Draco si pohodlně seděl v křesle, které nevypadalo ani za mák pohodlně. Za léta v sídle se však dokázal uvelebit, kdekoliv ho napadlo, bez toho aby ztratil na svém šarmu nebo výchově. Spokojeně si četl ve své knize. A snad to dělal i proto, aby svůj protějšek dováděl k nepříčetnosti. Harry měl sice pro sebe druhé stejné křeslo, ale v žádném úhlu mu nebylo příjemně. Pořád si poposedával, ošíval se, nadskakoval. To křeslo ho muselo nenávidět. Pořád různě přesouvalo sýpek v sedáku, takže si Harry připadal jako na moři, a když už si připadal, že porozuměl křeslové ekvilibristice a položil si ruce na podpěry, látka ho najednou kousla do zápěstí. Nedalo se to vydržet a Draco si ho vůbec nevšímal. Jako by vůbec neexistoval. Musel číst opravdu ohromně zajímavou knihu, že ho nevyrušilo, ani neustávající skučení vlastního partnera. „Jak v tom můžeš vůbec sedět?" Harry přestal doufat v to, že by se Draco sám vydal mu na pomoc.

„Nejsem nemehlo," Draco ani nevzhlédl a přemítl stránku.

„No jasně. To s tím má asi hodně co společného."

„Zas tolik ne," přiznal Draco. Pochopil, že už toho víc nepřečte, proto zavřel knihu a jedním pohybem vstal z křesla. „Jen se tě snaží zaměstnat, aby ses nenudil. Příště si vezmi knihu nebo pletení," poradil Harrymu. „Ale teď už vstávej, přijeli ti hosté."

„Tos mi nemohl říct dřív?" Harry okamžitě vystřelil z místnosti a téměř běžel k hlavnímu vchodu, kam se už ploužil jeden z domácích skřítků, aby otevřel. Když ho Harry míjel, zpomalil. „Pokud ti to nebude vadit, otevřu jim já sám." Skřítek jen rezignovaně pokrčil rameny, obrátil se a začal se vracet, odkud původně přišel. Harrymu starý skřítek připomínal Kráturu, jen kdyby byl Krátura milejší a dělal svoji práci bez zbytečných urážlivých řečí, a hlavně měli podobné nosy.

V další chvíli už se Harry chápal dveří s Dracem po boku. Harry ani nevěděl, jak se tam tak rychle dostal. Draco stěží ve svém vlastním domě byl svolný k běhu. Musel se tu prostě zhmotnit. A nebo existovala nějaká zkratka, o které Harry nevěděl, což by nebylo nic divného.

„Rone, Hermiono, tak rád vás zase vidí," vrhl se na ně, jakmile se otevřely dveře. Draco na ně strnule hleděl a jedině doufal, že jeho nepřiberou do hromadného objetí.

„Škoda, že se nemůžeme vidět častěji," Hermioně bylo líto, že se jejich návštěvy omezovaly pouze na čas, kdy pán a paní domu nebyli v sídle. Ale celou situaci dokázala pochopit a vstřebat oproti Ronovi, který by chtěl mít svého nejlepšího přítele u sebe, kdykoliv by se jednomu z nich zachtělo. Ale hlavně Malfoyovým stále nevěřil. Pořád mu nebylo jasné, proč po tom všem, co se stalo, se Harry, jakmile porazil Voldemorta, prostě sbalil a ukryl se na zdejším panství. Jako kdyby ho pořád někdo měl sledovat a usilovat o jeho život. Jinak by nikdo rozumný nezůstal s žádným Malfoyem po dobu nezbytně nutnou. Natož aby u nich bivakoval už dva roky. Svojí averzi vůči Malfoyovým musel dát volný průběh. „On tu ještě je?" Ron ukázal na Draca ve dveřích. Stál tam zamyšlený se zkříženýma rukama na hrudi, jistě měl nadosah hůlku, kdyby bylo potřeba všechny okamžitě zneškodnit. Mračil se na Rona a div, že neměl znechucením zkřivená ústa. To Ron je měl. „Ano, ještě tu jsem, protože to všechno tady patří mému otci, chytráku."

„No jo, tátův mazánek."

„Na tohle nemám náladu. Harry, běž ho předhodit pávům. Doufám, že mají hlad."

Harry se k němu otočil. Zakroutil hlavou. „To neudělám." Pak se podíval na Rona: „Věř mi." Draco stočil oči v sloup. „Pak to budu muset udělat sám, tak jako vždycky," Draco vystoupil vpřed. Ron instinktivně vytáhl hůlku.

„Nechte toho, kluci," vmísila se do toho Hermiona. Opustila Rona s Harrym a mírně strčila do Dracovi hrudi. „Určitě mi chceš ukázat, na čem teď pracuješ. Inteligentní konverzace mě vždycky osvěží. A po té cestě sem to je potřeba," mrkla na Draca. Ten jí pokynul a vedl směrem k domácí laboratoři.

