Ten muž na mostě. Znal jsem ho, řekl Bucky na tom příšerném videu z banky, které mu Natasha nejdříve ani nechtěla ukázat, a potom jedině pod podmínkou, že s ním bude moci zůstat, až se bude dívat. (Steve se jí držel za ruku a zarýval jí nehty do kůže celou dobu, co se díval, hrdlo sevřené, neschopný pořádně se nadechnout, vzteklý, tak zatraceně vzteklý, že nemůže ty parchanty z HYDRY jednoduše zabít znovu, za to, co Buckymu udělali.)

Jeho obličej byl bledý, zarostlý strništěm tak, jak Bucky nikdy nebyl, když se mohl sám rozhodnout, jak se upraví. Pravděpodobně hned po tom jejich přepadení na mostě. Bledý a nepřítomný, než mu dal Pierce facku a donutil ho trochu se soustředit. Bledý a nepřítomný, a oh můj bože, jak mu něco takového mohli vůbec udělat?

„Steve?" Natasha mu oplatila pevné sevření a ani na chvíli si nestěžovala, že by to bolelo. Pravděpodobně bolelo, ale Steve nebyl schopný uvolnit prsty.

Její hlas zněl starostlivě (ne slabě jako Buckyho, ne chraplavě a nepoužívaně, ne jako by ji někdo celé roky nenechal promluvit) a Steve jenom potřásl hlavou a nevypravil ze sebe ani slovo.

Pierce, zatracená parodie na někoho, kdo měl dostat nobelovku za mír, si na monitoru klidně pokračoval v tom svém podivném monologu o tom, jak Buckyho potřebují, jak bez něj nemůžou dokončit, co začali, a Steve se roztřásl.

Bucky se zatvářil zmateně a unaveně a jako by se chystal rozplakat, tohle video jako jediné projevy emocí, které Steve u Winter Soldiera vůbec viděl, a znovu pootevřel rty. Ale já ho znal, zamumlal znovu, a Steve si při zpětném pohledu říkal, jestli ta věta možná jenom nebyla dokončená, že chtěl Bucky možná pokračovat, že to nebylo všechno, co chtěl říct předtím, než ho posadili do toho křesla a znovu z něj vymazali všechno, co z něj dělalo Buckyho.

xXx

Bucky se před ním nepokusí utéct, když ho Steve konečně najde – špinavého a vyhladovělého a strašidelně bledého, přímo v DC, vlastně nedaleko od Stevova bytu, jako by tam Buckyho něco přitáhlo a on nevěděl, jak pryč. Neutíká před ním ani se s ním nepokusí bojovat. Jenom se trochu narovná v ramenou, možná aby byl trochu vyšší a mohl se na něj pořádně podívat, ale neřekne ani slovo, když se Steve opatrně dotkne jeho ramene, a pak ho poslušně následuje, ochotný jít s ním kamkoli.

Steve ho vezme domů. Někdo mu doma udělal pořádek, zatímco se Steve pokoušel zarazit Projekt Insight, někdo uklidil všechnu tu krev (Nickovu krev, která byla rozmazaná na jeho podlaze) a kousky cihel a střepy, dal mu znovu zasklít okno, zapravit díry ve stěně. Nikde není ani náznak toho, že by se tu střílelo na ředitele SHIELDu, a Steve byl víc než ochotný se sem vrátit, když ho konečně pustili z nemocnice, vzít sem Buckyho, když ho konečně našel.

„Jak se cítíš?" zeptá se ho, když společně překročí práh a Steve za nimi může zavřít dveře. Bucky je u něj doma. Bucky nebojuje, ani na sobě nemá to černé, taktické oblečení, vypadá neozbrojený (pravděpodobně není, a i kdyby byl, jeho paže je zbraň sama o sobě, ale to nevadí, Bucky nevypadá, jako by se chystal ještě někdy bojovat). Bucky je naživu a je u něj a Steve se o něj může postarat, může dohlédnout, aby mu už nikdy nikdo nemohl ublížit.

Hrdlo se mu sevře a on prudce zamrká.

Bucky neodpoví, ale zatváří se zmateně, jako by nemohl pochopit, proč by se ho někdo ptal na něco takového. Steve ani nechce myslet na to, že se ho na něco takového nikdo nezeptal nejspíš dobrých sedmdesát let.

Steve ho chce obejmout. Přitisknout si ho na prsa a sevřít ho v objetí, omluvit se mu za to všechno, co se mu stalo. Ale sotva se odváží pohnout, natož dotknout se ho.

„Pamatuješ si mě?" zeptá se místo toho. Hlas se mu třese.

Bucky na něj na pár vteřin zůstane jenom beze slova zírat, a potom krátce přikývne. „Jsi Steve," zamumlá v odpověď, jemně, tak jemně, že ho skoro ani není slyšet. Steve se rozechvěle usměje. Do očí se mu tlačí slzy. „Znal jsem tě, předtím. Než jsem umřel."

xXx

„Počkej, tohle ti řekl?" zeptá se Sam, čelo nakrčené starostmi. Káva, kterou před něj Steve postavil, je skoro studená, hrnek jenom z poloviny prázdný, protože Sam se přestal zajímat o kávu hned, jak se v řeči dostali k Buckymu, poté, co Steva podrobil výslechu o tom, proč vypadá tak ztrhaný a jestli vůbec spí. „Opravdu upřímně ti to takhle řekl? Přesně takhle?" Zírá na něj, jako by doufal, že Steve pokrčí rameny a omluví se, že si to trochu přikrášlil, a když se nic takového nestane, dlouze vydechne. Ramena mu klesnou. „Sakra."

Steve se zamračí ještě víc než dosud. Ten Samův výraz… Něco není v pořádku, víc, než si Steve myslel. Něco je špatně. Hodně, hodně špatně. „Proč, co to znamená?"

