Čekání se Jindrovi nekonečně vleklo. Ze začátku čekal schovaný na své pozici, ale když se dlouho nic nedělo, zvedl se a začal přecházet sem a tam. Když pak uslyšel naléhavý ptačí hlas, téměř zpanikařil a po hlavě se vrhl na své místo, ale žádné další skřehotání se neozvalo, což znamenalo, že projíždí pouze nějaký pocestný. Zatímco seděl a snažil se zklidnit dech a divoce bijící srdce, sledoval skrze listy, jak kolem drkotá prázdný vůz.

Po třetím takovém planém poplachu se mu už ani nezrychlil tep a jen popuzeně uvažoval, kolik lidí tudy ještě projede, než se dočkají toho pravého. Na chvíli zaváhal, ale pak vyslal k nebesům krátkou modlitbu za to, aby je u přepadení nikdo nevyrušil.

A zdálo se, jako by ho bůh vyslyšel, neboť od té doby se už nikdo neobjevil. Po nějaké době, která Jindrovi připadala jako věčnost, už to nevydržel, zase se zvedl a vydal se k místu, kde měl být schovaný pan Ptáček. Mladého šlechtice našel, jak si v sedě podpírá hlavu a nepřítomně dýkou rozrývá hlínu. Vše v dosahu okolo něj neslo stopy jeho zbraně. Jindra se k němu chtěl připlížit, ale šlápl na suchou větvičku. Ptáček vyskočil na nohy a divoce se rozhlížel okolo a přitom se snažil natáhnout si na obličej šátek, který mu do té doby visel u krku.

„Jindřichu, co tu děláš?!" Ptáček nechal šátek zase klesnout.

„Nudím se. Už jsem to nemohl vydržet."

„A já snad ne? Ale jsem vážně rád, že sis přišel stěžovat jako první. Ještě chvíli a šel bych za tebou. Takhle jsem alespoň jednou já ten lepší." A Ptáček se na Jindru zazubil.

Jindra mu úšklebek oplatil a pak se posadil vedle něj.

„Jak se cítíš?" zeptal se ho Ptáček.

Jindra musel chvíli přemýšlet, než odpověděl: „Mám trochu strach. Ale taky se nemůžu dočkat, až to bude mít ten parchant za sebou. A to mi vlastně dělá starosti. Jsem si jistý, že bych se neměl těšit na to, že někoho zabiju."

Než stačil Ptáček odpovědět, ozvalo se znovu ptačí volání. A po něm druhé. A krátce na to ještě třetí. Jindra i Ptáček vyskočili na nohy. Ptáček už nic neřekl, jen Jindrovi stiskl ruku a pak popadl svoji kuši. Jindra se rozběhl zpátky. Stihl to včas. Když se v jeho zorném poli konečně objevili jezdci, byl už nachystaný na svém místě.

Jeli ve dvojstupu, rychlým klusem. Nejdříve dvojice strážných, poté Markvart z Úlic sám a za ním další dvě dvojice mužů. Jindra pevněji sevřel kuši, aby mu neklouzala v náhle zpocených dlaních a krátce zalétl pohledem vedle sebe, kde měl pro jistotu nachystanou další. Pak už se zase soustředil na cestu. První dvojice jezdců právě projížděla okolo něj. A už byl u něj Markvart. A pak uslyšel ostré zapraskání.

Strom, který se předtím líbil panu Ptáčkovi, se zřítil kousek před první jezdce. Oba muži překvapeně vykřikli a strhli své koně stranou. Zvířata se vzepjala a úvozem se rozlehlo ržání. Jeden z koní se neudržel na nohou a svalil se i s jezdcem. Zbytek skupiny zareagoval o něco pomaleji. Než stačili své koně zastavit, uběhli ještě kus a najednou byli všichni namačkaní téměř na sobě.

Vzápětí se ozval další praskot a druhý strom se skácel do úvozu tak, že jezdcům odřízl cestu zpátky. A v ten okamžik Jindra zamířil a vystřelil. Šipka z jeho kuše zasáhla Markvartova koně do těla kousek za přední nohy. Zvíře zařičelo bolestí, uskočilo stranou a padlo se na bok i s jezdcem v sedle. Ostatní střelci také na nic nečekali a i jejich střely našly svůj cíl. Jezdci popadali na zem. Splašení koně dupali kolem sebe a muži, kteří snad přežili zásah kuší, byli pošlapáni svými vlastními zvířaty. Od chvíle, kdy se Markvartova družina objevila za zatáčkou, uplynula sotva minuta.

