzet a chystat na dlouhou cestu. Byl připraven kočár pro krále a druhý povoz zastřešený plachtou. Averill je z hlídky chvíli pozorovala, než se podívala na oblohu. Teoreticky jí ještě zbývala hodina, takže nikam nespěchala.

Když pak začali čeledíni zapřahovat koně, rozhodla se, že by měla taky jít osedlat Albu. Pár hraničářů už bylo u koní, zejména ti, kteří odjížděli pryč. Zatím je čistili. Hromadný odjezd se chystal až po snídani. Proto Averill Albu pořádně vyčistila, rozpletla jí hřívu a ocasní žíně a přesvědčila se, že nikde nemá žádné zranění. Pak se vydala do stanu, kde už všechny ženy byly vzhůru. Jak by ne, ten rámus by probudil i mrtvého.

Už byly skoro po snídani. Averill přesně věděla, že Chubb a jeho tým vstávali před čtvrtou, aby stihli všechno nachystat. Dnes chtěla posnídat s hraničáři. Bylo to naposled na dlouhou dobu, co většinu z nich uvidí. Zvykla si na jejich neustálou přítomnost, přátelské hašteření a věděla, že jí budou chybět lekce, které jí a Haltovi čas od času dávali. Zkrátka a dobře se vůbec netěšila na jakékoliv loučení.

Ve velitelském stanu bylo ticho. Všichni jedli snídani v tichosti. Bylo to nepříjemné ticho a Averill zalitovala, že raději nešla jíst s kamarádkami. Žádné klábosení se nekonalo, žádná zábava, dokonce ani jeden hovor o tom, jaké je hrozné počasí. Král jedl s nimi. Stále byl hodně slabý a Duncan ho musel při chůzi podpírat, ale do obličeje se mu vracela zdravější barva a měl chuť k jídlu.

Hovor začal až po snídani, když hraničáři vstali a šli připravit koně. Podle plánu nejdříve měli odjet ti, kteří jeli do lén a na sever šířit zprávy o Tillerovi. Králova skupina odjížděla jako poslední. Všichni sborově se ale vydali osedlat koně.

Tak konečně, pohodila hlavou Alba, když jí Averill nasadila sedlo. Dívka se na ni podívala a naznačila: jak konečně?

Klisna do ní drcla čenichem. Konečně odjíždíme. Váleční koně jsou děsně nesympatický. Averill se potichu uchechtla. V tomhle se s ní nemohla hádat. Nebyla kůň, aby to mohla porovnat.

Všech dvanáct hraničářů se sešlo u koní. Tři čtvrtě z nich bylo připraveno na cestu, stačilo jen utáhnout koním podbřišníky.

„Tak druhý týden šestého měsíce se sejdeme na hradě Araluenu, jasné?" připomněl jim Crowley. Dvanáct hlav přikývlo. Bylo jasné, že tradiční shromáždění nebude možné. Zaprvé už téměř prošvihli termín, zadruhé se potřebovali vypořádat s náplavou rozmazlených floutků, kteří si mysleli, že si zaslouží být hraničáři. Co nevěděli, bylo, že král a princ už Crowleymu dovolili využít hradní pozemky pro shromáždění a testování.

Většina se i rozloučila s Averill. Mezi prvními byli Leander a Berrigan. Leander jí položil ruku na rameno.

„Seš fajn holka, Averill. Dávej na sebe pozor a uvidíme se za dva měsíce." Averill kývla. Dva měsíce nebyla tak dlouhá doba. Berrigan se zákeřně usmál a pravil: „Přesně. Přivezu s sebou gittaru, tak si tentokrát můžete s Crowleym skočit."

Averill cítila, jak se jí krev nahrnula do tváře. O jejím (ne)umění tancovat snad věděli všichni. „Jasně," založila si ruce na prsou. „Jen přes mou mrtvolu."

Všichni tři se tomu zasmáli. Ale Leander a Berrigan nebyli jediní, kdo se přišel rozloučit. Norris a Samdash tomu moc nedali, jen kývli hlavou na pozdrav, než pobídli koně a vyklusali z tábora.

Alba se nezdála moc nadšená, když viděla Abelarda osedlaného a připraveného vyrazit. Averill ji podrbala za ušima. Věděla, že Halt se po informování obyvatel na severu vrátí na hrad Araluen. Stále ještě nebyl oficiálně hraničář a ani s hraničářským výcvikem se za něj nemohl vydávat, pokud neměl dubový list.

Halt nebyl moc výřečný. Rozloučil se s Crowleym a zbytku pokynul, než nasedl na Abelarda a odcválal. Alba se za nimi dívala a nespokojeně stříhala ušima. Jurgen a Farrel se po krátkém loučení rozjeli každý jiným směrem (Farrel na západ a Jurgen na východ). Lewin se chystal vyjet krátce po nich. Také k Averill přišel a ruku měl položenou na krku. Averill tohle gesto znala. Byl to projev nervozity.

„Poslyš, Averill," začal Lewin. „Líbíš se mi. Moc. Možná bys mě mohla někdy navštívit, co na to říkáš?" S nadějí se na ni podíval. Averill nebyla hloupá; kdyby jí neřekla už na Redmontu lady Paulina, že se Lewinovi líbí, určitě by to poznala později. Přesto ji to zaskočilo, že jí to říká tak otevřeně, a nevěděla, jak má odpovědět.

„Lewine," začala opatrně. Odmlčela se a nadechla. „Promiň mi to, ale nemyslím si, že by to mezi námi mohlo fungovat." Podívala se na něj. Na krátký okamžik jí připadalo, že zahlédla bolestný výraz, který mladý hraničář ihned zamaskoval.

„Ale taky si nemyslím, že by to fungovalo mezi mnou a kterýmkoliv z hraničářů," rozhodila rukama ke zbývající pětici hraničářů. „Naše světy se možná na pár měsíců spojily, ale jinak jsou drasticky odlišné. Já teď nepotřebuju vztah. Ani nevím, jestli po tom všem- " samozřejmě poukazovala na život u pěstouna – všichni hraničáři o těch nekřesťanských praktikách věděli, „-budu vůbec schopná nějaký mít. Teď musím najít stabilní půdu pod nohama a nějak si zajistit budoucnost. Až pak bych o tom vůbec mohla začít přemýšlet." Vyděsilo ji, když viděla, že Lewinův výraz zůstává naprosto stejný. Taky nevěděla, jak zareaguje.

