31. Překažený útěk

O tom, že by byl schopný proklouznout se skupinou osmi lidí kolem strachem vybičovaných radikálů, si nedělal Antonín žádné iluze. Ale stejně ho nic lepšího nenapadlo. Museli to prostě zvládnout. Jiná možnost nebyla.

Antonín šel jako první. Zachovával si nepřístupný pohled, který už tolikrát viděl u Michaela, takže ho dokázal přinejmenším napodobit. To by mohlo odradit kohokoliv, aby ho byť jen zastavil. Když by se ho někdo na něco zeptal, naučená fasáda by byla rázem ta tam. Na to Antonín radši ani nechtěl pomyslet. Za ním se držel Sebastián s Valentýnem. Další dvojici tvořil Roch s Josefem, poté byla Dorotka se Scholastikou. Hlouček zajatců uzavírala Justýna s Erasmem. Propuštění vězni se přidržovali lana, aby se na první pohled nezdáli nápadní. Hlouček šel tiše směrem k východu. Nikdo se neodvážil ani na okamžik vzhlédnout, aby na sebe nepřipoutal nežádoucí pozornost.

Antonín svérázně postupoval vpřed. Nadcházející skutečnost však jeho postup ukončila. Vězni se přitiskli k sobě. Stráže od vchodových dveří najednou vběhli do budovy a zabarikádovali vstup.

Antonín suše polkl.

"Ven nikdo nepůjde," zvolal muž opírající se o dveře. Obdarovaní se rozhlédli kolem sebe. Z každého koutu teď vystupovali Pavlovi stoupenci a do jednoho se na ně dívali. Sebastián zkontroloval výraz na Antonínově tváři. Byli ztraceni.

"My ale musíme ven," pronesl Antonín a snažil se přitom chovat jako Jana, když chtěla prosadit svou.

"A to jako proč?" ozval se jeden stoupenec. Nebezpečně se k nim přibližoval.

"Je to rozkaz," vydrkotal Antonín.

"A kdo ti ten rozkaz asi tak dal, co?"

"P-Pavel. Ano, Pavel mi dal rozkaz, abych přemístil vězně," Antonín se díval z jednoho člověka na druhého, sledoval, jestli alespoň někdo z nich uvěřil jeho lži. Pro obdarované to nevypadalo dobře.

"Pavla zajmuli Seslaní," prohlásil jeden hlas úplně zezadu místnosti.

"Odnesli ho do nemocnice," zaskučel Antonín.

"Jo? A jak ti můžem věřit, že nejsi jeden z nich? Nikdo z nás tě tady předtím neviděl, " muž už byl od Antonína jen na vzdálenost paže vzrostlého jedince. Díval se na něho zpříma a Antonín se stejně zarytým pohledem díval na něho. Ticho přerušil strážný: "Patří k nám, dnes mi půjčil klíče." A vytáhl svazek z kapsy kalhot na důkaz svých slov. Antonín se vítězoslavně pousmál. "Tak nás pusťte ven," zopakoval svůj požadavek.

"To nejde," začal znovu strážný. "Venku je to jak na bitevním poli. Copak to neslyšíte?" A skutečně. Antonín si najednou uvědomil řev zvěře a možná i lidí, nepříjemný zvuk střelby a chladný dopad oceli na ocel. "Nikdo rozumný by tam nešel."

Obdarovaní se na sebe podívali. Měli se dostat z jednoho nebezpečí, aby hned skočili do druhého. Tohle bylo na některé z nich až příliš. Josef jako jediný by se ihned vyvaroval dalšímu střetu díky své schopnosti levitovat. Ostatní by však museli bojovat o holé životy.

"Zaveďte je zpátky do cel," ozval se muž vedle Antonína.

"Ne," prohlásil Sebastián takovým způsobem, že málem ohlušil vedle stojícího Valentýna. "Já se tam zpátky nevrátím. To se radši nechám zabít," promluvil o něco klidněji.