Jindra sebral svou druhou kuši a napůl slezl a napůl sklouzl na dno úvozu. Pan Ptáček i Otovi muži se k němu připojili. Nikdo se nezastavil ani nepromluvil. Ta největší práce jim teprve začínala. Štěpán a jeho muži se ihned rozešli – jejich úkolem bylo zkontrolovat a dorazit případné přeživší a poté odstranit všechny stopy, které by je mohly prozradit.

Část koní se trochu zklidnila a odběhli kus stranou, takže Jindra dobře viděl na místo, kde ležel Markvartův kůň. Jeho jezdec se právě zdvihal ze země. Jindra na něj namířil kuši a vydal se k němu. Pan Ptáček se držel těsně za ním. Markvart z Úlic si jich okamžitě všiml.

„Kdo jste a co chcete? Víte vůbec, koho jste přepadli?!" Hlas měl ostrý a panovačný, ale ruce držel dál od těla, aby bylo vidět, že v nich nemá zbraň.

„Moc dobře víme, kdo jsi," odpověděl mu Jindra a pomalu se přibližoval.

„A kdo vás na mě poslal, parchanti? Který zbabělec si najímá chátru, aby za něj vykonala špinavou práci?"

Jindra neřekl nic, jen si posměšně odfrkl a zastavil se kus od německého šlechtice – tak, aby se na něj nemohl náhle vrhnout a překvapit ho. Teď, když měl konečně Markvarta tam, kde ho chtěl mít, se cítil podivně klidný.

„Jestli vám jde o výkupné, tak se nějak určitě dohodneme –"

„Nám jde o spravedlnost," přerušil ho Jindra. „Už teď jsi mrtvý muž, Markvarte z Úlic. Ale můžeš si vybrat, jak zemřeš. Vyzývám tě na souboj, pane. Pokud přijmeš, můžeš zemřít jako muž s mečem v ruce. Odmítneš – a zastřelíme tě."

„Obávám se, že nerozumím," pronesl Markvart povýšeně, ale bylo na něm vidět, že poněkud znejistěl. „Jakou spravedlnost?"

„Dost bylo řečí. Vyber si teď!" Jindra věděl, že by si měl pospíšit. Jako zázrakem se ještě neobjevili další pocestní, ale bylo to jen otázkou času.

Markvart z Úlic na chvíli strnul a pak se rozhlédl okolo sebe, jako by snad hledal cestu, kudy uniknout. Ale nebylo kam. Jindra na něm poznal okamžik, kdy mu skutečně došlo, v jaké je situaci. Tvář se mu zkřivila nenávistí.

„Chceš souboj? Máš ho mít, ty bastarde. Alespoň tě do pekla vezmu s sebou!"

Víc Jindra slyšet nepotřeboval. Odhodil kuši a vytáhl meč. Markvart také tasil svou zbraň a udělal pár kroků stranou, aby měl víc místa. Jindra ještě koutkem oka zaznamenal, že pan Ptáček sebral jeho kuši a ustoupil až ke stěně úvozu. A pak už se plně soustředil na svého soupeře.

Nejprve kolem sebe chvíli kroužili, až nakonec Jindra ztratil trpělivost a zaútočil jako první. Vyměnili si pár úderů, které oba bez problémů vykryli a pak najedou udělal Markvart rychlý krok dopředu a jeho meč mířil na Jindrovi přímo na hlavu. Jindra ho na poslední chvíli srazil stranou a uskočil dozadu. Srdce mu přitom splašeně bilo a musel několikrát polknout, aby zahnal náhlé sucho v ústech. Příliš času na uklidnění však nedostal, neboť Markvart zaútočil znovu a on se tak musel rychle bránit.

Poté se opět chvíli bili, aniž by jeden z nich získal nějakou větší výhodu. A pak přišlo pro Jindru druhé varování. Při úkroku šlápl na něco měkkého, co pod ním vzápětí ujelo (letmo si stačil uvědomit, že to byla čísi ruka) a zvrtla se mu noha. Markvart toho okamžitě využil. Rozhozený Jindra jeho úder nestihl pořádně zablokovat a soupeřův meč se mu zakousl do boku. Jindra vykřikl bolestí. Ptáčkův výkřik Jindro! splynul s tím jeho. V záchvatu paniky se mu povedlo Markvarta odstrčit a sám se odpotácel o kus stranou. Rychlý pohled mu prozradil, že v kroužkové košili i prošívanici pod ní má díru. Poprvé ho napadlo, že by souboj vlastně nemusel vyhrát. A dostal strach.

