Kapitola 15.
Tom Riddle sedí na jedné z lavic a v dlouhých prstech si pohrává s hůlkou. Je zde dřív než ona – ostatně, dala si záležet, aby dorazila se zpožděním.
„Pěkné šaty," poznamená s úsměvem. Malvína na sobě nemá svou školní uniformu, ale slavnostní róbu z Křiklanova večírku. Jen její barvu proměnila z černé na sytou tmavomodrou.
Lehce kývne hlavou, ale na jeho kompliment neodpoví. „Začneme?" zeptá se místo toho upjatě.
„Pokud chceš... Prohlédla sis už můj dárek?"
„Ano. Děkuju ti za něj, je to opravdu zajímavá kniha. Ale teorii znám. Potřebuju praxi."
„Pravda, zapomněl jsem... Legilimens!"
Čekala, že udělá něco takového. Dokáže svou mysl uzavřít, má ale co dělat, aby svou bariéru udržela. Jeho kouzlo je silné. Až překvapivě silné na začátečníka...
Následující hodiny stráví tak, že jeden po druhém metají neustále to stejné zaklínadlo. Stále bez úspěchu. Její obrana je silná a navíc se zlepšuje. Ta jeho zrovna tak.
„Nedáme si pauzu?" navrhne jí.
„Ale? Pan Riddle je unavený?"
„Ne, to zdaleka ne. Jen jsem ti chtěl ještě jednou popřát všechno nejlepší. Osobně."
„Díky," zamumlá a snaží se zakrýt své rozpaky. Přistoupí k ní blíž. Ona však udělá krok zpátky.
„Poslyš, pokud jsi to po té facce ještě nepochopil, tak..."
„Řekl jsem ti, že Blacková není důležitá. Není a nikdy nebyla." Další krok směrem k ní. A Malvína tentokrát neustoupí. Nedokáže to. Snad že se blíží Vánoce. Snad že je slunovratová noc. Snad že jí je právě šestnáct. Čeká na jeho ruku, která se jemně dotkne její tváře. A její rty těch jejích.
Někdy v ten okamžik se mihne jeho hůlka. Neodtáhne ústa a nevysloví zaklínadlo, přesto však pronikne do její mysli jako nůž do másla. A ona, roztřesená a rudá jako pivoňka, se nezmůže ani na náznak odporu. Před očima jí defilují obrazy. Je malá, sotva devítiletá dívenka a stojí ve vánočně vyzdobeném kostele spolu s ostatními dětmi ze sirotčince. Tedy těmi, které alespoň trochu slušně zpívají. Stojí před ostatními a její vysoký hlas se nese ke klenbě.
„Good King Wenceslas look out
On the Feast of Stephen
When the snow lay round about
Deep and crisp and even
Brightly shone the moon that night
Though the frost was cruel
When a poor man came in sight
Gathering winter fuel."
Zpívá čistě a snaží se nemyslet na to, co přijde po tom. Na dobře oblečené dámy, které budou házet drobné do kasičky a budou na ni shlížet rádoby laskavě, ve skutečnosti však povýšeně. Nesnáší to. Nesnáší spoustu věcí, ale žebrání ze všeho nejvíc.
Prudce máchne hůlkou. Riddle její kletbu odrazí, účel však splnila. Spojení mezi nimi je přerušené.
„To bylo podlé," vybuchne, bledá vzteky.
On se však nenechá vyvést z míry. „Až budeš jednou stát proti skutečnému nepříteli, nemůžeš spoléhat na to, že bude hrát podle pravidel. Musíš být připravená na všechno. I na podlost. - Mimochodem, nevěděl jsem, že tak krásně zpíváš."
„Už nezpívám," odsekne prudčeji, než měla v úmyslu. „V sirotčinci mě vždycky nutili předvádět se před svátky v kostele. Lidi prý víc přispívali, když mě slyšeli. - Víš, co se v té písni zpívá dál? Král se sebere a spěchá na pomoc tomu chudákovi. Sán král – a svatý navrch! A končí to takovým roztomilým veršem:
Ye, who now will bless the poor
Shall yourselves find blessing
Já to vyzpívala, jak nejlíp jsem uměla a všichni ti pracháči se mohli přetrhnout, kdo dá víc na ubohé sirotky. A přitom... ve skutečnosti jsme jim byli ukradení, docela ukradení. A proto, k sakru, já jednou chci... ne, já jednou budu stát na té druhé straně, budu sedět v té lavici v nóbl kožichu a házet chudákům drobné, aby se mi dostalo požehnání."
On se jí dívá do očí. „MacMurphy by se zajisté nedal dvakrát pobízet, aby ti ten kožich koupil."
„A byl by to jen další nechutný milodar," odsekne. „Já nechci milodary, chci..."
„Co? Co chceš, Malvíno?"
