Jako každé ráno Malfoyovi mlčky čekali se snídaní na hosta, který se nikdy neodvážil přijít včas a v předepsaném oděvu. Nemluvili spolu, protože témata, jež by chtěli společně - jako rodina - probírat se nedala projednávat s otevřenými dveřmi a s možností, že jedno z těch témat právě vrazí do místnosti. Jako právě teď. Matka nasadila oslnivý úsměv, který si schovávala právě pro situace, kdy hrozilo, že se rozčílí. Harry byl naprosto nepoučitelný. Přispěchal do jídelny s těmi nejhoršími vlasy, s jakými kdy vstal z postele. Na sobě měl ještě pořád pruhované pyžamové kalhoty, Dracovo tričko, které mu Harry drze ukradl, a ponožky, které před tím než vyšel z pokoje, musely být bílé. Teď už nebyly.

Otec se dnes držel. To mu musel Draco nechat. Terapie se nejspíš vyplácely. Seděl vzpřímeně na židli, podíval se směrem k Harrymu, pak se s pohledem plným hrané arogance, protože ta skutečná ho opustila v Azkabanu, od Harryho odvrátil. Přes všechnu přetvářku ho uvnitř sžíral stihomam. Ne, že by nebyl neopodstatněný. Koutkem oka kontroloval Harryho pozici. Alespoň už na něho nepřetržitě nezíral, jako v prvních týdnech kdy se sem Harry přestěhoval.

Rebel Harry si nalil kávu a začal srkat. Draco si s matkou vyměnili pohledy.

„Dobrou chuť," prohlásil Lucius Malfoy zvučným hlasem, následovaný ozvěnou své rodiny. Pak teprve začala snídaně.

Draco se dloubal v jídle, hluboce přemýšlel. V knize, kterou četl, našel jednu zmínku, co by mu mohla pomoct s jejich problémem. Byla to jen velmi chabá informace o jedné větě pod čarou, ale i tak to bylo alespoň něco. V kouzelnické komunitě ve Spojených státech se používala technika, kterou by mohli využít. Využívali ji k vykonávání trestů smrti. Harryho sice nechtěli zabít, tedy většina lidí ho nechtěla zabít, ale byl to slibný začátek. Jen kdyby se v jejich knihovně nacházely i knihy ze zahraničí, což nepředpokládal.

Z myšlenek Draca vyrušil zvuk tvrdého nárazu. Vzhlédl. Rozhlížel se kolem sebe, aby zjistil, co se děje. Otec vypadal rozmrzele. „Kdo by nás mohl rušit hned takto po ránu?" zeptala se matka. Do okna tedy musela narazit sova. Rozhodně to nebyl nikdo, od koho jim obyčejně přicházela pošta. Protože všechny sovy věděly, které okno bylo otevřené pro doručování pošty.

Harry vyskočil ze svého místa. „To bude určitě pro mě." Stačila mu jen chvíle nárazu, aby bezpečně poznal Weasleyovic sovu. Otevřel okno, což si vyžádalo pohoršený pohled od otce. Stále však neměl dost odvahy, aby otevřeně protestoval proti Harryho chování. Harry se vyklonil, až byl skoro polovinou těla venku, div, že nevypadl. To brýle mu už visely jen na stopkách. Harry natahoval ruce po sově, která se ještě oklepávala po srážce. Když se dala dohromady, sebrala dopis, který jí vypadl ze zobáku, přeletěla Harryho, jenž ji nespustil z očí. Vytáhl se zpátky do jídelny a mohl jen zaraženě pozorovat, jak psaní přistává před Dracem. Pak se sova usadila na Harryho rameni. Tahala ho za vlasy, ale Harry neměl na hry náladu. Cítil se zrazeně. Když už by jeho přátelé měli někomu psát, pak by to neměl být Draco. Na druhou stranu by měl být rád, že tak dobře vychází s někým, s kým by chtěl Harry strávit celý svůj život. Ale stejně ho to mrzelo. Zvláště když Draco s nečitelným výrazem otevřel dopis, povytáhl obočí, ale neřekl ani slovo o tom, co mu psali. Mlčky se podíval na Harryho, který nevědomky hladil sovu po bříšku. Pak se otočil ke svému otci. „Mohl bych mít jednu prosbu? Potřeboval bych po nějakou dobu využívat tvoji myslánku," podíval se na otce, který nehnul ani brvou. Kamenný výraz na jeho tváři prozrazovat, že není dostatečně přesvědčený k tomu, aby Dracovi umožnil její použití.

