Harry měl ještě spoustu času, než mu měla přijít návštěva, proto se rozhodl pro trochu čerstvého vzduchu. Dům byl sice obrovský a člověk se tam mohl lehce ztratit, kdyby chtěl. Nikdo by ho do večera nenašel, ale přesto si tam občas přišel, že se dusí. Naštěstí venkovní prostory panství mu dokázaly poskytnout pocit svobody a života bez pravidel. I když i zde se po čase vytvořil určitý řád. Každý den s Dracem chodili přesně v jedenáct krmit panské pávy. Jedinou činnost, kterou se Harrymu povedlo převzít od domácích skřítků bez vyvolání hněvu u kouzelnické šlechty.

Jakmile se Harry objevil s kbelíkem plným krmiva na zadní zahradě, zvedlo se s lačností hejno ptactva a už k němu spěchali jako náboženští fanatici, když vidí svého vůdce. Draco se radši prozatím držel v uctivé vzdálenosti, jen aby se nedostal mezi pávy a jejich jídlo. Ptáci fixovali kýbl pohledem, a kam se hnula nádoba, tam se okamžitě přemístili. Hladové krky natahovali k ruce, která je živila, k tomu klapali zobáky.

Harry nabral první hrst plnou zrní a hodil ji do prostoru před sebou. Pávi se rozutekli prohledávat zem, kde by našli spadlá semínka. Draco se konečně přiblížil k Harrymu a sám si prohrábl nasypané zrní. „Vážně to s nimi umíš."

„Důležité je se jich nebát," Harry se na něho ušklíbl.

„Já se jich nebojím," Draco pro demonstraci hodil hrst po nejvzdálenějších pávech. Pár jich po nárazu s krmením poodskočilo. „Jen jim nevěřím po tom, co mě napadli."

„Jenže to ti bylo pět. Byl to jeden páv. A mohl sis za to sám," Harry chránil němé tváře, které se nemohly bránit samy.

„Jak to můžeš říct? Jak můžeš obhajovat ta zvířata přede mnou?"

Harry se smál, a rozhodil další zrní do celého perimetru, jen aby se pávi nepřiblížili a Draco nezmizel do bezpečí svého domu. „Znám tě. A kdybys mi to sám neřekl, tak mi stačil ten incident s Klofanem, abych si udělal obrázek o tom zuřivém útoku divokých pávů na malého neduživého chlapce."

„Ty se tomu směješ, ale když zvednou ocasy, tak jsou pořád vyšší než já," bránil se Draco. I on měl však na tváři poklidný úsměv.

„Stejně se divím, že je se mnou chodíš krmit."

„Otec tak rozhodl. Aspoň se před těmi tvory obrním," Draco po nich hodil další zrní. Pávi nehleděli na útok, který se odrazil od jejich pružného peří, namísto toho vděčně zobali.

„Bez tak mě nechtěl nechat s jeho miláčky o samotě," podotkl Harry. „Ještě bych je mohl uřknout."

„Tak to těžko, na to nemáš trpělivost," odporoval Draco.

Harry neodpověděl. Díval se na pávy před sebou. Spokojeně se krmili s ocasy plandajícími po zemi. Urputným přemýšlením se mu vytvořily vrásky na čele. Pak pootevřel ústa, jakoby váhal, jestli má promluvit nebo radši ne. Jeho zvědavost mu ale nedala. „Udělal jsi někdy něco ze své vůle. Bez toho, aby ti to schválil otec?"

Čekal, že se Draco rozčílí, pozoroval jeho reakci koutkem oka, více si nedovolil. Draco si však udržoval svoji ležérní fasádu. Což bylo mnohem lepší než ta jeho povýšenost, s níž častoval spolužáky. A překvapením všeho bylo, že Draco odpověděl, sice otázkou, ale i tak se to dalo hodnotit jako odpověď. „A proč si myslíš, že tu jsi?"

„Protože jsem tě o to požádal?" Harry hrál hru na otázky. Dracovi však ztuhly rysy. Stiskl čelisti k sobě, což na jeho hubené tváři bylo dost znatelné. Tady byl už konec veškerých her. „Víš to jistě?"

Harry přimhouřil oči. „Ne, jen jsem hádal. Už je to tak dávno."

Dracovi se po tváři mihl úsměv. „To jo. Úplná staletí," prohlásil ironicky. Posledním zrním uhodil mladého páva, vzal Harrymu kbelík a odešli ruku v ruce.