To však neudělalo na Pavlova možného zástupce – alespoň se tak choval – žádný dojem. "To je vzpoura vězňů," zvolal. Stoupenci se ihned přichystali k boji. Obdarovaní se stáhli ještě více k sobě. "Co teď?" kniklo to mezi nimi.

Antonín déle nečekal a sáhl do kapsy pro dar, který na něho čekal. Vytáhl Eliho zázračnou katanu. Antonín si dokázal živě představit, jak zas Eli vyvádí. "Nikdo se jich ani nedotkne," přikázal Antonín.

"A co s tím asi uděláš? Probodneš nás všechny mečem?"

Antonín neodpověděl. Na tak početnou skupinu nestačil. Nebyl dost rychlý, ani obratný, ale ať se stane cokoliv, bude se snažit ze všech sil. Roch se postavil ochranitelsky k jednomu okraji jejich hloučku. Sundal si rukavice a dal si je do kapsy. Vedle něho se postavila Dorotka, znali se jako spolupracovníci Seslaných. Dorotka se starala o zahradu a vnitřní rostlinstvo a Roch, většinu času dělal řidiče popřípadě ošetřovatele, záleželo na tom, jak měl rozepsané služby. Dále vystoupil Erasmus, Sebastián se zaťatými pěstmi, Valentýn, Scholastika a Antonín. "Dlouho jsme seděli zavření. Teď vám ukážeme, co v nás je," prohlásil Sebastián. V místnosti se náhle změnil tlak vzduchu, jako by měla přijít bouřka. Scholastice kolem prstů začala praskat statická elektřina.

První odvážlivci se rozhodli přiblížit k Dorotce s Rochem. V ženě a zafáčovaném muži neviděli žádnou hrozbu. Jenomže Dorotka nechala vzklíčit uzamčeným rostlinám, kvůli kterým teď pukala podlaha, a jejich stonky se zamotávaly kolem lidských nohou. Pár věznitelů skončilo na zemi. A kdo se dostal, až do bezprostřední blízkosti, tomu jen stačil dotyk od Rocha, aby okamžitě přehodnotil svoje plány. Roch jim předal urputně svědivý ekzém, kvůli němuž nemohli dělat nic jiného, než se škrábat po celém těle. Pár dalších chytli žaludeční křeče po Erasmově počinu. Antonín položil hrot meče na zástupcův hrudník. "Pusťte nás ven."

Muž neodpověděl. Elektrické napětí v místnosti ještě více stouplo.

Rozrazily se dveře. Všichni se k nim otočili. Hleděli si tváří v tvář s Pavlem. Vážným pohledem si prohlížel celé dění. "Co se tu děje?"

"Vězni chtějí utéct," prohlásil muž s čepelí pod krkem.

Pavlovi se vrásky na čele ještě prohloubily. "Ať si jdou."

"Cože?"

"Slyšel jsi. Jestli tam opravdu chtějí jít, tak ať si jdou," zopakoval a ustoupil obdarovaným z cesty. Antonín spustil meč a vložil si ho zpátky do kapsy. Ostatní šli odhodlaně za ním. Pavel ho těsně před východem ještě zastavil: "Opravdu tam chcete jít?"

Antonín přikývl a vyšel ven. Slunce už skoro zapadlo, nebe se zbarvilo do krvavě rudé, vzduch byl hutný pachy boje a blátem nasáklým krví. Antonín hned ucítil železitou chuť v ústech.

Byla to jen chvíle, kdy Antonín nedával pozor, ale i to stačilo, aby po něm člen Hnutí odporu vrhl nůž. Letěl rychle vzduchem a Antonín nemohl udělat vůbec nic. Jen nehnutě stál a čekal na zásah. V poslední vteřině se před Antonína vrhlo jiné lidské tělo, které silou úderu na něho dopadlo. Sebastián na Antonína hleděl s nožem v hrudi.

"Cos to udělal?" zeptal se Antonín, který si klekl se Sebastiánem v náruči a položil ho opatrně na zem.

"Zachránil jsi nás. Tohle bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat," odpověděl Sebastián s náznakem úsměvu.

