42. Rozdělení Seslaných

Budovou se nesl nepřeslechnutelný signál. Elimu zatrnulo, když ho uslyšel. Snažil se nevnímat, ostré zvonění, proto si rozdělal své kapesní hodinky a následně je zase skládal částečku po částečce. Uchopil úzkou pinzetu, párkrát vyzkoušel na prázdno sevřít její čelisti, druhou rukou si nasadil brýle, které používal jen při práci s drobným materiálem, a pustil se do památečních cibulí. Kdyby tak dědeček viděl, co s nimi dělá. Rozhodně by mu je neodkázal. Až na to, že v jeho rukou zapadala všechna kolečka na správná místa, nikdy mu nezbyl jediný šroubek. Eli uchopil další součástku. V tom se ozvalo odkašlání. Eli ani nevzhlédl od hodinek. „Co se děje?" zeptal se do pléna.

„Máš se sejít s ostatními v zasedací místnosti," promluvil Rafael. Eli zbledl, jakmile si uvědomil, s kým měl tu čest. „Promiňte," omlouval se.

„Radši už běž, Michael nemá rád, když musí na někoho čekat." Eli si představil rozzuřeného Michaela. Ten muž v každém vzbuzoval strach, stačilo se mu jen podívat do očí. Nechtěl ani pomyslet, jak vypadal rozčílený Michael. Zaskočením mu vyklouzla poslední část hodinek a jako zázrakem spadla na správné místo. Hodinky cvakly a čas se vinul nazpátek.

Eli seděl za stolem s hodinkami v rukou. Rozhlédl se kolem sebe. Rafaela nikde neviděl. Zamračil se na hodinky. Zařekl se přece, že už nikdy svůj dar nepoužije po tom, co se stalo posledně. V tom se budovou rozezněl známý signál. Eli zaúpěl, neochotně vstal a vydal se za Michaelem dřív, než se rozzlobí.

V místnosti se už nacházel velitel Michael, podmračeně se díval před sebe a nic neříkal. Kolem něho však vládl ruch. Antonín s Willem stáli u zavřeného okna na židlích s novinami v rukou. František očividně poslouchal, co se mezi nimi děje. Martin je v tichosti pozoroval, Klára se nezdála nijak zaujatá a Terezička poskakovala kolem stojících figur, jakoby je chtěla chytit, když by někdo z nich náhodou začal padat.

„Tak ji prostě praštíme. Aspoň tady nebudeme takhle šaškovat," zasténal Will. Měl tvář do hladka oholenou. Bylo vidět, že nijak nezahálel od chvíle, co se rozloučili v dílně. Eliho při pohledu na něj tak trochu píchlo u srdce. Nechtěl si nic připouštět. S Willem byli přátelé, ať na sebe vzal jakoukoliv podobu. Takže mohl být jedině rád, že se nebojí ani před ostatními ukázat jinou svoji podobu. Měl by být za něho šťastný.

„Ne. Nic ti neudělala," František byl pohoršen.

„Vždyť bys to ani neviděl," protestoval Will. Antonín se mezitím snažil nahnat mouchu na vlastní list papíru. Vždy, když už si myslel, že ji má, moucha zvedla nohy z archu a spadla pět centimetrů dolů do bezpečí. A znovu bušila hlavou do skla.

Will chtěl co nejrychleji ukončit válku s hmyzem. Demonstrativně plesknul srulovanými novinami do okenní tabule. „A je to."

„Nevěřím ti. Tos´ neudělal," odmítal František. Nemohl si však být stoprocentně jistý, proto se obrátil na Antonína. „Že ne?"

„Ne," přisvědčil Antonín. „Ještě tady létá."

Eli se letmo podíval na Michaela, který stále hypnotizoval dveře. Nijak nereagoval na dění v místnosti, přesto vypadal, že vnitřně zuří. Eli se naklonil blíž ke Kláře: „Kde je Rafael?"

„Šel pro Janu a Jiřího," odpověděla mu tiše.

„Nevíš, co se bude dít?"

„Nemám nejmenší tušení." Společně se podívali na Martina, který byl z nich služebně nejstarší. Vypadal neklidně, každou chvíli si buď vytahoval, nebo zase stahoval rukáv na dominantní ruce. Druhý už měl dávno vytažený.

„Mohla bych to taky zkusit?" ozvala se Terezička. Antonín jí podal své noviny a uvolnil místo na židli. Terezička lehce vyskočila nahoru. Moucha bzučela ještě o řádný kus výš, než kam Terezička dosáhla, proto se pokusila vyskočit. Neohrabaným způsobem srazila mouchu z okna, ta podletěla římsu a tenkou škvírou vyletěla ven.

Mezitím se už do místnosti dostala Jana, Jiří a Rafael s dalšími dvěma neznámými v zádech. Všichni se usadili.

„Jsem rád, že se vám podařilo vyhnat toho nebezpečného tvora, a teď se dostaneme k tomu, proč jsme chtěli, abychom se tu všichni sešli," začal Rafael.

„Nejdřív já," přerušil ho Michael. Rafael pokynul hlavou.

„Rozhodl jsem se odejít." Michael nedokázal jen tak chodit kolem horké kaše. Řečnit o věcech, které byly jasné. Vždy jednal přímo, obzvláště teď. Jana se na něho vyděšeně podívala. Nedokázala si představit Seslané bez Michaela. Komu budou teď podléhat? Nikdo nemohl Michaela nahradit. „Velení převezme Rafael. Já se odeberu na západ, kde založím novou jednotku Seslaných," Michael řekl, co chtěl, a tak se odmlčel.

Rafael se podíval po zmatených tvářích jejich posluchačů. „Bylo to v plánu už, když jsem sem přišel. Chápu vaše rozčarování a věřte, že ani já jsem to tak nechtěl. Plníme jen vůli Nejvyššího," soustředil se na Antonína, který jako jeden z mála vypadal, že rozumí a přijímá to, o co se Michael s Rafaelem snažili. Kývnul na souhlas.

„Na vás jen bude, abyste se rozhodli, s kterým z nás zůstanete. Chtěl bych vás jen poprosit, abyste se rozdělili co možná nejjednotněji. Abychom vytvořili dva stejně silné týmy. Jednoho kapitána už máme. Tím je Jiří. Na druhém jsme se s Michaelem usnesli těsně před tímto shromážděním."

Rafael požádal Michaela, aby sám oznámil velkou novinu. „Druhým kapitánem je Jana." Celý sál propukl v jásot. Nejbližší ji objímali, poplácávali po rameni. Všichni byli z jejího zvolení nadšení. „Jinak máte týden na to, abyste se rozdělili," dodal Michael.

„Počkat, ještě předtím, než se rozejdete, bych vám chtěl představit nové posily týmu. Jsou jimi Sebastián a Scholastika. Velmi nám pomohli s poražením Hnutí odporu a dnes mě požádali, jestli by se nemohli přidat. Doufám, že je mezi sebe s nadšením přijmete." Pak teprve bylo jednání ukončeno. Seslaní vstali, zamyšlení nad situací, do které je jejich velitelé vhodili.