Kamarádi ve zbrani

Podvečerní šero proťal první červený paprsek. Kletba prořízla vzduch a jenom velice těsně minula svůj cíl. Remus Lupin sice své vlkodlačí prokletí nenáviděl, naučil se ale využívat i jeho přednosti, přestože by nikdy nepřiznal, že nějaké existují. Díky tomu a dlouholeté praxi měl velice bystré smysly a pohotové reflexy. Sehnul se, jakmile ucítil závan magie a kletba jenom těsně minula jeho rameno.

Než se nadál, stála za ním Tonksová s ohnivě oranžovými vlasy, zády k němu, a oba společně bedlivě prohlíželi okolí a pátrali po zdroji kletby. Na rutinní hlídce v okolí Prasinek podle všeho narazili na Smrtijeda. Tedy spíš Smrtijed narazil na ně, což bylo neomluvitelné. Cvičená bystrozorka a muž zvyklý vidět i za roh by se neměli nechat překvapit jako dva školáci. A přesto se to stalo, nejspíš díky tomu, že měli oba plnou hlavu myšlenek, které na hlídku zrovna dvakrát nepatřily.

Zpoza stromů se vynořilo pět postav v černých kápích. Bylo jasné, že se dva členové Fénixova řádu budou muset bránit. Remus poslal Brumbálovi Patrona s prosbou o pomoc, ještě než však jeho přízračný vlk zmizel, spustili Smrtijedi zuřivou palbu. Pán zla je poslal vypátrat právě Remuse a oni byli odhodláni vrátit se s ním. A kdyby Belle jako bonus donesli její nečistokrevnou neteř, tu ostudu rodu, jejich kredity by rozhodně stouply.

Remus a Tonksová se rychle sehráli, ale nedokázali si vytvořit dostatečný prostor pro vlastní útok. Bránili se stále zuřivějšímu útoku a doufali, že jim rychle přijde někdo na pomoc. Nemohli tušit, že starý ředitel je právě na jedné ze svých výprav za viteály a sám má momentálně plné ruce práce. Pomoc nepřicházela.

Zničehonic Tonksová vykřikla a plnou vahou se zády opřela o Remuse. Ten sice zakolísal, ale zůstal pevně stát na nohou. Vykouzlil další štít, než promluvil:

„Doro, co blázníš?"

„Trefil mě, nemůžu stát," vyjekla Tonksová a vykouzlila už třetího Caninae v řadě. Musela si tímto štítem v podobě přízračného psa začít pomáhat, protože hlídal některé kletby místo ní. Sama měla co dělat, aby vyrážela zbylé kletby, když musela stát na jedné noze a do boje položený Remus se neustále vrtěl. Moc jí se stabilitou nepomáhal.

„Kam?" zeptal se Remus stručně.

„Lýtko," křikla Tonksová a zkusila vrhnout Mdloby na tebe. Zase vedle. Kletba zasáhla kupu sněhu, který v jarní oblevě ještě nestačil roztát. „Mám z něj trhací kalendář!" zaječela, když se na poraněnou nohu zkusila postavit.

„Kde ksakru jsou?" ulevil si Remus. Tohle nemohli zvládat dlouho. I on už vykouzlil Caninae, aby alespoň na chviličku nemusel sledovat tolik směrů najednou.

„U všech dlaždičounů! Kam jsi poslal toho Patrona?" reagovala na jeho otázku Tonksová, která se nadechla tak prudce, až spolkla svou všudypřítomnou žvýkačku. Snažila se vybojovat si pár vteřin, aby mohla vyslat vlastního, teď už také vlka, k Moodymu. Ten by tu byl okamžitě. Vlasy jí změnily odstín do nezdravě mentolové, docela přesně vystihly i její poblednutí v obličeji.

„Za Brumbálem," odpověděl Remus.

„Já už nemůžu, teče to jak Temže!" vyjekla Tonksová a najednou jí hlavou probleskl nápad. Vykouzlila další Caninae a k tomu to nejsilnější Protego, jakého byla schopná. Sáhla za sebe, pevně chytila Remusovu ruku a oba je přemístila.

Dopadli na louku nedaleko místa, kam chodila jako malá s otcem chytat pstruhy. Její vlasy při té vzpomínce nabyly pastelově růžový odstín. Oba se svalili mezi čerstvě rozkvetlé sněženky. Romantický pocit silné země, která probouzí spící přírodu k životu, jim byl oběma ale zcela ukradený. Krásy jarní flóry nemohli nyní obdivovat, ani kdyby chtěli.

Tonksová znovu zaúpěla, protože dopadla na zraněnou nohu. Než stačil Remus začít kritizovat její riskantní kousek, během kterého jí reálně hrozil odštěp, ozvala se za nimi rána signalizující další přemístění. Přitáhl poraněnou mrzimorku do své náruče a tentokrát je přemístil on. Objevili se na mokrém trávníku nedaleko Moodyho domu. Chtěl se přemístit přímo k němu, aby jim pomohl, ale v tom spěchu si místo nevybavil úplně přesně a skončili o necelý blok jinde.

