45. Jak se Sebastián těšil na výcvik

Dnes ráno jim začínal trénink. Sebastián se probudil s bolestí hlavy a nejistou představou o tom, kde se nacházel. Už nebyl zavřený v lazaretu s dalšími zraněnými, ale měl sám pro sebe celý pokoj. V ústech měl vyprahlo. Vstal z postele a namířil si to rovnou do koupelny. Nemusel se bát, že by ho někdo vyrušil, protože všichni ostatní byli právě na snídani. Sebastián si místo jídla radši pospal. Nechal na sebe stékat chladnou vodu. Občas se napil pár doušků. Zbylé spršce dovolil, aby ho osvěžila. Za chvíli se měl dostavit na společný trénink. Jistě tam bude i Antonín, domníval se Sebastián. Náhle otevřel oči. Rychle se osušil, oblékl se. Jak se zahloubal do svých myšlenek, ztratil pojem o čase a bál se, aby ve svůj první den nepřišel pozdě. Co by si o něm Antonín pomyslel?

Doběhl do dámské sekce. Rozhlédl se, pak zběsile zabušil na dveře. „Co blbneš?" Scholastika se na něho rozmrzele podívala.

„Rychle pojď, máme trénink," vyhrkl na ni. Nechtěl propásnout ani minutu.

„Počkej, něco tu pro tebe mám."

Sebastián se k ní překvapeně obrátil. V tom ho něco tvrdého praštilo do hrudníku. „Přinesla jsem ti jablko od snídaně." Sebastián se podíval ke svým nohám, kde leželo jedno větší žlutohnědé jablko. „Díky," sebral ho ze země a strčil si ho do kapsy.

„Nechápu, kam se tak ženeš. Většina z nich je ještě pořád v jídelně." Jen Scholastika odešla dřív, aby si ještě trochu odpočinula. V nové posteli nemohla celou noc zamhouřit oka, natož aby se pořádně vyspala. Sebastiánova horlivost ji na energii nijak nepřidávala.

Právě ji vláčel chodbami, jakoby věděl, kudy mají jít. Objevili se v úzkém průchodu, daleko před nimi šla dvojice mužů s obrovským psem. Sebastián se rozběhl. Scholastika měla co dělat, aby ho doběhla, přitom on vypadal jakoby nic. Nesnášela atlety. „Antoníne. Haló, Antoníne. Jsi to ty?" zaťukal na rameno menšího z mužů, jakmile je doběhl. Zastavili se. „Sebastián a tohle je Scholastika. Včera jsme se k vám přidali."

„Já vím," odpověděl Antonín. Sebastián se najednou usmíval jak sluníčko, nedokázal skrýt radost z toho, že si ho Antonín pamatoval. „Včera, ta párty byla skvělá. Moc jsme si to se Scholastikou užili-"

„Hele, mluv laskavě za sebe. Ale byla to super párty." Scholastika neměla ráda, když se za ní vyjadřovali jiní. Zažila si toho dost jako dítě.

„Ale nějak jsem si tě tam nevšiml." Sebastián se nervózně podrbal na hlavě, nespouštěl pohled z Antonína.

„Nebyl jsem tam." Konečně v sobě našel dostatek odvahy k tomu, aby zavolal domů. Byl to velmi dlouhý a náročný telefonát. Po něm již Antonín nesnesl další společnost.

„Antonín mi o tobě říkal. Jak tě probodla ta dýka, nahnal jsi mu pořádný strach," přerušil František ticho. „A tys byla taky skvělá, Scholastiko."

„To nic nebylo. Kdybyste viděli, co umí můj bratr. S ním se nemůžu měřit."

„To je jen přirozená skromnost," Sebastián ji šťouchl loktem.

„Kde vlastně je?" zajímalo Františka.

„Ále, ten pořád někde lítá."

František uslyšel, jak vedle něho Antonín netrpělivě přešlapuje. „Tak mi zas půjdeme, ať se vám daří."

Sebastián se jich za žádnou cenu nechtěl pustit. „My jdeme na trénink. Vy určitě taky jdete na trénink. Přece jen to má být skupinová aktivita."

„Dnes jdeme ale trénovat s Lupou ven. Antonín si zase jednou zahraje na zločince," popíchl ho František. Sebastián se zkroušeně zastavil. „Tak snad někdy jindy," ještě za nimi zavolal.

Když František s Antonínem a Lupou došli na trávník, konečně se odhodlal promluvit na Antonína o tom, čeho byl svědkem. „Vypadá to, že se Sebastiánovi líbíš."

„To těžko." Antonín se snažil navléct do chráničů.

„Hodně se snažil, aby z tebe dostal aspoň slovo. A to jak se červenal."

Antonín k němu vzhlédl. „Červenal? To těžko."

„Mám přece oči," František se pousmál.

„Vážně?" Antonínovi nedůvěřivostí klesl hlas o oktávu níž.

„Dobře. Lupa to viděl. A myslí si to samé, co já." Nejsou náhodou psi barvoslepí? Antonín si svoji poznámku nechal pro sebe. Stejně by nikam nevedla.