Antonín nevěřícně zakroutil hlavou a prohlédl si bojiště. Museli se okamžitě dát do pohybu, pokud nechtěli být lehkým terčem. Nejblíže k nim byla Terezička, která se snažila držet za keřem a nepřivolávat na sebe pozornost. Nedaleko od ní Martin v pěstním souboji odvracel útok ženy ve středním věku. Vedle něho Klára padala únavou a sotva stačila odrážet rány, které na ni chrlil její protivník. Na druhé straně planiny František zaměstnával rovnou dva soupeře. V kruzích po bojišti létalo hejno ptáků. Báli se však přiblížit přes divoké šelmy, které jakoby vyběhly postaršímu muži zpod pláště. A pak ještě tam stále spolu bojovali Jana s Jiřím.

Antonín se ohlédl na svou malou skupinku. Bylo potřeba nejzranitelnější členy odvést do bezpečí. "Josefe, vezmi Justýnu a odleť s ní, co nejdál odsud," poručil Antonín. Josef přikývl. Vzal Justýnu do náruče. V tom je zahalil temný dým. Josef se rozkašlal, až musel Justýnu položit znovu na zem. Ta najednou stála přímo proti Cypriánovi. Kouzelníkovi spadla čelist. "To jsi ty?"

"Prosím?" Justýně nepřipadal Cyprián nijak povědomí. Cyprián v ní však poznal dívku, kterou měl za úkol očarovat. Donutit ji, aby se zamilovala do jednoho bohatého floutka. Jenomže se ukázalo, že Justýna jako jediná je odolná vůči jeho kouzlům. "Justýna," hlesl. Cyprián instinktivně sevřel dlaň kolem úzkého předmětu.

Sledoval ji celé měsíce. Připlétal se jí pod nohy. Hrál si na stařenku, co žádala o pomoc. Chlapce, co se ztratil rodičům. Ženu, co si jen chtěla popovídat, než jí přijel autobus. Žádný jeho trik však neskončil úspěchem. Žádná magická formule ani čarovný nápoj jí nedokázaly přimět, aby Cypriána uposlechla. Jak ho její odolnost rozčilovala, tak ho zároveň i fascinovala. Justýna nebyla jako nikdo jiný, koho do té doby poznal. "Já-já ti nechci ublížit," prohlásil. Zvedl ruce, náhle si všiml, že v jedné z nich svírá květinu. Bezmyšlenkovitě ji podal Justýně a zmizel. Chvíli se obdarovaní rozhlíželi, jestli ho neuvidí někde na bojišti, ale po Cypriánovi jakoby se zem slehla. "Nikdy nepodceňujte sílu lásky," řekl Valentýn zvesela. Na Antonínův příkaz vzal Josef Justýnu do náruče a odletěl s ní do bezpečí.

"Co to děláš? Roch se na tebe podívá," zeptal se Antonín úzkostně, když si všiml, že si Sebastián vyndal nůž z hrudi. Roch okamžitě přiklekl k Sebastiánovi a kontroloval ránu tak, aby se holou rukou nedotkl nechráněné kůže. "To je v pořádku," Sebastián se začal zvedat.

"To vůbec není v pořádku. Kvůli mně tě zasáhli," protestoval Antonín.

"Kvůli tobě bych se nechal kdykoliv znovu bodnout," prohlásil Sebastián. Antonín se na něho zmateně podíval. "Navíc mě nedokáže zranit žádná kovová zbraň," Sebastián se postavil, jako by mu nikdy hrudí neprojel nůž. Spolu s ním se i Antonín šokovaně postavil.

„Má pravdu, jeho zranění už je skoro zahojené," potvrdil Roch a pro jistotu si nasadil rukavice. Rázem se cítil opět bezpečně, což naprosto kontrastovalo se situací, do níž se před chvílí dostali. Kolem nich zuřili nepokoje. Nemohli nikudy uniknout.