Zdálo se, že Markvart jeho zaváhání vycítil, neboť se na něho opět vrhl s nebývalou silou. Několika údery zatlačil Jindru až ke stěně úvozu, kde se jejich meče zaklesly do sebe a chvíli se přetlačovali. Jindra stačil zahlédnout Štěpána i jeho muže, kteří přerušili práci a sledovali je a pak dostal takovou ránu do obličeje, až se mu zatmělo před očima. Znovu zaskučel bolestí. Šátek, který měl do té doby stále uvázaný, se mu svezl dolů.

„Ty?!" vykřikl Markvart a překvapením udělal krok dozadu. „Posílá tě Bergov, abys mě oddělal?"

„Bergov může táhnout k čertu," zavrčel Jindra a mrkal, aby si pročistil zrak. Z nosu mu valila krev. „Za to, cos provedl ve Skalici, tě zabiju sám od sebe!"

„A zase ta Skalice. Nějak ti leží v žaludku, co?" posmíval se Markvart, ale pak najednou zmlkl a rozšířily se mu oči údivem. „Počkej, já si na tebe vzpomínám… Ten kluk v bráně, co tam jen tak stál, zatímco ostatní utíkali. Tos byl ty." Markvart se znovu zasmál. „Nech mě hádat – ve Skalici ti někdo umřel a ty jsi teď celý žhavý, aby ses někomu mohl pomstít, co?"

Jindra ho nechal mluvit, zhluboka dýchal a sbíral síly. Slova, která by ho jindy vytočila, pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jediné, co před sebou viděl, byla scéna z onoho osudného dne – otec ležící na zemi v prachu a vedle něj matka, kterou právě skolila kumánská šavle. A obličej Markvarta z Úlic, který lhostejně stojí vedle a a dívá se přímo na ně okamžik zavřel oči, aby přemohl emoce, které jím cloumaly a když je zase otevřel, uviděl ten stejný obličej, jak se na něj šklebí. Naposledy se nadechl a pak bez jediného slova zaútočil.

Tentokrát to byl Markvart, kdo pozvedl zbraň k obraně o chviličku později, než měl. Jindrův meč mu špičkou rozťal tvář a ucho. Němec zařval a přitiskl si na ono místo ruku. Dalšímu Jindrovu úderu už jen ochable nastavil meč a Jindra mu ho snadno vyrazil. Markvart se zapotácel a rozhodil ruce – a Jindra se napřáhl a prudce bodnul do odkrytého těla. Zbraň prorazila kroužkovou košili a projela trupem skrz naskrz. Markvart z Úlic vypoulil oči a zalapal po dechu. Jindra pak meč vytáhl a z rány prudce vystříkla krev. Markvart se skácel na zem.

„Sejdeme se v pekle," zachrčel ještě a pak vydechl naposledy.

Jindra upustil meč z ochablé ruky a ztěžka se posadil na zem. Pan Ptáček k němu přiběhl a cosi mu říkal, ale Jindra ho téměř nevnímal. Hleděl na bezvládné tělo a nemohl uvěřit, že je konečně po všem. Kolik měsíců si představoval tenhle okamžik a pocit zadostiučinění, že konečně pomstil smrt svých rodičů. Když teď ale skutečně nastal, cítil… co vlastně? Ani nevěděl. Hlavu měl podivně lehkou a měl dojem, že pokud se pohne, něco se stane.

„Jindro, Jindro! Slyšíš mě?" Ptáček si klekl přímo před něj a zakryl mu tak výhled na Markvartovo tělo. Jindra zamrkal a konečně se na něho podíval.

„Co?"

„Já nevím, vypadal jsi úplně mimo. Měl jsem strach, co ti je. Měli bychom se podívat na tu ránu na boku," vychrlil ze sebe Ptáček. Vypadal, že se mu dost ulevilo.

Jakmile to Ptáček dořekl, uvědomil si Jindra, co všechno ho vlastně bolí. Bok měl jako v ohni, hlava mu třeštila a v kotníku ho píchalo. Zasténal a schoval si hlavu do dlaní.

„Hlavně bysme měli co nejdřív zmizet. Ještě chvilku to vydržím."

„Když myslíš." V hlase pana Ptáčka byly znát silné pochybnosti. „Tak tu seď a počkej, půjdu jim pomoct."

Jindra se opatrně otočil tak, aby se nemusel dívat na Markvartovo tělo a sledoval, jak se Ptáček připojil ke Štěpánovi a jeho mužům, kteří právě obírali mrtvé. Snažili se zabavit všechno, co by mohlo prozradit, kdo ti mrtví jsou. Váčky s penězi a cennosti brali také. Alespoň to bude vypadat jako loupežné přepadení. Brzy byli hotoví. Ptáček pak pomohl Jindrovi vstát a cestou zpátky do tábora ho podpíral.

