O stydlivém nebelvírovi a zváleném skleníku
Ještě neuplynul ani rok od bitvy o Bradavice. V kouzelnickém světě zavládl mír, přestože bystrozoři i nadále naháněli poslední uprchlé Smrtijedy. Život se až podivně rychlým tempem vrátil k normálu a plynul tak nějak sám. Zlaté trio se vrátilo do školy, aby řádně dokončilo své vzdělání. Stejně tak nastoupil do opakovaného sedmého ročníku Draco Malfoy. I řada studentů, kteří si loňský školní rok odchodili, nastoupila do posledního ročníku znovu, aby se zodpovědně připravili na zkoušky OVCE.
V nebelvírské věži to celé odpoledne hučelo jako v úle. Harry, Ron, Seamus, Dean a Ginny se všemožně snažili přimět Nevilla, aby konečně sebral všechnu svou nebelvírskou odvahu (a kousek si vypůjčil i od přátel) a pozval Lenku na rande. Všichni věděli, že je do mladé havraspárky zamilovaný až po uši, ale k ničemu se nedokázal odhodlat. Pokaždé, když to už už vypadalo, že ji někam pozve, vycouval na poslední chvíli a někam se schoval.
Nakonec ho přesvědčili, že bude nejlepší, když ji pozve na místo, kde se cítí nejjistější. Jasnou volbou byly bradavické skleníky, kam měl prakticky neomezený přístup a kde získal pro svou kolej nemálo bodů. Navíc máloco je romantičtější než místo, které celoročně kvete a voní. Místo, kde můžete doslova cítit sílu země tepající životem. Všichni společně poté sesmolili vzkaz pro Lenku a přemluvili Hermionu, aby složenou vlaštovku očarovala. U ní byla jistota, že dopis nalezne svou adresátku.
„Teda, doufám, že se Neville ukáže konečně jako chlap a pořádně zválí Prýtový skleník," zašklebil se Ron, jakmile Neville zmizel z doslechu.
„To by nebyl nejlepší nápad. Přinejmenším by z toho mohli mít oba pěkný průšvih," zahartusila Hermiona už jenom z principu. Sama se v duchu nad tou představou královsky bavila.
Lenka seděla na břehu a nepřítomně hleděla na hladinu Černého jezera. Jen Merlin ví, nad čím hloubala. A dost možná to neví ani ona sama. Jen seděla, dívala se někam do sna a nevnímala svět. Slunce se pomalu sklánělo k západu. Přestože byl jasný den, měla k tělu přitažený plášť a pomohla si i ohřívacím kouzlem. Jarní paprsky ještě neměly dost sil, aby ji samy pořádně zahřály.
Její nepřítomný pohled nenarušilo ani šustění pergamenové vlaštovky, která se jí začala komíhat před zasněnou tváří. Nevěnovala jí sebemenší pozornost a dívala se skrz ni. O necelou hodinu později se sešeřilo. Lenka procitla z denního snění a vlaštovce se konečně podařilo upoutat její pozornost. Pokud se to v případě havraspárského snílka dalo nazývat pozorností. Chňapla po pergamenu a rozložila jej.
„Ehm… Máš dnes večer nějaký program? Rád bych tě viděl. Přijdeš za mnou do skleníku číslo 2 ještě před večeří?"
Přečetla si nepodepsaný vzkaz a usmála se. Písmo poznala okamžitě. Patřilo tomu nejstydlivějšímu nebelvírovi, který kdy chodil po školních pozemcích. Lenka se všemožně snažila vyhnat od Nevilla všechny strachopudy, kteří, dle jejího soudu, stáli za jeho váháním a nejistotou. Dokonce ani závěrečná bitva a střet s Nagini nepřiměly mladého bylinkáře, aby se přestal podceňovat. Snad ho tedy přesvědčí jedna velmi mladá a trpělivá havraspárka.
Lenka vyrazila ke školním skleníkům a cestou si zvesela poskakovala, zatímco ve skleníku seděl Neville na pytlích s přírodním substrátem a tvářil se jako hromádka neštěstí. Ani si nebyl jistý, zda se více bojí toho, že Lenka přijde a on se ztrapní, nebo toho, že nepřijde a on nedostane šanci konečně překonat bariéru, kterou sám vybudoval svou plachostí, nejistotou a studem.
Došla ke skleníku a bez zaváhání vstoupila. Rozhlížela se, ale Nevilla nikde neviděla. Už se chtěla otočit na podpatku, když jí někdo překryl dlaněmi oči. Usmála se tak, jak to umí jenom ona, překryla cizí ruce svými.
„Tak jsi přeci přišla!" potřeboval Neville ujištění, že nesní.
„Jistěže. Jsem s tebou ráda," usmála se na něj Lenka vřele a Neville jako na povel zrudnul. Lenka se tomu zasmála a prudce Nevilla objala.
Chlapec ovšem neměl ponětí, co si má počít, když má najednou plnou náruč drobné blondýnky. Trochu rozpačitě se odtáhl, vzal Lenku za ruku a vedl ji do zadní části skleníku, kde nedávno vysadili s profesorkou Prýtovou magické růže. Plné karmínové květy omamně voněly a Lenka jenom blaženě zavřela oči.
„Líbí se ti?" zeptal se nejistě Neville a ukázal na bohatě rozkvetlý keř.
„Jsou opravdu kouzelné," zašeptala Lenka a zhluboka se nadechla silné sladké vůně.