Sam dlouze vydechne a tlumeně, nevesele se zasměje. „Steve, chlape, věděl jsem, že to s ním nebude jednoduché, ale tohle?" Potřese hlavou. „Musím uznat, že tohle je opravdu mnohem víc, než na co jsem trénovaný. Byl takový už předtím?"

„Já…" zamumlá Steve a pokrčí rameny. Oči ho pálí a on neví, co říct. Bucky byl vždycky tak veselý, vždycky měl tolik energie. Téměř vždycky. Během války, když s Commandos procházeli Evropou, vařili na ohni a spali pod širákem častěji než ve stanech, se od nich Bucky občas odtáhl a zůstal zírat někam do prázdna. Jak vzdálené byly občas jeho oči, to, že se někdy v noci vzbudil a neměl tušení, kde je. (Jak se ke Stevovi tiskl, prsty na jeho kůži a tiché Je to skutečné, Steve, opravdu se to děje?, zamumlané do jeho vlasů.)

„Nikdy takový nebyl," řekne měkce. Nic tak zlého jako tohle.

A pak si najednou uvědomí, že to není pravda, jak se jednou – Polkne. „Jednou se opil," zamumlá a snaží se nevzpomínat na to neuvěřitelné množství alkoholu, co musel Bucky vypít, než na sobě vůbec poznal nějaké účinky. Příšerné množství alkoholu, a tehdy to Steve nechápal. Teď chápe, a přeje si, aby nemusel.

Byl to tehdy opušťák v Londýně, po celých nekonečných měsících konečně opravdová postel, a Bucky se opil a stočil se Stevovi do náruče, špičku studeného nosu přitisknutou doprostřed jeho hrudníku. Jeho dech byl vlhký proti Stevově kůži. „Řekl, že si není jistý, jestli je skutečný nebo ne," řekne tiše. „Že si někdy myslí, že je pořád ještě na tom stole v Rakousku, a že to ostatní je jenom sen. Bál se, že se probudí a bude zase zpátky u Zoly."

Řekl, že si není jistý, jestli je vůbec skutečný, a Steve to měl brát vážně, tu zmatenou myšlenku. Jenže to bylo jenom tehdy jednou a Bucky byl opilý a bylo příliš jednoduché připsat tu větu na vrub alkoholu. Nevšímat si toho pronásledovaného pohledu v jeho očích, nepřipouštět si Buckyho zmatek. Jeho strach.

Steve se roztřeseně nadechne. Hrdlo se mu svírá a do očí se mu tlačí slzy, a on prudce zamrká, aby je zahnal. Je to jeho vlastní vina. Sam si nemusí dělat starosti ještě o něj.

Přesto, když se mu podaří dostat ze sebe další slova, je jeho hlas slabý a zní vlhce. „Nebyl si jistý, jestli se mu to jenom nezdá."

xXx

Bucky vypadá, jako by se ani nepohnul, za celou tu dobu, co byl Steve pryč.

Pořád sedí na židli, kterou si přitáhl k oknu téměř okamžitě, když se sem se Stevem vrátil, hned ten první den, a zírá ven. Bucky vlastně jen málokdy dělá cokoli jiného, než že bez hnutí zírá ven z okna. Nechce se Stevem nikam jít. Necvičí. Nečte si. Nemluví. Nesnaží se nijak se upravit, ne jako ten mladík, kterým byl před válkou. Jí jenom, když ho k tomu Steve prakticky donutí, a přitom na něj celou dobu zmateně hledí, jako by nemohl pochopit, k čemu je jídlo vlastně dobré. Steve si je jistý, že se Bucky občas v noci natáhne na postel, ale netuší, jestli doopravdy spí, alespoň trochu.

Steve si u něj nevšiml ani náznaku násilí, když ho nemá příkazem. Neumí si ani představit, co všechno Buckymu museli provést, než ho byli schopní donutit někomu ublížit. Nechce si to představovat.

„Jak se cítíš?" zeptá se ho a Bucky se pár nekonečných vteřin ani nepohne, jako by ho vůbec neslyšel.

Potom se k němu pomalu otočí, jeho obličej stejně bledý, jako když ho Steve našel, a možná ještě o něco málo hubenější.

Steve se mírně zamračí a pozorně si prohlédne jeho obličej tak, jak by se na něj díval někdo, kdo ho nezná, někdo, komu se nerozsvítil celý svět jenom proto, že se Bucky vrátil. Bucky je bledý, příliš bledý a s těmi pohublými tvářemi a dlouhými, neudržovanými a mastnými vlasy, které se jen sotva obtěžuje česat, vypadá nezdravě. Jako někdo, kdo by měl zůstal ležet v posteli, dokud mu nebude líp, podobně jako Steve, když měl chřipku nebo zápal plic nebo některou další z té spousty nemocí, které ho potkaly.

Bucky si nestěžuje na bolesti a nejspíš je právě tak odolný nemocem jako Steve sám, ale přesto vypadá nezdravě.

„Pamatuju si tě," řekne Bucky místo odpovědi. Jeho hlas je tichý, ale klidný. Skoro monotónní, jako by to někde četl. Ne jako by se to stalo. „Byli jsme přátelé, než jsem spadl z toho vlaku a umřel. Pamatuju si, že jsme byli přátelé."

Byli jsme mnohem víc než jenom přátelé, chce Steve říct, ale neřekne.

„Bucky," řekne místo toho jemně a pomalu dojde k němu, aby se na něj podíval zblízka. Jednu dlaň mu zlehka položí na rameno. Bucky neuhne před jeho dotykem. „Bucky, neumřel jsi, když jsi spadl z toho vlaku. Víš to, že ano?" zeptá se ho.

Bucky k němu zvedne pohled. Pod očima má kruhy a Steve se najednou už nemusí ptát, jestli spí.