Jakmile byli na místě, Jindra se posadil ke stromu a zavřel oči. Ptáček mu pak zkontroloval ránu na boku. Když zjistili, že téměř nekrvácí, zůstal Jindra sedět a Ptáček pomohl s balením a nakládáním koní. Jindra mezitím skoro usnul. Jak se dostal na koně, to nevěděl. Chvíli by v sedle sám a matně kolem sebe slyšel útržky hovoru. Pak ucítil, jak někdo vyšplhal za něj. Byl to pan Ptáček.

„Vydrž, Jindro. Štěpán nás odvede kus cesty lesem. Někde na sever tu prý vede ještě jedna cesta a po ní se dostaneme do Jičína. Tam nás doprovodí a pak se vrátí zpátky na Trosky. Klidně se o mě opři a odpočiň si."

Jindra se vděčně naklonil dozadu a položil si hlavu na Ptáčkovo rameno. A pak už o sobě nevěděl.

Toho dne nakonec do Jičína nedojeli. Štěpán je dovedl k jisté kořenářce která měla svou chalupu severně od města. Žena se nejdřív poněkud zdráhala, ale když jí ukázali plný váček mincí, svolila k tomu, aby u ní Jindra s panem Ptáčkem přespali. Štěpán a jeho muži se poté rozloučili a odjeli. Štěpán je ještě předtím ujistil, že je kvůli souboji nebude před pánem Otou pomlouvat – nakonec vše dopadlo dobře, takže prý není žádný důvod. Jindra doufal, že říká pravdu.

Kořenářka také Jindrovi ošetřila zranění. Ukázalo se, že nebylo příliš vážné – zbroj úder hodně ztlumila, ale i tak dostal vynadáno, že se o něj měl postarat hned. Poté mu nařídila, že si má na zbytek dne lehnout do její postele (v chalupě žádná jiná nebyla) a sama odešla ven. Prý sbírat bylinky. Ještě než se vytratila, oznámila jim, že se nemusí pokoušet ji okrást, protože stejně nic cenného nemá a všechny peníze má schované v lese, kde je nikdy nenajdou.

Jindra se uložil do postele. Cítil se docela mizerně, ale spát se mu nechtělo. Chvíli jen tak ležel, ale brzy se začal nudit. Pan Ptáček už před nějakou dobou odešel ven, a tak, když odtamtud uslyšel nadávky a zlostné frkání, vstal a dobelhal se ke dveřím. Tam uviděl Ptáčka, jak se pokouší odstrojit a vyhřebelcovat jeho koně. Druzí dva už byli hotoví, ale jeho zvíře se bránilo, cenilo zuby a koulelo očima. Jindra se musel smát, ale zároveň byl velice rád. Ještě před pár dny měl na Ptáčka vztek a přemýšlel o tom, že odjede, aby se s ním už nemusel vídat, ale od oné chvíle, kdy se porvali v lese, mu Ptáček znovu a znovu dokazoval, že to s jejich přátelstvím myslí vážně. A tak už dál nečekal a šel mu na pomoc.

„Jindro, máš přece ležet, ne?"

„Já vím, ale nemohl jsem tě neslyšet, pane. Vypadáš, že by se ti hodila pomoc."

Ptáček se na něj zamračil, ale pak bezmocně rozhodil rukama.

„Nemůžu říct, že mám kdovíjaké zkušenosti, ale vyhřebelcovat koně mě naučili. Jenže ta tvoje bestie na sebe nenechá sáhnout!"

„Počkej, podržím mu hlavu a hned to půjde."

Pod Jindrovým dotekem kůň zkrotl jako beránek a Ptáček se o něj už bez obtíží postaral. Pak hned nahnal Jindru zpátky dovnitř. Tam si Jindra znovu lehl a Ptáček se posadil na lavici u stěny. Chvíli oba mlčeli. Jindra cítil, že by měl něco říct, ale nevěděl, kde začít a pan Ptáček ho nakonec předběhl.

„Jak ti je, Jindro?"

„Nic moc, bok mě pálí, jak mi ho namazala tou mastí a – "

„Vím, že tě všechno bolí. Tak jsem to nemyslel."

„Aha."

Jindrovi se na chvíli zamyslel. Došlo mu, na co se Ptáček ptá, ale než mohl odpovědět, musel si to sám ujasnit.