„Stopují nás," shrnula Tonksová očividné a rychle se vyškrábala na alespoň tu jednu nohu. „Confundo," vyslala kouzlo do prostoru.

„Conturbare," připojil vlastní inkantaci Remus. Dle jeho soudu bylo potřeba stopaře nejenom zmást, ale také zamaskovat stopy. Poté už Tonksovou popadl a přemístil je nedaleko Cokeworthu, kam ho jednou vzala Lily, aby mu ukázala, kde vyrůstala. Útulné menší městečko, domky s plaňkovými ploty a několik nyní postupně rozkvétajících parků na jedné straně a hned vedle špinavá průmyslová část, ve které nejspíš vyrůstal Severus Snape.

„Confundo, Conturbare," zopakoval inkantace a chystal se k dalšímu přemístění. Než se ale nadechl, byl zastaven.

„Víckrát už to asi nezvládnu," zakřičela Tonksová a ukázala na své potrhané a silně krvácející lýtko. „Máme poslední pokus." A s tím ho popadla, přemístila je na chodník před poslední schod domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí a začala se sápat do schodů. Než se Remus nadechl k protestu, prostrčila ho dveřmi dovnitř a nevšímajíc si křiku z obrazu paní Blackové se svalila na zaprášený koberec.

Krátce po nich se ozvalo dalších pět přemístění. Smrtijedi ale nemohli dům vidět a začali se zmateně rozhlížet. Hledali stopy po dalším přemístění. Krvavá stopa na chodníku je utvrdila v tom, že tu ti dva určitě byli. Tři Smrtijedi začali pročesávat okolí, další dva se upřeně dívali směrem, kam mířila stopa od krve. Dům ale vidět nemohli. Prohlíželi si mudlovské domy a nechápali, kam ti dva mohli zmizet.

„Našli nás," shrnul Remus jejich aktuální problém, zatímco rozsvěcel svíce v temné chodbě.

„Sem se nedostanou," mávla nad tím Tonksová rukou. Remus mezitím přehodil přes obraz rudou deku, aby na sebe nemuseli křičet.

„Ale my se odsud taky nepřemístíme," podotknul Remus věcně. Venku rychle padala tma a bylo nad slunce jasnější, že si v noci dají Smrtijedi záležet, aby nebyli vidět. Doufali, že se Remus vynoří z úkrytu, jakmile je neuvidí, aby mohla být Tonksová ošetřená.

„Je tu krb, ne?" navrhla mladá mrzimorka řešení, které se přímo nabízelo.

„Brumbál ho nechal úplně vyřadit z letaxové sítě hned potom, co…" vysvětloval Remus, v polovině věty se ale zarazil. Uvědomil si, že brzy tomu bude rok, co Sirius zemřel. Dělo se toho tolik, že pomalu ani nestihl svého kamaráda oplakat. Z chmurných myšlenek ho vytrhlo zakňučení, které vydala Tonksová, když začala zkoumat své zranění.

„Ukaž, podívám se na to," nabídl jí Remus galantně pomoc, klekl si k ní a opatrně zkusil z rány odtáhnout cár látky, který zbyl z jejích kalhot. Nymphadora sykla bolestí a kousla se do rtu. Remus znovu vytáhl hůlku.

„Budu muset odříznout větší kus nohavice, abych se na to mohl podívat," dodal na vysvětlenou.

„Mám praktičtější nápad," zakřenila se Tonksová a než se Remus rozkoukal, rozepnula si knoflík i zip a začala se v polosedu soukat z úzkých riflí. Remus nejprve vytřeštil oči a hned na to se odvrátil. ,Co to tu holku jenom napadlo?'

„Kdyby ses přestal chovat, jako kdybys nikdy neviděl ženskou v prádle a radši mi trochu pomohl, šlo by to líp," zavrčela Tonksová, která už vysvobodila zdravou nohu z úzké nohavice a teď bojovala s tou zraněnou, která pálila jako čert. Remus si povzdechl, znovu se k ní otočil a rychle přetáhl kus látky přes ránu. Tonksová vyjekla a zaklonila hlavu, aby rozmrkala slzy.

Když se podívala zpátky na Remuse, i přes bolest se rozchechtala. Remus, dokonale v rozpacích, nemohl odtrhnout zrak od jejího spodního prádla. A když si uvědomil, že si toho všimla, zrudnul jako puberťák. Tonksová totiž měla na přední straně decentních, světle růžových kalhotek zlatou nití vyšito „Toujours pour!"