Draco se letmo podíval na Harryho, než skončil pohledem opět na svém otci. „Je to kvůli projektu, na kterém pracuji," přitom zmačkal vzkaz, který mu sova přinesla, a uzavřel ho pevně v dlani. Luciovi povolila čelist, jeho sinavý obličej ještě o odstín zbledl. „Pak je to tedy nezbytné. Ale radost z toho nemám."

Matka byla však mnohem skeptičtější. Propichovala Draca očima, jako by byl ještě malé dítě, kterému bylo třeba ukázat, kde je jeho místo. „Řekni nám upřímně. Uděláš díky myslánce pokrok ve svém projektu? Protože já osobně nevidím způsob, jak by to s tvým projektem souviselo," vždy zdůraznila slovo projekt, jako by tak už nebylo jasné, že se snaží před Harrym udržet tajemství. A třeba to matka dělala právě tak naschvál, aby přišel na to, co se kolem něho dělo a všechno to skončilo. Narcissa svoji rodinu milovala a neustálý strach, který Harryho přítomnost vyvolávala, v ní podněcoval ještě silnější ochranitelské pudy.

„Myslánka je v této fázi klíčová k dalšímu postupu," pronesl Draco, snažil se přitom zakrýt komisností jakýkoliv pocit, jenž by mohl proniknout na povrch. Nijak však neodpověděl na matčinu otázku. A jak předpokládal, matka si toho všimla. Zamračila se na něho. Než však mohla něco namítnout, Draco jí skočil do řeči: „Nemůžeme to řešit někde, kde budeme mít více soukromí? Vážně se mi o tom nechce mluvit tady."

„Jak chceš. Vyhlašuji rodinnou poradu," zavelel Lucius Malfoy. Nemusel říkat víc. Porady se uskutečňovaly na jednom určitém místě, které bylo chráněno takovým množstvím kouzel, že ani po dalších sto let by nikdo, kdo by nebyl Malfoyovské krve by nemohl vstoupit dovnitř natož, aby mohl něco odposlechnout. Výjimku tvořily samozřejmě přivdané manželky. Všichni členové rodiny se zvedli od stolu ve stejnou chvíli. Harry se odlepil od okna se sovou stále na rameni. Draco k němu přistoupil a snad i trochu netaktně mu položil ruku na hrudník se slovy: „Ty zůstaň tady."

„To-to ale nemyslíš vážně. Vždyť jsem skoro jako součást rodiny," protestoval Harry.

„Skoro," vyzdvihl Draco nejpodstatnější část věty.

„Ty mě tam nechceš," hrozil se Harry.

„Tak to vůbec není… Možná trochu," přiznal Draco. V jeho životě figurovalo poslední dobou tolik lží, že alespoň z části potřeboval být upřímný. Přesto se Harrymu nedokázal podívat do očí. Nechtěl být svědkem jeho bolesti. „Stejně bys tam nechtěl být. Bude to zdlouhavé a trapné vymezování rolí v rodině. Myslánku totiž může používat jen hlava naší rodiny, a to já rozhodně nejsem," Draco poskytl Harrymu pravdivou informaci, s níž se chtěl svěřit a která by mohla odvést Harryho pozornost. Harry pokýval smutně hlavou. „Jak chceš. Půjdu nakrmit pávy," promluvil se sklopenou hlavou. Nečekal na odpověď, otočil se k Dracovi zády. Odložil sovu na parapet. Pak se pomalu rezignovaně začal ubírat k zahradě.