Nakonec se Lewin slabě usmál. „Chápu. Na okamžik jsem zapomněl, že nepatříš do sboru. Zapadla bys k nám výborně. Možná bych to měl Crowleymu navrhnout." Averill si pomyslela, že to by byl špatný nápad a jemu by to nijak nepomohlo. Kdyby byla hraničářka, měla by na starost vlastní léno a s Lewinem by se viděli každoročně na sněmu. Vynasnažila se ale povzbudivě usmát a kývnout hlavou. Věděla, že Lewin bude odjíždět sklíčený kvůli jejímu rozhodnutí, ale nechtěla, aby odjížděl a tahle záležitost nebyla vyřešená. Kdyby si to nevyjasnili, Averill se bála, že by mohl být na cestě nepozorný a něco by se mu mohlo stát.

Nakonec Lewin nasedl na koně a při průjezdu se natáhl a rozcuchal Averill vlasy jako malému dítěti.

„Hej!" zavolala za ním, ale hraničář bez ohlížení pobídl koně do cvalu. Teď už opravdu zbývala jenom poslední pětice. Averill odběhla s Albou v patách, aby děvčatům řekla, že se mají sbalit a usadit se na povozu, protože za chvíli vyrazí. Sám král ještě nevyšel ze svého stanu, ale družina dvaceti vojáků už byla v plné zbroji a připraveni vyrazit. Jejich bojoví koně netrpělivě přešlapovali.

Bylo až k podivu, jak dlouho jim trvalo, než se všichni dostali na korbu povozu, král do kočáru a než se sešikovali vojáci. Hraničáři se vyhoupli na koně a Crowley poslal Berwicka napřed. Egon měl tvořit zadní voj, aby jim někdo nevpadl do zad. S takovým cenným nákladem si nemohli dovolit nic podcenit. Jedna chyba by mohla mít fatální následky.

„Averill, ty nepojedeš s námi?" vykoukla Jennifer z povozu. Averill už seděla na Albě a vesele se usmála.

„Nope. Pojedu ale hned vedle vás. Mám přece koně," odpověděla s úsměvem. Kapuci pláštěnky neměla nasazenou, protože těsně před výjezdem přestalo pršet – luky všech hraničářů tiše počasí děkovaly, protože kdyby pršelo na cestu, museli by uvolnit tětivy a hned by se jim nejelo tak bezpečně.

Jennifer protočila oči. „Tys byla vždycky skoro jako kluk." Nemyslela to špatně.

Averill se s nimi chvíli bavila, ale neudržovala oční kontakt. Očima stále kontrolovala okolí. V téhle skupině se necítila dobře. Na ni udržovali až moc pomalé tempo. Averill byla zvyklá na rychlý, vytrvalý klus, ale teď jeli pomalým krokem, aby se nemocný král cítil pohodlně. Pritchard a Crowley jeli každý z jedné strany kočáru. Protože bylo teprve kolem šesté a nikde žádná práce, která by potřebovala udělat, uložila se většina děvčat zpět ke spánku. Kromě Avalon. Ta zvědavě sledovala okolí. Za celý svůj život nikdy nešla dál než do nejbližší vesnice, proto ji araluenská krajina fascinovala.

Nejeli ani dvě hodiny, když Crowley zabrzdil Kropera a počkal, než dojede Averill. Ta na druhou stranu pobídla Albu, aby byli mezi královským kočárem a povozem.

„Jeď napřed a najděte s Berwickem nějaké místo u cesty. Budeme muset udělat pauzu," sdělil jí. Averill kývla. Král podle Araldova ranhojiče potřeboval časté zastávky, kde by se mohl najíst a protáhnout se.

Averill pobídla Albu do cvalu. Berwick měl jet asi půl míle před nimi, takže by stačilo jet klusem (protože ti slimáci neměli šanci ji dohnat ani rychlým krokem), ale ona i Alba uvítaly volnost a vítr ve vlasech.

Když v dáli uviděla Berwicka, zpomalila Albu do klusu. Nechtěla, aby se třeba zbytečně vyděsil. Věděla, že jeho klisna je slyšela, protože se hraničář v sedle otočil.

„Averill," přivítal ji. „Co se děje?" Ruku měl připravenou na luku, který měl položený přes sedlo.

„Crowley vzkazuje, že máme najít nějaké bezpečné místo u cesty. Král bude potřebovat přestávku," oznámila mu. Oba se na sebe podívali a jako jeden muž si povzdechli. Tohle bude ještě dlouhá cesta.

Našli pěkný skrytý hájek s jezírkem kousek od cesty. Nevěděli, na jak dlouho se celá výprava zastaví, ale protože nikde nikdo nebyl, dali vařit vodu na kávu. Zatímco Averill přinesla vodu, Berwick posbíral dřevo na oheň. Spočítali si, že při tempu, kterým se pohybuje zbytek kolony, měli asi půl hodiny.

„Co myslíš, za jak dlouho budeme na hradě?" zeptala se Averill a klackem se šťourala v ohništi. „Když jsem tudy jela předtím, trvalo mi to den a půl, ale takhle to vidím snad na tři dny, ne-li víc." Berwick s ní souhlasil a poznamenal, že dát takový průvod do pohybu taky vyjde na dost času, takže to vidí spíš na čtyři.

Averill se vydala s Albou na cestu. Sice by je hraničářští koně dokázali najít, ale potřebovali se pohybovat plynule, aby se pokud možno ještě víc nezdrželi. Nijak se neskrývala. Nerada by dostala do těla šíp, kdyby se o to snažila. Průvod se k ní blížil vysloveně hlemýždím tempem, až Averill téměř začala podřimovat v sedle.

„Tak kde jste? S Berwickem už jsme vypili tři kafe!" ušklíbla se, když konečně přijeli až k ní. Pritchard jí věnoval temný pohled.