Bucky se mírně, trochu zmateně zamračí, jak přemýšlí. Čelo má nakrčené, pohled znovu zaryje do podlahy, jako by se potřeboval soustředit a Steve ho jenom rozptyloval. Pootevřené rty se mu pomalu pohybují, aniž by ze sebe vydal hlásku. „Oh," zamumlá nakonec, trochu váhavě. Znovu se na Steva podívá a nepřestává přitom vypadat trochu zmateně. „Takže to bylo ještě předtím," zamumlá napůl nepřítomně, pořád zamyšlený. Jeho tón se mírně zvedne do otázky. „V Rakousku?" zeptá se nejistě.

Steve skoro zapomene dýchat. Bucky si nemůže doopravdy myslet –

„Ne," odpoví okamžitě a potřese nesouhlasně hlavou. Hrdlo se mu svírá. Bez přemýšlení sklouzne rukou z Buckyho ramene a vezme jeho tvář do dlaní, aby Bucky nemohl uhýbat před jeho pohledem.

Bucky se nepokusí uhnout před ním, jen na něj vyčkávavě zírá. Jeho obličej je pod Stevovými prsty hrubý vousy, neholený celé dny a týdny, a Steve se musí kousnout do rtu, aby v sobě zadržel všechno to, co chce říct. „Bucky, v Rakousku ti ublížili, ale já tě tam našel. Dostal jsem tě odtud a zase ses uzdravil. Neumřel jsi tam. Ani v Rakousku, ani v Alpách." Palcem sklouzne po kůži pod okem, přesně tam, kde by se dřív dotkl rty a teď se neodváží. „Přísahám, Bucky. Neumřel jsi tam."

Bucky se nedůvěřivě zamračí a neřekne ani slovo.

xXx

Sam nemá radost, rozhodně nemá radost, pokud o něčem vypovídá ta malá svislá vráska nad kořenem jeho nosu. Ale přijde. Protože je to Sam a na celém světě není možná nikdo, kdo by byl spolehlivější než on.

Steve je mu vděčný jako nikomu předtím.

„Rád bych si s tebou promluvil, Jamesi," řekne Sam jemně, jeho tón vstřícný. Ne přímo opatrný, ne tak, jak Steve skoro očekával, ale laskavý. „Pokud ti to nevadí?"

Bucky se mírně zamračí a pootevře rty, jako by se chystal protestovat, a Steve zadrží dech. Ale Bucky se prakticky ani nepohne ze svého místa u okna. Jen si Sama pečlivě prohlédne, jako by se ho snažil odhadnout. Pokrčí rameny.

Steve bezděky přemýšlí nad tím, co asi Bucky vidí, když se na Sama podívá. Co vidí, když se podívá na něj. Jestli v nich pořád vidí ty dva muže, které měl zabít, nebo jestli se mu podařilo dát dohromady dost vzpomínek na to, aby alespoň Steva dokázal vidět i jinak.

Kdysi, před lety, tak dávno, že to bylo jako v jiném životě, byli Bucky a Steve všechno. Steve si není jistý, jestli si Bucky cokoli z toho vůbec pamatuje.

Jestli se mu, stejně jako Stevovi, taky občas zdá o tom, jak lehávali v jedné posteli, Buckyho paže kolem jeho těla, jak si Steva tiskl k tělu, aby ho zahřál, jak ho líbal všude, kam dosáhl, jak klouzal tam a zpátky ve Stevově těle, obličej zabořený do jeho vlasů. Jak Steve někdy dělával to samé pro něj, když byl konečně dost velký na to, aby ho mohl správně obejmout.

Steve se donutí soustředit.

„Dobře," řekne Sam klidně a přikývne. Jeho výraz je vyrovnaný. „Můžeš mi říct, kdy ses naposledy pořádně najedl?" zeptá se.

Steve se zmateně zamračí a skoro se chce Sama zeptat, proč ho zajímá zrovna tohle, ale pak se zarazí. Pokusí se na Buckyho podívat jako někdo, kdo s ním není každý den, někdo, kdo ho vidí po delší době. A pravda je, že Bucky je hubený, dokonce hubenější než byl, když ho Steve našel. Skoro se ztrácí pod několika vrstvami příliš velkého oblečení, jeho prsty – ty lidské – jsou hubené. Tváře má propadlé a jen napůl schované za dlouhými prameny tmavých vlasů, o které se nestará ani zdaleka tak dobře, jak by měl. Jeho oči jsou temné, každý jeho pohyb pomalý, opatrný a úsporný.

Steve pootevře rty, aby něco řekl, ale slova se mu zadrhnou v hrdle, protože Bucky je jeho zodpovědnost a Steve se o něj ani nedokáže postarat? Po všech těch letech, kdy byl Bucky prakticky tím jediným důvodem, že se Steve vůbec dožil pětadvaceti, se Steve nedokáže postarat ani o to, aby Bucky správně jedl, tak šťastný, že je Bucky naživu a vedle něj, že byl ochotný přehlédnout cokoli.

Bucky se zamračí a sklopí pohled, zabodne ho do podlahy, čelo pokrčené, jako by se musel soustředit na svoji odpověď. Jako by se snažil vzpomenout si, ne, ne vzpomenout si, ale zamyslet se nad tím, jak správně odpovědět. „Nepotřebuju jíst," zamumlá nakonec. Trochu zmateně se na Sama podívá. Je bledý. Jako duch.

Steve ze sebe musí vydat nějaký tichý zvuk, bolestný zvuk, pravděpodobně, protože k němu Sam na okamžik zvedne pohled, a ať je to cokoli, co vidí ve Stevově obličeji, pevně sevře rty.

„Necháš nás o samotě?" zeptá se ho, ale není to otázka, a Steve na chvíli zaváhá, než krátce přikývne a odejde.

Někam ven, někam, kde se bude moci nadechnout.

xXx

Sam ho najde v kavárně, po nekonečně dlouhé době, ponořeného do vlastních myšlenek tak moc, že se ani nepohne, když se Sam posadí proti němu.