Draco ho však ještě zastavil. „Děkuji. Vynahradím ti to." Položil mu ruku na rameno. Nechtěl přemýšlet nad tím, co právě řekl, ani nad tím, jak to znělo. Potřeboval jen, aby se Harry cítil lépe, rozhodně ne zlomeně. Proto když se na něho Harry s překvapením ve tváři otočil, plaše se na něho usmál. Jakmile ale Harry opustil místnost, Draco ještě pevněji sevřel ruku v pěst div, že se papír v jeho ruce neproměnil v prach.

V místnosti se Malfoyovi rozmístili na svá určená stanoviště. Lucius Malfoy seděl ve vysokém ušáku s pracnými zlatými výšivkami, které bylo nepochopitelně umístěno na výstupku zády k blízkému ohništi, v němž se za celý Dracův život netopilo. Po jeho levici náleželo místo jeho ženy v již méně honosném křesle. Pod stupínkem seděl Draco. Připadal si najednou opět jako malý kluk bez jakýchkoliv názorů a možnosti sám sebe obhájit. Radši by se postavil, ale to mu jeho vychování nedovolovalo. Proto se ze všech sil snažil vtěsnat do křesílka, které mu mohlo být pohodlné naposledy v jeho deseti letech.

Těžké závěsy stínily okna, jako kdyby svět venku nic neznamenal. Jediné světlo, které se drželo v místnosti, bylo pouze to, co si sami vyčarovali. Dnes tu bylo pochmurno.

„Tak spusť. Proč potřebuješ moji myslánku?" uhodil otec.

Draco se chtěl cítit alespoň trochu pohodlně, proto si přehodil nohu přes nohu, přitom však musel dávat pozor, aby se kolenem nepraštil do brady. Místnost nebyla připravena na jeho nynější výšku. Položil si kotník na koleno protější nohy. „Po pravdě, teď se nacházím v celkem experimentální části výzkumu."

„Teď tu Harry není. Můžeš s námi mluvit otevřeně," připomněla matka, jako by to nevěděl. Jenže netušil, jak zformulovat postup, s nímž s Hermionou teprve začali. „Tak dobře. Snažím se přijít na způsob, jak Harryho osvobodit. Jenže to bude chtít nějaký čas."

„A jak ti s tím má pomoct myslánka?" nechápal otec.

„Získávám informace o paměťových kouzlech. A proto, abych věděl, jak si s nimi vedu, potřebuji myslánku pro kontrolu výsledků."

Otec mlčel. Matka na místo toho vydala bezmocné zaúpění. „A povede to k něčemu? Přijde mi, že se ve svých nápadech plácáš pořád kolem dokola a nikam to nevede. Nijak mu nepomáháš. Akorát se ten chlapec čím dál více ztrácí, za chvíli z něho už nic nezbude. Od začátku neměl naději. Neexistuje jiná možnost, než zničit viteál." A tady máme jednoho z lidí, co usilují o Harryho život. Samozřejmě z ušlechtilých důvodů. Chtěla tím ochránit vlastní rodinu a Harryho nechat odejít ještě se zachovalou určitou dávkou důstojnosti. Draco to však nemohl nechat dopustit.

„Nepracuji na tom sám. Hermiona Grangerová se ke mně připojila. Ten dopis, co mi přišel, byl od ní. A díky němu jsem mnohem dál, než za celé dva roky."

„Její rodiče jsou mudlové," připomněl Lucius Malfoy.

„Ano," přitakal Draco. „A během války se Grangerová vymazala vlastním rodičům z paměti. Má mnohem více talentu než kdekterý kouzelník, a to právě teď potřebuji. Myslím, že brzy se mi podaří uspět. A budeme konečně volní."

„Jen aby to už bylo... Můžeš tedy používat myslánku, ale nesmíš prohlížet vzpomínky nikoho z naší rodiny a Grangerová se jí nesmí ani dotknout," uzavřel otec jednání.