33. Velitelé se rozhodují, co bude dál
Michael si jednoho rána vzal Rafaela stranou. Zavedl ho do výjimečně prázdné zasedací místnosti. Postavili se k oknu jako poprvé, kdy se Rafael na Základně ocitl. Hleděli před sebe a svět se jim zdál jiný, než dřív. I když Michael neměl o životě venku nikdy žádné valné mínění. Náhle promluvil svým hlubokým autoritativním hlasem: „Díky."
„Co prosím?" Rafaela Michaelova slova probrala z jeho vlastních myšlenek. Tížily ho tak, že si nebyl jistý, jestli správně slyšel.
„Řekl jsem, že ti děkuju," zopakoval nevrle Michael. Nerad se opakoval. Avšak další, co chtěl sdělit svému bratru, bylo pro Michaela ještě náročnější. Odkašlal si. „To tvůj přístup k hříšným nám včera pomohl vyhrát. Samael mě má přečteného, ale tebe ne."
Rafael by se snad i červenal, kdyby mu to jeho pokožka dovolila. Takovou chválu od Michaela nečekal, vždyť ani kolikrát nevěděl, co dělat. A nakonec stejně nejtěžší práci odvedli jejich svěřenci sami. „To ti moc děkuji."
Michael na něho vrhl podmračený pohled. Chvíli mezi nimi přetrvávalo ticho, než Michael opět promluvil. „Rád bych tě někomu představil." Michael došel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála čtveřice, kterou Michael označil za Nebeské myslivce. „Inspiroval jsem se tvým příkladem a oslovil Barboru," ukázal na jedinou ženu mezi muži. „Eustacha, Huberta a Jiljího," pojmenoval ostatní. Stáli v pozoru se svými střelnými zbraněmi umístěnými na zádech.
„Moc mě těší," usmál se na ně vlídně Rafael. „Všem vám děkuji za pomoc."
„To nestojí za řeč. Rádi jsme pomohli," prohlásil Hubert za celou skupinu a následně odešli.
Velitelé Seslaných se za nimi ještě chvíli dívali, než došlo na další slova. Michael teď nemohl couvnout. K následujícímu rozhodnutí se odhodlával už velice dlouho. Musel se konečně vyslovit. „Rozhodl jsem se, že odejdu. Vyber si lidi do svého týmu, já si vezmu zbytek." Michael chtěl poctu rozdělení svému bratru přenechat. Přece jen se největší měrou zasloužil o jejich vítězství.
Rafael na něho zůstal zírat. Nemohl ho Michael tady přece jen tak nechat. Co když se něco pokazí? Vždyť to, že vyhrál jednu bitvu, z něho ještě nedělá odborníka na taktiku a vedení týmu obdarovaných lidí. Michael vycítil jeho obavy, proto dodal: „Jsi mnohem schopnější, než si o sobě myslíš. Věř si. Jen se podívej, co jsi udělal z Antonína." Jenže Antonín nebyl ještě na vrcholu svých možností, i když za ten krátký čas, co tu byl, udělal pořádný pokrok.
„Dobrá tedy," přikývl nakonec Rafael. „Ale necháme je samotné, aby se rozdělili do týmů." Michael mohl jen souhlasit.