32. Odsouzeni k porážce
Hrom, který následoval po zasažení Boleslava bleskem, ohromil většinu bojovníků. Výjimku tvořil Julián se Sebastiánem, pro něž neexistoval vnější svět, jen oni dva. Nejhůře však na ztrátu pozornosti doplatil František, jenž soustředil veškeré své zbývající smysly na schopnost vzdorovat nepřátelům. Jenže náhle se nedokázal znovu soustředit. Věděl, kde stojí. Země kolem něho byla stále stejná i ryk bitvy se nezměnil, vše se zdálo stejné až na to, že ztratil kontakt se svými soupeři, nemohl přijít na to, kde se nacházejí.
Antonín jasně viděl, že František potřebuje pomoct. Chtěl se odpojit od skupiny a vyrazit mu vstříc. Ostatní se stejně skryjí, než se pro ně vrátí Josef. Jeho postup však překazila smečka šelem, která vyrazila směrem k Terezičce. Ta se krčila za keřem a v tuto chvíli se snažila být ještě menší. Zvířata hladově plazila jazyky, jak klusala vpřed. Antonín se postavil za Terezičku, ruku připravenou na kapse. Metr před keřem se náhle šelmy zastavily, zavětřily a odběhly pryč. "To bylo těsný," vydechla Terezička. Antonín rozrušeně přikývl. V tom ucítil, jak mu kapsy ztěžkly o zběsilá zvířata.
"Běž za Františkem, já se o Terezičku postarám," položila mu Dorotka ruku na rameno. Antonín se rozběhl směrem za svým kolegou. V ruce mu najednou ležel druhý meč, podobný tomu, co svíral Sebastián. Eli byl nejspíš schopný ukout ještě jeden.
K Františkovi mezitím pomalu a potichu přistupovali dva protivníci a k tomu ještě Diocletian, který před chvílí vypustil na Terezičku divou zvěř. Antonín utíkal, co mu síly stačily. "Vlevo, Františku, vlevo," zavolal, ještě když dobíhal. František se rázem otočil označeným směrem a udělal dlouhý výpad tyčí ve výšce kolen. Hůl prudce dopadla na lidské tělo a osobu úder strhl k zemi. "Děkuji," řekl František a spěšně se připravil na další útok. Antonín si stoupl za jeho záda. "Mně neděkuj. Ještě tu máme dva další útočníky." František se připravil k boji. Antonín ho nasměroval k jejich pozici. Diocletian se zákeřně zasmál. Mezitím se třetí muž sbíral ze země. Museli jednat rychle.
Antonínovi překážely v přemýšlení neustálé pohyby smečky v jeho oblečení. Vypustil je tedy ven, ať už se mělo stát cokoliv. Zvířata se hladově vrhla na Diocletiana, který se rázem přestal smát. Rukama si bránil obličej a plný strachu ustupoval před divokou zvířenou. Dva muži a Antonín znechuceně pozorovali celou scénu. Diocletian běžel přes bitevní pole, neustále se však otáčel, aby viděl, jestli poplašená zvířata třeba neztratila stopu. Doufal však marně.
Během jedné otočky nezkontroloval prostředí před sebou a zakopl o kameny, které na začátku dne Terezička nashromáždila. Šelmy ho doběhly. Františkovi protivníci nemohli od děsivé podívané odtrhnout oči. "Tak už jsou jen dva," zkonstatoval Antonín a suše polkl.
"Páni, brzy se ani nenaděju a uděláš veškerou práci za mě," odpověděl nadšeně František. Antonín se nervózně zasmál. "Neberte si na cestu nic, když s sebou máte Antonína," dodal ještě František.
"Vtipné. Tvůj je ten přímo vpředu. Já si vezmu toho druhého."
"Nevidíš někde Kláru?" zeptal se ještě František.
"Je v bezpečí," odpověděl Antonín. Z celé duše se snažil, aby z jeho slov František nevytušil obavy o její zdraví.
"To je dobře."
Muži se dali do boje.
.
"Jedna věc by mě zajímala," Rafael prolomil hluboké ticho. Michael k němu vrhl hněvivý pohled, Gabriel zaklonil hlavu nazad a Samael se slizce usmál. Na pole přicházelo stále více členů Hnutí, a ať se Seslaní snažili sebevíc, neměli šanci. Samaelovi dělalo dobře dívat se na Juliána, jak prochází po bojišti a kulky se od něho odrážejí. Sebastián, který se s Juliánem střetl, nemohl Samaelovi zkazit náladu. Měl sice ohebnost a pružnost atleta, ale nemohl věčně odolávat síle berserka. "Co bys chtěl vědět, můj nezkušený bratříčku? Třeba kde vždycky vězí Juda Tadeáš, když ho člověk nejvíc potřebuje?"