„Mamku baví vyšívání. To není, že bych byla čuně, co zapomíná na výměnu. My si jenom s rodiči z toho hesla děláme srandu. Hele," ukázala si na kotník, kde se stejný nápis vyjímal i na ponožce.

„Já nechtěl…" začal Remus.

„Kušuj," odmávla ho Tonksová. „Dokážeš to opravit?" zeptala se a ukázala na stále krvácející ránu na svém lýtku.

„Nejdřív ti to budu muset umýt, ať vím, jak je to hluboké. Dojdu pro vodu a nějaký hadřík," vysvětlil jí a rychle se zvedl. Kromě tohoto úkonu potřeboval také chvíli pro sebe, aby vydechl. Ta bláznivá žába mu nejednou dala najevo, že se do něj zamilovala. On ji několikrát taktně odmítl, protože nemohl připustit, aby se s ním zahodila. Je moc hezká, je mladá a on jí nemá co nabídnout.

A Brumbál s Moodym, jako kdyby vycítili to napětí mezi nimi, jim strkali většinu hlídek společně. Aby se na ni musel pořád dívat, aby si pořád připomínal, že ji odmítá jenom pro její vlastní dobro. A přitom by tak rád podlehl! Napomenul sám sebe. Musí na sebe být tvrdý a nepolevit. Však ono ji to časem přejde a najde si někoho, s kým ji bude čekat slušná budoucnost.

I Nymphadoře se během čekání honily hlavou všelijaké myšlenky. Ten muž byl jedna velká záhada. Nejdřív si nemyslela, že by se do něj zamilovala. Ale kdykoli viděla jeho laskavé oči a slyšela vlídný hlas, byla svým způsobem naměkko, přestože z něj vyzařovala i mocná síla. Tak moc si přála, aby tomu dal šanci. Ale on byl tvrdohlavý jako mezek. Čím víc ji odmítal, tím víc ho chtěla a byla rozhodnutá nedat mu pokoj, dokud to spolu alespoň nezkusí.

Přemýšlela, jestli ten její kousek se sundáním gatí nebyl přes čáru, ale musela se akorát tiše uchechtnout. Možná by to bylo poněkud nevhodné, kdyby na sobě měla jiný model. Když ji napadlo lehce ho provokovat, vůbec si neuvědomila, co si ráno oblékala. Zavrtěla hlavou.

„Promiň, nemohl jsem v tomhle zatuchlém domě dlouho najít nic, co by se dalo alespoň považovat za čisté," uslyšela za sebou Remusovu omluvu. Rozhodně jí nepřipadalo, že by byl pryč nějak dlouho.

„V poho," usmála se a vzápětí musela sevřít ruce v pěsti. Remus jí začal omývat zraněnou nohu a i když byla voda příjemně teplá, děsně v té ráně štípala.

„Není to tak zlé," uslyšela Remuse a otevřela oči. Držel ji za kotník, nohu jí mírně pokrčil a pootočil, aby na sečnou ránu lépe viděl.

„Takže to půjde spravit?" zeptala se nadějně.

„Ano, rána půjde snadno zacelit, ale nemám tady třemdavu, takže ti možná zůstane jizva. Ale budu se snažit," odpověděl jí Remus omluvně a zachmuřil se.

„To je fuk, hlavně když mi zůstane noha," usmála se Tonksová, přestala se podpírat v polosedě o lokty a lehla si úplně. Remus si její nohu opatrně položil do klína a dal se do práce. Pro jednou neproklínal svůj úděl. Díky spoustě šrámů, které utržil během mnoha úplňků, se naučil spoustu šikovných kouzel vhodných pro tuto příležitost. Jemně přejel konečky prstů po už zatažené ráně. Jizva byla tenoučká, ale byla tam. Vstal a podal ruku Tonksové.

„Opatrně zkus na tu nohu došlápnout," nakázal jí a sledoval, že nespokojeně nakrčila nos.

„Ještě to bolí a divně v tom cuká," objasnila mu.

„Nemůžeš čekat zázraky, nejsem lékouzelník," odpověděl jí vlídně a v jeho hlase nemohla neslyšet omluvu. ,Sakra o co mu jde? Bez něj bych taky mohla klidně vykrvácet. Já toho chlapa fakt nechápu,' posteskla si v duchu.

„Je to fajn, mohlo být hůř. Ale na běhání to není," usmála se na něj a Remusovi se přeci jenom trochu ulevilo.

„A teď ten horší problém," povzdechl si Remus.

„Jo, no jo, počkej chvíli, zkusím s tím hadrem něco udělat, abych ti tu nepoletovala polonahá," protočila očima Tonksová, vytáhla si hůlku z výstřihu a začala s ní mávat nad hromádkou, kterou by si ráda zase natáhla na sebe. V domě se celou zimu netopilo a bylo jí chladno. Sice by ji bavilo trochu Remuse popichovat, ale chápala, že na to není vhodná příležitost, i když jsou relativně v bezpečí.

