Draco vzal do ruky hůlku. Otočil se k Harrymu. „Teď uvidíš něco, co před tebou ještě nikdo jiný, kdo nebyl z rodiny, neviděl." Harry přikývl. Byl připravený na cokoliv, co ho snad mohlo čekat. Místnost plnou špinavých rodinných tajemství, vězeňské cely pro skřítky, Luciovu osobní sbírku jednorožců. Harry vymýšlel samé neskutečné scénáře, jen aby nevypadal překvapeně, až nadejde čas, a neudělal tak Dracovi radost.
Draco namířil špičku hůlky k dveřnímu rámu. Dveře samy o sobě vypadaly masivně. Temný nátěr se leskl, jako kdyby je někdo teprve včera nasadil. Byly pobité kovovými pláty, což znamenalo, že tu stály už přinejmenším desítky let. A zároveň to vyvracelo tvrzení, že by byly nové. Kdo by si v dnešní době koval dveře? Navíc neměly kliku. Kdo ví, kde nechal tesař hlavu, když tvořil tenhle povedený kousek. Bez hůlky bylo nemožné se dostat do místnosti, to by se radši snažil projít zdí.
Dracova hůlka sjela po okované desce a dveře se s cvaknutím otevřely. Draco vstoupil dovnitř. Rázem se prostor osvítil chladným světlem z očarovaných závěsných luceren. Harry Draca následoval váhavými kroky. Najednou si uvědomil, jak špatně se připravil. Místnost byla naprosto nudná. Prostor zabíralo několik zaprášených regálů, na nichž byly uloženy s precizní pečlivostí knihy, a kde nebyly knihy, tam byly krabice. A přesto se Draco tvářil jako by Harrymu ukazoval největší tajemství na světě. Harry nedokázal zakrýt svoje rozčarování.
„Vítej v otcově pokladnici," prohlásil a zmizel mezi policemi. Harry opatrně postupoval do míst, kam mu Draco zmizel. Byl tak zmatený, že do sebe chlapci málem narazili, jak se jeden ploužil a druhý už se vracel s podlouhlou krabicí v rukou. „Podrž," rozkázal Harrymu. Harry přijal krabici. Draco oddělal víko. Na dně ležel meč. Musel být velice starý. Alespoň množství pavučin tomu nasvědčovalo. Přesto, když Draco meč zvedal, pavučiny z něho klouzaly, až zůstal naprosto čistý a světlo se od něho odráželo v krvavých odlescích. Délka čepele se pohybovala někde mezi klasickým a dvouručním mečem. Jílec měl však krátký, a to nemluvě o křížové záštitě, kterou bylo těžké vůbec postřehnout. Draco držel meč tak, že vypadal lehký jako pírko. Jeho zvláštnosti Harryho ještě více přitahovaly. „Tohle je Clarent," představil ho Draco. To jméno se k němu naprosto hodilo. „Tenhle meč nesl Mordred do své poslední bitvy."
Harry v šoku zahodil krabici. „Tvůj otec tady schovává zbraň vraha krále Artuše?" Co to asi vypovídalo o jeho charakteru? Na druhou stranu, když se nad tím zamyslel, vůbec ho to nepřekvapovalo. Avšak i Draco se projevil jako pravý smrtijed, padouch a zmijozel: „Král Artuš," skoro to jméno vyplivl, „určitě taky někoho během svého života zabil. Je proto stejně tak vrahem jako Mordred."
„To nemůžeš myslet vážně?! Artuš je národní hrdina," oponoval Harry.
„Mordred byl právoplatným dědicem trůnu po své matce, oproti Artušovi jejímu polorodnému bratru, který byl pouze uchvatitelem trůnu," obhajoval Draco bezmocného zemřelého Mordreda.
„Vážně chceš z Artuše dělat toho špatného?" zasmál se Harry.
„Jen říkám, jak to bylo. I když chápu, proč s ním sympatizuješ. Vy vyvolení musíte držet při sobě," Draco se ušklíbl.
„Tak dost." Harry udělal krok dopředu a natáhl ruku: „Dej sem ten meč."
„Takhle ne, to by ses hned pořezal." Draco svíral meč stále v jedné ruce, druhou našel v jiné krabici kus látky, kterou omotal kolem vrchní části čepele, na kterou teď položil ruku, aby uvolnil jílec a nabídl meč Harrymu rukojetí napřed. Harry omráčen Dracovou obřadností se opatrně, téměř s nábožnou úctou mírně předklonil a lehce uchopil meč do své dlaně. Rázem ucítil jeho sílu. Sálalo z něho hřejivé teplo, které mu dodávalo energii. „Držíš ho?!" vyrušil ho Draco ostře z myšlenek.
