Ptáček se mu lehce uklonil a na nic nečekal:

„Pane Oto, rozhodli jsme se že k tobě budeme upřímní. Ale jelikož jsme v naší situaci vůči tobě více zranitelní, žádám tě o tvé čestné slovo, že nám odpovíš taktéž upřímně a umožníš nám oběma bezpečný odjezd z tvého hradu."

Ota z Bergova se krátce zasmál. „Na svůj věk jsi docela drzý, pane Ptáčku. Ale uznávám, že trocha dobré vůle z mé strany přispěje rychlejšímu vyřízení celé této záležitosti. Máš mé slovo."

„Děkuji ti, pane. Věci se mají následovně…" A Ptáček ve zkratce vylíčil Otovi vše, co se událo od přepadení Skalice až po osvobození pana Racka. „… v našem kraji jsme vždy stáli spíše na straně krále Václava, byť uznáváme, že postrádá jisté kvality, které by panovník měl mít. Nicméně uznej zase ty, pane, že po těchto událostech není možné, abychom podporovali krále Zikmunda. Víme, že Panská Jednota, jejímž jsi členem, stojí už léta na jeho straně. A právě proto se s našimi dotazy obracíme na tebe, pane, neboť se domníváme, že současná situace se stává neúnosnou."

Když pan Ptáček domluvil, musel se Jindra silou vůle ovládnout, aby zůstal v klidu. Zdálo se mu, že Ptáček mluvil dobře, ale z výrazu pána Oty nedokázal nic vyčíst. Pak Ota z Bergova promluvil:

„Děkuji ti za upřímnost, pane Ptáčku. Nyní mi dovol, abych ti oplatil stejnou mincí. Panská Jednota skutečně stála za Zikmundem. Když mu Václav přenechal vládu v Čechách, jevil se jako vhodná volba a vypadalo to, že konečně dosáhneme toho, o co jsme léta usilovali. Bohužel tuto výměnu nepodpořili všichni příslušníci šlechty a následná Zikmundova reakce, kdy svého bratra zajal a uvěznil, namísto pomoci, kterou mu slíbil, jen přilila olej do ohně. I přesto jsme stáli za ním. Nicméně způsob jeho vládnutí se nám brzy přestal líbit a přerostl v opravdové rozhořčení. Na posledním sněmu Panské Jednoty jsme se usnesli, že bezuzdné plenění naší země už dále nehodláme tolerovat. Ozývaly se i hlasy, že proti Zikmundovi zakročíme vojensky. Nakonec jsme se dohodli, že mu pošleme poslední varovný list."

Ota z Bergova se na okamžik odmlčel a Jindra si vyměnil užaslý pohled s panem Ptáčkem. Tohle rozhodně nečekal. Onen sněm se musel odehrát docela nedávno, vzhledem k tomu, že o něm markrabě Jošt neměl tušení. Jinak by je na Trosky neposílal.

„Jaká byla králova odpověď, pane Oto?" odvážil se zeptat Ptáček.

„Dlouhá a květnatá," odpověděl Bergov a na tváři se mu na krátký okamžik mihl stín opovržení. Ale byl pryč tak rychle, že si Jindra nebyl jistý, zda ho opravdu viděl. Pak Bergov pokračoval: „Ale vás jistě zajímá její obsah. Řečeno ve zkratce – on je král a správa této země je zcela v jeho rukou. Ale pokud prý máme nějaké výhrady a požadavky, rád je s námi projedná osobně, ovšem ne teď, neboť se vrací do Uher potlačit vzpouru, která tam proti němu vypukla. List mi doručil před pár dny právě Markvart z Úlic."

„Král Zikmund odjíždí ze země? I s vojskem?" podivil se Jindra a snažil se o co nejpřesvědčivější překvapený výraz. Vzpoura v Uhrách pro něj překvapivá zas tolik nebyla – markrabě Jošt přece naznačoval, že její vyvolání měl v plánu.

„Hádám, že touto dobou už je na Moravě."

V místnosti zavládlo ticho. Ota z Bergova v klidu vyčkával, zatímco Jindra a pan Ptáček vstřebávali informace. Nakonec to byl Ptáček, kdo promluvil jako první:

„Takže, jeden král je ve vězení ve Vídni, druhý král je na cestě do Uher a jen bůh ví, kdy se vrátí… co se bude dít teď?"

„To se teprve uvidí. Vzhledem k okolnostem bude třeba znovu svolat sněm Panské Jednoty. Než se všichni znovu sejdeme, bude to trvat alespoň měsíc. Pán Hanuš se v dopise zmiňuje o markraběti Joštovi a jeho snahách o vyvolání povstání v Čechách…s ním si určitě budeme muset promluvit také…" Ota z Bergova mluvil spíš víc pro sebe, než že by odpovídal Ptáčkovi.

