44. Michael s Rafaelem se dozvídají o Jidášovi
Jako už každý večer se spolu bratři usadili ke stolu a rokovali. Probírali jednotlivé Seslané, jejich pokroky a možné rezervy. O každém z nich si vedli podrobné záznamy. Složky obsahovaly různá měření, postup tréninku, dovednosti v poli, schopnost komunikace s hříšníky a jejich oběťmi. Sem tam se v dokumentaci objevila i nějaká ta fotka. Právě se dostali k Terezičce.
Michael stále nechápal, proč si ji Rafael vybral mezi Seslané. Nepřipadalo mu, že by jevila kdovíjaké schopnosti v porovnání s ostatními. Jediné, co mu přišlo zřejmé, že přes svůj nedostatek zkušeností má neskutečnou odvahu a nehorázné štěstí. Její volbu Rafaelovi mnohokrát vyčítal. Při znalostech svých podřízených Michael dobře věděl, že po rozdělení připadne právě jemu. „Proč jsi ji vlastně přijat?" začal opět nekončící spor.
Rafael si unaveně, jako člověk, který musí stále dokola vysvětlovat stejnou věc, povzdechl. „Víš," neměl sílu opakovat tytéž argumenty, proto se uchýlil k dětinským hrám. „Zeptej se Uriela. Ten ví všechno." Uzamkli se v pohledu.
Nikdo nepromluvil. Probodávali se pohledy a nikdo z nich nechtěl tvrdošíjně mlčení porušit. Oba měli dobrý důvod pro to, aby vyhráli.
Z tichého boje je osvobodilo razantní zaklepání. Hned poté do místnosti vstoupil Jan s Judou Tadeášem. Jan se díval na bratry s tak vážným pohledem, který byl pro něho značně neobvyklý. „Omlouváme se za vyrušení," promluvil Jan zdvořile, „ale je tu něco, co nesnese odkladu. Tadeáši, řekneš jim, o co jde?" Druhý muž pokýval hlavou a s utrápeným obličejem řekl: „Jidáš uprchl."
„Cože?" Michael vypadal zhrozeně. Kdyby si liboval v přehnaných gestech, určitě by vstal tak rychle, že by se za ním převrátila židle. Jeho postavení mu ale nepřekáželo v tom se na nezvané hosty podívat s takovou intenzitou, s jakou se cítili jako přišpendlení ke stěně. Rafael jen mlčky seděl a čekal na vysvětlení.
Jan se ujal řeči, když si všiml, jak se Juda Tadeáš po Michaelově reakci stáhl do sebe a vypadal jako nakopnuté štěně. Postoupil blíže s výrazem plným porozuměním tomu, jak hrozivě zní zpráva, kterou jim přišli předat. „V poslední době se rapidně zvýšil počet lidí pociťujících úzkosti, zoufalství, beznaděj, deprese a někteří dokonce mají sebevražedné tendence. A všechny tyto nové případy se nacházejí v jedné lokalitě."
„To musí být Jidáš," přitakal Rafael.
„Já se mu postavit nemohu, to by nedopadlo-"
„To víme, nemusíš nám to vysvětlovat. Ale svoje lidi za ním hnát nebudu. Nejsem šílenec. Co po nás tedy chcete?" Michael nehodlal obětovat nikoho ze svých svěřenců v předem prohraném boji. Nikdy dřív to nedělal a nehodlal s tím začít ani teď kvůli Dvanáctce.
„To po vás ani nechceme. Jen jsme vás přišli varovat. Hlavně aby se Seslaní k němu moc nepřibližovali, protože si myslím, že se jistě dostanou na mise s lidmi, které budou pod jeho vlivem." Na chvíli se odmlčel, podíval se z jednoho na druhého, než pokračoval: „A také jsem se vás přišel zeptat, jestli byste náhodou neznali někoho, kdo by se Jidášovi dokázal postavit. Přece jen se v těchto vodách pohybujete déle než my." Jan pokorně sklonil hlavu.
Michael přesměroval svůj pohled k Rafaelovi. „No, já nevím. A jestli ty to taky nevíš, tak se běž zeptat Uriela. Ten ví všechno. Sám sis to na sebe přivolal."