„Víš, nějak jsem doufal, že se budu cítit líp. Nebo teda, nechápej mě špatně, pane, jsem rád, že je ten parchant po smrti. Zasloužil si zemřít a nejen za mé rodiče. Ale pokaždé, když jsem si to představoval, tak jsem si myslel, že budu cítit něco víc – vítězství, zadostiučinění. Ale vlastně cítím jen úlevu, že je po všem."

Ptáček ho pozoroval se zamyšleným výrazem.

„Je to zvláštní, že? Vykonáš něco důležitého, něco na čem ti záleží a pak vlastně ani nemáš radost…"

„To tedy ano, pane."

„Janku."

„Cože?"

„Říkám, že mi máš říkat Janku," zopakoval Ptáček a mírně zčervenal ve tváři. „Teda, když budeme sami," dodal chvatně.

Jindra na Ptáčka užasle hleděl a nezmohl se na slovo. Když dlouho nic neříkal, Ptáček pokračoval:

„Pamatuju si, že mi tak říkával otec, když jsem byl ještě malý. Když zemřel, bylo to už jen samé Jene a pane a synovče… Jsi můj přítel. Nejlepší, jaké ho mám. Jediný opravdový, kterého mám. A chtěl bych, abys mi nemusel říkat pane. Alespoň občas. Pokud chceš…" Ptáček se na Jindru zadíval se směsicí obav a naděje.

Jindra se v duchu okřikl, aby se vzpamatoval a chvatně odpověděl.

„To bych rád… Janku." Znělo mu to na jazyku tak zvláštně a cize, ale zároveň se nemohl dočkat, až to bude moct říct znovu.

Ptáček se na něj usmál a vyskočil na nohy.

„To se musí zapít!" prohlásil, vyběhl ven a vrátil se s měchem vína. Pak prohrabal kořenářce věci, ale našel jen jeden hrníček. Chvíli váhal, ale pak si všiml prázdných lahviček od léků a lektvarů. Dvě vzal, přičichl k nim, pak pokrčil rameny a oběma jim nalil. Jednu lahvičku podal Jindrovi a posadil se do noh postele.

„Na přátelství!"

„Na přátelství."

Ráno je kořenářka vyhnala, jen co se rozednilo. Ale Jindrovi to nevadilo. Bylo mu mnohem lépe než včera a navíc jeli pomalu. Povídali si, smáli se a Ptáček spřádal plány, jak najdou k večeru nějakou hospodu a trochu se pobaví. Ale nejdřív museli zajet do Jičína a zjistit, jak jsou na tom jejich muži.

Ve městě nejdřív trochu bloudili, protože minule přijeli z jiné strany, ale nakonec našli to správné místo. Ale v hostinci je čekalo nepříjemné překvapení. Už když vjeli do dvora, přepadl Jindru divný pocit. Něco bylo špatně, ale nedokázal přesně říct co. Vzápětí to za něj řekl pan Ptáček:

„Kde jsou všichni? Čeledíni, děvečky, hosté? Touhle dobou už přece musí být vzhůru."

Dojeli ke stáji a sesedli. Uvnitř bylo jen pár koní, žlaby měli prázdné, srst špinavou a hřívy zacuchané.

„Nejsou tohle naši koně? Tamhle toho ryzáka poznávám. Ten určitě patří Jakubovi," všiml si Jindra.

„No, alespoň víme, že jsou pořád tady. Ale co se tu stalo?" zamračil se Ptáček.

„Janku, podívej!" Jindra si všiml, že z hlavní budovy hostince právě vyšel kněz. „Pojď, zeptáme se."

S Ptáčkem v patách zamířil k němu. Duchovní si jich všiml a počkal, než k němu dojdou.

„Pochválen buď Ježíš Kristus," pozdravil ho Jindra.

„Až na věky. Amen," odpověděl kněz a vlídně se na něj usmál.

„Otče, můžeš nám, prosím tě, říct, co se tu děje?"

Úsměv duchovnímu ihned zmizel z tváře.

„Nic dobrého, synu. Pokud hledáte nocleh nebo pohoštění, tady ho nenajdete. Raději zase nasedněte a jeďte jinam."

Jindra si vyměnil polekaný pohled s Ptáčkem. Zmocnilo se ho neblahé tušení. Rychle knězi vysvětlil, proč tu jsou.

„Obávám se tedy, že mám pro vás špatné zprávy," pravil kněz vážným hlasem. „Ukázalo se, že ony houby, které hostinská připravila, byly nejspíš prudce jedovaté. K tomuto závěru dospěl apatykář, kterého zavolali, když se stav nemocných nelepšil. To bylo před třemi dny. Od té doby volají už jenom mne. Dnes jsem udělil poslední pomazání hned třem ubožákům. Pokoj jejich duším." Kněz potřásl hlavou a pak jim ustoupil z cesty.