„Dobrý nápad," přitakal jí Remus a snažil se nekoukat se jí na pozadí. Musel ale uznat, že je to krásný pohled. Naštěstí to zpropadené „Toujours pour!" neměla i tam. „Ale já jsem myslel to, že musíme rychle odtud," dodal, když si uvědomil, kam jeho myšlenky zase sklouzly.

„Sem za námi nemůžou, tak prostě počkáme, až je to přestane bavit a naklušou zpátky za Ty-víš-kým," zavrtěla hlavou Tonksová, vzdala pokus o zacelení rozsápané nohavice a na místo toho obě nohavice prostě usekla kdesi nad koleny. Kraťasy byly pořád lepší než jenom kalhotky. Hned si je natáhla a zapnula.

„Čekat právě nemůžeme," odpověděl jí Remus úsečněji, než původně chtěl.

„To se mnou pohromadě nevydržíš ani přes noc?" vyjela na něj Dora, která toho začínala mít tak akorát dost. „Já chápu, že se bojíš, abych po tobě neskočila, ale můžeš být sakra v klidu. Nemám to v plánu, dokud mám za zadkem Smrtijedy, co po nás jdou!"

„Ty si asi neuvědomuješ, že se blíží úplněk! Spíš tady hrozí, že skočím já po tobě a rozhodně to nebude milostná hra!" zakřičel na ni Remus. Jí to evidentně pořád nedocházelo. „Jestli nebudeme zítra touhle dobou pryč, budeš po smrti!"

„Vždyť bereš lektvar," pípla Tonksová zděšeně. Hrubého a vzteklého Remuse ještě nepoznala.

„Ale já ho s sebou nemám," povzdechl si Remus a sesunul se na zem. „Nemám ho u sebe," zopakoval zoufale a zkrotle. „Musíme odsud. Alespoň ty musíš pryč," dodal prosebně, „já ti nechci ublížit."

„Remusi," promluvila na něj tiše a po půlkrůčcích se k němu pomaličku přibližovala, jako kdyby chytala raněnou srnu. „Říkal jsi, že je úplněk zítra, ano?" Remus přikývl a složil hlavu do dlaní.

„Omlouvám se ti," zamumlal přes dlaně. Nymphadora si k němu přidřepla, vzala ho za zápěstí a stáhla mu dlaně z obličeje, aby se mu dívala do očí.

„Neomlouvej se, Remusi, nemůžeš za to, co ti tehdy udělali. Máme noc a den na to, abychom to vyřešili. Teď nic nezmůžeme. Pojď, zkusíme najít něco, co bychom mohli bez většího rizika sníst a trochu se vyspíme. Ráno zjistíme, kudy odsud, ano?" vedla svůj asi nejdelší projev a snažila se, aby pochopil, že naprosto rozumí vážnosti situace. A také, že jí není lhostejný a nemá v plánu dostat se z toho maléru bez něj.

„Nechci čekat," zavrtěl hlavou Remus, když ho vytáhla na nohy. „Půjdu ven a zkusím je zahnat. Probiju se a vrátím se pro tebe."

„Ty sis dal při tom přemisťování do hlavy, že? Je jich pět, Remusi, mají černé kápě a venku je tma jako pytli! Akorát tě dostanou," odporovala mu Dora a pevně svírala jeho zápěstí.

„Lepší oni mě, než já tebe," odsekl jí Remus a vytrhl ruku z jejího sevření.

„Zavři zobák a jdi do háje s tou svojí nebelvírskou ctí a odvahou! Nepustím tě, aby ses zbytečně obětoval, když máme ještě trochu času!" zavřískala a skočila před vchodové dveře. Její čerstvě zhojený lýtkový sval to ale neustál, zkroutil se v křeči a Tonksová tvrdě narazila čelem do kliky dveří.

„Je pravda, že tebe nejde nechat bez dohledu ani pět minut," povzdechl si Remus. Sám věděl, že jeho pokus o plán byl naprostá hloupost, ale narůstala v něm panická hrůza ze zítřejší přeměny. Věděl, že bude úplná, nevezme si dvě dávky lektvaru, které do úplňku chybí. A rozhodně nechtěl, aby u toho byl kdokoli, koho by mohl ohrozit, až nad sebou opět ztratí kontrolu.

Tonksová se přetočila, aby seděla pohodlně na zadku místo na poraněné noze, a mnula si čelo.

„Jestli tě to odradí od vymýšlení volovin, klidně sebou fláknu ještě jednou nebo dvakrát. Nejdu pro to daleko," zakabonila se na něj na důkaz, že své prohlášení myslí smrtelně vážně. „A jestli půjdeš ven, počítej s tím, že mě budeš mít ihned v patách. A jestli se mi smeknou schody, tak i na zádech," dodala důležitě. Remus si povzdechl a pomohl jí znovu na nohy. Musel uznat, že měla pravdu.