„V tom případě doufám, že jste nám něco nechali," odpověděl. Stáli na cestě, zatímco kočí sjel s kočárem opatrně z cesty a ještě pomalejším tempem jel k háječku, který vybrali jako nejlepší pro odpočinek. Averill počkala ještě na Egona. Očekávala další půl hodinu totální nudy, ale zdálo se, že někdo jel Egona informovat. Hraničář přijel s jedním z vojáků a Averill málem vyprskla smíchy, když viděla rozdíl mezi koňmi. Na jedné straně jel Egon na malém huňatém poníkovi a na druhé voják na vysokém bojovém koni s nohama tak tenkýma, že by se bála na něm jet – co kdyby si je zlomil?

„Všechno v pořádku?" zeptala se zvědavě Averill. Egon kývl.

„Doufám, že zbytek cesty bude stejně nezáživný jako tenhle kus," řekl. Sice to byla nuda, ale nikdo nechtěl čelit jakémukoliv útoku, zejména když s králem nemohli jet rychle.

„Musíme to zaklepat někam na dřevo," prohlásila Averill a začala se rozhlížet kolem, jenže nejbližší dřevo byly vrby v hájku, kde tábořili, a tak zvedla pěst a zaťukala si na hlavu. „Dřevo jako dřevo," uculila se. Egon pobaveně zakroutil hlavou. Ach, to mládí mělo divné nápady.

V klidu dojeli do tábora, kde sesedli a koním uvolnili sedla.

Jablíčko? Žďuchla do ní Alba. Averill protočila oči.

Jestli budeš pořád takhle žrát, tak se za chvíli neuneseš, poznamenala v duchu. Alba zafrkala a otočila se k ní zadkem.

Nechala ji volně spolu s Kroperem, Berwickovou klisnou Sulejkou, Pritchardovým Falcem a Egonovým Nickem. Od Berwicka si s díky vzala šálek kávy a přesunula se ke skupině žen. Moc dobře si všimla, jak mnohé z nich bojácně koukaly po vojácích a hraničářích. Jenom malá Evanlyn poskakovala kolem Pritcharda a Crowleyho. Averill se usmála. Ta malá měla tolik energie, že by ji mohla rozdávat. Averill by si určitě pořádnou dávku vzala.

S kávou v ruce si sedla na vlhkou trávu a zívla. Po noci na hlídce toho měla tak akorát dost. Jak to tak bývá, její zívání nakazilo i ostatní.

Flora, původně otrokyně z Toskany, si k ní přisedla blíž. Toužebně koukala po kávě. Averill svraštila obočí.

„Vám nenabídli?" zeptala se jí šeptem. Nerada by, aby to ostatní slyšeli. Flora zavrtěla hlavou.

„Nabídli, ale my chtěli počkat na tebe," odpověděla stejně tiše. Averill se podívala na kolečko, ve kterém seděly. Pár žen si nabralo vodu z jezírka, čtvrtina se na ni s nadějí koukala a Evanlyn přihopkala, podívala se na to, co drží v ruce, a vypískla: „Chci taky!"

Averill strčila Floře svůj hrnek a zvedla holčičku do náruče.

„Ty jsi ještě moc malá na kafe," sdělila jí hravým tónem. Evanlyn našpulila rty a odvrátila od ní obličej.

„Tak kdo všechno chce kafe?" zeptala se. U pěstouna nikdy neměly moc příležitostí dostat se ke kávovým zrnkům, bylo to spíš výjimečně, většinou když pomáhaly Glyniss a jejímu otci v místní hospodě. Hospodský jim někdy tajně pár podstrčil. A Averill samozřejmě měla výhodu, když chodívala za Dameonem. Tam se teprve naučila lásce ke kávě.

Pět paží s miskami se k ní natáhlo a ona položila Evanlyn na zem, vybrala misky a šla s nimi k ohni. To malé třeštidlo cupitalo za ní. Pritchard se na ni vědomě usmál, když viděl misky v její náruči. Vlastně všichni hraničáři vypadali pobaveně. Averill si taky dovolila slabý úsměv.

Zatímco chodila tam a zpátky s kávou (musela jít celkem třikrát), Evanlyn si nebrala servítky. Děvčátko přiběhlo rovnou ke králi a zvědavě se ptalo, jestli je to on, kdo sedí v kočáru, a jestli může jet s ním. Královi to připadalo zábavné, vojákům už moc ne a Avalon zbledla zděšením, když si toho všimla. Okamžitě holčičku popadla a hluboce se omlouvala. Donutila Evanlyn, aby se omluvila a ona to přece jenom po dlouhém váhání udělala.

Král ale nebyl takový tyran, jak se zdálo. Přívětivě se naklonil k Evanlyn. „To víš, že můžeš jet se mnou v kočáře," pravil vlídně. Evanlyn radostně vypískla a vyplázla na Avalon jazyk. Za to dostala políček s přednáškou, že takhle se k dospělým nechová.

„Cesta je možná nudná, ale o přestávkách bude veselo," poznamenala Averill k Egonovi. „Místo hlídky budeme mít plno práce udržet tuhle potvůrku v táboře." Osazenstvo se tiše začalo pochechtávat.

„Tak to si vezmeš na starost ty," poznamenal Crowley. „My ostatní bysme se totiž rádi trochu prospali." V ten moment už smích nebyl tak tichý. Averill se přidala. Moc dobře věděla, že jakmile Evanlyn jednou usne, tak se neprobudí… tak do dvou, tří do rána.

„Platí. Ale nezapomínej, že budu mít dvanáct pomocnic."

Pak postřehla, že na ni Flora mává, povzdechla si a šla za nimi. Přitom přemýšlela, jestli s ní taky bylo tolik práce. Usedla vedle toskánské dívky a vzala si od ní zpátky svou kávu. Jennifer, Willa a Mae si přisedly blíž. Na tvářích měly výraz očekávání a Averill jenom čekala, kdy začnou otázky.

Willa se natáhla na trávu.

„Povídej, přeháněj, 'Rill," uculila se. „Co's dělala celou tu dobu?" Ostatní horlivě přikyvovaly. Averill se usmála.