Jindra s Ptáčkem na nic nečekali a vešli dovnitř. Místnost byla prázdná, a tak jen rychle prošli a vystoupali po schodech do patra. Všechny dveře byly zavřené a oni zamířili k pokoji, kde před pár dny zanechali své muže. Na zaklepání se neozvala žádná odpověď. Jindra tedy otevřel a vstoupili.

Na třech slamnících ležela tři bezvládná těla. U jednoho z nich klečel Jakub a zdálo se, že se modlí. Když je spatřil, vyskočil na nohy.

„Pane Ptáčku! Díky bohu, že jste tady!" vyhrkl a vrhl se k nim. „Adam, Vítek, Peter…" polkl a neurčitě mávl rukou za sebe. Byl bledý a vypadal unaveně.

„Vím, potkali jsme kněze a všechno nám řekl. Jak jsi na tom ty?"

„Slabý jako moucha, ale na koni se udržím – třeba se tam i přivážu. Jenom mě tu, prosím, nenechávejte."

„Neboj se, nenecháme," ujistil ho Ptáček.

Když se konečně vydali na cestu domů, bylo už po poledni. V hostinci se nejprve krátce pomodlili za zemřelé, i když ani jeden z nich příliš nevěděl jak. Ale měli pocit, že se to od nich očekává. Pak museli vyřešit, jak jim zajistit řádný pohřeb. Po dlouhém přemýšlení skončili na radnici, kde pan Ptáček kombinací úplatků a vyhrožování přesvědčil rychtáře, aby si to vzal na starost. Jindra doufal, že to bude stačit.

Mezitím se byl Jakub poptat ve městě, jestli není někde v okolí obchodník s koňmi. V hostinci zvířata strážných zůstat nemohla a brát s sebou je také nechtěli. Měli štěstí – jeden sídlil přímo za městem. Muž se na nic neptal a všechny koně od nich koupil, ale Jindrovi bylo jasné, že je u toho pěkně oškubal. Ale ani on, ani Ptáček neměli chuť se s ním dohadovat.

Cestou toho příliš nenamluvili; hnali koně, jak nejrychleji to šlo. Jakub měl co dělat, aby se vůbec udržel v sedle a ani Jindrovi se nejelo nejlépe. Párkrát se pokusil oslovit pana Ptáčka, ale mladý šlechtic odpovídal jen roztržitě. Vypadal, že o něčem hluboce přemýšlí.

Nocleh našli ten večer zase ve stodole. Uprostřed noci se Jindra probudil a zjistil, že Ptáčkovo místo je prázdné a dveře stodoly mírně pootevřené. Když vyšel ven a rozhlédl se, uviděl na zemi temnou siluetu.

„Janku? Co tu děláš?"

Ptáček ani nezvedl hlavu a dál hleděl před sebe. „Nemůžu spát. Dost jsem přemýšlel…"

Jindra se posadil vedle něj a neříkal nic. Měl tušení, že Ptáček bude pokračovat.

„Pořád myslím na to, jak málo stačilo a mohli jsme v tom hostinci umřít taky."

„Taky mě to napadlo. Ale za posledních pár měsíců jsem čelil smrti už tolikrát… asi jsem si na ten pocit už zvykl." Jindra mohl jen hádat, ale vsadil by se, že Ptáček moc nebezpečných situací zatím nezažil.

„Nejde jen o smrt jako takovou, Jindro. Když jdeš do boje, tak s tím počítáš, že můžeš zemřít. Nechceš, děláš všechno pro to, aby se to nestalo, ale víš, že ta možnost tam je. Ale když jdeš chlastat do hospody? Tak hloupě nechce umřít nikdo."

„To je pravda," musel uznat Jindra.

Ptáček si povzdechl. „Nerad to říkám, ale zdá se mi, že Hanuš má pravdu. Pořád do mě hučí, že mám míň chlastat a nechat ženské na pokoji… poslední dobou vyhrožuje, že mě ožení. A víš co, Jindro? Začínám si říkat, že to vlastně není špatný nápad…"

„Ty a ženění? To si nedokážu představit," podivil se Jindra. „Vždyť ses mi ještě nedávno smál, když jsem ti řekl, že si chci vzít Terezu."

„Jenže to bylo předtím. Nějak to teď na mě všechno dolehlo. Strýc často vykládá o našem rodu a zodpovědnosti, kterou vůči němu mám… naznačuje, že musím mít dědice… a brzo. Ať prý nedopadne jako já." Ptáček ze sebe vydal další těžký povzdech.

„Co řekneš panu Hanušovi?"