Rafael pokýval hlavou. Ani tahle otázka nebyla od věci. Rafael však chtěl znát něco jiného. "Jak to, že nikdo z tvých lidí neprojde soudem, když je poraněn našimi zbraněmi?"
"Odpověď je velmi prostá," začal Samael. Na obrazovce se mezitím Martin zlomil pod bolestí, kterou mu způsoboval vlastní meč. Dopadl na zem. V tom mu Drahomíra zadrhla šátek kolem krku. "Každý člen Hnutí se kdysi už někdy setkal s ostřím meče odsouzení a díky hodinám tvrdé píle a odříkání se stali imunní vůči vaší moci." Rafael dostal, o co žádal.
"Aha." Rafael se ani nesnažil podívat na Michaela. Stejně by to nemělo cenu. Hněv z něho úplně sálal.
Drahomíra stála nad Martinem. Na jejím výrazu v tváři bylo vidět, jakou jí Martinův dusivý dech dělá radost. Náhle se vedle ní objevil Erasmus. Slušně požádal, aby Martin dostal svobodu. Když se tak nestalo, Erasmus se lehce dotkl Drahomíry, která se v tu ránu začala svíjet bolestí. Z Erasmova doteku dostala zánět slepého střeva. Samaelovi ani tento výjev nezměnil náladu.
Pohlédl na opačný konec bojiště. Tam František s Antonínem plni zápalu bojovali se dvěma vzbouřenci. František dostal jednoho z nich konečně na lopatky, k zemi ho tlačil hrotem hole zabořeným do hrudi. Následně udělal František něco, na co je jejich výcvik nepřipravil. František mu odpustil. Muž na zemi se ohromením vzdal, bezvládně ležel a neměl v úmyslu dál bojovat.
Antonín s druhým mužem se ještě stále zkoušeli, bylo vidět, že ani jeden z nich nikdy dřív nedržel v ruce zbraň. Samaelovi cukaly koutky. Ne proto, že menší povstání jeho stoupenců se pomalu chýlila ke konci. To ho celkem nezajímalo. Trápil se spíš otázkou, co se stalo s jeho zbraní hromadného ničení, když ti, co ji měli strážit, si nechávají natrhnout trika v nesmyslném boji s Františkem, s nímž měli zakázáno bojovat. Podrobně prozkoumal každý pixel obrazovky. Nikde nebyl. Což nebylo právě povzbudivé zjištění.
I Kaifášovi Antonín s Františkem odpustili. Kdyby jen věděli.
"Někdo tady nerad prohrává?" Gabriel se ho snažil dobírat.
"Ani nevíte, co vás ještě čeká," Samael prohlásil zamyšleně. Sebastiánovi se povedla další akrobatická vložka. Udělal salto přes Juliánovu hlavu a v letu ho byl schopný lehce poranit jediným mečem, který mohl jeho nezkrotnost berserka nadobro utišit. Sebastián dopadl oběma nohama pružně na zem.
"Já bych řekl, že jsme se právě dočkali konce tvé malé revoluce," stále si z něho Gabriel utahoval.
"Nemáte co slavit," Samael je varoval.
"To spíš ty," Gabriel nehodlal přestat.
Náhle se ve dveřích objevila další postava. Příchozí byl o trochu nižší a ani ne tak rozložitý jako Michael, ale přesto už jen jeho vzhled vzbuzoval autoritu. Tvářil se vážně. "Á, muž spravedlnosti se taky musel přijít podívat," uvítal ho Samael.
"Přišel jsem vykonat rozsudek, však víš," odpověděl Raguel.
"Co jiného bys taky dělal," Samael se postavil, předstoupil před Raguela se zápěstíma spojenýma před sebou v posměšném gestu. "Velmi jsem zlobil, bratře. Potrestej mě, jak si zasloužím. Potrestej mě podle své libosti."
"Je dobře, že to říkáš," promluvil Raguel s náznakem úsměvu. "Protože tě s okamžitou platností přesouvám do spodních pater, kde už na tebe čeká Duma."
"Duma? Ne, jen to ne. Vždyť ten jen mlčí a divně vejrá. To už s Michaelem je větší zábava. Přiřaď mě k němu," protestoval Samael, ale jen slovy. Dobře si uvědomoval, že všude bude teď pro něho lépe, než tady na zemi. Raguel mu pevně sevřel paži a společně opustili první základnu Seslaných.