„Když jsem utekla-" začala, ale byla přerušena několika hlasy najednou. „To bylo děsně statečné!" „Taky bych chtěla být tak silná." „Pořádně's mu to nandala!" Averill vytřeštila oči překvapením. Nečekala tolik pozitivních reakcí.

„Huš," ztišila je. „Skoro dva měsíce jsem se jenom tak toulala krajem. Neměla jsem žádný cíl." Záměrně jim neřekla o plánu svrhnout Morgaratha. Ono by to ani tak nešlo, takže radši zalhala. „Před cestovateli jsem se skrývala. Často jsem přespávala v opuštěných usedlostech, pila z potoka a někdy mi v hospodách dali jídlo, když jsem si to odpracovala." Přelétla pohledem všechny ženy, jimž se v očích zračil obdiv. Averill posmutněla. Nezasloužila si žádný obdiv.

„Jenže jsem se o sebe nedokázala postarat. Měla jsem míň a míň síly, a kdybych nepotkala hraničáře, tak bych tady už nebyla," řekla. Ozvalo se pár zalapání po dechu. „Od té doby jsem jela s nimi."

Hertha se zvědavě předklonila. „To, jak jsi střílela na Harolda, bylo děsně přesný. Takže jsi teď hraničářka?"

Averill na ni nechápavě pohlédla. Pak zavrtěla hlavou. „Ne. Nejsem. Ve sboru můžou být jen muži. Až dojedeme na Araluen, taky si půjdu svou vlastní cestou." Nedodala, že ona cesta asi bude dost odlišná od té jejich. Protože pokud opravdu patřila mezi šlechtice, čekaly ji roky nesnesitelné výchovy ohledně dobrého chování, tance a dejme tomu aranžování květin. Averill totiž netušila, co všechno se bude muset naučit. Ani si nebyla jistá, jestli to skutečně chce (nechtěla).

Pár dívek se odtáhlo. Averill se otočila. Za ní stál Berwick.

„Budeme odjíždět," oznámil jim. Všechny kývly a hraničář odešel ke koním. Averill do sebe obrátila zbytek kávy, nádobí umyla a pomohla holkám nastoupit zpět na povoz (onu pomoc potřebovaly hlavně ty dvě, které byly snad v sedmém nebo osmém měsíci těhotenství – Hertha a Alma). Pak pomohla uhasit oheň.

Alba na ni už netrpělivě čekala. Averill ji poplácala po šíji a dotáhla podbřišník. Byly připraveny na další zdlouhavou cestu.

Vojákům sešikování trvalo podstatně déle. Sir Gregory, kapitán družiny, pokřikoval na vojáky rozkazy. Hraničářská skupina je pozorovala s malým nadšením.

„Jestli jsme nechtěli, aby všichni věděli, kde jsme, tak teď to už určitě ví celé léno," poznamenal mrzutě Egon. Ostatní souhlasně přikyvovali. Vojáci by mohli vším tím rámusením nadělat víc škody než užitku.

Zatímco čekali, než budou moct vyjet, Crowley jim zadal nové rozkazy.

„Pritcharde, pojedeš jako předvoj. Asi tak za dvě a půl hodiny zase najdi nějaké místo na odpočinek," řekl. Starý hraničář přikývl. To bude akorát doba na oběd.

„Já pojedu jako zadní voj," pokračoval Crowley. „Egon a Berwick pojedou s kočárem." Averill se nadechla, aby protestovala, ale Crowley zvedl ruku a zadržel ji.

„Averill, já tě nemůžu přidělit nikam jinam. Máme tady dvanáct holek, které jsou z nás k smrti vyděšené. Ty jsi jediná, kdo s nimi může jet. Možná je po cestě můžeš zkusit přesvědčit, že jim nic neuděláme," navrhl. Averill se zašklebila.

„Mě přesvědčuješ už dva měsíce a podívej, kam's to dotáhl. Skoro nikam," odpověděla. Crowley pokrčil rameny.

„Tebe znají. Co jsem si všiml, tak k tobě vzhlížejí. Zkus to," uzavřel věc. Averill kývla. Což o to, pokusit se mohla, ale nedoufala v nějaký zázrak. Ty holky si prošly větším peklem než ona, a tak nepočítala s tím, že za jeden dva dny jízdy se to změní.

Podívala se na oblohu. Bylo zamračeno. Vtom ji napadlo, že možná už položila základ k tomu, aby její společnice začaly důvěřovat aspoň hraničářům. Pomyslela si, že jim dovypráví zbytek příběhu (a možná si ho trochu přikrášlí).

Znovu vyrazili na cestu. Averill se držela s Albou poblíž povozu. Avalon, která byla ze všech žen nejstarší, si přelezla na kozlík vedle kočího, aby mohla sledovat krajinu. Chyběla jí přítomnost malé Evanlyn, která opravdu jela tuto část cesty v kočáře.

„Averill, nedopovídala's. Jak tě hraničáři našli?" zeptala se. Zpod plachty vykouklo pár zvědavých obličejů. Jsou zvědavé jako opice, pomyslela si Averill a spustila: „Vlastně nejdřív mě našli oni a pak já je. Šla jsem po cestě, když jsem uslyšela koně, tak jsem se schovala, ale jejich koně mají speciální výcvik a našli mě. Ucítili mě," Averill pustila Albiny otěže a založila si ruce za hlavou. Podívala se na Avalon.

„Vy jste viděly tu obrovskou skupinu hraničářů, ale když jsem se s nimi setkala, byli jen tři. Halt a Leander odjeli, ale Crowley pořád jede s náma." Přerušila ji Jennifer: „To je ten zrzek?" Averill kývla.

„Jop. Zjistila jsem, že jedou vysvobodit krále, tak jsem se zeptala, jestli se můžu přidat," po tváři se jí rozlil obrovský úsměv.

„A oni řekli, že ne, a odjeli!" Začala se smát. Tehdy jí to tak směšné nepřišlo, ale když na to teď vzpomínala, bylo to naprosto zlaté. Ozvalo se pár nervózních zahihňání.

„A jak ses k nim teda připojila?" zeptala se Alma. Vykukovala Avalon přes rameno.