„Dobře, ulovíme si tedy nějakou bezbrannou večeři a zkusíme si odpočinout. Ráno moudřejší večera," přikývl neochotně a vydal se spolu s ní do kuchyně.

„Pošleme Patrona, aby nám mohl někdo přijít na pomoc? Nikoho asi nenapadne, že jsme zrovna tady," nadhodila cestou.

„To je k ničemu," zavrtěl hlavou Remus. „Když se tady nejde přemisťovat, ani Patron se nedostane do meziprostoru."

„Počkej!" plácla se Tonksová do čela. „Vždyť tady žije ten protivný, starý skřítek. Můžeme po něm zkusit poslat zprávu," objasnila mu svůj aktuální myšlenkový pochod. Remus se při vzpomínce na Kráturu otřásl. Bylo to právě přičinění onoho skřítka, které napomohlo, aby se mladý Harry bezhlavě pustil na tu šílenou výpravu na ministerstvo, kde potom Sirius přišel o život, když nedbal všech pokynů a vyrazil svému kmotřenci na pomoc.

„Nevím, nevím, nechci riskovat, že místo Brumbálovi půjde prozradit naši polohu těm venku," zavrčel a Tonksová musela uznat, že na tom něco je. Ale nechtěla tu myšlenku hned zahodit. Něco přeci udělat museli. V kuchyni našli neporušený balíček krekrů nejistého stáří a původu, ale voněly celkem zachovale. Jako další poklad objevila Tonksová skleničku domácí marmelády od Molly Weasleyové, kterou Remusovi ukazovala tak nadšeně, až ji málem upustila na kamennou podlahu. Remus našel několik lahví máslového ležáku. Nebyla to sice večeře, ale kaloricky vydatné jídlo ano.

Zatímco Remus a Dora křoupali krekry s marmeládou, ředitel se vrátil do Bradavic, kde už mezitím Minerva vyhlašovala poplach. Mundungus, který náhodou přišel na hlídku jednou včas, jí ohlásil, že nenašel Tonksovou ani Lupina. Podezíral je, že se beztak místo hlídky někde muchlují v křoví. Minervu jeho nařčení pobouřilo. Sice si všimla jistého napětí mezi nimi a moc jim přála, aby to dali dohromady, přesto jí bylo jasné, že ti dva jsou natolik zodpovědní, aby nejprve splnili úkol a až poté se věnovali jakékoli jiné zábavě.

Minerva s Filiusem vyrazili obhlédnout místo, kde jim Mundungus naznačil, že se asi něco dělo. De jeho slov to tam vypadalo, jako by se tudy prohnalo stádo kentaurů. A potom ten ničema ještě plácal cosi o mladých divočácích. Vlastně se ani tolik nemýlil, přestože se tu odehrál úplně jiný typ boje, než jak to Dung prezentoval.

Z udupaného trávníku a stop v blátě po jarní oblevě bylo patrné, že došlo k souboji a že to dva členové Fénixova řádu neměli právě pod kontrolou. Minervě pořádně zatrnulo, když našla na zemi i stopy od krve.

Spěšně se vrátili do hradu. Minerva o všem informovala Severuse, který přislíbil, že se zastaví na Malfoy Manor. Pokud by je Smrtijedi zajali, odvlekli by je nejspíš tam.

Jakmile se vrátil ředitel, podala mu Minerva kompletní hlášení. On jí na oplátku sdělil, že ho Remus informoval Patronem, ale nebyl zrovna v situaci, aby mohl poslat svého a dát jim vědět. I když se to Minervě snažil vysvětlit, nemohla si odpustit jisté pokárání, které se týkalo jak těch dvou ztracených nešťastníků, tak i ředitelovy osobní bezpečnosti.

Zárodek výměny názorů však zchladil Severus, který jim přišel oznámit, že na Manor ti dva nejsou a od nikoho nedostal zprávu, že by Smrtijedi dostali vlkodlaka. Byl si jistý, že pokud by je zajali, někdo by se tím jistě chlubil. Začali tedy sáhodlouze probírat možnosti, kde a v jakém stavu ti dva musejí být, aby o sobě nedali vědět.

Když Remus a Tonksová dojedli, vydali se mlčky do salónku v přízemí. Skřítka se nedovolali, takže tam buď už nebyl, a nebo je oba ignoroval. Nedivili by se ani jedné variantě. Při jídle se dohodli, že se oba vyspí tam. Budou odtamtud mít perfektní přehled o dění na ulici a navíc se ani jednomu nechtělo nechávat toho druhého samotného. Tonksová nevěřila Remusovi, že se nepokusí provést nějaký nebelvírský hrdinský kousek, a Remus si zase byl jistý, že pokud by Tonksová nabyla dojmu, že se venku něco šustlo, už by startovala a nejspíš by si u toho přivodila minimálně ukopnutý palec.

