40. Antonín nechce přijmout pravdu o svém daru
Kaple Seslaných byla nejmladší částí budovy. Vystavěli ji úplně na konci traktu až potom, co ostatní nezbytné prostory byly zařízeny. Málokdo o ní věděl, protože v době její výstavby už měli Seslaní dávno plné ruce práce, a ještě méně lidí sem přicházelo.
Antonín se usadil do třetí lavice od konce, ne snad proto, že by blíže nebylo místo, odtud měl však nejlepší výhled na celou kapli. Vedle obětního stolu se tyčil dřevěný kříž – krásný ve své jednoduchosti. Antonín na něho tiše hleděl a přemítal o svém životě. Zvláště poslední dny mu stále nedávaly spát.
Kolem lavic prošel kněz ještě v civilním oblečení, poklekl před křížem a zašel do sakristie.
Přes strach, který Antonína v ten čas naplňoval, se při využívání svého daru cítil tak jistě a sebevědomě. Konečně si nepřipadal jako prokletý, jako kleptoman, za něhož ho většina lidí považovala. Jako kdyby jeho kapsy obsahovaly všechny předměty světa. A to se dělo, ne díky němu, ale díky Rafaelovi. Modlil se k němu a on ho vyslyšel. Vkládal mu do rukou to, co právě Antonín potřeboval.
„Co to tu děláš?" vedle Antonína se usadil sám Rafael. Stačilo jen na něj pomyslet. Antonín se lehce pousmál. „Modlím se," odpověděl.
„To jsem si všiml, když mi začalo zvonit v uších," Rafael vypadal rozmrzele. Antonín si ho teď lépe prohlédl. Byl upravený jako vždy, i jeho tvář byla odpočatá, na rozdíl od posledních dnů. Ale přesto měl v očích vepsanou únavu. „Něco se děje?" zeptal se s vážným zájmem Antonín.
„Ty se děješ," oznámil mu Rafael. Antonín nechápal, co tím jeho velitel myslel. „Doufal jsem, že ti to po tom incidentu ve vepříně dojde. Ale ty pořád nevěříš a schováváš se před pravdou."
„Omlouvám se, ale já vám nerozumím," přiznal Antonín. Nechápal, jak jemu zrovna může Rafael říkat, že nemá víru, když se právě teď nacházejí tam, kde se nacházejí.
Rafael se na něho trpělivě podíval. „Já jsem ti nijak nepomohl. Vše, co jsi tam vykonal, bylo jen tvoje dílo."
Antonín se nevěřícně zamračil a upřel pohled před sebe. „Moje schopnosti přece takhle nefungují."
„Ale co kdyby mohly? Mohl bys dosáhnout na veškeré předměty po celém světě. A nejen to. Vzpomeň si na ta divoká zvířata. Máš obrovský potenciál."
„To všechno jen díky vám," odporoval Antonín.
„Antoníne, možná že jsem ti trochu pomohl. Ale toho všeho bys byl schopen i ty sám. Protože, co by nebylo v tobě, to bych já z tebe nedostal. Máš sám ze sebe strach. Neměj. Víra v ostatní je chvályhodná věc, ale musíš stejně tak věřit i sám sobě." Rafael se na něho chlácholivě usmál a Antonín si uvědomil, že stejně se na něho tváří i všech dvanáct mužů na obraze hlavního oltáře v Kapli svatých Apoštolů.
„Ukaž mi lásku, jak miluje Bůh."
Antonín se konečně vrátil do plného vnímání okolí a uvědomil si, jak se kolem něho celý prostor proměnil. V jeho nepozornosti se z části naplnil lidmi, v čele kaple stál kněz s laskavým výrazem ve tváři, zpíval s nadšením stejně jako i ostatní věřící. Kostel byl mnohem plnější, než zpočátku předpokládal, že vůbec kdy bude, a zpěv lidu vyplňoval zbylá místa a dostával se i za hranice kaple do okolního světa.