38. Eli má nečekanou návštěvu
Eligius věnoval veškerou svou pozornost práci, nad kterou právě seděl. Už dávno přestal vnímat hudbu, již si pouštěl vždy, když se chtěl plně ponořit do projektu. Jednou rukou míchal vroucí směs kovů a druhou psal poznámky k fyzikálním vlastnostem jednotlivých chemických sloučenin. Právě byl na cestě k průlomu ve zvýšení odolnosti meče, který si Seslaní tak oblíbili a který mu Antonín neustále kradl.
„Tak konečně vidím to temné doupě našeho vykradače klenotnic, znesvětitele času a našeho předního kováře." Eli se rázem otočil. Podíval se za hlasem. Zkontroloval, jaké tělo zdobilo Will. Průlom století byl rázem odložen na neurčito. Záleželo hlavně na tom, jak dlouho měla v plánu se zdržet. „Will," zvolal. „Jak dlouho ti trvalo to vymyslet?"
Will přistoupila k jeho pracovnímu stolu, opřela se o něho zády a založila si ruce. „Asi tak půl hodiny. Vlastně tak dlouho, než jsem si uvědomila, že si mě sám od sebe nevšimneš."
„Promiň, byl jsem zabraný do práce. Jak se vlastně máš?"
„Bylo dost matoucí probudit se a zjistit, že všechno je úplně jinak, než si pamatuju. Prý je z tebe hlavní zbrojíř," nemohla si odpustit. Byla na něho svým způsobem hrdá. Mezi Seslané se dostali ve stejnou chvíli a on se mezitím dostal z nich všech nejdál. Našel si zde své vlastní místo, kam skutečně patřil. Nehrál si na něco, co v životě nebude. Právě naopak. Začal dělat to, co bylo pro všechny užitečné.
„Jen kdyby mě začali i ostatní brát vážně a přestali mi krást zbraně," postěžoval si Eli.
„Á, náš malý kleptoman se vůbec nezměnil," alespoň něco zůstalo stejné.
„A co ty? Rozhodla ses, kým chceš být?" zeptal se Eli. Věděl, jak bylo pro Will důležité najít sama sebe. Stále tápala. Chvílemi se snažila přesvědčit se, že už našla řešení. Až na to, že to byl jen další útěk do bezpečí před skutečností.
„Ne." Kdyby se jí zeptal kdokoliv jiný – třeba Martin – hned by na něho spustila, ale s Elim to bylo jiné. Podívala se na svůj odraz v jedné z nádherně vyleštěných seker. Cítila, jak se v ní hromadí napětí, které bude muset brzy ven, aby zůstala při smyslech. Zkontrolovala své tváře. „Ten čas ale letí. Budu se muset oholit. Jak já to nesnáším," oznámila Will, poplácala Eliho po rameni a dala se na odchod.