„Ne asi."
Draco pustil. Z Clarentu sklouzla látka, jeho čepel opět zářila. Bylo to mnohem lepší, než se na něj jenom dívat. Kdyby mohl, už by nikdy z meče ruku nesundal. Jak se s ním asi bojovalo? Harry se rozmáchl, až to zasvištělo.
„Dávej pozor," okřikl ho Draco, který radši uskočil do bezpečí. S temnými artefakty si nebylo radno zahrávat zvláště, když někdo neuměl meč ani pořádně uchopit. „Vážně nedokážu pochopit, jak se ti mohlo podařit zabít baziliška, když nemáš ani ponětí, jak zacházet s mečem."
„Děláš to mnohem složitější, než to je," odporoval Harry jeho dobře míněným výtkám. Byl naprosto nepoučitelný. Na druhou stranu vidět Harryho s kordem v ruce v Dracovi probouzelo touhu, kterou měl už od dětství. „Co si dát souboj?" mrkl na Harryho.
„Ty mě vyzýváš na souboj?" zasmál se Harry, přitom si stále hrál s Clarentem.
„Ano, vyzývám tě na souboj. Ale rukavicí po tobě házet nebudu, protože jsem si je zrovna dneska zapomněl."
„Typický." Harry si hodil meč na rameno, což by žádný rozumný člověk neudělal. Pokud by meč nebyl kouzelný a nepoznal by svého současného držitele, už by měl ruku pryč. Ne, Harry neměl sebemenší pud sebezáchovy. Draco to nechtěl nijak komentovat. Otočil se opět ke krabicím, sklonil se až k zemi a odklopil víko u další z nich. Vytáhl na světlo meč, který už od pohledu vypadal prastaře. Měl širokou čepel uprostřed pokrytou runami a jílec, který svým tvarem nápadně připomínal severské kladivo. Na první pohled vypadal meč nemotorně, Draco ho ale choval v oblibě. Byl lehký, přesný, vyhovoval anatomii jeho paže. Harry se nad ním ušklíbl: „A tenhle má nějaké jméno?"
„To je Hrotti," odpověděl Draco se znatelným přízvukem. Meč v jeho ruce rázem ožil. Na první pohled nebylo nic patrné, ale materiál rukojeti se nenápadně začal prolínat s kůží svého majitele.
„Jen si ho nech. Já zůstanu u Clarentu. Kdo ví, jestli je ten tvůj vůbec ostrý." Draco by mu Hrottiho stejně nedal, ani kdyby Harry sebevíc chtěl. Protože byl Hrotti z dávného severu, choval se stejně jako jeho bohové, byl lstivý a věčně hladový. Nosit ho mohl jen člověk se zkušenostmi s černou magií, co se uměl ovládat. Pro hrdiny se v žádném případě nehodil. „Jak chceš," utrousil Draco a předstoupil před Harryho. Uklonili se stejně, jako když proti sobě stáli v kouzelnickém duelu, a tasili zbraně.
Draco se musel už od samého začátku smát. Harry neměl vůbec žádnou dovednost, co se týkalo práce s chladnou zbraní. Sekal mečem do vzduchu, nejspíše předpokládal, že jedna z jeho naprosto nemířených ran dopadne alespoň ve směru jeho soupeře. Na druhou stranu se muselo Harrymu nechat, že na jeho naprosto neotesaný styl postrádající veškerou logiku bylo těžké přijít s jakoukoliv taktikou. Přesto se Draco nedal odradit. Udržoval precisně naučený postoj a čekal na sebemenší trhlinu v Harryho brutální obraně. Hrotti samým napětím zvyšoval svoji teplotu a jeho lačnost se s každým dalším úderem násobila. Kdo ví, co v tuto chvíli cítil Harry, jestli ho propůjčený meč také naplňuje touhou po krvi. Draco byl však dost zkušený na to, aby na jeho volání nijak neodpovídal. Rány z obou jejich mečů by měly fatální následky.