Zůstane zírat do hrnku, který je sice pořád ještě plný, protože se Steve ani nenapil, ale hřeje, když ho křečovitě objímá prsty.

„Takže," začne Sam pomalu a Steve se napne v ramenou. „Podle toho, co mi řekl, HYDRA používala nějaký druh umělé výživy. Hadičku do nosu, většinou, ale občas zřejmě taky –" Sam se odmlčí a polkne, jako by mu nebylo dobře, ale donutí se pokračovat. Jeho slova jsou opatrná. „Občas dostával výživu přes stomii, to je přímo do žaludku, ale přes… přes žaludeční stěnu. Když měli víc naspěch. Žádné opravdové jídlo, celou tu dobu, co byl s nimi."

Steve pevně sevře víčka, jenom na okamžik, když si to představí, jak Buckymu nějaký laboratorní technik nebo rádoby lékař strká hadičku do nosu, aby ho nakrmil, jak mu dělá díru do břicha a využívá toho, že se Bucky rychle hojí. Není divu, že Bucky nechce doopravdy jíst. Nejedl sedmdesát let.

Prsty se mu sevřou kolem hrnku tak pevně, že má na chvíli obavy, aby mu nepraskl v rukách.

Sam si unaveně povzdychne a předkloní se, lokty na desce stolu. „Tohle sám nezvládneš, Steve," řekne a jeho hlas je pevný a nesmlouvavý, ale pořád laskavý. „A nemyslím jenom to jídlo. Steve, to, že nejí, ani není jeho největší problém."

Steve k němu zvedne pohled. Sam se tváří absolutně vážně.

Ani nečeká na nějaký jeho komentář, a pokračuje. „Steve, já vím, že toho kluka miluješ a že mu chceš pomoct. Vím, že bys udělal cokoli, abys mu pomohl, dobře? Ale Bucky je nemocný. Je hodně nemocný a nic z toho, co pro něj můžeš udělat ty sám, není dost."

Stevovi se dech zadrhne v hrdle a hrnek mu nebezpečně zapraská mezi prsty. Donutí se uvolnit sevření, aby ho od sebe mohl odstrčit, směrem k Samovi, který ho vděčně zvedne a napije se. Jeho obličej je bledý. Unavený.

Steve si není jistý, co všechno mu Bucky řekl. Není si jistý, jestli to chce opravdu vědět. Jestli by unesl vědět to.

„Nevím ani, jestli je vůbec možné mu nějak pomoct," řekne Sam neochotně a Steve musí zamrkat, aby zahnal slzy.

Prsty bezděky stočí do dlaní, nehty se mu zaryjí do kůže. „Musí se mu dát pomoct," zamumlá.

Sam na něj zůstane beze slova zírat, tak dlouho, že je to jako celá věčnost. „Bude potřebovat odbornou pomoc. Lékařskou pomoc. A tím nemyslím terapii, Steve, i když ta by mu nejspíš taky neublížila." Na okamžik se odmlčí a trochu nejistě zatěká pohledem mezi jeho očima. „Myslím psychiatrii."

Steve se prudce nadechne a sevře pěsti ještě o něco silněji. Na jednom nebo dvou místech protrhne kůži, krátká, podivně utlumená bolest, která ho trochu probere. Přikývne. „Cokoli," vydechne slabě. Přiměje se pomalu rozevřít jednu pěst a hřbetem ruky si přejede po vlhkých tvářích. „Cokoli, pokud si myslíš, že to pomůže."

xXx

„Občas se to stává u lidí, kteří už mají nějakou jinou duševní poruchu," prozradí jim doktorka Thompsonová nad šálkem čaje. „Většinou schizofrenii nebo třeba deprese. Ale viděli jsme to samé i u lidí, u kterých došlo k nějakému poškození mozku." Zvedne obočí směrem ke Stevovi. „Jak jsem pochopila, James zažil podobných věcí víc než dost."

Steve neodpoví, ale přikývne na souhlas.

Doktorka Thompsonová nemá nic společného s bývalým SHIELDEM, ale zato má důvěryhodný obličej, dlouhé roky praxe a perfektně doložitelnou kariéru a zkušenosti s veterány, s válečnými zajatci, s obětmi domácího násilí. Tony ji našel, když ho Steve požádal o pomoc. Našel ji prakticky okamžitě (a Steva napadlo, jestli si o ní něco nezjišťoval už někdy dřív, když se dostal ze zajetí, ale nezeptal se) a bez těch svých obvyklých komentářů, a Steve mu byl tak upřímně vděčný, že se skoro zakoktal, dokud ho Tony s vyděšeným výrazem v obličeji neposlal do háje a nevrátil se raději ke své práci.

Ať už to bylo cokoli.

„Ano," odpoví Sam místo něj a pod stolem klepne kolenem o to jeho. Klepne a pak ho tam nechá, aby se zlehka dotýkali, protože Steve potřebuje, aby ho něco přitáhlo zpátky do reality.

Steve se na něj vděčně podívá.

Doktorka Thompsonová musí ctít lékařské tajemství (a Steve má podezření, že ji Tony donutil podepsat nějakou úděsně dlouhou a složitou smlouvu o tom, že nesmí nikomu říct ani slovo z toho, co uslyší), což je jediný důvod, proč se Steve Sama nepokusí zastavit, když znovu promluví.

„Nevíme určitě, co všechno se mu stalo," řekne, čelo pokrčené. „A už vůbec nevím, co řekl vám. Ale z toho, co se nám podařilo dát dohromady, víme, že byl v zajetí skoro sedmdesát let." Postrčí směrem k ní tu složku, co jim kdysi dala Natasha a doktorka Thompsonová ji bez zaváhání otevře, aby se podívala. Na pár vteřin zůstane zírat na fotografii na první straně – Bucky, se zavřenýma očima a dlouhými vlasy, zmrzlý za malým okénkem kryokomory.

Thompsonová polkne a dlouze vydechne. Zavře spis. „Víte, kdy přišel o paži?" zeptá se.