„Ještě nevím. Uvidím, jak se bude tvářit, až mu řekneme, jak jsme pochodili. Pokud i pak bude mít pocit, že jsem k ničemu…"

„Ty nejsi k ničemu, Janku. Nebýt tebe, tahle cesta by skočila nějakým malérem. Kdyby měl snad pan Hanuš nějaké pochybnosti, všechno mu řeknu. Vlastně mu to řeknu i tak. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat." Jindra ve tmě nahmatal Ptáčkovu ruku a stiskl mu ji.

Ptáček mu stisk oplatil.

„Vážím si toho, Jindro. A jsem moc rád, že jsi můj přítel. Škoda, že jsem si to neuvědomil dřív."

„Já jsem taky rád, že tě mám, Janku."

Dva dny na to, při západu slunce, v dálce konečně zahlédli ratajské hradby.

Hanuš a Racek usedli k večeři v sále horního hradu, když tu dovnitř vběhl strážný a oznámil, že na neuhofské cestě zahlédli pana Ptáčka. Oba šlechticové vyskočili od stolu a vyšli na schody vedoucí na nádvoří. Právě včas na to, aby zahlédli, jak malá skupinka jezdců projíždí bránou. Nejenže jich bylo méně, než když vyjížděli, ale všichni tři vypadali unaveně a otrhaně. Hanuš s Rackem si vyměnili znepokojené pohledy – něco se muselo stát. Na nic už nečekali a rychle sešli dolů, aby je mohli přivítat.

„Otče!"

A Racek ztěžka vydechl, když se na něj Jindřich bez ostychu vrhl, aby ho objal.

„Strýčku," přivítal Hanuše mnohem odměřeněji jeho synovec. A pak se mu dokonce i mírně uklonil.

Hanuš se lehce zamračil, překvapen Ptáčkovou formálností, ale pak potřásl hlavou a synovce také objal. Ještě víc ho překvapilo, když se nebránil.

Poté, co se přivítali, se Hanuš opatrně zeptal: „Jak jste pořídili?"

A tu se na okamžik objevil Ptáček, kterého dobře znal, neboť synovec se na něj zazubil a vytáhl ze sedlové brašny zapečetěný svitek.

„Tady je tvá odpověď, strýčku. Je mi jasné, že budeš mít otázky. I ty, pane Racku. Navrhuji vám, abyste si dopis přečetli, zatímco se já a Jindřich převlékneme. Za hodinu můžeme být zpátky u vás a pak vám všechno řekneme."

„Dobře, Jene. Budeme vás čekat," odpověděl mu Hanuš.

Ptáček i Jindřich se jim poté uklonili, zase nasedli na koně a zamířili na Pirkštejn.

Zatímco Hanuš studoval pečeť, kterou byl dopis opatřen, Racek se díval za odjíždějícími mladíky a vraštil čelo.

„Poslyš, Hanuši. Nemůžu si pomoc, ale připadají mi… jiní. Něco se s nimi stalo, zatímco byli pryč."

„Něco se určitě stalo, ale proč dělat ukvapené závěry. Počkáme si na to, co nám poví," odbyl Rackovy starosti Hanuš. „Pojďme raději otevřít ten dopis, ať si ukrátíme čekání."

„… a těmito slovy končím svůj list, pane. Mrzí mne, že ti nemohu odpovědět lépe, ale události poslední doby poměrně významně mění situaci. Tvé otázky však mohou být zodpovězeny v následujícím dopise, který ovšem pošlu jen v případě, že dojde ke splnění jisté podmínky, ke které se zavázali tvůj synovec a jeho společník Jindřich. Jelikož tato nebyla naplněna v době psaní tohoto listu, musí tě o celé záležitosti i jejím výsledku zpravit tvůj synovec. Dále prosím vyřiď mé pozdravy panu Rackovi a že mu vzkazuji, že jeho syn svého otce rozhodně nezapře…"

Hanuš odložil psaní a nevěřícně pohlédl na Racka:

„Do čeho se to, kurva, ti dva vrtáci namočili? Tohle vůbec nezní dobře."

„Jen klid, příteli," mírnil ho Racek. „Jak jsi sám říkal, počkejme, až si všechno poslechneme z jejich vlastních úst."

Nemuseli čekat dlouho. Ptáček s Jindřichem dorazili dřív, než uplynula ona hodina. Oba byli čistě převlečení a umytí a o to víc vynikl modřiny v jejich tvářích. Ptáčkovy už bledly, ale Jindřichovy teprve měnily barvu z modrozelené na žlutou a hnědou. Jakmile se všichni usadili, začali mladíci vykládat.