Ron se s nechutí díval za odcházející dvojicí. „Jak mu můžeš věřit?" zavrčel směrem k Harrymu.

„S Hermionou? Co by spolu mohli ti dva dělat? Celou dobu vedou řeči, kterým my dva těžko můžeme rozumět, vždyť to víš. Od posledně už je necháváme být, protože jim děsně vadilo, že nic nechápeme."

„Jen aby jí něco neudělal. Jen ať si mě nepřeje," pohrozil Ron.

„Jasně, jen aby sis to pak nerozházel se mnou," zasmál se Harry, přesto svá slova myslel smrtelně vážně. Kdyby se Dracovi něco stalo, stal by se z Harryho pomstychtivý šílenec, který by neskončil, dokud by nezabil všechny, co kdy Dracovi ublížili. Vlastně bylo tak strašně jednoduché stát se zloduchem. Stačil jen pocit zadostiučinění. Rona poplácal po zádech.

Chlapci se přesunuli na zadní zahradu. V první chvíli se kolem Harryho nahrnuli pávi, kteří potom, co zjistili, že nemá nic k jídlu, se zase roztrousili po parku. Ron s Harrym si přinesli košťata a pár míčů. Už dlouho spolu nehráli famfrpál, proto byl nejlepší čas s tím začít právě dnes. Znovu se dostat do formy. I když jejich snažení nebylo moc velké. Na skutečný trénink jich bylo málo, a ani dva knihomolové by jim v jejich počtech nepomohli. Proto se po nebi proháněli na košťatech jen v takové vzdálenosti, aby se slyšeli. „Chci požádat pana Malfoye o svolení," vyhrkl ze sebe Harry. Už to dál nemohl vydržet. Napětí se v něm stupňovalo a připadal si, že kdyby o tom mlčel ještě chvíli, tak vybuchne.

Ron se překvapením na místě zastavil. Visel na koštěti ve vzduchu a tvářil naprosto znechuceně. „Pan Malfoy," vyslovil, jako by se mu z těch slov dělalo špatně. „A co ještě přijde? Ten člověk si nezaslouží ani trochu úcty a ty mu najednou říkáš Pan Malfoy. Já tě vůbec nechápu. Strašně ses změnil. A pokaždé, když sem za tebou přijdeme, v tom ležíš ještě hloub. A kdy jste, prosím tě, vůbec začali k sobě něco cítit, ty s Malfoyem, že si ho chceš teď brát?"

Harry na něho zmateně hleděl. Neměl to být snad jeho nejlepší kamarád, neměl by proto být na jeho straně a podporovat ho? On se mu taky nijak nemísí do toho, co mají mezi sebou s Hermionou, ať už bylo mezi nimi cokoliv. „Já nevím. Asi odjakživa?"

„No, jasně. Ve škole jste se nemohli ani vystát. Nevím, co ti udělal, ale muselo se to stát během bitvy s Voldemortem, protože pak ses najednou vypařil a od té doby jsi tu pod zámkem. Úplně jako vyměněný."

Harry kroutil hlavou, nevěřil svým uším: „To nebudu poslouchat." Spustil se s koštětem na zem. Svým přistáváním vyplašil pár pávů, kteří se jako splašené slepice rozutekli na všechny strany. Už velice dlouho tady nikdo na koštěti nelétal. Harry nemilosrdně zahodil koště. Ron mu byl v patách. „Tak mi řekni, co se tam stalo. Jak jsi porazil Voldemorta? Bez tak ti vzali i hůlku, abys tady byl jako v pasti. Co? Kde ji máš?" žádal Ron.

Harry zastavil ve svém spěchu, otočil se a ukázal na Rona. „Víš co, Rone? Já to nevím. A je mi to upřímně jedno. Teď chci žít tady s Dracem a nebát se, že by zítra všichni moji blízcí mohli kvůli mně zemřít. Je tak těžký pochopit, že chci jednou v životě být šťastný?"

Ron svěsil hlavu. Mrzelo ho, že se tak dotkl svého nejlepšího přítele. Přesto mu na tom všem pořád něco nesedělo a Harry mu nedokázal odpovědět. Hermiona by si věděla rady mnohem lépe než on. Ron ji však nechtěl rozrušovat. Válka pro ni byla taky velice krutá, když se musela připravit o své rodiče. Ještě aby tak přišli o Harryho. „A ty bys nechtěl vědět, jak jsi porazil Voldemorta?" vzhlédl tázavě.

Harry se podrbal na zátylku, pak pokrčil rameny. „Vlastně jo." Společně vyrazili za Dracem a Hermionou.