Steve zavrtí hlavou. „Myslím, že během toho pádu, než ho našli. Ale nevím to jistě, a on taky ne." Na chvíli se odmlčí. „Víte, co s ním je?"

Ani se nepokusí skrývat to zoufalství, které mu musí znít v hlase, protože ví, že by to nemělo smysl.

Doktorka Thompsonová si povzdychne. „Budu s ním muset ještě mluvit, než budu moct určit diagnózu," prohlásí, a Steve má pocit, že by si měl připadat, jako by ho poučovala, jenže nepřipadá. Její hlas je příjemný. Profesionální, ale podivně mateřský. Jako jeho vlastní matka, zdravotní sestra, která musela předat víc než jednu špatnou zprávu. „Ale není to nic dobrého. Musíte s tím počítat, Steve, je mi to líto."

Steve se zmateně zamračí.

Thompsonová neuhne pohledem. „Řekněte mi, všiml jste si někdy, že by se pokoušel nějak si ublížit? Jakkoli?"

Steve sebou skoro trhne. Prudce zamrká. Ublížit si? Bucky? „Co?" dostane ze sebe a hlas mu přeskočí. Srdce se mu prudce rozbuší. Tep zrychlí. Jeho dech je najednou prudký, mělký. Steve nemá dost vzduchu, jako když byl ještě kluk a přepadl ho další z těch záchvatů astma, které vždycky tak strašně nesnášel. Kterých se bál. „Myslíte si, že by mohl –" Nedokáže tu větu dokončit. Ne, to nikdy. Ne Bucky.

Jenže Bucky nemá prakticky zájem o cokoli kolem sebe, jako by mu nezáleželo na tom, co se s ním stane. Ten způsob, jakým bojoval jako Winter Soldier – bez zájmu o vlastní bezpečí, slepý ke své vlastní bolesti, jen když se mu podaří splnit zadaný úkol. Odhodlaný pokračovat i s jedinou fungující paží, se zlámanými kostmi, s jakýmkoli zraněním, které by ho okamžitě nevyřadilo z provozu. Jako stroj, spíše než jako člověk. Steve se za tu myšlenku nenávidí, ale Bucky vždycky nosí dlouhé rukávy a tak málo jí, skoro se ztrácí před očima a Steve pamatuje doby, kdy sedával na pařezu, cigaretu v puse, a zíral do prázdna, jeho pohled vzdálený, nepřítomný, jako by měla Stevova ruka projít skrz, pokud se ho pokusí dotknout.

Steve potřese hlavou. Nemůže ze sebe dostat ano slovo.

Sam se starostlivě zamračí.

Thompsonová pomalu přikývne, jako by Stevovo mlčení byla odpověď sama o sobě. „Mohl by," odpoví na jeho nedokončenou otázku a Steve si přeje, aby pro něj bylo těžší uvěřit, že by si Bucky mohl chtít něco udělat. „Není jediný na světě, Steve," řekne mu a její hlas je jemný. když se Steve zatváří zmateně, pokračuje. „Pořád úplně nevíme, co to způsobuje, ale byly podobné případy, jako je on, i když je to vzácné. Máme pro to, co se mu děje, různé názvy – depersonalizace, odosobnění, cotardův syndrom, deziluze… Steve, váš přítel upřímně věří tomu, že je mrtvý. Řekl vám to, nebo ne? Že si myslí, že je mrtvý."

Vyčkávavě se na něj dívá a Steve trhaně přikývne na souhlas. Hrdlo má sevřené a nechce nic víc, než se zvednout a utéct, aby ji už nemusel poslouchat. Jen se natáhnout do postele vedle Buckyho a přitáhnout si ho do náruče, přitisknout se k jeho zádům a zabořit mu obličej do vlasů, aby se nemusel na nikoho dívat. S nikým mluvit. Aby mohl na chvíli zapomenout na všechno, co se děje okolo něj.

Sam znovu klepne kolenem o jeho, jenom zlehka, a Steve se přiměje zvednout hlavu a oplatit doktorce pohled. „Co potřebuje?" zeptá se, protože ať je to cokoli, Steve se postará, aby to Bucky dostal. „Jak mu můžu pomoct?"

Thompsonová si povzdychne. „Potřebuje někoho, komu na něm záleží," prohlásí pevně, a Steve chce říct, že samozřejmě, Stevovi na něm záleží, a Steve udělá cokoli, aby mu bylo líp, jak by si vůbec mohla myslet, že ne?, jenže Sam pod stolem pevně sevře prsty kolem jeho stehna, těsně nad kolenem, aby ho utišil. „A kromě toho spousty a spousty terapie. Léky."

„Léky," zopakuje po ní Steve skoro nepřítomně.

Doktorka souhlasně přikývne. „Antidepresiva. Antipsychotika."

Steve polkne. „Pomůže to?"

Thompsonová neuhne pohledem. „Ne vždycky," odpoví, příliš upřímná na to, aby se pokoušela lhát.

xXx

„Víš," zamumlá Bucky a podívá se na něj, jeho oči temné a jeho pohled vzdálený, jako by byl ztracený někde daleko, daleko, kde se k němu Steve nemůže natáhnout, kam nedosáhne. Jeho obličej je pořád hubený, ale do tváří se mu vrátila trocha barvy. Jen málo. A možná si to Steve jenom namlouvá, protože to chce vidět. „Myslel jsem, že jsi taky umřel," pokračuje, hlas neuvěřitelně měkký. Každé jeho slovo je pomalé. Opatrné. „Řekli mi, že jsi spadl s letadlem a že se pro mě nevrátíš, abys mě odvedl pryč. Že už tě neuvidím."

Sklouzne po Stevovi zkoumavým pohledem a je to možná nejvíc zájmu o cokoli, co Bucky ukázal od chvíle, kdy ho Steve znovu našel.

