Draco zavedl Hermionu do své laboratoře. Byla tmavá, zvenčí přicházelo minimum světla, které bylo ještě odstíněno, aby neohrozilo vývoj některých lektvarů. Kdesi v pozadí klokotala tekutina v kotlíku. Místnost se plnila nejrůznějšími výpary. Některé z nich Draco už dávno přestal vnímat.

Hermiona se podívala na poličku nad pracovní plochou, kde na ni z fotky pohlížel Severus Snape. „Ten člověk mě pořád děsí." Vzala rámeček a položila ho tak, aby ani ni nezíraly temné oči učitele lektvarů. „Tak jak to zvládáte?" zeptala se Draca.

Ten nijak nereagoval na její otázku a přešel k bublající hmotě. Do večera z ní bude průsvitná tekutina a ráno už bude úplně čirá. „Řekl bych, že od studia jsem se nadmíru zdokonalil v přípravě lektvarů. A kdybych byl už jen o trochu lepší, tak mě zavřou." Přešel k zarámované fotografii a znovu ji postavil.

„Na to jsem se neptala," Hermiona si vzdorovitě dala ruce v bok. Potřebovala jako vždy nasytit svou zvědavost, žila pro informace.

Draco se na ni zamračil. „Nechci o tom mluvit."

„Ale potřebuješ to, jinak se zhroutíš. Takže o tom chceš mluvit. Zhoršuje se to?"

„Proč si to myslíš?" nevědomky si schoval ruce za zády.

„Zjišťoval sis, jestli má u sebe Ron hůlku, než jsi je nechal samotné."

„Tak to nebylo. My se spolu prostě nesneseme."

„Jasně. Viděla jsem ten pohled. A rozhodně v tom nebyla nenávist."

Draco rezignoval. Sedl si na stoličku. Povzdechl si. „Přijde mi, že už to takhle nemůže dlouho vydržet. Buď se zblázní on nebo já." Hermiona mu položila ruku na rameno. „Je to čím dál těžší. Navyšuju mu dávky. Mažu mu paměť. Nutím ho, aby se do mě zamilovával. Co z něho nakonec zbude? Takhle to dál nejde."

„To nejde. Ale když se dva nejchytřejší kouzelníci dají dohromady, tak musí přijít s nějakým řešením."

„Jen aby bylo proveditelné," Draco nevypadal nijak optimisticky. Po dvou letech bez jediného pokroku k lepšímu hledal nadšení jen stěží.

„Nebo bychom mohli dostat konzultaci od tvého kmotra," Hermiona drkla do zarámované fotky Severa Snapea. „Ten radši zmizí, než by nám dvěma pomohl." Draco byl o tom naprosto přesvědčený, ne že by to sice někdy zkoušel, ale stačilo se podívat do nepřístupné tváře, a bylo hned jasno, s jakou by se potýkali.

„Ty to všechno vidíš moc černě," Hermiona se Draca stále snažila přesvědčit, že jejich situace není tak hrozná, jak se na první pohled zdá. Vždyť všichni byli mladí, zdraví – celkem –, plní sil. Neměli důvod si dělat zbytečně starosti. A zvláště Harrymu by tím nijak nepomohli. Draco by se měl vzchopit. Sice na něm ležela veliká zodpovědnost, ale od samého začátku dobře věděl, do čeho se pustil. Teď nesměl přestat. „Vždyť, co nejhoršího se může stát?"

„Další kouzelnická válka?" navrhl Draco.

Hermiona neměla v úmyslu přistoupit na to, že by měl Draco pravdu. „V nejhorším případě byste spolu žili šťastně až do smrti."

Draco vyprskl smíchy. „To zní děsivě."

„To jo. Ale abys neřekl, že jsem ti tady dnes naprosto k ničemu, tak jsem dostala jeden nápad," Hermioně se rozzářily oči s nadšením pro výzkum.

„Tak proč jsi to neřekla hned?" i Draco ožil. Poposedl si na židli. Hermiona si přisedla k němu. „No. Co si myslíš o myslánce?"

Draco si ji podezřívavě prohlédl. Přimhouřil oči. „Co tím chceš říct?"

„No, myslánka. Můžeš v ní prohlížet vzpomínky, které bys jinak úplně zapomněl. Pokud ovšem do myslánky vliješ svoji dříve odebranou vzpomínku," vysvětlovala Hermiona.

„Já vím, jak to funguje," odsekl nevrle.

„Tak nevím, čemu nerozumíš. Potřebujeme vyjmout jednu určitou vzpomínku a všechno bude v pořádku."

„No, jasně. Jako by těch vzpomínek tolik měl, když mu neustále vymývám mozek. A k čemu by to bylo? Vzpomínka je vzpomínka a Voldemort je Voldemort."

„Vzpomínka je vzpomínka a Voldemort je Tom Raddle," opravila ho Hermiona. „Jen kdyby to bylo takhle jednoduché. Potřebujeme přijít s odpovědí na tři základní otázky. Jak získat vzpomínku z paměti druhého člověka? Jak si můžeme být jistí, že odebíráme právě jednu určitou vzpomínku? Jak dosáhneme toho, aby byl ve vzpomínce Voldemort?"

„A po celou dobu počítáš s tím, že náš subjekt s námi bude spolupracovat," z hlasu Dracovi čišelo tolik sarkasmu, že by ho slyšel i Hagrid.

„Nic jiného mu prostě nezbude," uzavřela Hermiona. „Nepřidělávej si zbytečné starosti a soustřeď se na to podstatné. Potřebujeme kouzlo. Jak se vyjímají vzpomínky? Musí na to existovat nějaké kouzlo. A může to stejné kouzlo fungovat i v případě, pokud chci získat vzpomínku někoho jiného?"

Draco byl zahlcený. Hermiona na něho chrlila otázky rychlostí, s níž pomalu ani nestíhal vnímat jednotlivá slova. Jediné, co mohl dělat, bylo nechat tu lavinu výřečnosti přejít, i kdyby ho měla rozdrtit. Hermionin zápal, který však neměl prozatím jistý efekt, Draca zmátl a vystrašil. Zmohl se jen na jediné. „Tohle nemá smysl," celý rozčilený se zvedl. Hermiona se za ním nechápavě dívala, jak odchází z místnosti.

Nestihl však dojít daleko, ve dveřích ho zastavili Ron s Harrym s jediným úmyslem. Zjistit pravdu. „Jak jsem porazil Voldemorta?" Harrymu hrál na tváři výraz mezi urputným přemýšlením a zvědavostí. Jistě ho za chvíli musí bezpodmínečně začít bolet hlava. Draca už teď ničila migréna. Zbledl, udělalo se mu rázem nevolno. Zalapal po dechu. „Morrígano, ty to vidíš," zaskuhral. Bez dalšího slova se protáhl mezi Harrym a Ronem a zmizel.