Po dlouhé hádce o to, kdo kde bude spát, se nakonec Tonksová, která měla tentokrát silnější argumenty i hlas, stočila v širokém křesle a Remus se natáhl na pohovce. Oba se přikryli vlastními plášti a doufali, že se jim podaří alespoň na chvíli usnout. Když zhasli hůlky, ponořila se místnost do úplné tmy. Venku bylo zataženo celý den, a když se dívali ven, zatímco se smrákalo, obloha byla zašedlá těžkými mraky, které slibovaly vydatný déšť. Oba usnuli, i když se celou dobu neklidně vrtěli.

Remuse probudil výkřik Tonksové. Zaječela ve chvíli, kdy oblohu pročísl první blesk, jenom těsně následovaný mohutným hromem, a skulila se z křesla na zem. Třásla se jako osika a třeštila oči. Už jako dítě nesnášela bouřky a podvědomý strach z hromu se jí držel i v dospělosti. Další blesk se prohnal oblohou a osvítil místnost. Proužky bílého a modrého světla se lámaly v drobných křišťálech zasazených ve starožitném lustru a vytvářely velice děsivé odlesky. Tonksová znovu vyjekla, když za bleskem následoval hrom. Remus vyběhl ze svého místa na pohovce, přiklekl k ní na zem a vzal ji kolem ramen.

„Je to jenom bouřka, Doro, jenom bouřka. Žádné kletby," začal ji chlácholit a Tonksová si mu vlezla do náruče.

„Když já bych raději brala ty kletby," řekla skoro plačtivě a pevně mu omotala svoje štíhlé paže kolem pasu. „Kletby umím odrážet, ale bouřky nesnáším. Nedá se s tím nic… áááááááá," vyjekla znovu, když se ozval další hrom.

„Ta bouřka nám může pomoct," oslovil ji Remus vlídně, když utichla. „Ani Smrtijedi nebudou chtít být venku v tomhle počasí. Při dalším blesku to omrkneme, a jestli budou pryč, zmizíme odsud také," nastínil jí plán a doufal, že její strach z bouřky nebude silnější než pud sebezáchovy.

„Tak jo," přikývla Tonksová, začala se škrábat na nohy, ale teplo jeho náruče neměla v plánu opustit. Společně se postavili k oknu a jejich počáteční nadšení vzalo za své s dalším bleskem. Nakrátko se rozjasnilo jako ve dne, a mohli díky tomu spatřit tři postavy, které se líně opíraly o stěnu protějšího domu. Nad jejich hlavami se mihotal tenký průhledný štít, po kterém velké kapky deště stékaly dolů, aniž by se dotkly Smrtijedů ukrytých pod kápí.

„To je konec, když je nevyhnala ani bouřka," zamručel Remus nespokojeně. Jeho hlas ale zanikl v ohlušující ráně. Ten poslední blesk musel udeřit velice blízko, protože rána, která ho jenom těsně následovala, otřásla celým domem. Tonksová znovu zapištěla a přitiskla se k němu tak těsně, jako kdyby si chtěla vlézt do něj.

„Já se bojím, Remusi, já se tak strašně bojím," mumlala mu do ramene a Remus neměl nejmenší ponětí, co si s tím počít. Bylo jasné, že dokud bude zuřit bouřka, rozhodně je vyloučeno, aby šli spát. Znovu se rozsvítilo jako ve dne, ale než stačila Tonksová znovu začít ječet, zajal Remus její rty v polibku. Sám nevěděl, co ho to popadlo. Chvíli si namlouval, že jenom zkouší odvést její pozornost od toho, co se děje venku, ale pak musel přiznat, že prostě neodolal. Byla tak blízko a on na okamžik zatoužil ochutnat zakázané ovoce. Věděl, že zítra se určitě bude nenávidět, dnes si ale nemohl pomoci. Pevně ji k sobě přivinul a přitiskl svá ústa na její.

Dora na malou chvíli překvapením ztuhla, poté mu ale polibek začala vehementně oplácet. Remus neudržel svoje ruce na uzdě a vjel jí prsty pod svetřík. Tonksová mu ruce pevně omotala kolem krku a nechala se líbat, jako kdyby právě na tom závisel jejich život.

V Bradavicích bouře udeřila krátce poté, co se ředitel vrátil. Venku padaly mohutné provazce deště a fičel silný vítr. Podle zpráv, které obdrželi napříč Anglií od členů Řádu, které se snažili svolat k záchranné misi, to podobně postupně začínalo vypadat v celé zemi. Bylo už pozdě, když se s ředitelem spojil Arthur, který do té doby byl v práci, že i v Londýně je už boží dopuštění.

„Musíme něco udělat," domáhala se Minerva jasných pokynů. Někde tam venku byli dva jejich přátelé, dost možná zranění, a oni seděli v teple s rukama v klíně.