„Jak to, že jsi tady?" zeptá se ho.

Steve se skoro třese, jak se snaží udržet na uzdě všechnu tu potřebu natáhnout k němu ruce a přitisknout si ho na prsa, zabořit mu obličej do vlasů. Nikdy už ho nepustit, protože jak mohl někdo něco tak příšerného udělat zrovna někomu tak úžasnému, jako je Bucky?

Jenže Bucky nestojí o nic takového, Bucky si sotva pamatuje, že mezi nimi kdy bylo něco víc než jenom přátelství, a tak mu Steve jenom položí dlaně na ramena a zadívá se mu do očí. „Stejně jako jsi tady teď ty," řekne mu pevně. „Tak, že jsme oba přežili to, co se nám stalo, a dostali jsme se do jednadvacátého století a nějak jsme se tady znovu našli." Mluví jemně, tak konejšivě, jak dokáže, a Bucky se zachvěje po celém těle.

„Řekli mi, že jsi umřel," vydechne a obličej se mu zkřiví do něčeho bolestného. Spodní ret se mu roztřese, ale nepřestává na něj zírat, ani když pomalu zvedne ruce a položí je Stevovi na boky. Prsty sevře v látce jeho trička. „Řekli mi, že jsi mrtvý a já doufal, že když jsme mrtví oba, tak tě budu moct najít a zůstat s tebou, ale oni mě nikdy nenechali. Zkoušel jsem to. Pamatuju si, že jsem to zkoušel. Ale nikdy se mi nepodařilo od nich utéct."

Steve se vlhce nadechne, před očima všechny ty poznámky z Buckyho spisu, o tom, jak se pokoušel utéct a pak znovu a znovu, když ho chytili. Jednou se mu povedlo dostat se až do New Yorku, a zmateně chodil po ulicích, když ho jeho věznitelé našli, než ho odvedli zpátky a potrestali ho, protože Bucky nevěděl, kdo je, a přesto se pořád pokoušel vrátit se domů.

Bucky se mírně zamračí, a pak zvedne jednu ruku a zlehka se prsty dotkne jeho tváře. „Jak je možné, že jsi to přežil?" zeptá se šeptem.

„Nevím." Steve zavrtí hlavou. „Asi jsme prostě jenom odolnější, než vypadáme."

xXx

„Tak jsem slyšel, že se tvému starému příteli moc nelíbilo, když se ho pokusili nakrmit přes umělou výživu," oznámí Sam a pro jednou vůbec nevypadá pobaveně.

Steve si povzdychne. Unaveně si dlaněmi přejede po obličeji. „To je velice mírně řečeno," prohlásí.

Steve nejdřív nesouhlasil s tím, aby Buckyho prakticky donutili dostat do sebe něco, co bude alespoň vzdáleně připomínat jídlo, rozhodně ne po tom, co pro něj Natasha neochotně přeložila i tu poslední část složky, všechny ty poznámky o údržbě. Jak Buckyho správně ovládat, jak ho dát zmrazit, jak často mu mazat paměť. Stevovi se dělalo špatně, když to četl (a ještě víc po tom, co se Bucky neochotně nechal prohlédnout lékařem, všechno to, co nebylo vidět navenek, poškození nervů v levém rameni a kosti vyztužené kovem, aby unesl svoji paži, a břišní dutina poškozená žaludeční kyselinou od toho, jak mu někdo neohrabaně zaváděl hadičku přímo do žaludku, znovu a znovu).

Jenže Bucky nemohl zůstat tak, jak byl. Steve se nedokázal dívat na to, jak je Bucky každým dnem bledší a unavenější a hubenější, a Bucky je supervoják a nejspíš potřebuje nejmíň tolik kalorií denně jako on.

„Bylo to příšerné," řekne slabě.

Sam pomalu přikývne. Neřekne ani slovo o tom, že to Steve musel udělat, jakkoli hrozné bylo dívat se na Buckyho a na ten výraz v jeho obličeji, když pochopil, že ho někdo zase do něčeho nutí, že se za něj někdo snaží rozhodovat.

Sam je chvíli tiše, jen se pomalu posadí naproti němu a vyhledá jeho pohled. Nijak nekomentuje to, že Steve sice nebrečí, ale pořád ještě má zarudlé oči. „Něco jsem si o tom hledal," řekne mu Sam nakonec. „O tom, co říkala doktorka."

Steve polkne. „Jo, já taky," přizná a popotáhne.

„Věděl jsi," začne Sam a povytáhne obočí. „Že asi polovina lidí s tou samou poruchou, co má Bucky, trpí představou, že jsou nesmrtelní?"

Vypadá trochu ohromeně tím, co zjistil, a Steve si bezděčně odfrkne, když si vzpomene na to, jakým způsobem Bucky bojoval. „To vlastně hodně vysvětluje."

xXx

„Řekli mi, že jsi umřel," zamumlá mu Bucky do toho měkkého, zranitelného místa mezi krkem a ramenem. Jeho tvář je vlhká, když mu ji schová do kůže, prsty bolestivě zaryté do Stevových ramen, ale Steve ho neodstrčí. Naopak mu obemkne paže kolem pasu, aby si ho k sobě mohl přitáhnout blíž, poskytnout mu trochu útěchy.

„Bucky," vydechne a pak se odmlčí, protože jeho vlastní hlas zní vlhce, a Steve beztak neví, jak v té větě pokračovat. Co mu říct, aby mu pomohl. Aby mu trochu ulevil.

Doktorka Thompsonová mu říkala, že se můžou pokusit Buckymu trochu pomoct, jistěže ano, Steve, ale že ta nejtěžší práce bude na Buckym, vždycky jen na něm. Steve – nebo kdokoli jiný – může jen být někde poblíž, až Buckyho udeří zjitřené pocity, když konečně začne zabírat ten koktejl léků, které mu předepsala, až na Buckyho dolehnou noční můry, až nebude moci usnout a bude jen zírat do tmy.

