41. Uprchlík nachází úkryt

Nevěděl, jak dlouho plakal. Ležel schoulený pod stromem. Z nedostatku jídla byl zesláblý, unavený a začínala mu být zima. Stáhl se ještě do pevnějšího klubíčka. Přerostlými kudrnatými vlasy si stíral slzy z obličeje. Rychle se smrákalo, a jestli si měl najít nějaký úkryt, kde by přečkal noc, musel co nejdříve vyrazit. Ze skrčence, do něhož se uvedl, natáhl nejdříve jednu nohu. Cítil, jak se mu protahují jednotlivé svaly. Tělem mu projel příjemný pocit. Náhle se přes jeho lýtko přehnalo nějaké stvoření a během další chvíle uslyšel vedle sebe pád. „Co to sakra bylo?" zahudroval ženský hlas.

„Promiňte," hlesl. Posadil se, přitáhl nohy opět k sobě a ještě si je objal rukama, aby vytvářel co nejmenší profil.

„Cože? Co tady děláte ve tmě na ulici, člověče? Ještě se o vás někdo zabije," vyčetla mu žena.

Při představě, že by měl na svědomí další život, začal opět popotahovat. „To-to jsem vážně nechtěl." Jeho hlas zněl tak upřímně, že se žena nechala obměkčit. „Tady spát nemůžete. V noci přijde mráz. Máte nějaké místo, kam byste šel?" zeptala se ho.

„Ne."

Žena zaúpěla. Nechat ho tam nechtěla. Napospas vlhku a chladu. Do rána by nejspíš nepřežil. Byl jí naprosto cizí, ale přesto jí připadalo, že musí mít něco společného. Navíc měla tíživé myšlenky a nechtěla s nimi přes noc zůstat sama. „Doma mám rozkládací gauč."

Společně vstali a vydali se k jejímu příbytku.

„Když už u mě budeš přes noc, budeme si tykat, co? Já jsem Róza," představila se.

„Vy chcete znát mé jméno?" zeptal se. Jak by se o něho mohl někdo zajímat? Vždyť jím by pro to, co provedl, měli všichni opovrhovat.

„No, slušelo by se, aby ses představil, když už jsem ti řekla, jak se jmenuju."

Tmou se neslo suché polknutí. Až jí řekne své jméno, uteče od něho, tak jak by správně měli všichni. Nikdo mu však nepřinese smrt, protože jeho provinění je mnohem větší, než čím se provinil Kain. „Jidáš. Jmenuji se Jidáš."

Čekal. Muselo to co nevidět přijít.

„To mi něco říká," přisvědčila po chvíli ticha. Jidáš sklonil hlavu - ne že by to v noci bylo vidět – teď bylo jen otázkou času, než si Róza vzpomene, a on zůstane opět sám napospas přicházejícímu chladu. „Není to sváteční cukroví?"

„Počkat. Cože?" Jidáš byl zmatený.

„Kdyby mě rodiče pojmenovali po cukroví, taky bych z toho nebyla nadšená."

Že by byl jeho hřích zapomenut? Jak by se mohlo něco takového stát? Vždyť kvůli němu málem skončil svět. Kvůli němu vyhasl ten nejkrásnější život ze všech. Byl šokovaný. Proto zabraný do vlastních myšlenek šel za Rózou a dělal vše, co po něm chtěla. Umyl se, oholil, nechal se od ní ostříhat. Společně povečeřeli a šli spát.

Ze snů ho probudila rána. Se zavřenýma očima si sedl na gauči. Ještě dlouho mu trvalo, než se úplně probudil. Takhle dobře se už dlouho nevyspal. Vešel do koupelny, opláchl se. Porozhlédl se po obýváku, po kuchyni, Rózu nikde neviděl. Všiml si, že se v ložnici svítí. Zaklepal, pak opatrně otevřel dveře.

Jidáš si ihned všiml stop krve na zdi a kaluže pomalu se vsakující do koberce. Poblíž ležela zbraň, jež ještě nestačila vychladnout. Přistoupil k bezvládnému tělu na židli. Vzal ji za svěšenou ruku. Svoji tvář přitiskl ke zvadlé dlani. Tolik toho pro něho udělala a teď tu seděla mrtvá. Proč ho tak náhle opustila? Jidáš vzhlédl. Před sebou měla Róza zapnutý počítač s otevřeným dokumentem, v němž byly výsledky biopsie. Muž se rozplakal.