37. Terezička prožívá přestávku jinak, než si představovala
Terezička probíhala podél chodby. V jejím mládí nedokázala chvíli jen tak v klidu stát. Čas pro ni běžel pomalu, a proto se ona musela pohybovat rychle. Právě jí skončila směna na ošetřovně, což byla ta nejlepší příležitost pro to, aby se dostala do kuchyně pro nějakou drobnou svačinku, kterou má Vavřinec schovanou hned za pytli s moukou. Měla chuť na cokoliv alespoň trochu nezdravého. Pár kyselých rybiček by jí jistě přišlo vhod.
Dnešní den na ošetřovně se zdál plný zážitků. Terezička byla ráda, že se péči o nemocné nemusí věnovat celý den, jako její dřívější vedoucí Tereza. Ne, že by ji ta práce připadala odpuzující, šlo spíš o to, že i když měla ráda společnost, starost o patnáct nešťastníků už bylo nad její malé síly. Tereza byla prostě světice.
Nejdřív se Will probrala z navozeného spánku a chtěla se hned rozběhnout za Seslanými ochraňovat svět. A nejvíc starostí měla o novou kamarádku Josefku, které však žádné nebezpečí vůbec nehrozilo. I když to Terezička nemohla přesně vědět. Ale kdyby se Josefce něco dělo, určitě by je – jako Seslané – někdo povolal do služby. Pak se další pacient přihlásil o to, aby mohl opustit ošetřovnu. Propouštění pacientů, má však na starosti výhradně ošetřující lékař. Hlavně, že si ten mladík s dlouhými vlnitými vlasy, vzpomněl, že chce propustit právě ve chvíli, kdy žádný z doktorů nebyl nikde na blízku a ani nikdo ze starších zdravotníků nevěděl, kde jsou. Mladík se díval někam ven, kde za prosklenými dveřmi byl výhled na chodbu spojující ošetřovnu s modlitebnou. Terezička nechápala, co by mohl na prázdné chodbě vidět. Ukázal ji svou hruď, na které měl mít ránu po dýce. Terezička neviděla žádnou řeznou ránu. Natož takovou, co by byla ještě nezahojená. Vlastně vypadal jako pravý opak muže, který ležel co nejblíže k sesterně. Někdy v průběhu mise ho nazvali berserkem a to mu i zůstalo. Tento posedlý bojovník teď bezvládně spočíval na lůžku s hlubokou ránou, jež se mu táhla nad ramenním kloubem. Horší však byly starší rány, co měl po celém těle, z nedostatku péče se většina z nich zanítila a způsobovala mu blouznivou horečku. Terezička by ho v jeho stavu byla schopná politovat.
Zkontrolovala ještě další pacienty. Převázala pár popálenin. Podívala se na rány po kousnutí u dalších. Pak se zastavila ještě na chvíli u Jany, od níž Jiří nechtěl odejít. Vypadala klidně. Byla připojená na infuzi, aby se jí doplnily všechny potřebné živiny, jinak její stav nebyl nijak vážný. Za nedlouho bude stejně svěží jako vždycky.
Terezička si potřebovala na chvíli odpočinout, a tak ihned po příchodu staršího zdravotníka, opustila místnost a rozběhla se do kuchyně pro něco k snědku. Pospíchala chodbou, přitom však dobře vnímala své okolí. Minula vstupní halu s obrovitým stromem, který spojoval obě křídla budovy, pak zahnula do další chodby. Náhle se zastavila. V otevřených dveřích do tělocvičny uviděla Martina. Se zaťatými zuby vzal do ruky svůj gladius. Udělal pár výpadů. Poté mu meč vypadl z ruky. Martin se k němu těžce sehnul, vzal ho do ruky a celý proces se opakoval. Terezička si vzdychla tak, až ji klesla ramena.
„Jak se máš?" zeptala se Martina. Ten se okamžitě snažil zakrýt námahu, nasadil tvář, s jakou se díval na děti zaměstnanců, které se na ně občas přišly podívat. „Mám se dobře. Zrovna cvičím." Terezičku dnes jeho úsměv pobouřil. Rozhodla se však dokázat Martinovi, že s ní může jednat jako s dospělou, proto použila strategii, jíž tolikrát viděla u Terezy. „A mohla bych se dívat? Zrovna mám chvíli volno," Terezička do něho zabořila své nevinné oči.
Martinovi neznatelně cukl koutek. Přesto však pokrčil rameny. Terezička odsunula úhledně seřazené sečné zbraně, vyskočila pak na uklizenou plochu na stole. Martin si proti všem zvyklostem stáhl rukávy ještě níž, až mu sahaly pomalu do půlky dlaní. Uchopil gladius. Nejdřív ho držel pouze svou dominantní rukou. Po pár výpadech mu však začala ruka viditelně těžknout, Martin zaťal zuby. Jílec objal i druhou rukou a sekal dál. Na čele se mu vyrojily kapky potu.
„Tak už dost," prohlásila unaveně Terezička. Martin ve chvilkové nepozornosti klesl vyčerpaně k zemi, až mu zbraň vypadla z rukou. „Já-já nemůžu…" zašeptal Martin. Terezička seskočila ze stolu. Dřepla si k Martinovi. Vytáhla mu rukáv jeho dominantní ruky, v níž byl hlavní problém, a uviděla ošklivou nehojící se ránu. Porozhlédla se po lékárničce. Ta visela v rohu místnosti pro případ, že by se během tréninku někdo zranil. „Měl by sis chvíli odpočnout. Jinak se ti ta rána nezahojí," varovala ho Terezička. Martin sykl, když mu ji polila desinfekcí.
„Byla zahojená. Jen… Vždycky, když vezmu do ruky meč, tak se znovu otevře. Je to divný," Martin se smutně díval na zraněné předloktí, které mu Terezička stahovala. „Kdybych ti tak mohla od toho pomoct," vzdychla si. Udělala poslední otočky obinadla. Obvaz zakončila uzlem. „Aby ses zase mohl vrhnout na misi jako drak a kosit tam nepřátele, hlava nehlava."
Martin se zasmál. „Vždyť víš, že to takhle vůbec nechodí."
„Ale představovat si to můžu," vesele se usmála, vyskočila na nohy a rozběhla se do kuchyně za Vavřincem.