Jindra s Ptáčkem o kousek ustoupili a naklonili se k sobě.

„Teda Jindro, to jsem nečekal, že nám toho tolik řekne," zašeptal pan Ptáček.

„Já taky ne. Zajímalo by mě, kam tím míří. Nějak se mi to nelíbí," zamumlal Jindra v odpověď. Vzápětí se ozvalo odkašlání a oni od sebe odskočili jako uštknutí. Jindra doufal, že je Bergov neslyšel.

„Pane Ptáčku," obrátil se Ota z Bergova na mladšího šlechtice, „jistě vidíš, že v této situaci nemohu odpovědět na všechny otázky, které mi pán Hanuš klade. Ale ujišťuji tě, že se mu dostane podrobného vysvětlení a alespoň některých odpovědí."

„Plně chápu, pane Oto," uklonil se Ptáček. Ale Ota z Bergova ještě nebyl u konce.

„Ovšem, mohl bych mu poslat druhý dopis poté, co skončí sněm Jednoty…"

Nabídka zůstala viset ve vzduchu jako lákavé ovoce vyzývající k utržení.

„To by od tebe bylo nesmírně velkorysé, pane Oto," pronesl Ptáček opatrně. „Ale hádám, že to nebude jen tak…?"

Ota z Bergova se usmál: „Hádáš správně, pane Ptáčku. Je tu totiž ještě jedna věc, kterou král Zikmund zmínil ve své odpovědi. Pan Markvart z Úlic zůstává zde v Čechách s několika oddíly, aby prý dohlédl na bezpečnost v zemi. Ve skutečnosti je však víc než zřejmé, že jeho úkolem je plenění a shánění kořisti, aby měl Zikmund čím platit své vojsko. A to je něco, co už dále nehodláme snášet. Mohli bychom s ostatními pány sebrat vojska a prostě ho smést, ale taková věc chce čas a mezitím stihne napáchat další škody. Ne, pán z Úlic musí zmizet co nejdřív. A pokud jeho konec nebude mít žádnou zjevnou spojitost s Panskou Jednotou, tím lépe. Takže vám navrhuji: vy ho sprovodíte ze světa a já vám na své čestné slovo slíbím, že po zasedání Jednoty pošlu pánovi z Lipé podrobný list se všemi podstatnými informacemi."

Ticho, které zavládlo tentokrát, bylo téměř ohlušující. Jindra nechtěl věřit svým uším. Vysoce postavený šlechtic po nich chce, aby spáchali…vraždu? Zároveň si ale musel přiznat, že vzhledem k zamýšlené oběti mu to nebylo zdaleka tak proti srsti, jak by mělo.

„Pane Oto, nevím, co na to říct," ozval se po chvíli pan Ptáček.

„Rozumím ti, pane Ptáčku. Nemusíš odpovídat hned, dám vám hodinu na rozmyšlenou. Za dveřmi bude stát strážný – jakmile se rozhodnete, řekněte mu ano nebo ne a pošlete ho za mnou. Ale sami tuto místnost neopouštějte."

Poté, co za Otou z Bergova zapadly dveře, Jindra ani Ptáček ještě hodnou chvíli nepromluvili. Jindrova touha po pomstě sváděla tuhý boj se zdravým rozumem. Ale nakonec bylo přece jen rozhodnuto. Jindra si odkašlal:

„Tak co teď, pane?"

„Já nevím, Jindro. To, co jsme chtěli, už máme. Nepochybuju, že bychom udělali dojem na strýce a možná i na markraběte Jošta, kdybychom jim mohli předložit dopis přímo z jednání Panské Jednoty…ale ne. Pojeďme domů, říkám."

„Pane! Prosím tě – tohle je moje šance, jak se pomstít tomu parchantovi za rodiče i za Skalici."

„Ale to riziko – "

„Pane, slíbil jsi mi, že spolu něco vymyslíme. A tady máme jedinečnou příležitost!" Jindra se už neudržel a začal přecházet po místnosti sem a tam.

„Já vím, Jindro, ale vražda? Když to uděláš, pak nebudeš o nic lepší, než on."

Tohle Jindru přimělo zastavit a znovu se zamyslet. S velkým roztrpčením musel uznat, že má Ptáček pravdu. Chtěl se pomstít, to ano, ale opravdu za každou cenu? Usilovně přemýšlel nad nějakou jinou cestou.

