43. Jidáš má hlad
Jidáš se usadil v kavárně a čekal. Zakručelo mu v břiše. Měl takový hlad, že ho donutil, aby se opět dostal mezi lidi.
Skrčený u Rózy setrval celý den, než ho přepadl nedostatek jídla. Prohledal byt, ale nikde nic nenašel. Pouze skývu chleba, avšak s ním se vázaly tak špatné vzpomínky, že se ho nemohl ani dotknout natož, aby ho snědl. Zavřel spíž a vrátil se k Rózinu tělu. Jednu ruku ji položil na chladné rameno, aby snad nespadla při jeho následující manipulaci. Dlaní ji fixoval k židli a druhou rukou jí prohledával kapsy. Nic nenašel. Otevřel šuplíky pracovního stolu. Pak se přesunul do síně.
Prohledal její kabát, který byl tmavý, velký a příjemný. Ve chvilkovém nápadu si ho vzal na sebe. Podíval se na sebe do zrcadla. Nebyl to nijak špatný pohled. Uvnitř pláště našel pár mincí. Pod zrcadlem uviděl botník a na něm kabelku. Konečně se na něho usmálo štěstí. Prohrabal kabelku. Postupně se mu podařilo najít mobil, klíče, manikúru, zrcátko, kapesníky, deštník a nakonec i peněženku. Podíval se do ní. Štěstím se málem zajíkal. Bylo v ní několik tisíc, a pak ještě platební karta, na níž byl z druhé strany napsaný pin. Následně se svlékl, osprchoval se horkou vodou, aby ze sebe smyl zaschlou krev. Nechtěl rozrušovat kolemjdoucí.
V novém kabátě šel po ulici, až ho vlčí hlad usadil v nejbližší kavárně. Vybíral si v jídelním lístku a přitom se snažil nevnímat bolestné vzlykání ve vedlejším boxu. Jak bylo vidět, svět nikomu nedával nic zadarmo.
Servírka prošla kolem chlapce, který tu seděl snad už od rána. Pil už snad páté cappuccino a pořád se neměl k odchodu. Jak se neobratně dozvěděla, dívka, s níž sem častokrát zašel, měla včera autonehodu. A podle jeho reakcí to s ní nevypadalo dobře. I kdyby si už nechtěl nic objednat, nechala by ho tu sedět servírka.
Dostala se k dalšímu stolu. Seděl u něho muž se smutnou tváří, kterou dnes prosvětloval úsměv. Rysy měl ztrhané, takže musel určitě vypadat mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Jen jeho neposlušná kudrnatá kštice mu ubírala pár let. Číšnice vytáhla bloček a tužku. „Dobrý den. Copak si dnes dáte?"
„Také vám přeji dobrý den." Byl to určitě nějaký podivín. „Dal bych si míchaná vajíčka, misku s ovocem, tvarohový dort a sklenici bílého vína." Muž nejspíš nebral ohledy na to, že se nacházel v kavárně. Většinu z toho, co si vybral, měli v menu jen tak ze zvyku. Hlavně že věděl, co si chce dát. „A to víno mi můžete naředit vodou." Servírka se na něho podívala, jako by provedl největší zločin na světě. Zalapala po dechu a beze slova odešla.
V další půlhodině už se vrhal na své jídlo, jakoby celá léta nejedl. Bylo pro něho nezvyklé opět používat příbor. Střídavě bral do ruky a pak zase pokládal vidličku, mezitím stihl ještě usrknout ze svého vína.
Kukačky v místnosti odbily celou, když se u jeho stolu objevil obří muž se špatnou náladou. „Sedíte mi na místě," zahromoval na něho muž.
„Tak to se omlouvám." Jidáš se posunul do kouta boxu. Muž sevřel ruce v pěst. Celý jeho život byl v troskách. V práci si na něho zasedl šéf, žena mu věčně něco vyčítala a děti v jednom kuse odmlouvaly. Neměl vůbec žádnou autoritu. To by se jeho otci nikdy nestalo. A teď mu ještě nějaká buzna v ženském kabátě zasedla místo. „Vypadni z mýho místa," dnešní den byl na něho vážně krutý.
Jidáš pochopil, že v tuhle chvíli nemělo cenu odporovat. Pomalu se postavil s rukama tak, aby na ně muž viděl. Dopil svou sklenici. Opatrně došel k baru a zaplatil. „Moc se omlouvám za problémy. Jídlo bylo výborné. Myslím, že se tu budu stavovat častěji. Tady máte," podal pokladní bankovku s mnohem vyšší hodnotou, než dělalo jeho občerstvení, a vyšel do ulic. Nemělo cenu potulovat se jako bezdomovec městem, když se mu naskytla příležitost mít nadmíru útulný byt sám pro sebe.