Averill se uklidnila a zeptala se jich: „Víte, jak jsem chvíli chodila ke gorlanskému hraničáři?" Když viděla pár souhlasných kývnutí, pokračovala: „Naučil mě trochu stopovat. Tak jsem se za nimi celý den táhla, až jsem na ně večer narazila. A víte co? Oni na mě čekali. Chtěli vědět, jestli se k nim fakt chci přidat."

Na chvilku se odmlčela.

„A od té doby jsem jela s nimi. Sehnali mi tadyhle Albu," poplácala klisnu. „Je to ten nejlepší kůň, jakýho bych si mohla přát."

To si piš, že jsem, zastříhala Alba ušima. Chválu na svou osobu slyšela nesmírně ráda.

No jasně, že jsi, pomyslela si Averill, ale nesmím tě chválit zas tak často. Stouplo by ti to do té tvé protáhlé hlavy. Jako odpověď ji koňský ocas švihl přes nohy.

„A postupně se přidávali další hraničáři. Naučila jsem se toho od nich spoustu – hlavně pár užitečných dovedností pro přežití a špatnému humoru." Zbylé dívky se rozesmály.

„Taky jsem se jich ze začátku bála," přiznala Averill. „Možná jsem nezažila tolik hrůz, co vy, ale poznamenalo mě to taky." Veselá nálada v mžiku zmizela. Atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet.

„Pak jsem zjistila, že mi nic neudělají. Respektovali mě i přesto, že jsem holka. A nechali mě na pokoji, když jsem jim řekla o… něm." Poslední slovo vyprskla. Všechny věděly, že má na mysli Harolda, ale Averill už odmítala vyslovit jeho jméno. Pro ni jako by už neexistoval a hodlala tuhle část svého života nechat za sebou.

„Víceméně bys byla ráda, kdybychom jim začaly důvěřovat i my," shrnula Avalon. Neříkala to nepřátelsky, ale její tón nebyl moc přívětivý.

Averill zaváhala, jestli to má popřít, ale potom kývla.

„Ano. Chápu, že to bude těžké. Hodně těžké. I já mám stále problémy, ale jde mi o to, že na téhle cestě musíme spolupracovat. Když sedíte stranou od ostatních, je pro nás těžší všechny chránit a-"

„Takže je to vlastně naše vina," přerušila ji bez jakéhokoliv taktu Polly. Averill stiskla rty do tenké linky. S Polly se nikdy moc nemusely, ale teď druhá žena nasadila vyloženě nepřátelský tón. Inez si přisadila: „To, že ty se s nima bratříčkuješ, neznamená, že my taky. Ty's nikdy nezažila, že by z tebe chlap serval všechno oblečení a pak si s tebou dováděl jako s nějakou věcí!"

Averill se z obličeje vytratila veškerá barva. Zepředu se Egon ohlédl, protože zaslechl křik.

„Máš pravdu. Nezažila," odpověděla chladně. „Ale víš, co jsem zažila? Stejný strach jako vy. Můj vlastní strach, že pasti, co jsem vyráběla den za dnem, nebudou fungovat. Strach, že nakonec nás to všechno naprosto zničí. V neposlední řadě strach ze samotného Harolda."

Pak patami pobídla Albu a dohnala Egona, který jel vedle kočáru. Přes zaťaté zuby procedila: „Ženský." Hraničář pozvedl jedno obočí.

„Tak špatné?" podivil se. Averill pokrčila rameny. Možná to bylo čtyřměsíční odloučení, ale nevěřila, že se tak změnily. Možná, napadlo ji, jsem se změnila já.

„Asi budu muset Crowleymu říct, že jsem se snažila," řekla prostě. Nelíbilo se jí to. Dostala první úkol a už ho perfektně nezvládla. To bylo špatné skóre.

„Z toho si nic nedělej," snažil se ji uklidnit Egon. „Crowley beztak nepočítal, že se ti to povede. To bys musela být čarodějka." To ji nesmírně potěšilo… ne. Averill se mlčky podívala mezi Albiny uši na cestu.

Jak se dalo čekat, tato část cesty byla stejně nezáživná jako její začátek. Nejvíc vzrušení, co za poslední dvě a půl hodiny zažili, byla Evanlyn, když se vyklonila z okna kočáru a chtěla vědět, odkud pocházela její maminka, že prý se král ptá. A tak jí Averill sdělila, že její maminka byla z Greenfieldského léna, aby holčička mohla králi hrdě říct, že tam odtud pochází taky (což nebyla pravda. Evanlyn se narodila v Gorlanu a její matka zemřela při porodu).

Schylovalo se k poledni, když princ Duncan vykoukl z okna a zeptal se Egona, za jak dlouho bude přestávka.

„Asi za půl hodiny, můj pane," odvětil hraničář. Princ jednou krátce kývl a podíval se na Averill, která stále jela vedle Egona. Sice asi před hodinou zkontrolovala svoje svěřenkyně, ale Inez s Polly stále trucovaly a odmítaly s ní mluvit, takže se zařadila zpátky tam, kde cítila, že by mohla být potřebná.

„Averill?" oslovil ji princ. Dívka sebou překvapeně trhla.

„Ano, můj pane?" zeptala se. Neměla ponětí, co princ může chtít.

„Na Araluenu se tvého výcviku ujme lady Kyla Coltonová," sdělil jí. Egon výměnu se zaujetím pozoroval. Averill se hlavou lehce uklonila.

„Jak si přejete, můj pane," odpověděla. Netušila, kdo je tahle lady Coltonová, ale už teď k ní chovala menší zášť. Averill se zhluboka nadechla a v hlavě si opakovala, že by měla člověka nejdřív poznat, než si o něm udělá obrázek. Mlčky ujížděla vedle Egona a snažila se nemyslet na to, že ji čeká „zářná" budoucnost. Pak se musela napomenout, že přece pro ni princ chce to nejlepší a taky by nemusela mít vůbec žádnou budoucnost.

Pritchard vybral k obědu příhodně skryté místečko necelých sto padesát kroků u cesty. Bylo dobře chráněné stromy a nedaleko tekl potok. Všichni odsedlali koně, protože už věděli, že než se jídlo uvaří, všichni se najedí a zase sešikují, mohli by svým koním dopřát trochu pohodlí.