Chci, aby mi ti pitomci leželi u nohou, málem vypálí, ale v poslední chvíli se zarazí a stiskne rty. „Je pozdě," zamumlá. A pak se otočí a odejde. Má na sebe vztek. Neměla se mu tak otvírat, ne takhle moc.
Riddle se ji nepokusí zadržet.
25. prosince ráno se sejdou ve svátečně vyzdobené Velké síni. Kolejní stoly zmizely – a hrstka studentů se sesedne u jediného, i když nebelvírští se i tentokrát snaží držet co nedále od zmijozelských. Tom Riddle se posadí vedle Malvíny Lacroixové, mezi ostatní havraspárské, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A rozmlouvá s ní tak uvolněně, jako by byli přátelé.
„Stejně to tu letos není ono," poznamená Henry Fawcett, Malvínin o rok starší spolužák. „Po všech těch útocích jsou i Vánoce nějaké smutné..."
Na jeho povzdech k překvapení všech zareaguje právě Tom. „Možná by všem prospěla trocha hudby. Tady Malvína umí nádherně zpívat..."
A ona kývne, neví, co se to s ní děje, neví jak a proč se náhle postavila, ale za pár okamžiků už její hlas rozezní celou síň.
„Good King Wenceslas look out
On the Feast of Stephen..."
Jenže tohle už není žebrání, tohle už nemá s žebráním docela nic společného... A Tom, který se na ni dívá...
Po snídani se opět sejdou v prázdné učebně a cvičí až do úmoru. Neví, co to do ní vjede, neví, co ji to vlastně popadlo, ale v jednu chvíli přestane metat protikouzla a místo toho si rozepne blůzu. Tak moc, že z ní vykoukne její bílá spodnička.
Vyvede ho to z koncentrace. Jen na okamžik, ten ale stačí. A ona mu zírá do hlavy a vidí malého chlapce, který kdesi v koutě žmoulá jedinou ukradenou a kouzlem rozsvícenou svíčku, zatímco všichni ostatní slaví příchod nového roku. Takže má narozeniny na Silvestra...
Odrazí ji rychle – a tak prudce, že upadne na zem. „Co to sakra mělo znamenat?"
„Jen jsem ti dala ochutnat tvoji vlastní medicínu," odpoví s úsměvem. A než stačí říct cokoli dalšího, už cítí jeho ruce na svých ňadrech a jeho rty na svých. Má pocit, že v ní právě vybuchl grandiózní silvestrovský ohňostroj a-
A nic. Trvá to sotva minutu. Pak se Tom odtáhne a bez jediného slova odejde.
A ona ví. Teď už jistě.
Ať je mezi námi cokoli, on se toho bojí úplně stejně jako já.
Na Štěpána se vydá do Prasinek a vyhledá malý antikvariát. Za doučování Hagrida dostává od školy trochu peněz. Může tedy Tomovi koupit dárek.
Dlouho se prohrabuje stohy zaprášených knih až konečně narazí na titul, který ji zaujme. „Tajné dějiny Bradavic," čte na přebalu. To zní dobře. A nejen zní. Za chvíli zjistí, že kniha je plná informací, které klasické Dějiny Bradavic, které četla už v prvním ročníku, vůbec nezmiňovaly. Část z toho jsou možná klepy, ale část dost možná nebude.
Tohle Toma nadchne. Tahle škola pro něj hodně znamená. Jako pro mě.
Knihu koupí a hned ten večer se do ní v ložnici pustí. Je zajímavá, tak zajímavá, že se o ní nedokáže odtrhnout ani ve tři ráno. A někdy v tu chvíli to objeví.
„Existují indicie, že po sobě Zmijozel ještě předtím, než školu opustil, zanechal památku. Tou památkou má být Tajemná komnata, místnost zbudovaná kdesi na hradě, o níž ostatní zakladatelé neměli ani tušení. Místnost, kterou dokáže odpečetit jen Zmijozelův právoplatný dědic. Ten jediný také dovede poručit nestvůře, která se v komnatě nachází, a s její pomocí očistit školu ode všech, kdo nejsou hodni studovat vznešené umění čar a kouzel, od nečistrokrevných."
Malvínu zamrazí. Jako by teplota v ložnici náhle poklesla. Očistit školu ode všech, kdo nejsou hodni studovat vznešené umění čar a kouzel... A dva nečistokrevní studenti teď leží na ošetřovně proměnění v kámen. Co když je to právě tohle? Co když je tím, kdo je napadl, netvor z Tajemné komnaty? Tím by se vysvětlovalo, proč nikdo nedokáže odhalit, jaké kouzlo na ně bylo použito.
A ten, kdo netvora poštval... Ten Zmijozelův dědic... Kdo by mohl... Že by Malfoy? Tvrdí, že jeho rodokmen je starší než Bradavice. A to samé o sobě říká i Black. A Avery... A další. Co když je právě tohle ta správná stopa? Co když za tím stojí někdo z těch vznešených a starobylých kouzelnických rodů?