„Drahá Minervo, nemáme jedinou stopu. Kdybych věděl kam, už bych si pro ně došel," odpověděl na její skrytou výtku Moody, který tu seděl s nimi a koumal nad mapou, kde by mohli být, aby ani dalšího Patrona neposlali. V duchu už si sestavil plamenný projev, kterým Tonksovou poctí, jakmile ji znovu uvidí.

„Vím, kde jsou," ozval se najednou z krbu Severusův hlas, „na Grimmauldově náměstí."

„Jsi si jistý?" zeptal se Brumbál s jasnými pochybami v hlase.

„Nikdo kromě hrstky vyvolených o tom místě neví. Zkusil jsem na malou chvíli přemýšlet jako Tonksová, takže vůbec, a bylo to první místo, kam bych se v nebezpečí vydal, když bych vůbec nepřemýšlel a musel rychle zmizet. Přemístil jsem se tam a ještě než jsem odhalil dům, prohlédl jsem okolí. Hlídkuje tam pět Smrtijedů a vypadají, že na něco čekají. Jestli ti dva nejsou tam, pak jsou už nejspíš po smrti," objasnil jim Severus a poté se konečně uráčil vstoupit krbem do ředitelny.

„Co uděláme?" zeptal se Moody, který chtěl své oblíbené, mladé bystrozorce vyrazit na pomoc.

„Teď bychom příliš riskovali. Oni se odtamtud sice nedostanou, ale jsou v suchu a bezpečí. Ve tmě proti pěti Smrtijedům bychom zbytečně bojovali naslepo a budili rozruch. Navíc nemáme jistotu, že nezahlédli Severuse. Jeho krytí riskovat nemůžeme. Půjdeme pro ně ráno, hned, jak se trochu vyčasí," rozhodl ředitel, přestože s ním Minerva a Alastor nesouhlasili.

„Co když bude takhle přívětivé počasí i zítra?" zeptala se Minerva kousavě.

„Tak holt budete trochu mokří. Pokud ovšem nechcete přijít o slečnu Tonksovou. Zítra je úplněk a Lupin u sebe nemá lektvar," shrnul Severus situaci téměř nezúčastněně.

„Jak víš tohle?" zeptal se ho Moody nedůvěřivě.

„Poslední dávku si u mě měl vyzvednout dnes po hlídce. Nestíhal jsem vařit do zásoby," odpověděl mu Severus.

„Ráno pro ně musíme za každou cenu," rozhodla Minerva a nikdo z přítomných mužů jí to nevymlouval. Dohodli podrobný plán, který počítal s tím, že dvojčata Weasleyovi odvedou pozornost nějakým obzvláště povedeným kouskem ze své sbírky a mezitím Kingsley s Arthurem proniknou do domu, rychle vezmou ty dva a venku se s nimi přemístí. Minerva, Molly, Albus a Moody budou všem krýt záda. Bude to rychlá a čistá akce.

„Tuhle noc jim nezávidím, Albusi," povzdechla si Minerva, když už v ředitelně osaměli. „Ta nejistota, ten strach z Remusovy přeměny…"

„Já vím, Minervo, ale víc teď dělat nemůžeme. Věřím, že to pro ně musí být peklo," přitakal Albus a položil jí ruku na rameno. Ti dva už dávno nepotřebovali mnoho slov, aby pochopili, co chce ten druhý sdělit.

Remus vmanévroval Tonksovou na pohovku, kde měl původně nocovat sám. Aniž by jeden nebo druhý povolil své objetí, svalili se mezi polštáře. Remus ji nepřestával líbat, rukama si navzájem bloudili po hrudnících a zádech, kam jenom dosáhli.

„Jestli nepřestaneme, budeš toho ráno litovat," zamumlal Remus Doře do ucha. Tonksová ho popadla z obou stran za hlavu, aby mu při dalším blesku viděla do očí. Jakmile blesk přišel, místo jekotu prohlásila: „Jestli zkusíš teď ucuknout a přestat, budeš toho velmi litovat ty a hned, protože ti strašně moc ublížím."

Poté už následovaly další a další polibky, Tonksová se vyhoupla na Remuse, kterého převalila pod sebe. Svršky začaly létat vzduchem, vášeň postupně otupila všechny ostatní pocity a zašlapala všechny drobné červíčky pochybností. Ani jeden z nich nevěděl, zda se se zdravou kůží dožije zítřejšího večera, tak proč tuhle noc neprožít naplno.

Krátce poté, co se naposledy políbili a nechali se pohltit orgasmem stejně divokým, jaké bylo i jejich milování, se Tonksová stočila Remusovi u boku a začala pravidelně oddechovat, bouře za okny ji už dál nezajímala.