Averill a Berwick se vydali pro vodu a k jejich překvapení se k nim přidalo i hodně vojáků, kteří tvořili královu stráž. Všichni nosili vodu buď svým koním, nebo na přípravu oběda. Pro tak velkou skupinu bylo třeba HODNĚ vody (celkem nanosili dvaatřicet plných věder).

Do té doby je dojel dokonce i Crowley. Kroper se popásal spolu s hraničářskými koňmi, kteří tvořili vlastní oddělenou skupinku.

Ačkoliv mistr Chubb zůstal s baronem Araldem v Gorlanu, skupina si s sebou vezla kuchaře a se zásobami se táhl malý nákladní poník. Tím pádem hraničářům nezbývalo nic moc na práci kromě hlídky. Té se ujal Berwick s tím, že pokud ho někdo nezavolá na jídlo, bude to někoho dost bolet. Crowley se zazubil, že na to bude myslet (protože si domyslel, že tím, kdo by v takovém případě trpěl, by byl on) a porozhlédl se po táboře. Zdálo se, že ho nepřekvapilo, když uviděl skupinu zachráněných žen, jak sedí stranou od ostatních. Co ho zaskočilo, bylo to, že všechny do jedné od nich byly odvráceny. A podobně na tom byla Averill, i když ta seděla na druhé straně tábora a byla k nim otočená zády.

V němé otázce pohlédl na Egona. Starý hraničář mu pošeptal: „Docela hnusně se cestou pohádaly." Crowley kývl.

Averill seděla na pařezu. Uvědomovala si, že se chová dětinsky, když s holkami odmítá mluvit, jenže na ně byla stále naštvaná. Nechápaly to. Ani ona je nechápala. Averill si položila lokty na stehna a podepřela si bradu. Začala jí chybět cesta jenom s hraničáři.

„Prý to nevyšlo," zaslechla za sebou Crowleyho. Její duše málem zděšením vylétla z těla, ale navenek se Averill ani nepohnula. Crowley tohle udělal už mockrát. Jí samotné, Haltovi, všem. Teď už se ho nepolekala (moc).

„Tak tohle je moc slabé slovo," zafuněla. Obrátila hlavu a podívala se na něj. „Crowley, tohle byla katastrofa! Mám je ráda, ale teď zrovna doufám, že se rozprchnou všemi směry v moment, co dorazíme na Araluen."

Mluvila od srdce. Opravdu doufala, že některé jedince (zejména Inez a Polly) už v životě neuvidí. Možná to bylo hnusné, ale vážně si to přála. Averill si vždycky uvědomovala, že je trochu jiná, a tak se snažila zapadnout mezi ostatní, ale nikdy jí to pořádně nešlo. Nedokázala strávit dlouhé hodiny klábosením a vyšíváním. Neúčastnila se diskuzí o nejnovějších drbech, které kdekdo slyšel. Měla dojem, že teď se jí to vrací v plné síle.

Averill zívla. Tak hrozně by spala, ale s vyhlídkou na několikahodinovou noční hlídku se na nerušený spánek těšit nemohla. Pak ji něco napadlo.

„Hele, vadilo by moc tvým velitelským plánům, kdybych si na chvíli zdřímla?" zeptala se Crowleyho. On jenom pokrčil rameny.

„Budeš potřebovat polštář?" zeptal se s ďábelským úsměvem. Averill chvilku vypadala, že nad tím uvažuje. Pak se jí na tváři objevil téměř identický výraz.

„Jestli nemáš co na práci," odpověděla. Potěšilo ji, když viděla, že ho to vyvedlo z míry, a duševně se zasmála. Tak tenhle výraz by na Crowleyho tváři ráda viděla častěji. I ona dokázala občas překvapit a šokovat.

Viděla, jak pokrčil rameny. „Taky bych si mohl dát šlofíka. Však jsem měl stejnou hlídku jako ty," usmál se nakonec. Averill zívla.

„Tak hlavně aby se ti podařilo se probudit, až budeš volat Berwicka na oběd," řekla. Tušila ale, že s povykem, který panoval v táboře, se ani jeden nevyspí. Maximálně na pár minut zavřou oči. Zdálo se, že i Crowley si tuhle skutečnost uvědomoval.

Co to sakra dělám? problesklo Averill hlavou, když si k ní Crowley sedl a opřeli se o sebe zády. Nějaký hlas v koutku mysli jí napovídal, ať si dává pozor. Na chvilku to téměř udělala, když zaťala lopatkové svaly, až se jí Crowley zeptal, jestli je všechno v pořádku.

Ne. „Naprosto. Všechno fajn," odpověděla. Pak se přinutila zpomalit dech a uvolnit se. Nemohla tvrdit, že se jí to povedlo, ale vnitřnosti už aspoň neměla stažené úzkostí. Zkusila zavřít oči, ale téměř ihned je zase otevřela. Na mysli jí vyvstalo pár nepěkných obrazů a představ. Averill si povzdechla, když zjistila, že bude muset odpočívat s otevřenýma očima. To dokázali koně, ale ona? Takže se zabodla pohledem do jedné větve na nedalekém stromě a za chvíli se jí rozostřil zrak, že ji ani nevnímala.

Bylo to ale příjemné, odpočinout si. Alespoň na tu půl hodinu, kdy se vařil oběd. Z polospánku ji probrala pronikavá vůně polévky. Ze sušených potravin smíchaných v horké vodě se dal udělat celkem chutný vývar a byl ho plný kotel. Averill na chvilku zapomněla, že se zády opírá o Crowleyho, a protáhla se. Tím ho vzbudila taky.

„Promiň," omluvila se. Crowley pokrčil rameny.

„Asi už nemá cenu snažit se spát. Beztak bude oběd." Vyskočil na nohy jako laňka. Averill nijak nespěchala, aby ho napodobila. Chvilku ještě seděla na pařezu a koukala před sebe jako čerstvě vyoraná myš. Napadlo ji, že zdřímnout si byl asi hloupý nápad, protože se cítila ještě unavenější než předtím. A to ji dnes v noci čekala další krásná hlídka.