„Už vím! Mohl bych ho vyzvat na souboj. Je šlechtic, takže musí výzvu přijmout, pokud nechce přijít o čest, ne?" Jindra s nadějí pohlédl na Ptáčka, ale ta poněkud pohasla, když uviděl, jak se mladý šlechtic tváří.

„Je mi líto, ale to platí jen tehdy, pokud by ho vyzval na souboj druhý šlechtic. A ne, levobočci se v tomhle případě nepočítají."

„Ale zkusit bych to mohl…"

„Jen pokud to já dovolím," usadil ho Ptáček a dál se tvářil nespokojeně a odmítavě.

„Pane," zaskuhral Jindra, „vsadím se, že pokud by to nevyšlo s tím soubojem, tak Bergov má určitě vymyšlený nějaký plán. Podle toho co říkal, se Markvarta stejně chystal zbavit. Musel mít vymyšlené, jak to udělá."

Pan Ptáček si ho dlouho měřil a nic neříkal. Jindra mu se zatajeným dechem pohled oplácel. Nakonec si Ptáček povzdechl:

„Slíbil jsem, že se ti pokusím být lepším přítelem. A to bych nebyl, kdybych tě teď opustil. Hádám, že na tvém místě bych jednal stejně." Pak přešel ke dveřím, zaklepal na ně a otevřel. Strážný za nimi mlčky vyčkával.

„Vyřiď panu Otovi – ano."

Bylo krátce po poledni, když naložili na koně poslední zavazadla. Na prvním nádvoří stála malá karavana – pán Ota jim dal k dispozici pět jeho mužů. Oficiálně proto, aby jim dělali doprovod, jelikož jejich vlastní stráže se ještě neukázaly, ale pravým důvodem bylo samozřejmě jejich rozhodnutí.

Ota z Bergova se jím zdál být potěšen. To se ale velice rychle změnilo, jakmile Jindra zmínil souboj. Bergov ho ani nenechal dokončit větu a rovnou rázně odmítl. Jindra se nadechl, aby se ho pokusil přesvědčit, ale pan Ptáček mu chytil ruku a pořádně ho štípl. A zatímco Jindra ze sebe místo slov dostal jen bolestivé zasyčení, Ptáček ujistil pána Otu, že se samozřejmě budou řídit jeho přáním. Poté jim pán Ota představil několik plánů, které už, přesně jak Jindra předpokládal, stačil vymyslet a nechal je, aby si vybrali, který z nich uskuteční. Nějakou chvíli se spolu s Ptáčkem dohadovali, ale nakonec se rozhodli pro ten, který se jim zdál nejjednodušší.

Jindra naposledy zkontroloval balíky na hřbetech nákladních koní. Jeden z nich trochu utáhl a posunul plátno tak, aby nemohlo sklouznout a odhalit kuše, které se pod ním skrývaly. Pak pohlédl k bráně na druhé nádvoří – vyhlížel pan Ptáčka. Ale ten zatím nešel. Jindra si povzdechl a šel si prohlédnout postroj svého koně, aby si ukrátil čekání. Ptáček ještě se oficiálně loučil s Otou z Bergova a jeho hosty. A jelikož bylo nanejvýš pravděpodobné, že bude přítomen i Markvart z Úlic, bylo rozhodnuto, že Jindra zůstane dole na nádvoří.

Když už nevěděl, co má dělat, začal si prohlížet muže, které jim pán Ota přidělil. Všichni byli spíš menší a šlachovití, ale vypadali zkušeně a tvrdě. A všichni byli rozhodně starší než on s Ptáčkem. Jedním z nich byl i onen strážný, který mu pomohl vyléčit kocovinu. Jmenoval se Štěpán, jak Jindra zjistil, když spolu nakládali koně. Když si všiml, že se na něj Jindra dívá, mrkl a ušklíbl se. Jindra se už už chtěl vydat za ním, ale v té chvíli se konečně objevil pan Ptáček. A tak nasedli na koně a vyrazili.

„Tady to je ono," oznámil Štěpán a zastavil svého koně.

Jindra se rozhlédl kolem sebe. Už nějakou chvíli jeli hlubokým úvozem a místo, kde teď stáli, bylo jako stvořené k přepadení. Cesta se tu zrovna stáčela, takže nešlo vidět příliš daleko před sebe ani za sebe. Po obou stranách se až nad jejich hlavy zdvihaly prudké svahy porostlé křovím a mladými stromky. Sem tam z porostu trčely větší balvany a stromy.

„Támhle vpředu, kus za tou zatáčkou, je svah mírnější – když sesedneme, můžeme odvést koně nahoru a pak se sem vrátit," pokračoval Štěpán.

