47. Jana s Jiřím se chystají vytvořit týmy
„Ač vám to přijde jako smutné téma k debatě, musíme se do toho pustit. Lepší když se připravíme teď, alespoň budeme mít více času se s tím smířit," Jiří předstoupil před Seslané. Venku bylo ten den příjemné počasí, proto si společníci posedali si na lavičky, popřípadě na stůl, jak jim bylo libo. V pomyslném čele stál Jiří s Janou, která si zapálila cigaretu, aby alespoň trochu ulevila svým napjatým nervům. V pozadí spolu dováděli Lupa s Albionem, a ač jejich kousky vypadaly nebezpečně, jejich pánové věděli, že jde jen o nevinné škádlení. „Přemýšleli jste už o tom, s kým z nás dvou byste chtěli zůstat?" zeptala se Jana.
„Připomínám, že po nás chtějí, abychom se rozdělili rovnoměrně," podotkl Jiří.
„Vůbec nechápu, proč bychom to měli dělat? Vždyť vždycky, když se nám podaří někoho zachránit, přijde někdo ještě horší," namítala Will. „Vezměte si teď toho Jidáše." Seslaní se zahloubali do myšlenek. Není tomu tak dlouho, kdy jim Michael řekl o Jidášovi. Nebezpečném individuu, které z každého ve svém okolí udělá během chvíle zoufalou nicku.
„Co je vlastně zač?" zeptal se se zájmem Eli, jenž se za běžných okolností neúčastnil setkání Seslaných.
„Dohání lidi k sebevraždě," zestručnil Jiří. „A teď bychom se mohli vrátit k tématu."
„Počkat. Ale jak to vlastně dokáže? To nám nikdo neřekl," Sebastián se díval z jednoho na druhého. „To ty lidí umluví k smrti, nebo se stačí na něj mrknout, nebo na lidi působí jeho pach, nebo je očaruje?" Nikdo z nich neznal správnou odpověď. Vlastně o Jidášovi nevěděli vůbec nic.
„Až se vrátí Rafael, všechno nám vysvětlí," promluvil z ničeho nic Antonín. Sebastián jen zalapal po dechu.
„Tak znovu. Jak byste se chtěli rozdělit? Postupně si vás poznačíme do jednoho ze dvou sloupců. Jeden bude můj a druhý Jany. Pak se podíváme, jestli rozdělení budeme moct takhle nechat, nebo ne," Jiří se plácl přes kapsy, jakoby něco hledal. Všechny oči, kromě Františkových, se otočily na Antonína. Ten znuděně vytáhl papír a tužku a podal je Jiřímu. Vadily mu pohledy, které na něho stále ostatní upírali, kdykoliv někdo něco hledal. Už se přece znali dostatečně dlouho. Takhle si pořád připadal jako zloděj, i když ho za něj nikdo nepovažoval. Na Sebastiánově tváři se mihl úsměv. Antonín se ho snažil nevnímat, ale po rozhovoru s Františkem mu každé Sebastiánovo gesto vůči jeho osobě připadalo jaksi přehnané. Beztak dělal František z komára velblouda, a teď si Antonín jen něco namlouval. Nikdy by se neměl nechat zaslepit vlastní důležitostí. Ale úsměv ho potěšil.
„Tak kdo chce začít?" zeptala se Jana.
Terezička ihned zvedla ruku. „Nemusíš se hlásit," řekla jí Jana mile.
„Já chci být s tebou. Vždycky jsi mi moc pomáhala," přiskočila hned k Janě, ta jí však vzápětí vrátila na její místo. „Jen si tě poznamenáme, nemusíš za mnou chodit. Běž si zpátky sednout."
Další byl na řadě Martin. „Tak abych spravedlivě rozdělil starou gardu, půjdu s Jiřím." Nikdo však ani jinou volbu nečekal. Pro Jiřího se dále rozhodla Will s Elim. Klára nechtěla trhat původní partu, proto se připojila k Janě s Terezičkou. Další byl na řadě František. Chvíli mlčel, než promluvil. Bylo vidět, že opravdu o celé situaci hluboce přemýšlí. „Napište si mě, kam budete chtít. V tomhle jsem nestranný." Antonína Františkova odpověď překvapila. Díval se na něho, ale z Františkovy tváře nedokázal vyčíst řešení vlastních otázek.
„Dobrá. Takže kvůli Františkovi vytvářím nový sloupec – Nerozhodní," pronesl Jiří.
„A co ty Antoníne?" vyzvala ho Jana.
„Mě je to taky jedno," prohlásil. To vyvolalo přidušený smích ze strany Will. Antonín se na ni nechápavě zamračil. Will se jala vysvětlovat: „Myslím, že se tady už známe docela dobře. Takže se nesnaž nikoho balamutit. Jediný z nás, kdo je fakt nestranný, je tady František. Ty jsi asi tak nestranný jako moje noha. Všichni víme, že jsi Rafaelův mazlíček. Stejně tak jako Jana Michaelův. Takže by ses měl zapsat do Jiřího kolonky." Svojí upřímností dopálila víc lidí, než si vůbec mohla myslet.
„Tos už trochu přehnala," upozornila jí Jana.
„Ale je to pravda. Vždycky se úplně třeseš na to, co nám Michael řekne-"
„Myslím, že se třeseme úplně všichni," podotkl Eli, který se pokoušel uklidnit skupinu.
„Přiznávám, že mám pro Michaela slabost. A proč by ne? Je to skvělý vůdce," obhajovala Jana svůj postoj.
„No a Antonín vždycky brání Rafaela, ať už řekne nebo udělá cokoliv. Nemohli jste si toho nevšimnout," ukončila Will. Nastalo ticho. Will s Antonínem se na sebe dívali, ale nikdo nic neříkal.
„Tak to teda ne," ozval se najednou Sebastián. „Ať už se Antonín chová vůči Rafaelovi jakkoliv, stejně má pořád právo si svobodně vybrat svoji skupinu. Jestli se nechceš hájit, dobře. Ale mně se nelíbí, jak si na sobě necháš štípat dříví. Tady Antonín měl určitě dobrý důvod k tomu, aby se rozhodl tak, jak se rozhodl. A to že to někteří nechápou, je jejich věc. Ale neměli by svojí nechápavostí Antonína urážet." Sebastián ztichl. Byl rudý v obličeji a rozrušením se mu zběsile zvedala hruď.
„Tak to pardon. Moje nechápavost mi teď říká, že ty budeš nejspíš další v týmu Nerozhodní. Ale nebudu radši dělat žádné závěry," Will pokrčila rameny.
„Ano, patřím mezi Nerozhodné."
„Já taky," přidala se Scholastika. „Jsme tu oba noví. A jak bychom se asi mohli rozhodnout, když tady skoro nikoho neznáme?"
„Takže pro dnešek jsme hotoví," oznámil Jiří. Přehnul list a schoval si ho do mikiny. Zvedl se a vydal se směrem za Albionem, který už na něho vesele vrtěl ocasem. Pomalu se začínal rozvíjet nevázaný rozhovor mezi jednotlivými členy Seslaných. František se naklonil k Antonínovi: „Měl by sis s ním promluvit."
„To spíš ty by sis měl promluvit s Klárou," nevrle odbroukl Antonín.
Areálem se rozezněla siréna.