Vstala, doploužila se k Albinu postroji a vzala si misku na oběd. Počítala s tím, že ačkoliv hlídku bude držet tak půl tuctu vojáků, vždycky s nimi bude někdo z hraničářů. Náhle ztuhla. Vůbec nepočítala s tím, že by třeba hlídku neměla; za těch pár měsíců se o sobě naučila smýšlet jako o hraničářce, i když jí vůbec nebyla. Teoreticky už nebyla potřeba.

Zavrtěla hlavou. Teď na něco takového nemohla myslet. Jak by řekl Halt, teď byl nejdůležitější oběd. Tiše seděla s hraničáři a všichni usrkávali vývar. Pritchard potom vystřídal Berwicka na hlídce, aby se starší hraničář taky mohl najíst.

Averill potěšilo, že ačkoliv se s ní holky nebavily, nabídly se, že umyjí nádobí. Přidala se k nim. Nezdálo se, že by hraničáři měli co na práci, takže byla ráda, že se alespoň nějak zaměstná.

Když se vrátila, hraničáři pořád setrvávali na svých místech. Všichni tři se na ni dívali, jako kdyby s něčím vyčkávali. Averill se usadila a opřela se lokty o stehna, aby si dlaněmi mohla podepřít bradu a čekala. A čekala. A ještě jednou čekala. Jestli tohle měla být zkouška její trpělivosti, byla to pořádně těžká zkouška.

Nakonec to nebyla ona, kdo to nevydržel. Byl to Berwick.

„Myslím, že Averillinu trpělivost jsme už zkusili dostatečně," prohlásil. Averill se usmála. Říkala si, co to má všechno být. „Tak nám teď už řekni, jak to bude s hlídkami."

Crowley zakroutil hlavou v nevěřícném gestu. Pak se předklonil a začal: „Zase to uděláme tak, že budou tři hlídky za noc. Je nás pět, takže někdo bude muset jít dvakrát. Nějací dobrovolníci?"

Egon se usmál. „Vy mladí jste teď odpočívali, ne?" Averill pochytila skrytý význam. Byla sice unavená jako blázen, ale nedokázala skrýt vlastní slabý úsměv.

„Proč ne?" řekla. Sice bude mít hlídku dva dny za sebou, ale už přežila i horší.

„Dobrá," souhlasil Crowley. Podíval se na Egona. „A předpokládám, že ty chceš tu třetí, když už ses tak šlechetně nabídl?" Berwick a Averill tiše vyprskli smíchy. Egon protočil panenky.

„Seslal jsem to na sebe," odtušil. Chvilku potichu sledovali dění v táboře. Vojáci se poflakovali opření o stromy a o sebe, král seděl na tlusté vlněné dece, kterou mu princ položil na trávu a sám princ se bavil s kapitánem stráže. Skupinka dvanácti žen a jednoho dítěte se přesunula blíž k ohni. Viděli Evanlyn, jak se jako malé třeštidlo pohybuje po celém kempu. Nikdy se ale neodvážila dál než ke koním.

Strávili tam ještě hodinu. Museli nechat koně odpočinout, zejména ty, kteří táhli kočár a povoz. Hraničářští koně byli samo sebou připravení vyrazit hned, jak si to jejich jezdci přáli. Asi půl hodiny po obědě si Berwick vzal Averill stranou a trénoval s ní obranu dvěma noži. S pravidelným cvičením se Averill stále zlepšovala, ale bolestně si uvědomovala, že kdyby musela tenhle styl boje použít v reálném životě, nevydržela by ani minutu. Její setkání s gorlanským vojákem to jen dokazovalo.

Averill byla tak zabraná do cvičení, že si nevšimla, když se opodál přikradly Jennifer, Flora a Avalon s Evanlyn, aby se mohly dívat. Vzala je na vědomí až v okamžiku, kdy Berwick zasadil další pomyslnou ránu. Averill si odfrkla jako kůň.

„Dneska mi to nějak nejde," ohodnotila svůj výkon. Kdyby byla u zkoušek, tak by se nechala propadnout. Berwick odhodil klacek, který sloužil jako provizorní meč.

„Nebylo to špatné, Averill. Jen se zkus trochu předklonit, když blokuješ střechu. Tak dodáš pohybu sílu, kterou potřebuješ," poradil jí. Averill kývla. Teorii rozuměla dokonale, ale v praxi to bylo o trochu (dost) horší. Berwick kývl hlavou k čekajícím ženám.

Jennifer vykročila vpřed. Uraženě se na Berwicka dívala. „Nebylo špatné?" okomentovala to. „To bylo vynikající!" Averill se nervózně usmála a poškrábala se vzadu na zátylku.

„To mě moc přeceňuješ," řekla a starý hraničář vedle ní zakroutil hlavou.

„Averill má jiné přednosti," sdělil čtyřem ženám. „Ale ve fyzickém boji není špatná. Jen jí vyhovuje spíš boj z dálky."

Při téhle poznámce měla Averill chuť si znovu odfrknout. Ve fyzickém boji nebyla špatná, ale rozhodně byla slabší než polovina království, tzn. všichni mužští obyvatelé Araluenu. Zato v lukostřelbě, i když byla na hraničáře jen průměrná, byla lepší než většina Araluenců, dokonce i lepší než tři čtvrtě hraničářského sboru, což vlastně nebyla velká poklona, když vycvičených hraničářů zbývalo jen dvanáct a zbytek luk snad ani v životě neviděl. Ale tenhle fakt by jí nikdy neřekli.

Evanlyn důvěřivě objala Averill nohu a podívala se nahoru na Berwicka.

„A můžeš mě to taky naučit?" zeptala se. Averill se na staršího hraničáře pobaveně podívala. Chtěla vidět, jak se s čtyřletým dítětem vypořádá.

„Nemůžu," zavrtěl Berwick hlavou a Evanlyn na něj vyplázla jazyk. Hraničář se dotčeně podíval na Averill.

„To má určitě od tebe," prohodil a dívka s úsměvem přitakala. Berwick se sklonil na úroveň Evanlyn, aby se jí mohl podívat do očí. „Možná, mladá dámo, až jednou budeš starší, tak se zkus zeptat Crowleyho."