Popojeli tedy ještě kousek a skutečně, po levé straně stěna úvozu klesala téměř až na úroveň cesty. I tak se docela nadřeli, než dostali všechny koně nahoru. Jindra, pan Ptáček a Štěpán se pak vrátili zpátky na cestu, zatímco zbývající muži odvedli koně dál do lesa, aby našli vhodné místo k táboření.

Dole v úvoze se Jindra znovu rozhlédl:

„Jsme si opravdu jistí, že Markvart pojede zrovna tudy?"

„Tak jistí, jak jen můžeme být. Pokud se chce dostat ke svým oddílům, musí projet Jičínem. A nejlepší cesta vede právě tudy," odpověděl mu Štěpán.

„Myslím, že tamhle ten strom vypadá slibně," přerušil je pan Ptáček a ukázal na rozvětvený dub úplně nahoře. Jindra se podíval naznačeným směrem.

„Hmm… kácel jsi někdy stromy, pane? Připadá mi docela tlustý…"

„Jistěže nekácel, ty snad jo?" odvětil Ptáček. „Ale zdá se mi, že když dobře spadne, mohl by zatarasit celou cestu."

„Nekácel, ale v kovárně jsem často musel štípat dříví na podpal a řeknu ti, pane, že to byla docela dřina."

„Pánové, dovolíte?" ozval se Štěpán. Jindra s Ptáčkem se na něj otočili. „Já už jsem v životě pár stromů pokácel. Proč se nepodíváte, kde by se mohli ukrýt střelci s kušemi a já zatím vyberu vhodné stromy?"

Ptáček na něj jen mávl, ať jde, a sám si začal znovu prohlížet horní okraje úvozu. Jindra se k němu brzy připojil. Nemohl se přitom ubránit dojmu, že ačkoliv přepadení Markvarta z Úlic dostali na starost oni dva, ve skutečnosti tomu tady tak docela nevelí.

Zbytek dne strávili v přípravách na zítřejší přepadení. Ke kácení stromů Jindru ani Ptáčka nakonec kvůli nedostatku zkušeností nikdo nepustil, ale i tak se nenudili. Postupně vybalili a zkontrolovali všechny kuše, nanosili dřevo na oheň a vyčistili prostor na spaní. Pan Ptáček sice celou dobu brblal a stěžoval si, že dělá podřadné práce, ale Jindra musel uznat, že se rozhodně neulíval a odvedl svůj díl. Jindra si pak, dokud ještě zbývalo světlo, cvičil natahování a nabíjení kuše a několikrát si zkusil i vystřelit. Chtěl si být jistý, že pokud se zítra něco pokazí, nebude to způsobeno jeho nešikovností.

Večer šli všichni spát brzy – ráno chtěli vstávat se svítáním, aby měli jistotu, že jim Markvart neproklouzne. Hlídky si mezi sebou rozdělili muži z Trosek a za to byl Jindra rád. Cítil, že si opravdu potřebuje odpočinout. Ale spánek se mu opět vyhýbal a bylo mu jasné proč.

Ptáčkova slova o vraždě se mu v hlavě opakovala stále dokola. Vždyť právě vražda byla důvodem, proč se chtěl tak zoufale Markvartovi pomstít. Vlastně, k čertu s pomstou – chtěl především spravedlnost, ale kde a u koho se jí v této době domoct? Co jiného mu zbývalo, než to vzít do vlastních rukou?

Jindra se v duchu vysmál svým snahám o ospravedlnění se a převalil se na druhý bok. Zabil už přece tolik lidí – co je proti tomu jeden další. Jenže,rozdíl tu přece jen byl. Ještě nikdy nikoho nezabil z osobních důvodů, jen proto, že chtěl. Vždycky to bylo v sebeobraně, nebo v bitvě, kterou vedli páni a on byl jen vojákem, který bojoval s tím, koho mu ukázali. I když…v mysli se mu vynořila vzpomínka na Prcka a na to, jak mu zaslepený vztekem tloukl hlavou o podlahu… ale i toho předtím porazil v čestném souboji. A v tom byl zakopaný pes, uvědomil si Jindra. Prostě nechtěl, nemohl Markvarta jen tak zabít, zbaběle zastřelit ze zálohy, když ho předtím obvinil z podobného činu. Jak řekl pan Ptáček, nebyl by pak o nic lepší, než on. A Jindra doufal a moc a moc chtěl věřit tomu, že je lepší člověk než Markvart z Úlic. A náhle věděl, co musí udělat. Rozhodnutí mu přineslo potřebný klid a on konečně usnul.

