Na snídani dorazil Harry Potter jako pravý rebel. Přesto, že musel urazit notnou vzdálenost ze svého pokoje do jídelny, neměl v úmyslu si obout boty nebo přinejmenším se vybavit ponožkami. Jeho bosá chodidla mlaskala na chladných dlaždicích. Přišel mezi ně v pyžamových kalhotách a prvním trochu čistém tričku, které našel. Předpokládal, že pokud se bude snažit dostatečně dlouho, uvědomí si i ostatní, že něco takového jako formální snídaně ve vlastním domě nemají žádný smysl. Snídaně měla být přece ještě součástí ranních rituálů, kdy člověk ještě rozespalý se velice pomalu probouzí nad šálkem teplého nápoje.

Harry si sedl na jemu vykázané místo. Zasedací pořádek byl každý den stejný. Harry měl po levé ruce Narcissu Malfoyovou, proti němu seděl Draco a na stejné straně jako Draco ale o tři prázdná místa dál seděl schoulený do sebe Lucius Malfoy. Rok strávený v Azkabanu a hněv, který si na něm vybíjel Voldemort, se na něm hluboce podepsal. Dávno už nebyl takový, jako když ho Harry viděl poprvé. Přesto však cítil, jak se na něho Lucius úkosem dívá, a žádný příjemný pohled to nebyl. Harry vlastně ani nečekal nic jiného, i když po dvou letech společného soužití by mu trocha uznání nevadila. Harry si nalil trochu horké kávy. Konvici měl jen sám pro sebe, ostatní by nenechali dopustit na svůj čaj, proto si konvici přisunul blíže k sobě, aby se pro ni nemusel natahovat přes celý stůl. Její vůně ho okamžitě probrala. Neměl potřebu sedět ztuhle s rovnou páteří jako zbytek osazenstva. To by ho ještě mohla po ránu rozbolet záda. Pohodlně se opřel do židle s chodidlem jedné nohy na sedáku. Hrníček držel pevně v obou rukou a potichu srkal horkého životabudiče.

Narcissa už nemohla dál mlčet. Koutky jí cukaly, když se na Harryho podívala. „Nechci, aby to znělo jako výtka, Harry, ale mohl bys příště přijít ve vhodném oblečení?"

Harry spolkl poznámku o tom, že jemu jeho oblečení přijde naprosto v pořádku. Místo toho se podíval přes stůl na Draca, který mu nemínil nijak pomoct proti vlastní rodině. Čekal, co z Harryho vypadne. Harry znal pravidla a měl se jich držet. „Spěchal jsem, abych přišel včas."

„A přesto se ti to nepovedlo," Draco se na něho ušklíbl.

Pak přišlo něco, co nikdo nečekal a hlavně Harry ne. Promluvil Lucius Malfoy. „Narcisso, nech chlapce." Což byl jistě pozůstatek z dřívějšího označení Chlapce, který přežil. „Pokud se takto cítí jako doma, pak mu nemáme co vyčítat," dokončil. Rychle se podíval na Harryho. Následně se ještě více snížil nad jídelní stůl.

„No, jak myslíš," Narcissa se na svého muže zmateně zamračila. Ten jakoby jí říkal, Nech to být.

„Ne, příště se bude Harry víc snažit," promluvil za něho Draco. Harry byl naprosto zmatený, proto nechal Draca, ať si myslí, co chce. Třeba že ho zítra donutí vzít si na sebe něco, co bude vypadat alespoň trochu jako oblek. Stále zpracovával Luciova slova. Ten muž ho dokonale zmátl. Čekal by všechno. Domníval se, že by ho chtěl za jakoukoliv malichernost vyprovodit z domu, ať si klidně hledá jiné bydlení. Chodili kolem sebe s nejvyšší opatrností, nikdy spolu nezůstávali sami v pokoji, téměř na sebe nepromluvili. Nebylo divu, Harry v žádném ohledu neodpovídal představám o choti jejich syna. Nebyl čistokrevný, natož aby byl z jedné z 28 rodin, v žádném ohledu se nestaral o staré tradice, a především nebyl žena, takže jim s Dracem nezajistí dědice. Rod Malfoyů tímto vyhynul a oni mají důvod jejich zániku přímo před sebou. Proto se nepřestával divit tomu, že se ho Dracův otec zastal.

Harry v tichosti dojedl. Po očku sledoval pána domu. Nemohli se zvednout od stolu, dokud nedosnídá poslední z nich, a Draco si dával načas. Ďoubal se ve své snídani, jako by ji ani neměl v úmyslu sníst. Nebylo divu, že byl kost a kůže. Harry mu to vyčítal, kdykoliv se přitulil k jeho kostnatému tělu. Draco mu vždy odmlouval, že má rychlý metabolismus. To viděl jeho rychlý metabolismus, který souvisel spíš s jeho neskutečnou vybíravostí. To Harrymu se povedlo v nastalém klidu a bezpečí přibrat nějaké to kilo navíc.

Lucius si četl noviny, přitom však byl stále v pozoru, jako kdyby čekal útok. Harry by ho chtěl vidět, kdyby strávil v Azkabanu 12 let jako Sirius, jak by to s ním zamávalo. Draco konečně odložil vidličku. Všichni mohli už vstát a jít si po svém. Harry si pospíšil, než mu Lucius zmizí z očí. Přiklusal k němu. „Můžu s vámi mluvit, pane? O samotě."

Lucius Malfoy na něho upřel naprosto příšerný pohled. Harrymu přišlo, jakoby starší muž zalapal po dechu. Měl vyvalené oči a pootevřená ústa, z nichž nevycházela ani hláska. Snad i přestal dýchat. Harry pochopil, že se přímým dotazem na Lucia Malfoye dotkl jeho pýchy. Měl však velice dobrý důvod, proč si chtěl zajistit osobní schůzku s panem Malfoyem. A ten důvod mu ležel schovaný v páru naprosto neoblíbených ponožek, aby si je náhodou někdy neoblékl. A hlavně, aby ho Draco náhodou nenašel. Měl tam pro něho schovaný zásnubní prsten.

„Bohužel to nepůjde, dnes máme domluvenou schůzku u svatého Munga," promluvila místo něho jeho žena. Harry přikývl. Úplně na to zapomněl, přesto že to byla jediná možnost, kdy si mohl do domu pozvat své přátele bez zbytečných komentářů. Lucius Malfoy chodil jednou měsíčně k psychiatrovi, který mu pomáhal se vypořádat s jeho mentálními problémy, o čemž se nahlas nikdy nemluvilo, ale celá domácnost o tom věděla.

Narcissa s Luciem zmizeli z jeho dosahu. Místo toho mu Draco zašeptal do ucha: „Tys snad zapomněl, že ti dnes přijde Ron s Hermionou?" Z jeho dechu Harrymu vstávaly rozrušením vlasy na zátylku. Z takové blízkosti by k němu neměl mluvit ve veřejných prostorách. Harry se snažil uklidnit své rozbušené srdce. „Možná? Nevím, na co jsem myslel," pousmál se.

„Lháři," nařknul ho Draco.

„Krve zrádce," popíchnul ho Harry. Draco s hranou bolestí si dal ruku na srdce a zkřivil tvář.