Ani Remus si hromů a blesků za zdmi domu nevšímal. Odehrávala se v něm docela jiná bouře. Opatrně se vymanil z objetí Dory, přikryl ji oběma plášti, oblékl si košili a kalhoty a usadil se do křesla. Že tuhle noc neusne, to mu bylo jasné.

Sám sebe nenáviděl, protože nedokázal odolat pokušení. Už jenom tím zpropadeným polibkem se dostal daleko za hranici, za kterou nechtěl nikdy ani nakouknout. Nemohl si zahrávat s city mladé ženy a už vůbec ji nesměl podporovat v tom, aby se chtěla stát jeho partnerkou. Tahle noc se uskutečnit neměla, protože jí dala naději, kterou on teď bude muset uhasit. Vždycky se mu příčilo chtít ženu jenom na jednu noc. Ani jako mladý tomu nijak neholdoval. Tuhle mladou ženu miloval, to už si připustil. A právě proto věděl, že jí ráno bude muset zlomit srdce. Pro její vlastní dobro. Miloval ji tolik, že jí nedokázal přát život s vlkodlakem. Ona prostě měla na víc. A musí to také jednou pochopit.

Remus nad tím přemítal celou noc. Ale stejně nakonec došel k závěru, že bude lepší, když si o něm bude Tonksová myslet, že je parchant a děvkař, než aby ho stále milovala a doufala v něco víc. I on si přál stabilní vztah, ale nemohl po nikom chtít, aby s ním sdílel jeho nuzný život a nejistou budoucnost.

S prvními proužky rozednění na obloze do Dory jemně strčil, aby se probudila. Spící Tonksová se k němu snažila přitulit, on ji ale odstrčil a sebral jí svůj plášť.

„Vstávej a oblékni se, Nymphadoro, musíme odsud," řekl chladně a sám sebe za to nenáviděl.

„Neříkej mi tak," zamumlala rozespale a neochotně rozlepila jedno oko. Vzápětí ale vytřeštila obě, když na Remusově tváři spatřila nepřístupný výraz. Začala se spěšně oblékat, jakmile se k ní otočil zády. Byla zmatená, ale naráz dokonale probuzená. Chvíli měla pocit, že se jí včerejší noc musela jenom zdát, ale déšť za okny a podprsenka odhozená v rohu místnosti ji utvrdily v tom, že je to pravda. Kompletně oblečená k němu přistoupila a položila mu ruce na ramena. Ihned od ní odstoupil a rozezleně se na ni podíval. Vůbec mu to neulehčovala.

„Děje se něco?" zeptala se polekaně. Nechápala, co mu přelétlo přes nos. Jestli si dobře pamatovala, užil si poslední noc úplně stejně jako ona.

„Právě, že se nic neděje, a byl bych rád, kdyby to tak i zůstalo," zpražil ji Remus a vynaložil maximum energie na to, aby se do jeho hlasu nepromítla ani špetka lítosti.

„To pro tebe včerejšek nic neznamenal?" naléhala na něj ublíženě.

„Příjemné ukrácení dlouhé chvíle, řekl bych. Ale víc ode mě nečekej," pokračoval v té neskutečně průhledné lži, ze které mu navíc bylo špatně.

„Řekni mi jediný, opravdu pádný důvod, proč! A laskavě zkus něco jiného než lykantropii. Tu mi omíláš pořád," vyjela na něj a stoupla si s rukama v bok.

„Doro, láska a válka se prostě nemíchají. Tečka. Válka je krutá a na každé „ahoj" připadnou nejméně dvě „sbohem". Červená záře kleteb není večeře při svíčkách. Já tě prostě milovat nechci!" vrátil jí úder stejně útočným hlasem. Oba díky svému rozpoložení přeslechli cvaknutí dveří i tiché kroky v chodbě. Až Kingsleyho vpád do místnosti upoutal jejich pozornost.

„Kingsley, Arthure," zvolal Remus, když si jich všiml. „Ani netušíte, jakou mám radost, že jste nás našli!"

„Tak tomu věřte," utrousila směrem ke třem mužům Tonksová. „Ale pamatuj si, Remusi Lupine, že jsem s tebou ani zdaleka neskončila," dodala jeho směrem nasupeně a vyrazila ze dveří. Muži jí byli jenom těsně v patách a nemohla neslyšet rádoby vtipnou Arthurovu otázku mířenou na Remuse, zda na něj náhodou nepřišlo jaro a nebyl vůči mladé bystrozorce nějak nepřístojný.

Tonksová se musela hořce usmát a první slza si našla cestu skrz řasy. Na posledním schodě, krátce předtím, než se přemístila, na truc Remusovi vyslala svého Patrona k matce, aby věděla, že ještě žije. A taky proto, aby Remus nemohl nevidět jejího majestátního vlka.

Pochopila, že Remusův výstup byl jenom posledním chabým pokusem o obranu. Dávala tomu měsíc, maximálně dva, a budou spolu.