Steve je rozhodnutý zůstat mu nablízku, potlačit vlastní slzy, pokud bude potřeba.

„Řekli mi, že jsi spadl s letadlem a že jsi umřel, že jsi se ztratil někde v Atlantiku, a nikdo tě už nikdy nenajde," řekne Bucky měkce a prsty se mu sevřou pevněji. Nehty mu zaryje do kůže, a Steve se trhaně nadechne a přitiskne ho k sobě silněji. Bucky je tak drobný pod jeho dlaněmi, drobnější, než býval během války, i přes ten výcvik a svaly a kovovou paži. Pořád neochotný jíst.

Steve mu zaboří obličej do vlasů.

Bucky se zachvěje, slabý, němý třes, který mu proběhne celým tělem. Bucky pláče, ale nevydá ze sebe ani zvuk, kromě slov. Žádné vzlyky, žádný těžký dech, a Steve se snaží nemyslet na to, jak dlouho mu muselo trvat, než se naučil plakat takhle potichu. „A já jsem si říkal dobře, v tom případě ho ještě uvidím. Měli jsme se potkat, až budeme oba mrtví, nebo ne?" Mírně se od Steva odtáhne, aby se na něj mohl podívat. Hřbetem ruky si utře tváře. Dech se mu zadrhne v hrdle.

Steve se nenávidí za to, jak strašně bezmocný se cítí.

Bucky si tlumeně odfrkne a znovu se k němu přitiskne. „Doktorka chce, abych si na to všechno zase vzpomněl. Prý mi to pomůže."

Steve pevně sevře víčka a pár vteřin neřekne ani slovo. Jak nespravedlivé je, že Bucky musí něčím takovým procházet. „Já vím," řekne nakonec tiše. „Mrzí mě to. Ale pomůže ti to. Jsou to jenom vzpomínky, Bucky. Možná bude bolet, když budeš vzpomínat na to, co se stalo, ale nikdo z nich už ti nemůže ublížit. Slibuju. Nikdy nedovolím, aby ti kdokoli ublížil."

xXx

Steve se s mírným trhnutím probudí, s přikrývkou shrnutou do nohou postele, všude kolem tma, a on si není jistý, co přesně ho vyrušilo, jestli to bylo něco zvenku nebo jestli se mu někdo vplížil do ložnice nebo –

Matrace vedle něj se prohne, a než může Steve jakkoli zareagovat, někdo mu obemkne silné paže kolem těla a pevně ho sevře. Steve ztuhne, jako socha, a trvá mu celou vteřinu, než si uvědomí, že jsou to Buckyho paže, a trochu se uvolní.

Je to poprvé, co Bucky vešel uprostřed noci do jeho ložnice, a jeho tělo hřeje, horké skrz tenké pyžamo, které má na sobě, když se k němu přitiskne.

Steve překvapeně vydechne. „Bucky?" dostane ze sebe a Bucky mu zaboří obličej do hrudníku, jeho tváře vlhké. Bucky pláče proti jeho hrudníku, beze zvuku, až na zadrhávající se dech. Ramena se mu třesou.

„Řekli mi, že jsi umřel, Steve," zamumlá sotva srozumitelně. Jeho hlas je chraplavý a slabý, a Stevovi se sevře hrdlo.

„To nic," dostane ze sebe a zlehka se dotkne Buckyho vlasů, prsty je jemně pročísne, a pak znovu a znovu.

Bucky ze sebe vydá zvuk, který je měkký a bolestivý, jako zaskučení, tak tichý, že ho Steve skoro ani neslyší, a přitiskne se k němu pevněji. „Oh, bože, řekli mi, že jsi umřel, Steve."

Steve pevně sevře víčka, jen na okamžik, a potom Buckyho obejme a přitiskne ho k sobě, nechá ho plakat mu do trička. Prsty ho hladí po vlasech, dokud se Bucky neunaví tak, že prakticky upadne do bezvědomí, a pak pokračuje, dokud sám sebe tím opakujícím se pohybem neuklidní dost na to, aby dokázal usnout.

xXx

„Takže," začne Sam vyrovnaně. Trochu příliš ztěžka se posadí na židli naproti Steva. Lokty se opře o stůl. Proplete prsty. Na jediný okamžik sklopí hlavu a čelem se opře o své spojené ruce, ale potom se znovu podívá na Steva. „Takže," zopakuje unaveně, ale klidným hlasem, který Steve musí bezděky obdivovat. „Zdá se, že je tvůj starý přítel Bucky velice zaměřený na tu tvoji příhodu s letadlem. Víš, na to, jak jsi na sedmdesát let zaparkoval pod ledem?"

Steve se kousne do rtu a uhne pohledem.

„Zdá se, že se k tomu pořád vrací, i během těch svých sezení s doktorkou Thompsonovou," pokračuje Sam nesmlouvavě a Steve si to možná jenom představuje, ale slyší v jeho hlase jemnou výtku. Něco jako vidíš, kdybys nedělal blbosti a jednoduše si vzal ten hloupý padák, který tam Red Skull určitě měl, nic z toho by se nestalo.

Což je nesmysl a trochu nespravedlivé. Nehledě na to, že v tu chvíli mu přišlo zcela logické potopit se i s letadlem, které pilotoval. Neměl nic, co by ho nutilo zůstat naživu a dobře, možná byl unavený, zoufale unavený, a rozhodně truchlil, a jednoduše se mu nechtělo pokračovat dál.

Potřese hlavou, aby tu myšlenku dostal pryč, a tlumeně si odkašle. „Všiml jsem si," poznamená. „Nedá se to tak docela přehlédnout."

Jako by snad mohl zapomenout na to, jak tu samou událost Bucky několikrát zmiňoval přímo před ním, naposledy včera v noci, napůl zlomený a v slzách. Pokaždé o něco víc emotivní, ani zdaleka tak nepřítomný jako na začátku.