Místo vřavy se najednou po placu rozlehlo ohlušující ticho. Na pole vstoupil berserk. Všichni ustali ve svých bojích. Lidmi procházel strach. Každý z nich se bál - ať už patřil ke kterékoliv straně - aby si ho náhodou nevybral za cíl. Martin pevně sevřel čelisti, oběma rukama držel svůj gladius, aby ho přes bolest nepustil. Julián šel bojištěm a nevěnoval pozornost tomu, že na něho srší kulky. Byly pro něho stejně nedůležité jako otravný hmyz.

"Toho je potřeba zastavit?" zeptal se Sebastián. Antonín přitakal. Sebastián se lehce naklonil k Antonínovi. Vytáhl mu z kapsy Eliho meč a vyběhl berserkovi vstříc. Ten jakmile uviděl pohybující se terč, ožil o to víc. Boje se nanovo rozproudily.

Roch se vřítil na bojiště hned po Sebastiánovi. Nikoho si neprohlížel a postupoval stále vpřed, než se dostal ke Kláře, která bezvládně ležela na zemi. Zkontroloval její životní funkce a po zhodnocení jejích možností, ji nesl do bezpečí, kde jí mohli poskytnout lepší pomoc. Těžce postupoval k portálu, v jehož blízkosti stál František a nejspíše ho hlídal. Snažil se kohokoliv, kdo se k němu přiblížil, zastavit a dát mu co proto. Právě bojoval svou charakteristickou holí se dvěma pobudy. Roch však nebyl zkušený v boji, a tak nevěděl, že za jeho zády se na něho chystá zaútočit muž, který předtím bojoval s Klárou. Boleslav se k nim opatrně blížil s mečem v ruce. Prsty mu po rukojeti lehce hrály. Ruku, v níž držel zbraň, zapažil, aby jeho následný úder měl větší sílu a energii. Roch se na chvíli zastavil, aby si Klaru lépe chytil, než projdou portálem. To byl Boleslavův moment. Rozkročil se. Paži posunul ještě o trochu více dozadu, byl připravený zaútočit. V tom jím projel blesk z čistého nebe. Zlostně se ohlédl. "To je zákeřné, takhle útočit do zad," vzkřikl na Scholastiku. Ta mu stejně nakvašeně odpověděla: "To říká ten pravý." Vrhla se do pole s cílem usmažit ho salvou blesků, pokud se nevzdá.

Jana se už vzdala veškerých nadějí, že by Jiří mohl přijít opět k rozumu. Po divožence, co ho proklela, už nebylo ani vidu ani slechu, ale on stále na Janu dorážel. Ani přemluvit ho nemohla. I když z těch málo slov, co byla schopná k němu prohodit, by nejspíš nepřemluvila ani Martina, který byl poslušný jako beránek. Jana jen doufala, že si Jiří nevzpomene na svého draka. To už by teprve neměla šanci. Avšak ani teď nevypadaly Janiny vyhlídky kdovíjak růžově. Poslední Jiřího úder ji srazil na koleno. Těžce oddechovala. Jiří se nad ní tyčil s rukama nad hlavou, v nichž třímal kopí. "Já ti odpouštím. Tohle nejsi ty," prohlásila Jana a odevzdaně zavřela oči. Uslyšela jen svistot. Vedle jejího boku se zabodl ostrý břit. Jana otevřela oči.

Kopí trčelo ze země, jeho násadu svíral Jiří, jenž se teď choulil do klubíčka a mluvil téměř neslyšně. Jana k němu opatrně přilezla, levou ruku vztáhla nad Jiřího záda, ale dávala dobrý pozor, aby se ho nedotkla. Prohlédla si střelnou ránu v jeho zádech, z níž vycházel tenký proužek kouře, podívala se ve směru trajektorie. Jedna zrzavá hlava na ni zamávala. Pak se Jana znovu věnovala Jiřímu. Naklonila hlavu k jeho ústům tak, že slyšela, co říká, a zároveň byla v takové vzdálenosti, aby mohla odrazit útok, kdyby nějaký přišel. "Co jsem to provedl?" opakoval pořád kolem dokola. „Co jsem to provedl?"

Janina dlaň dopadla měkce na Jiřího lopatku. "Tys mi teda dal," promluvila tiše a následně ho objala.