35. Dvanáct mužů se hrozí jednoho
Oválný sál byl plný bílého světla. Zdál se tak možná ještě prostornější, než ve skutečnosti byl. Jas zavdával k veselosti, ke které se jedenáct mužů nemuselo nijak zvlášť pobízet. Většina z nich seděla u stolu, jedli chléb, pili víno a bez výjimky pozorně naslouchali historkám, jež se u stolu vyprávěly. Nikdo nikoho nepřerušoval, protože každý z nich mohl skutečnost vnímat z jiného úhlu, a každý moc dobře věděl, že všem se naskytne možnost se postupně k tématu vyjádřit. Nejbarvitější projev měl bezpodmínečně Jan, který teď ukázněně mlčel a s nadšením poslouchal Tomášův jedinečný zážitek.
S mírným zpožděním vpadl do místnosti Juda Tadeáš. Neposadil se mezi své kolegy a přátele. Opíral se o zavřené dveře, jako by to byla jeho poslední naděje před pádem. V jeho očích se zračil strach. Měl nezvykle bledý obličej. Vypadal jako srnec, který se objevil před světly aut a už neviděl žádnou možnost úniku. Téměř nikdo mu nevěnoval pozornost. Všiml si ho pouze jeden z nich.
„Byla vážně kus. A to byl důvod, proč jsem v ten památný den přišel pozdě," dokončil Tomáš svoji verzi příběhu, jež mu vynesl přezdívku Nevěřící.
Jan se právě v tuto chvíli zvedl, aby upozornil ostatní na příchod Judy Tadeáše a mohl se tak dostat ke slovu: „Co se stalo, Judo Tadeáši?" Všichni se otočili na muže bledého jak smrt. „Máme problém," promluvil. Jan mu nalil vína a podal mu pohár, aby se trochu uklidnil.
„Já jsem žádný problém nezpůsobil, tím jsem si jistý. Já mám čistý štít. Po tom, co jsem tenkrát provedl, jsem se zařekl, že už žádný problém nikdy nezpůsobím. Ne, na mě to hodit nemůžete," hájil se jeden z mužů.
„Uklidni se, určitě to nebylo mířeno na tebe, Šimone Petře," Jakub starší, chtěl předejít chaosu v místnosti dřív, než se začne každý bránit. To si už nejednou zažili a nikdy to nikam nevedlo. „Judo Tadeáši, pokračuj."
„Ze země mi poslední dobou přichází čím dál více žádostí. Mezi lidmi se rozmáhá úzkost a beznaděj," začal opět Juda Tadeáš.
„To není žádná novinka, že je na zemi čím dál víc úzkostných lidí. To je prostě vývoj."
Deset mužů se nevraživě podívalo na toho, co svým troufalým výrokem přerušil Judu. Ten okamžitě ztichl, ale myslel si své.
„To jsem si na začátku také myslel. Jenže když jsem se zaměřil na přesnou lokalizaci jednotlivých případů beznaděje, zjistil jsem, že jejich výskyt přesně kopíruje určitou trasu. Což potvrdil i příjem jednotlivých žádostí v čase. Jako kdyby někdo rozséval mezi lidmi beznaděj," Juda Tadeáš suše polkl. Moc dobře věděl, jaký člověk mu vytanul na mysli, ale jeho jméno nedokázal vyslovit.
„To-to nemůže být pravda. Samael ho měl držet pod zámkem do konce světa. Copak už přišel soudný den?!" rozčiloval se Petr.
„Musíme ho zastavit, než začnou umírat lidé," prohlásil fakticky Ondřej. Jedenáct se otočilo k Janovi. Byl z nich fyzicky nejmladší. Měl plno sil a jasnou duši, což v boji proti beznaději potřebovali. Jan však s tíhou na srdci věnoval každému z nich pohled. „Za to, co nám provedl – co Jemu provedl… Já nemůžu. Jakmile bych ho jen viděl, přepadl by mě vztek. Nevím, čeho bych byl v jeho přítomnosti schopen. Já nemůžu," Jan sklopil zrak.
„Tak to máme problém," prohlásil Petr.
„Musíme varovat Seslané," uzavřel Jan a vzal si Judu Tadeáše stranou.