Sam na něj na pár okamžiků jenom beze slova zírá, trochu vyčkávavě, jako by si myslel, že Steve svůj komentář rozvede trochu víc dopodrobna, ale pak své čekání vzdá. „Podle Thompsonové to s ním vypadá trochu líp," řekne místo toho. „Nebude to s ním lehké, ale začal jí reagovat na otázky a ukazuje emoce. Podle ní je to dobré znamení." Pokrčí rameny. „Všechny ty léky asi taky neuškodily."

Steve si s nechutí vybaví ten koktejl léků, které Buckymu přidávali do výživy – jediný způsob, jak ho přimět, aby si je vzal. Bucky se nehádal, nebojoval s nimi, jen neviděl smysl v něčem jako léky nebo jídlo, příliš pasivní, alespoň zezačátku. Teď je klidný, ne tak letargický, ne tak zatvrzelý. Občas projeví zájem o něco, co Steve dělá, nebo kde je Sam, občas se stočí na posteli do klubíčka a s vlhkými tvářemi zírá na stěnu, dokud neusne. Steve doufá, že je to dobré znamení, že něco dělá, že projevuje city, to, jak ani zdaleka nepřipomíná toho vojáka, kterým byl, když ho Steve potkal poprvé po sedmdesáti letech.

„Nejspíš," souhlasí Steve. Na chvíli se odmlčí, a pak se na Sama křivě, nevesele usměje. „Víš, kdybych tehdy nezaparkoval v ledu, byl by tu teď sám."

xXx

Steve neochotně rozlepí oči do šera v místnosti a na okamžik se snaží rozpomenout se, co ho vlastně vzbudilo.

Nějaký zvuk, nejspíš, napadne ho, jenže v místnosti je absolutní ticho, jenom jeho dech, jeho a Buckyho, protože Bucky leží na boku vedle něj, stočený do klubíčka a s nohama přitaženýma pod bradu, ale obrácený k němu, takže mu Steve vidí do tváře. Bucky je tak nádherný, když spí, jeho obličej je uvolněný, koutky mírně zvednuté do úsměvu. Bucky je zarostlý, tváře skryté pod hustým strništěm, ale vypadá… vypadá mladší. Uvolněnější. Klidnější. Skoro bezstarostný, což je jenom zdání, ale i tak… oh, bože.

Steve se usměje. Kašle na to, co ho vzbudilo, protože to není důležité, ne když je v celém bytě ticho. Jen se obrátí na bok směrem k Buckymu, tak opatrně, aby nepohnul s matrací, a natáhne k němu ruku. Zlehka se dotkne jeho tváře, jen špičkami prstů, tak nepatrně, aby ho nevzbudil, ale Bucky se jenom trochu víc usměje a dál klidně spí, jeho dech dokonale pravidelný, a Steve by se na něj takhle vydržel dívat celou věčnost.

xXx

Bucky nevypadá tak mladý a bezstarostný, když se ráno objeví v kuchyni, ale pořád ještě vypadá lépe než večer předtím. Klidnější. Uvolněnější, jako by si dobře odpočinul.

„Spal jsi dobře?" zeptá se Steve, ve tváři mírný úsměv, kterým se ho snaží povzbudit k odpovědi – i kdyby měla být jakákoli – a před očima Buckyho výraz, když Steve v noci otevřel oči a Bucky ležel vedle něj. V hlubokém spánku. Uvolněný. Nevinný, tak nevinný.

Steve má problém nevzpomínat na toho chlapce, kterým Bucky kdysi byl, a měl problém na něj nemyslet celé ty hodiny, kdy jenom ležel bez hnutí vedle něj a zíral.

Bucky se na okamžik zarazí, s pohledem upřeným na Stevův obličej, a potom se beze slova posadí na židli k jídelnímu stolu a trochu nepřítomně se natáhne po suchém toustu.

Pomalu si kousne, jen růžek, čelo nakrčené, a Steve nemá odvahu cokoli říct, aby ho neupozornil na to, co dělá, protože si je celkem jistý, že to je poprvé za velice dlouhou dobu, co si Bucky sám od sebe vzal něco k jídlu, a možná bude lepší, když ho Steve nechá být?

„Hm," zamumlá Bucky trochu zamyšleně, a Steve se na něj jen usměje a neptá se, jestli to byla odpověď na jeho otázku o spánku, nebo jestli tak reagoval na ten trochu spálený toast.

xXx

„Takže říkáš, že začal jíst?" zeptá se ho Sam, jako by se potřeboval ujistit, že se nepřeslechl. Vypadá překvapeně, stejnou měrou jako potěšeně, oči rozevřené doširoka, jak na něj zírá, jako by mu nevěřil. „Opravdu začal jíst, aniž bys ho do toho musel nutit?"

„Jenom trochu," upřesní Steve, opatrný, protože co když to je něco, co nevydrží? Co když je to jenom chvilkové a Steve poleví ve své ostražitosti, co když se to zase zhorší a Steve na to nebude připravený? Co když mu Steve přece jenom nedokáže dát všechno, co potřebuje?

Ale neubrání se trochu nejistému úsměvu, protože Bucky jí, ne moc, rozhodně ne dost, ale jí, a Steve se neumí ubránit naději.

„Podle Thompsonové ještě není úplně vyhráno, ale vypadá to dobře," řekne tichounce, protože má strach, že by to mohl zakřiknout.

xXx

Jsou to další tři měsíce tajných slz, malých i větších vítězství, spousty a spousty léků a intenzivní terapie, než se Bucky stočí na pohovku vedle Steva, sevře jeho dlaň ve své a položí mu hlavu na rameno.

„Našel jsi mě," zamumlá mu do látky trička a Steve hlasitě polkne, natáhne k němu volnou ruku a dlaní se zlehka dotkne jeho tváře.

„Jasně," odpoví šeptem a usměje se. Oči ho pálí slzami. „Vždycky tě najdu."