Poznámka autora: S nastávajícími Velikonocemi se zvýší i frekvence zasílání kapitol. Každý den do Velikonočního pondělí se můžete těšit na novou kapitolu. Přeji vám všem veselé Velikonoce.

.

39. Jak si Klára promluvila s Františkem

Klára uslyšela tiché zaťukání na dveře od svého pokoje. Takhle klepal jen jeden člověk. Nebo spíše jen jeden člověk klepal na její dveře. Neohrabaně vstala z postele, ještě celá rozespalá. Tělo jí pořád ještě bolelo z incidentu před vepřínem. Snažila se protáhnout, ale ani to jejím svalům mnoho nepomohlo. Sáhla po klice a otevřela.

Venku stál, jak moc dobře věděla, František s Lupou. František měl sklopený pohled. Ne proto, že opět neviděl, i tak vždy držel hlavu zpříma. V jeho mysli se musel dít nějaký závažný boj.

„Ahoj," pozdravila ho.

„Ahoj."

„S Lupou jste se dali zase dohromady, jak vidím," řekla.

„Ano. V poslední době jsem se mu moc nevěnoval. Tak se mu to teď snažím vynahradit." František mimovolně podrbal Lupu na hlavě. Jenže důvod, proč přišel za Klárou, byl mnohem závažnější, než jí ukázat, že s Lupou napravili vztahy. Nebo vlastně se to zas tak nelišilo, jen místo Lupy v jeho připraveném rozhovoru figurovala Klára. „Poslyš-"

„Kde je vlastně Antonín?" zeptala se Klára ve stejnou chvíli.

„Tak ten… Nechali jsme ho v modlitebně. Tráví tam poslední dobou hodně času," František si přešlápl z nohy na nohu.

„Chceš jít dál?" Klára ihned otevřela dveře dokořán, aby mohli František s Lupou vstoupit.

Klára s Františkem se usadili na postel a Lupa se jim uložil u nohou. „Víš, chtěl jsem ti říct. Slyšel jsem, o čem jste mluvili s tím kouzelníkem." František se odmlčel. Nevěděl, jak dál pokračovat. Potřeboval, aby mu Klára vysvětlila, co se mezi nimi stalo. Sice jejich rozhovor vyslechl, ale nerozuměl mu.

Klára čekala, kdy s tím František přijde, a zároveň se toho okamžiku bála. Těžce vydechla. Jak mohla dopustit, aby se nechala ovládnout citem a ohrozit tak Františka a vlastně i všechny ostatní. Bylo to od ní nehorázně sobecké. „Moc se ti omlouvám."

„Ale za co?" František k ní natáhl ruce. „Za co?" Klára však vstala, poodešla od něho a otočila se zády. „Nic z toho by se nestalo nebýt té hloupé pouti." Klára se chvěla. Objímala se co nejpevněji kolem ramen, ale ani to jí nepomáhalo, aby pocítila trochu klidu.

„Co se stalo?"

Věděla, že jí František nikdy nepatřil, ale teď jí připadalo, že ho ztrácí podruhé a navždy. „Tam jsme potkaly toho kouzelníka. Řekl mi, že mi splní přání. Že budu mít svou lásku. Že mě zase začneš milovat," její vlastní slova jí bolela u srdce. Slzy se jí divoce draly do očí. Vehementně si je dlaní stírala z tváře.

„Ale Kláro-"

„To všechno, co jsi ke mně cítil, bylo jen kouzlo. Očaroval tě."

František odmítal, co mu Klára sdělovala. To, co k ní cítil, nemohlo být kouzlo. Proč by se mu jinak teď svíral hrudník tak, že se sotva dokázal nadechnout? „To já jsem tě připravila o schopnosti."

„Pryč se schopnostmi," František kroutil hlavou. Klidně by se jich znovu vzdal, kdyby na nich záviselo Klářino štěstí.

Klára k němu přiskočila a překryla mu dlaněmi ústa. „To neříkej." Pro své dary byl jeden z nejcennějších členů Seslaných. Vždyť on sám se stal svědkem toho, jak malé šance bez něho měli. František lehce překryl její dlaně svými. Pomalu s nimi klesal na postel. Ozval se signál pro sjednocení Seslaných. „Neudělala jsi nic špatného. Protože se stejně nezmění nic na tom, co k tobě cítím." František pohladil palci hřbety Klářiných rukou.

„A to je dobře." Protože vždy budou přátelé, ať se stane cokoliv. Nikdy by stejně nemohla od něho dostat víc. František patřil všem. Stejně jako slunce, měsíc nebo země. Nemohla si ho přivlastnit. Přátelsky objala Františka, jak se za roky strávené spolu naučila. „Musíme jít."