O cimbuří na věži hradu Pirkštejna se opíraly dvě postavy a hleděly do tmy směrem k severu. Po chvíli jedna z nich promluvila:

„Proč zrovna tady, Racku?"

„Chtěli jsme se přece potkat někde, kde nebudeme mít přístup k vínu, Hanuši."

„Pravda," pousmál se ratajský pán. Chvíli bylo zase ticho a pak: „Co myslíš, že teď dělají?"

„Doufám, že spí v nějakém hostinci na cestě zpátky. Ale jak je znám, spánek v hostinci je to poslední, co by jim přišlo na mysl. Donesly se ke mně nějaké zvěsti…" Racek se rozpačitě odmlčel.

„Myslíš to, co povídal Hagen? Kupec, který potkal kupce z Kutné Hory, který byl před pár dny v jistém hostinci?"

Přikývnutí.

„Tak to jsem slyšel taky," zabručel Hanuš. „A víš co? Už mě to vlastně ani nepřekvapuje. Každá další historka je jen kapkou do poháru. Ale říkám ti – ještě pár takových kapek a ten pohár přeteče. Dohlédl jsem na to, aby se tomu klukovi dostalo vzdělání, aby se uměl ohánět zbraní, teď jsem mu sehnal i nevěstu. Ptáček má poslední šanci dokázat mi, že za něco stojí. Jinak si nad ním myju ruce."

Racek ho poplácal po zádech. „Rozumím ti, příteli. Ale vzpomeň si na své mládí. Copak jsi nebyl taky takový?"

„No právě! Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy mi otec pohrozil, že mě vydědí..."

Racek se zasmál. „Uvidíš, že přijde k rozumu." A potom tišším hlasem dodal. „Kéž by k němu přišel i Jindřich."

Teď byla zase řada na Hanušovi, aby přátelským poplácáním vyjádřil Rackovi podporu a pochopení.

„Už aby byli zpátky tady, kde na ně můžeme dohlédnout."

Hned po svítání celá skupina rychle posnídala, sbalila tábor a rozdělila si zbraně a střelivo. Poté se oblékli do oděvů, ve kterých měli vypadat jako další skupina bezejmenných lapků a kolem krku si uvázali šátky, kterými si chtěli později zakrýt obličej. Ještě naposledy si vše prohlédli a právě se chystali rozejít, když tu se konečně ozval Jindra:

„Ještě než se vydáme na svoje místa, je tu jedna změna v plánu," oznámil pevným hlasem.

Všichni ztuhli na místě a jejich tváře vyjadřovaly v různé míře překvapení a nevěřícnost. Jindra vyhledal očima pana Ptáčka a vyslal k němu prosebný pohled. Mladý šlechtic si založil ruce na prsou a pozvedl obočí, neřekl ale nic. Jindra, poněkud povzbuzen, pokračoval:

„Všechno proběhne tak, jak jsme si řekli. Jenom s tím rozdílem, že Markvarta z Úlic nezabijeme hned. Pod ním jen zastřelíme koně. Chci ho vyzvat na souboj a zabít sám."

Z pohledů, které na něj všichni vrhali, bylo Jindrovi jasné, že jeho oznámení nebylo přijato právě nejlépe.

„Promiň, pane, ale pokud si vzpomínám, souboj pán Ota přece výslovně zakázal," namítl Štěpán. Jindra se nadechl, aby mu oponoval, ale předběhl ho pan Ptáček:

„Pán Ota odmítl posvětit souboj na své vlastním hradě. Proto navrhl jiná řešení. Poté, co jsme jedno z nich zvolili, nám následně dal volnou ruku, neboť se ho tato záležitost už dále netýká."

Jindra pocítil příval vděčnosti.

„Ale pane – "

„Řeknu to ještě jinak. Pána Otu zajímá jen výsledek. Jak se k němu dobereme, po tom je mu hovno. Až bude po všem, nic ti nebrání v tom, abys mu sdělil, co si budeš přát. Teď tu ale není, takže to uděláme tak, jak chce Jindřich."

Bylo vidět, že Štěpán je velice nespokojený, ale dál už neprotestoval. Jen kývl hlavou a Ptáček všem pokynul, že můžou jít. On a Jindra se ještě chvíli zdrželi.

„Díky, pane. Nevím, co říct," zamumlal Jindra.

„Přátelé si přece pomáhají," usmál se na něj Ptáček, ale pak zvážněl. „Jenom doufám, že víš, co děláš, Jindro. Co budeš dělat, když tě odmítne?"

„Zastřelit ho můžeme vždycky. Koneckonců budeme v přesile, nebude mít kam utéct. Ale zkusit to prostě musím."

„Tak dobře. A teď už pojď."