Racek a Hanuš je nechali mluvit, sami neříkali nic a odměnou jim bylo, nakolik to mohli posoudit, pravdivé vyprávění o všem dobrém i špatném, co Ptáček s Jindřichem vykonali a co je na cestě potkalo. Když skončili, rozhostilo se dlouhé ticho.

Oba mladíci sklopili zrak a čekali na svůj verdikt. Hanuš se bezmocně podíval na Racka. Netušil, kde by měl začít a mlčky ho pobízel, ať něco řekne on. Racek se zhluboka nadechl:

„Jak se říká: Konec dobrý, všechno dobré, ne?"

Odpovědí mu byly tři překvapené pohledy. Racek pokrčil rameny a pokračoval:

„Splnili jste, co jste měli. Dopis pro markraběte Jošta máme. Způsob, jakým jste toho dosáhli, je poněkud kontroverzní, na druhou stranu je z vašich slov patrné, že si to sami uvědomujete. Samozřejmě si o všem budeme muset ještě znovu promluvit," tady se významně zadíval na Jindřicha, „ale myslím, že dnes večer už ne. Oba vypadáte, že se potřebujete hlavně dobře vyspat."

„Dobře řečeno, Racku," pochválil ho Hanuš.

Ptáček s Jindřichem vyskočili z lavice, uklonili se a zamířili ke dveřím.

„Ještě než odejdete, mám pro tebe, synovče, důležitou novinu," zvýšil Hanuš hlas. Oba se zastavili a Ptáček se na něj zadíval s pečlivě neutrálním výrazem. Hanuš rychle pokračoval:

„Našel jsem ti nevěstu. Všechno je zařízené a domluvené. Jmenuje se Jitka a do měsíce přijede. Doufám, že je to pro tebe dostatečně dlouhá doba, aby ses s tím smířil a postavil se k tomu jako muž." Když Hanuš domluvil, zatajil dech a čekal na Ptáčkovu reakci. Viděl, jak se na jeho tváři vystřídala celá škála pocitů, ale nakonec se vrátil zpět onen neutrální výraz.

„Děkuji ti, strýčku, už se těším, až ji poznám," pronesl Ptáček klidný hlasem, pak se znovu uklonil, popadl Jindřicha za ruku a vyvlekl ho za sebou ze dveří.

Hanuš nevěřil svým uším. Otočil se na Racka a bezradně pokrčil rameny.

„Čekal jsem ledacos, ale tohle?!"

Racek se jen zasmál: „Stačí ti tohle jako důkaz, že za něco stojí?"

O deset měsíců později…

Jindra uháněl na koni jako o závod. Za ním se o něco pomalejším tempem hnal pan Ptáček. Když se přiblížili k hlavní cestě, oba zpomalili a na cestu už vjížděli spořádaným klusem. Vzduch byl ještě chladný, ale jaro už se hlásilo o slovo všude okolo nich.

„Je to jak říkám, necelý rok manželství a už se z tebe stává usedlý tatík. O té doby, co se narodil Hynek, je to čím dál horší," dobíral si Jindra Ptáčka.

„Jen se směj, dokud můžeš. Za pár měsíců si povíme," odpověděl mu stejným tónem Ptáček.

Jindrovi poněkud pohasl úsměv a zastavil svého koně.

„Janku, nenecháš mě v tom, že ne?"

Ptáček také zastavil a chvíli ho napínal, ale pak na něj přátelsky mrkl: „To víš, že ne, Jindro."

Jindra se něj vděčně usmál a pak pokračovali v jízdě do Ratají.

A/N: Tak a jsme u konce. Nejsem si jistá, jestli tu Jindra a Ptáček nejsou až příliš OOC. Ale když jsem začala tenhle příběh psát, jediné, co jsem věděla s jistotou, bylo, že chci, aby to bylo o hlavně jejich přátelství. Scéna, kde Ptáček vybízí Jindru, aby mu říkal křestním jménem, byla jedna z mála, o kterých jsem věděla hned od začátku, že ji tam chci mít. No a pak se k tomu všem připletl Markvart a trocha té politiky, bez které by to nešlo, ale která byla zároveň nejhorší z hlediska zábavnosti a náročnosti psaní.
Budu moc ráda, když mi dáte vědět, co si o příběhu myslíte. Ať už jde o příběh samotný, nebo styl psaní. Nikdy jsem nic tak dlouhého nenapsala (je to delší než moje bakalářka a diplomka dohromady!) a bylo to mnohem těžší, než jsem si představovala. Ještě bude následovat překlad do angličtiny a pak si musím dát pauzu.