29. Naděje umírá poslední

Antonín procházel vepřínem. Snažil se tvářit, jakoby patřil mezi hrubiány, kteří zavírali obdarované jen proto, že se báli jejich jedinečnosti. Zatím na něho nikdo nepřišel. Chodil po chodbách a nikomu nepřišel ani při nejmenším zvláštní. Nejspíš se členové mezi sebou vůbec neznali. Nesporná výhoda davu.

Šel a přitom nakukoval do každých dveří, jestli neuvidí nějaké zbědované lidi nejlépe s pouty na rukou. Nevěděl, jak je najít. Nevěděl, kde jsou. Jediné, co bylo naprosto jisté, že musí být tady. Lidí se ptát nechtěl. Rafael mu tvrdil, že je schopný najít cokoliv, dokonce kohokoliv. Přece po něm chtěl, vystopovat Františka. Zvládne to. Antonín se opřel zády o stěnu, příjemně ho chladila do zad a zavřel oči. Několikrát se nadechl a vydechl. Snažil se vyčistit si mysl.

"Hej, mladej," zařval mu do ucha chlap, co najednou stál hned vedle něho. Byl celý upatlaný a v ruce držel naběračku. Teď ji vrazil Antonínovi do hrudi. "Běž dělat něco užitečnýho a dones těm stvůrám jídlo." Antonín polekaně přikývl. Chopil se naběračky. Muž mu ji však rázem vzal, hodil ji do hrnce s pochybným obsahem, který stál na menším kovovém vozíku, postavil Antonína za vozík a nasměroval ho k vězňům.

Na podnose neležel jen hrnec se sběračkou a sloupec misek, úplně v rohu ležel svazek klíčů k jednotlivým vazbám. Antonín dojel s vozíkem k prvním dveřím. Rozhlédl se kolem sebe a vsunul klíč do zámku. Zámek cvakl a Antonín vstoupil dovnitř.

Jizba byla celkem prostorná, oproti celám, které znal z televize. Na zemi se v rozích držela sláma. Antonín se podíval doleva a uviděl dva muže v živém hovoru.

"No, a já jí pak řekl, chyba je ve mně. Já už s tebou nemůžu dál být. Nemůžu žít ve lži. A tak jsem radši odešel, než mohla po mně něčím hodit," řekl mladší z nich. Měl atletickou postavu a delší vlnité vlasy. Kvůli prostředí, v němž se nacházeli, se v jeho kštici zachytilo nejedno stéblo slámy.

"S láskou může být někdy kříž," odpověděl mu starší muž s vráskami od smíchu. Náhle se otočil k Antonínovi. "Kterýpak vy jste? Vás si nějak nemůžu zařadit." Druhý muž si ho prohlédl od hlavy k patě se zvláštním výrazem v tváři.

Antonín se nadechl a vykročil k nim. "Já jsem Antonín. Přišel jsem vás zachránit."

.

Cyprián s potutelným úsměvem si to namířil k Terezičce. Bezmocně se na něho dívala psíma očima. Lehkým kouzlem vyvolal ze země trní, které obemklo Terezčin kotník. Nemohla utéct, ani kdyby chtěla. Terezička dostala strach. Cypriánovi tím dodala ještě více radosti z jeho počínání. Náhle se jeho výraz změnil. Obličej se mu znechuceně protáhl a plný hněvu se otočil ke Kláře, která po něm hodila dýkou, jež se mu zaryla do zad. "A tohle mám za všechno, co jsem pro tebe udělal?!" obrátil se k ní. Jak jeho pozornost polevila, trní kolem Terezčina kotníku se uvolnilo, Terezička využila situace a schovala se za keřem, k němuž před chvílí skládala kameny.

"Zničil jsi Františka," Klára odstrčila Salome, která teď v bezvědomí ležela na zemi.

"Udělal jsem, co jsi chtěla. Miluje tě," bránil se kouzelník.

"Zbavil jsi ho jeho darů," Klára se k němu vydala.

"Každé kouzlo něco stojí," Cyprián pokrčil rameny tak, jak mu to jeho poraněná záda dovolovala. Klára k němu došla a s hněvem v očích bodla jeho směrem. Mág se však rozplynul v oblaku dýmu a objevil se na druhé straně bojiště. Zákeřně se zasmál. Tu ho nečekaná bolest prohnula v pase. "Díky, bratře," za jeho zády stál muž s prastarým mečem v jedné ruce a s Klářinou dýkou v druhé. "Tohle mi ještě chybělo," s nadšením si pohodil dýkou a vyrazil za Klárou.

.

"Jsem rád, že se ti podařilo opravit tu komunikaci," poděkoval Rafael Gabrielovi. Ten jen mávl rukou, jakoby to nic nebylo, jakoby stačilo jen restartovat systém. Michael oba zpražil pohledem. Rafaela proto, že se snažil být s každým zadobře, a Gabriela kvůli jeho výsostným manýrám.

František nemohl odtrhnout oči od obrazovky. Klára se konečně zbavila ženštiny, jež posedla Jiřího, a hned se vrhla do dalšího nebezpečí. Viděl, že střet mezi nimi byl velmi osobní. Muž vypadal zákeřně, nijak nepomáhalo, že Cyprián dokázal ovládat magii. Klára si uměla vybrat soupeře. Vyrazil z místnosti. A teď ještě ten další šermíř na scéně.

Seslaní byli v obrovském oslabení. Jen se zbavili jednoho protivníka, hned přibyl další. Takhle nemohli dlouho vydržet, i kdyby byli všichni obdařeni nadlidskou vytrvalostí. Tady šlo o životy. Ale na jednom konkrétním životě mu záleželo ze všech nejvíc. Proto mu nezbývalo nic jiného, než se setkat s člověkem, který by mu snad mohl pomoci. Hekticky zaťukal a vlétl bez vyzvání do místnosti.

Dymphna zvedla poklidně hlavu, omluvila se u pacienta a vyšla Františkovi vstříc. "Co si přeješ?"

"Potřeboval bych, aby se mi vrátily dary. Kláře jde o život. Musím se dostat za nimi. Musím se k ní dostat za jakoukoliv cenu," promluvil František.

"A jak si myslíš, že získáš své dary zpět?" Přes svá slova však uvedla Františka hlouběji do místnosti.

"Myslel jsem si, že to bude asi něco jako mentální blok. Že to bude psychické," vyslovil svou domněnku.

"Hm," Dymphna vypadala zamyšleně. Podívala se ze svého pacienta na Františka. "Polož se tady vedle Pavla. Při naší návštěvě jsem si hned všimla, že Pavlova mozková aktivita vykazuje podobné - co říkám - stejné vzory, které jsem viděla jen u tebe."

"Takže Pavel má teď nejspíš moje schopnosti?" František se ukládal na zem.

"Podle mých závěrů, ano," přitakala. "Pavle, pokud vám to nebude vadit, zkusili bychom teď s vámi jednu terapeutickou metodu. Po ní by se vám mělo ulevit."

"Dělejte si se mnou, co chcete," Pavlovi bylo v tuto chvíli všechno lhostejné, když přišel o zrak.

"Postačí mi, když budete uvolněně ležet," prohlásila Dymphna a položila ruku na Pavlovo čelo, druhou pak na Františkovo. Dymphna zavřela oči.