30. Temno přichází

Lucius se podíval z okna. Pomalu se smrákalo. Stále seděl svázaný na židli. Od doby, kdy ho Jana opustila, se na něho nepřišel nikdo podívat. Lucius se konečně po dlouhé době uvolnil. Byl tu schovaný před Samem a jeho hnutím. Všichni do jednoho mu naháněli strach. Ani nechápal, jak se k nim kdy mohl přidat. Byli do jednoho šílení. Posedlí pomstou, která neměla žádný smysl. Lucius se jen jednou chtěl pokochat ohněm.

Slunce na obzoru rudě žhnulo a jemu připadalo jako nejkrásnější požár, který kdy viděl. Cítil se šťastně. Podařilo se mu uniknout a už se nemusel bát.

Od prstů u nohou mu vzhůru tělem začalo stoupat zvláštní chvění. Nejdříve připomínalo lehké mravenčení, jenže stoupalo výše, než bylo typické pro uskřinutý nerv. Lucius se přestal zajímat o západ slunce. Jeho reflexy mu velely, aby se bránil. Začal s sebou na židli škubat a snažil se dostat z provazů. Jenomže Janiny uzly byly mistrovskou prací samy o sobě. Ani Jana je kolikrát nedokázala rozvázat. Jeho snažení nepomáhalo a nepříjemný pocit stoupal stále výš. Vnitřnosti se mu obracely naruby. Dělalo se mu špatně. Dýchání se najednou stalo neskutečně náročným procesem. Ztuha se snažil rozpohybovat rigidní hrudník. Srdce mu zběsile bilo.

„A ty sis myslel, že mi můžeš utéct," ozval se mu přímo v mozku Samův hlas. Teď se dokonce smál. Chlapec vyděšeně vytřeštil oči. Přišlo mu, jakoby jeho tělo zvýšilo svou tělesnou teplotu. Zdálo se mu, že hoří zevnitř.

„A přitom jsem se díky tobě dostal tam, kam jsem celou dobu chtěl. Děkuji ti. Splnil jsi svůj úkol na výbornou," pronesl. Luciovi oči vyděšeně těkaly ze strany na stranu. Jeho mozek se nedokázal sžít se skutečností, že Sam se nacházel uvnitř jeho těla.

Lucius se začal dávit. Jeho ústa vyplnila hutná tekutina, kterou se snažil okamžitě vyplivnout. Jenomže tekutina se stále množila, až ji začal bez ustání dávit. Stejná tekutina mu unikala i z nosu a uší. Černé tekutiny vytékalo stále víc. Luciovo tělo se ještě párkrát zachvělo, než zůstalo bezvládně uvězněno v židli. Pak z černé hmoty vystoupala temná vysoká postava. Samael si uhladil oblečení a vydal se ve směru, který ho vedl k jeho bratrům.

„Potřebuje to více sil," ozval se Rafaelův hlas. Bylo slyšet, jak panikaří. Jak by taky ne, když vyloženě prohrával. Samaela více zajímala Michaelova reakce. Jak se zachová hlavní stoik? Pousmál se. Těšil se, až se se svými bratry opět shledá. Už cítil vibraci Michaelova hlubokého hlasu: „Nechal jsem se inspirovat a také jsem Eligiovi zadal úkol." Michael zvedl telefon a pronesl heslo. „Nebeští myslivci." Michael se s nimi určitě musel setkat, když byl odvelen k Nejvyššímu, aby podal hlášení o tom, jak je jeho skupina neschopná proti Samaelovým stoupencům. Nepozorná čtveřice s puškami na zádech proběhla kolem něho, aniž by si ho vůbec někdo z nich všiml. Samael jen doufal, že střílejí lépe, než jak jsou ostražití. Teď už určitě museli být na bojišti, které v tuto chvíli muselo překypovat poníženými stíny, které sám zmanipuloval.

„Já prostě zbožňuji rodinná setkání," Samael vstoupil do místnosti. Rafael vytřeštil oči. Gabriel zuřil. Ale spíše dával vinu svým druhým bratrům, že nejsou schopni zařídit pořádné zabezpečení Základny. Michaelovi cukaly koutky. „Co tu děláš?" procedil skrz zuby.

„Přišel jsem vás navštívit. Teď když se nacházíte v tak prekérní situaci, potřebujete každou podporu. Přišel jsem vás proto podpořit," Samael s úlisným úsměvem vtancovala do zasedací místnosti. „A také máte lepší promítačku."

„Ty bídáku," počastoval ho Gabriel.

„To bolelo. Já za ně přece nemůžu. Já jsem jim neřekl, aby dnes vyšli k určitému vepřínu za jedním konkrétním městem a tam se snažili pustit pár Seslaným žilou. To je všechno jejich konání," bránil se Samael.

„Ty odsud okamžitě odejdeš," ukázal na něho Gabriel prstem.

„Přinuť mě," Samael se posadil.