Harrymu ztěžkla ruka. Konečně se Draco odhodlal k útoku. Přehodil si meč do levé ruky. Během zlomku vteřiny uhodil hladovým Hrottim do Harryho meče. Ten nečekal ránu z opačného směru, a proto pod předanou energií se celý nachýlil doleva a odhalil Dracovi záda. Tím se Draco lehce dostal za svého protivníka a na krk mu položil vyčkávající meč.
„Jaks to udělal? To je podvod!" protestoval Harry.
„To není podvod, ale rodinná taktika," hájil se Draco s mečem stále na Harryho hrdle. „Přiznej, že jsi prohrál." Mezi soupeři panovalo napětí, které by se dalo krájet. Harrymu se zrychlil dech, jak cítil pevný kov na krku. Draca pohltilo vzrušení z boje.
„Nikdy. Nehrál jsi fér," Harry se chtěl pohnout, aby se dostal z Dracova sevření. Ten však, jak vycítil sebemenší pokus o únik, vzal Harryho za pravou ruku, donutil ho odložit zbraň a sevřel mu paži za zády. Celý život se těšil na chvíli, kdy porazí Harryho Pottera. A teď ta chvíle nastala. Draco si vydobyl svoje zasloužené dominantní postavení. Držel Harryho v tak pevném objetí, že by mu snad nikdy jindy nemohl být blíž. Vítězstvím se mu po těle roznesl hřejivý pocit znásobený elektrizujícími dotyky Harryho kůže. Cítil každý jeho nádech a lehké houpání těla v souladu s dechem.
„A jak ty to můžeš vědět, když neumíš ani pořádně držet meč?" Draco cítil, jak se Hrotti celou svojí magickou silou natahuje po kůži svojí oběti. Kdyby teď zavřel oči a nechal se jím ovládnout, našel by Harryho v tratolišti krve. Draco odložil zbraň. Ani Draco ani Hrotti nebojovali z těch správných důvodů.
„Vyhrál jsem." Musel sám sebe pochválit, když toho Harry nebyl schopný.
Nastal konec zábavy. Draco uklidil nebezpečné meče na svá výsadní místa a přesunul se do nejvzdálenější části pokladnice. V temném rohu stála tak, že si jí netrénované oko nemohlo všimnout, ještě temnější myslánka.
Čas se dát do práce.
Draco otevřel pracně vyřezávanou skříňku, v níž byly úhledně uloženy fiály se vzpomínkami předků. Vydávaly příjemné bledě modré světlo. Draco si prohlížel jednotlivé lahvičky popsané různými typy rukopisu, ale přesto každý z nich byl naprosto čitelný. Bez ohledu na slib daný otci vzal první flakónek s velice nudným označením, vylil ho do připravené misky. Ten se jako pevný vlas spouštěl do hlubin myslánky. Draco přece jen potřeboval zjistit, jak celý proces funguje.
„Chceš se taky podívat?" zeptal se Harryho. Chlapec nadšeně přiskočil k příteli a společně strčili hlavy do suché tekutiny. Svět kolem nich měl zašedlé barvy. Vzpomínka musela být staletí stará a její struktura se s postupujícím časem degradovala. Ústřední postavou vzpomínky byl muž nezaměnitelného původu. Jeho vlasy měly spíše bílou barvu než blond, nechal si je dlouhé rozpuštěné. Svojí výškou převyšoval většinu lidí své generace, měl pyšný pohled a šedé oči. Jistě to byl předek Malfoy, který potřeboval uchovat vzpomínku na uzavírání ne zrovna čistého obchodu, a proto si musel být stoprocentně vědom podmínek, za nichž k vzájemné dohodě mezi ním a jiným čarodějem došlo. Byla to celkem nudná scéna. Dracovi však pořád nezodpověděla otázky ohledně funkcí paměťových kouzel, a tak se rozhodl využít další fiálu, a po ní třetí, až se do práce ponořil na celé hodiny. Harry na druhou stranu takovou výdrž neměl. Po prvních několika obchodních jednání obávaného lichváře Malfoye se rozloučil a Draca opustil. Draco si toho téměř nevšiml. Děj vzpomínek ho tolik nezajímal, jako spíše jejich struktura, časová relace, kvalita a detailní kresba. Když skončil, bylo už velice pozdě. Na chodbách panovala hluboká noc, kterou narušovalo jen postupné rozsvěcení a zhášení luceren, jak kolem nich Draco procházel. Vstoupil do pokoje. Tiše se převlékl a s pohledem na klidně spícího Harryho vklouzl do postele.