„Tak to není. To bylo kvůli tomu vepřínu. Přestane se snažit, až se seznámí s ostatními," Antonín věřil, že s ním Sebastián chtěl navázat kontakt právě proto, že byl jediný ze Seslaných, s kým měli bližší kontakt. Připadal jim jistě jako pomocná ruka v tomhle prvotřídním blázinci. Určitě si však brzy upevní vztahy s ostatními Seslanými a za Antonínem už chodit nebudou.

„Proč by to dělal?"

„Protože jsem nejslabší člen?" Jako by to nebylo očividné.

„Nejsi nejslabší."

„Ne? A kdo teda?"

„Nikdo. Všichni jsme na tom stejně," František se ho snažil utěšit.

„Blbost. Někdo je vždycky nejhorší."

František se chtěl co nejrychleji dostat z Antonínovy hodiny sebetrýznění, proto opět přešel k prvotnímu námětu jejich rozhovoru. „To je jedno. Stejně si myslím, že k tobě Sebastián něco cítí."

„Jak by sis mohl něčeho takového všimnout, když nevidíš, jak je to mezi tebou a Klárou? Chodíte kolem sebe jako dvě mátohy. Nechápu, jak se v tom oblečení dá vůbec hýbat, natož utíkat." Antonín se navlečený v chráničích rozpřáhl a udělal pár neohrabaných kroků.

„Klára se se mnou rozešla," řekl František prostě.

Antonín se překvapením zarazil. „Tak to mě mrzí. Jak se cítíš?"

František neřekl nic víc než: „Lupo, běž." Zvedl ruku z vlčí hlavy. Lupa se vrhl okamžitě vpřed. Při pohledu na běžící šelmu se Antonín otočil a snažil se ze všech sil zvětšit vzdálenost mezi sebou a zvířetem. Neměl však mnoho času, čelisti se mu zakously do vycpaného rukávu a pod silou útoku, Antonín padl k zemi.

.

Po skupinkách byli rozmístěni po celé tělocvičně. Jana se Scholastikou trénovaly hod na terč. Klára s Will se potýkali v bojových umění. Jiří stál před Martinem a Sebastiánem, kterému se snažili učesat jeho roztěkaný způsob útoku s mečem.

„Stůj pevně nohama na zemi," zavolal na něho Jiří v okamžiku, kdy se Sebastián zase jednou vyhnul ráně přemetem vzad.

„Když já to jinak neumím, jsem gymnasta. Každý přece má svůj styl."

Jiří se podíval po Janě. Udělal na ni jedno známé gesto a cvičební skupiny se rázem změnili. Jiří s Janou šli stranou, aby si promluvili o rozhodnutích, která je čekala. Klára měla zastoupit Janu. Will si dal pauzu. Martin si vzal do ruky svůj oblíbený gladius, nastal čas Sebastiánovi ukázat, že jeho styl má pořád mezery. „Tak mi ukaž, jak jsi porazil berserka. Já budu jako on a ty budeš ty," vyzval ho Martin.

„Stačil by jen konec? Zbytek se mi totiž nějak vykouřil z hlavy."

Martin pokrčil rameny.

Sebastián mezi nimi vytvořil prostor, ještě kousek couvl, a pak se rozběhl. Nabíral rychlost. Meč držel čepelí dozadu. Martin si připravil gladius k výpadu. Sebastián se odrazil. Vzlétl do vzduchu, meč si musel držet u těla kvůli dynamice pohybu. Jakmile se dostal za Martinova záda, snažil se připravit na dopad a zároveň vytasit meč vpřed k Martinovi. Ten se však sehnul, otočil a o krok ustoupil. Nevyvinul nijak zvlášť velkou aktivitu, přesto ve chvíli Sebastiánova dopadu mu už tiskl gladius k hrudi. „Výhoda krátkého meče."

Po pár podobných zákrocích se přestal Sebastián vzpouzet, nakonec přistoupil na Martinovu radu. Trénovali bok po boku, bez žádných přemetů, vrutů nebo salt. Po vyčerpávajícím výcviku se posadili na lavičku. Teď teprve přišlo Sebastiánovi vhod jablko, co mu dala Scholastika. Dravě se do něho zakousl. „Chtěl jsem se tě zeptat na Antonína," otočil se na Martina.

„Hm."

„Nezdá se ti nějaký jiný? Takový hodně zamlklý," Sebastián si náhle hrál se slupkou. V malých kouscích ji drolil na podlahu.

„Ne. Takhle se chová vždycky. Sedí vedle Františka a mlčí." Martin si otevřel láhev s vodou a napil se. Po tréninku byl vyprahlý. Svaly na ruce měl těžké, ale vypadalo to, že se zranění začalo konečně hojit. Terezička svoji drobnou snahou udělala mnohem víc, než jakýkoliv zdravotník před ní.

„Ale, jak nás zachraňoval, připadal mi úplně jiný," vzpomínal Sebastián.

„Vážně?"