„To jsou magické růže. Používají se do některých lektvarů lásky, dokonce i do Amorova šípu," začal brebentit Neville a tvářil se rozpačitě. Lenka ho ale nepřerušila a tak ve své improvizované přednášce pokračoval: „Uvolňují totiž silice, to jsou organické sloučeniny, které dráždí čich, co způsobují omámení."
„Skutečně?" zeptala se Lenka zasněně, přestože to bylo spíš z povinnosti. Konečně se Neville trochu uvolnil, tak se nechala poučit.
„Ano. Jejich účinek se v lektvaru ještě mnohonásobně zesílí."
„Asi proto jsou růže květinou zamilovaných," zapředla Lenka a Neville byl rychle znovu v rozpacích. Mezitím rozprostřel na zem svůj hábit a vybídl Lenku, aby se spolu posadili. Odměnou mu byl další zasněný úsměv a vřelé objetí. Mladý nebelvír si tento okamžik ale neužíval tak, jak by se slušelo a patřilo. Nevěděl, co by měl udělat dál.
Lenka ale moc dobře věděla, co chce a něžně přitiskla svoje rty na ty chlapcovy. Neville strnul, jakoby do něj udeřil blesk a Lenka ho za to v duchu málem proklela. Vtiskla mu ještě jednu prakticky dětskou pusu, zvonivě se zasmála a lehla si na záda. Přivřela oči a rozhodla se počkat, jak bude na Nevilla fungovat sladká vůně růží. Neville si po krátkém váhání lehl na bok a opřel se o loket. Nemohl se svou vílu vynadívat. Lenka si byla jeho pohledu vědoma a trpělivě čekala, co ten stydlivka udělá dál. Merlin-žel neudělal vůbec nic. Bezmála půl hodiny spolu jenom mlčky leželi, až Nevillovi zcela neromanticky zakručelo v žaludku.
„Já… ehm… promiň," soukal ze sebe Neville omluvu a červenal se až po kořínky vlasů.
„Taky už mám hlad," řekla Lenka shovívavě a s jemným úsměvem na rtech vstala. Neville zvedl svůj hábit, spěšně ho oklepal od hlíny a začal si ho navlékat. Nevšiml si ovšem malé žížaly, která mu vlezla za límec. Ucítil ji na krku a leknutím uskočil. Ztratil rovnováhu a jak padal strhl Lenku s sebou. Při pádu porazili stolek, na kterém byly vyskládané čerstvě přesazené semenáčky blahokeře v malých hliněných květináčích.
Zvuk tříštících se květináčů přilákal do skleníku profesorku Prýtovou, která hned vedle kontrolovala, jak se daří mandragorám. Vtrhla do skleníku jako velká voda a našla tam svého nejnadanějšího studenta, jak se válí v rozbitých květináčích a polámaných blahokeřích s Lenkou, která se smála na celé kolo. A ještě byli zamotaní do sebe.
„Longbottome!" zvýšila hlas, „Co to má u všech ďáblových osidel znamenat!?"
„Já… ehm… totiž… my… tady… to..." koktal Neville a barvou připomínal přezrálou jahodu. „Teda, vlastně… ne to… jen..."
„Longbottome, vyjádřete se jako dospělý muž!" hromovala profesorka. Byla touto situací nad míru podrážděná. Takhle poničit mladé rostlinky! Některé se nejspíš nevzpamatují. „A laskavě se zvedněte z těch chudáčků."
„J-ji-jistě," přitakal Neville, sklopil pohled k zemi a snažil se posbírat na nohy.
„Omlouváme se, paní profesorko. Byla to jenom nehoda. Upadli jsme," promluvila Lenka jemně a nevinně zamrkala.
„No jistě," odfkla si Prýtová.
„J-já to tu d-dám dopořádku. Hned, madam," soukal ze sebe Neville zatímco stavěl stolek zpět na všechny čtyři.
„Vy oba teď půjdete na večeři a mimo výuku se ke skleníkům už ani nepřiblížíte," řekla profesorka již o něco klidněji. „Běžte, než vám strhnu body."
Oba provinilci se snažili rychle vyklidit pole a vyrazili zpět do hradu.
„Tohle je vedoucí Mrzimoru…" bručel si Neville pod vousy. „Má být milá a laskavá ne?"
„Alespoň budeme na naši první schůzku vzpomínat s úsměvem," zasmála se Lenka a Neville z toho zakopl.
„První schůzku? Ty chceš po tomhle nějakou další?" vypadlo z něj.
„Jistě, je s tebou legrace," odvětila nevinně, sehnula se k němu dolů a věnovala mu motýlí polibek na rty. Potom se zasmála a odhopkala do hradu. Nevillovi ještě notnou chvíli trvalo, než se odhodlal vstát.
Celou scénu pozorovala ze skleníku profesorka a široce se usmívala nad nesmělostí mladého nebelvíra a nevinnou nevtíravou svůdností havraspárky.
„Ať se mládí vydovádí," zasmála se směrem k nim.
„Jsou ale moc hezký pár," odvětilo si její romantické já, než se otočila zpět ke spoušti ve svém skleníku.
„Reparo," mávla hůlkou a všechny květníky byly ihned na svém místě a naplněné zeminou až po samý okraj. Poté posbírala rozházené rostlinky a kořínky dolů je srovnala do kbelíku.
„Aquamenti," ukázala hůlkou na kýbl, aby ho naplnila vodou. Zítra ráno má hodinu s druhým ročníkem, tak je spolu zasázejí znovu. Však se tak moc zase nestalo. A ti dva budou jednou mít co vyprávět dětem.