Averill nesouhlasně zavrtěla hlavou. Berwick té malé dával falešnou naději, že by se někdy hraničářkou stát mohla. Doufala, že Evanlyn si na tohle nebude pamatovat. Nezasloužila si to.

Malá Evanlyn natáhla ruce k Avalon, aby ji vzala do náruče. Žena tak udělala – tohle malé stvoření bylo světlem v jejich životech a nikdo jí pořádně nedokázal odolat – ani sám král. Berwick se otočil a pomalu šel zpátky ke skupině hraničářů, když uslyšel otázku: „A Ave'ill, ty a Cvowley jste do sebe zamilovaní?" Neuměla ještě pořádně vyslovovat R, takže jména byla zkomolená.

Averill zrudla jako rajče. Celý její obličej, uši i krk zčervenaly, jak se jí do tváře nahrnula krev. Za sebou zaslechla tichý smích a obrátila se na Berwicka.

„Ani. Slovo," pronesla výhružku. Věděla, že se jí starý hraničář nebojí, ale potřebovala, aby věděl, že jestli se někde byť jen slůvkem zmíní, čeká ho hodně pomalá a ještě víc bolestivá smrt. Pak se obrátila k chichotajícím se ženám a její výraz se změnil z děsivého na umírněný.

„Evanlyn, ne. Já a Crowley jsme jenom kamarádi," odpověděla a přejela je všechny očima, aby zjistila, jestli to všechny vstřebaly. Jennifer roztáhla ústa v širokém úsměvu.

„Takže ses nám nezamilovala?" zeptala se. Averill ji zpražila pohledem. Ne, nezamilovala, ty tupoune, chtěla jí říct, ale netroufala si v přítomnosti dítěte. Určitě by od Avalon dostala pořádnou přednášku o tom, že před děckem se taková slova prostě nepoužívají a rozhodně je nepoužívá mladá dáma.

„Vlastně jo. Zamilovala jsem se do svobody, co mi cestování přineslo. Ale ne do ničeho a nikoho jiného," odvětila. Tentokrát už nikdo nic nenamítal. Jen Evanlyn se začala zmítat v Avalonině náruči, tak ji žena položila dolů.

Dívenka se podívala na Averill. „Já ti nevěžím," řekla. Podívala se střídavě na ni a na Avalon a pak si to začala štrádovat směrem do tábora. „Ještě se zeptám Cvowleyho."

Teprve teď vypukla ta pravá panika – aspoň na Averillině straně. Jestli se to malé neidentifikované stvoření půjde zeptat Crowleyho na stejnou věc, tak si jí bude dobírat až do konce dnů. Takže…

„NE!" vyhrkla Averill a rozběhla se za děvčátkem, jenže Evanlyn měla náskok a navíc nemusela sklánět hlavu, aby mohla proběhnout pod větvemi. Averill si všimla, že ani Jennifer, ani Flora s Avalon se nesnažily tu malou potvoru zadržet. To byly pěkné kamarádky. Evanlyn jí honičku rozhodně neusnadňovala. Proběhla mezi skupinou vojáků, které Averill musela oběhnout, protože nechtěla běžet středem jejich skupiny, musela se potýkat s koňmi, kteří se plašili, když se snažila běžet, a nakonec jí Alba s Kroperem zatarasili cestu a čekali, než je podrbe.

Není třeba říkat, že když se Averill konečně dostala ke skupině hraničářů, kde seděli všichni včetně Pritcharda, Evanlyn seděla Crowleymu na koleni a něco mu zaujatě vyprávěla. Všichni se na ni podívali. Averill cítila, jak se znovu červená a že to rozhodně není z té fyzické námahy, kterou představoval překážkový běh táborem.

„Evanlyn," zasyčela temně. „Seš dcera smrti."

Crowley se zazubil. „Ale ale, Averill, s Evanlyn jsme zrovna vedli velmi zajímavou konverzaci." Averill upřela oči k nebi a odevzdaně svěsila ramena.

„Tohle mi budeš předhazovat až do konce života, co?"

Pokud to bylo možné, tak se zrzavý hraničář usmál ještě víc. „To si piš."

V následující půl hodině se Averill snažila na ostatních vyzvídat, co všechno jim malá Evanlyn vyslepičila. Jak se ukázalo, co věděla, to pověděla. To, jestli se Crowleyho opravdu zeptala na onu otázku a jaká byla případná odpověď, se nedozvěděla, zato hraničáři o ní teď museli vědět úplně všechno.

Jak jeden čas potajmu chodila hrávat karty do krčmy. Když se to dozvěděl Harold, dostala takový výprask, jaký ještě nikdy nezažila. Jak dokázala vytvořit zbraň úplně z čehokoliv, ale její oblíbenou pseudozbraní byla stará pánev, na které se už nedalo vařit (samozřejmě v ten moment hraničáři, kteří o tomto jejím umění věděli, vyprskli smíchy). Jak stále Haroldovi v něčem odporovala, a když vytáhl opasek, aby ji opět potrestal, jak se dokázala vytratit z místnosti plné lidí a strávit celých pár dní v horách s ovcemi. Jak si v osmi letech zlomila ruku, když lezla na strom, aby vyhrála sázku.

Když Averill poslouchala, co všechno teď věděli, měla chuť vykopat si někde u cesty hrob a umřít v něm. Možná by ji to zachránilo od doživotního popichování, které ji ze strany hraničářů jistě čekalo.

Pak konečně přišla chvíle, kdy šli osedlat koně a připravit vojáky na cestu. Když Averill sedlala Albu, klisna do ní žďouchla nosem.

Jestli jsi smutná, můžu ti zpívat, pohodila hlavou, až se jí otěže svezly na jednu stranu. Averill jí přehodila přes hřbet podsedlovou dečku a povzdechla si.

Radši ne. Určitě zpíváš hrozně. Věnovala se dál sedlání, ale Alba se nenechala odbýt.

Tak já začnu. Šel kovář z Palladia, potkal krásnou lady-á…

Averill jen duševně zaúpěla a pleskla koně přes plec otěžemi. Nepotřebovala dalšího zpěváka ve svém životě.