36. Jak strážci polevili v ostražitosti
Dva muži seděli shrbení nad stolem. Mhouřili oči nad kartami, na které přes zapadající slunce už nebylo skoro vidět. Ani jednomu z nich se však ještě nechtělo vstát a rozsvítit umělé světlo. Co kdyby se mezitím ten druhý podíval do protivníkových karet? To nemohl ani jeden riskovat. Jejich strategie byla tím složitější, čím víc měli odehraných zápasů, a že jich za tu dobu stihli nepočítaně. Co jiného mohli dělat, když museli nepřetržitě držet stráž, aby se ten nejhorší ze všech nemohl dostat na svobodu.
Poslední dobou však začínali přemýšlet nad tím, jestli náhodou nebyli potrestáni stejně tvrdě jako on.
„Dneska jsem byl u věštkyně," prolomil strážný mlčení.
Druhý muž vzhlédl od karet a pobaveně se zasmál. „Tak proto ti dnes oběd trval tak dlouho. Proč jsi nešel za Cypriánem? Ušetřil bys čas a bylo by to zadarmo."
„Moc dobře znám to jeho zadarmo. S tím zmetkem nechci mít nic společného," ukázal na svého kolegu prstem, jako by on sám byl Cyprián v přestrojení.
„No tak se nečerti a řekni, co ti vyvěštila. Jestli to stálo za ty peníze a za studené jídlo, cos nám přinesl," vybídl ho Kaifáš.
„Řekla mi, že se mi dneska změní život a začnu konečně dělat, co mě skutečně naplňuje," při svých slovech se však nedíval na Kaifáše, pohrával si s kartami ve své ruce, jakoby mezi nimi chtěl najít ty, které mu věštkyně ukázala. Kaifáš se hlasitě zasmál. „Tak to byly naprosto vyhozené peníze." Dávno už zapomněl na hru. Své karty smíchal s odloženým paklem. „Teď ti řeknu já, co tě v životě čeká," popíchl svého kolegu. Oproti všem pravidlům se díval na hodnotu jednotlivých listů, až vyložil na stůl kárové eso. „Čeká tě velký kulový," prohlásil Kaifáš. „Protože neexistuje jediná možnost, kdy bychom my dva mohli opustit tohle Bohem zapomenuté místo a nadobro vypadnout."
Muži si povzdechli nad svým těžkým osudem. Nevraživě se zahleděli na dveře, za nimiž se skrýval jejich úhlavní nepřítel, od kterého se nemohli hnout ani na krok.
Nečekaně se rozrazily druhé dveře, za nimiž probíhal po celý den živý ruch, a které je spojovaly se zbytkem Samaelova hnutí. „Co tady okouníte. Venku nasazujeme všechny naše síly proti Seslaným a vy si tady jen tak žvaníte. Tam venku jde do tuhýho. Takže se zvedněte a běžte nahoru."
Strážní se na sebe nevěřícně podívali. Že by se jejich prosby vyplnily?
„Ten zavřenej vám jen tak neuteče," uzavřel muž diskuzi, poupravil si záhyby na tóze a vyrazil ven. Strážní na sebe jen pokrčili rameny. Pomalu se začali zvedat. Kaifášovi po celodenním sezení lupalo ve všech kloubech v těle. Automaticky se protáhl. Vypnul se do výšky. Roztáhl ruce. Zvedl hlavu. Na čerstvém vzduchu mu jistě bude ještě o poznání lépe.
...
Venku byl nezvyklý klid. Nikdy sice nevnímal kdovíjaký rozruch, ale již po tři dny se kolem něho nedělo vůbec nic. Za celou tu dobu se nenašel nikdo, kdo by mu přinesl jídlo ani vodu, o kterou už po dva dny prosil. Do jeho kobky sice nepřicházelo světlo, věděl však moc dobře, kolik času uplynulo. Tuto vlastnost bral jako součást svého trestu. Každý další den pro něho znamenal den dalšího zatracení, nekonečného smutku. Další den, kdy si přál, aby se nebyl narodil.
Třeba už ho opustili i jeho věznitelé. Nechali ho napospas jeho osudu. Mohl klidně vyhladovět a nikdo by to nezjistil. Odešel by tak, jak by si zasloužil, namlouval si. Jeho zločin se nedal ničím odčinit. Mohl by se snažit sebe víc, ale nikdy by neudělal dost na to, aby si zasloužil odpuštění. Jeho duše chtěla odejít, vypařit se, opustit svět, kterému tolik ublížila, ale jeho tělo bylo chabé.
Ve své slabosti si ani neuvědomil, kdy vlastně vyzkoušel kliku dveří, která ho oddělovala od zbytku světa, a kdy ta klika vypověděla službu a otevřela mu svět dokořán. Vnímal jen světlo, co dopadalo na jeho pohublou neupravenou tvář. Mělo takovou sílu, že slepě bloudil venkem. Slyšel nevlídné hlasy, troubení dopravních prostředků, jenže ač by chtěl sebevíc, oči otevřít nemohl. Bosýma nohama vnímal každou spáru, každý střep, každou nečistotu, jež na cestě zdolával. Děkoval za všechny nepříjemnosti, co ho potkaly na cestě, protože věděl, že by mu jeho únik neměl projít. Klopýtal. Jak nevidomě postupoval zastavenou ulicí, lidé ho netrpělivě od sebe odstrkovali. Tu se ještě zachytil stromu, kolem něhož se to hemžilo nedopalky. Unavený, se svezl k jeho kořenům. Neměl sílu dál pokračovat.
Schoulený ve stínu jasanu se rozplakal.